Ze(v)landujeme

Po procházce na Franze Josefa mě dosti bolela kolena. Uprostřed noci jsem šla za auto čůrat, čupla si a zjistila, že se nemůžu zvednout 😀 Prostě to nešlo. Nakonec jsem zatla zuby, opřela se o přední světla auta a nějakým záhadným způsobem se zhoupla do stoje. Cítím se na 105 let.

Parkovali jsme na pěkném místě u řeky s výhledem na ledovce. Jediná nevýhoda bylo to, že od osmi ráno nám za autem začaly přistávat helikoptéry 😀 Začínaly odtud vyhlídkové lety na ledovce. Uvařila jsem si kafe, nasypala cereálie a u snídaně jsem sledovala odlétající helikoptéry. V tu chvíli za námi došel pán s nabídkou, že mají v helikoptéře volné místo, jestli se nechceme proletět, že nám to dá za půlku. Jelikož bylo perfektní počasí, což se na tomto místě stane tak třikrát do roka, měli jsme to za poloviční cenu a také jsme mohli letět oba spolu (ne po jednom, jak zněla původní nabídka), nebylo nad čím přemýšlet. Odložila jsem kafe a šli jsme se proletět. To vám byla taková krása. Jako vidět ledovec ze země je fajn, ale vidět z výšky ten čistý, člověkem nedotčený led a sníh, hory, les a moře, to je opravdu zážitek. Pilot s námi přistál na jednom z ledovců, kde jsme si zablbli na sněhu a udělali hromadu fotek. Při zpátečním letu mě posadil dopředu, což můj zážitek ještě vygradovalo. Prostě skvělý páteční ráno 😀

Po cestě k Pancake Rocks jsme se stavili u jezera na koupačku. Voda byla sice studená, ale shodli jsme se, že to byla zatím nejteplejší voda, ve které jsme se tu koupali 😀 Pancake Rocks jsou zvláštní kamenné útvary, které vypadají jako na sobě ležící palačinky. Uprostřed těchto skalisek je několik blow holes, tj. děr ve skále, ze kterých při přílivu tryská voda. Bohužel jsme dorazili až po přílivu, takže jsme žádné tryskání vody neviděli, ale za to jsme viděli spoustu delfínů, co se toulali u břehu.

Večer jsme zaparkovali u pláže a viděli na jedné straně nádherný západ slunce nad vodou a na druhé straně obrovskou duhu přes celé údolí. Nevěděli jsme, kam se koukat dřív.

Další den jsme zajeli po pobřeží kousek zpět na jih, kde lze při odlivu projít pláž k zajímavým skaliskům a útesům. Některé úseky se dají proběhnout jen malou chvilku, kdy zrovna nepřichází vlna. Rozdíl může být klidně skoro metr vody, takže Marova zábava byla sledovat mě utíkat před vodou. Při nejdelším přebíhacím úseku mě vybržďoval, takže jsem nakonec musela nahodit stoprocentní sprint a v poslední vteřině vyskočit na nejbližší balvan, kdy kolem mě projela metrová vlna. Lara Croft by se ode mě mohla učit 😀 Zachránila jsem svoje pohorky před dvoudenním vysoušením.

Odpoledne nám to nedalo a zajeli jsme si znovu k Pancake Rocks. Tentokrát jsme viděli všechnu tu parádu, co vám tato turistická atrakce může nabídnout a byli jsme rádi, že jsme se tam vrátili. Večer jsme zaparkovali na stejné pláži jako den předtím a ještě jednou se kochali tím epesním západem slunce. Nechala jsem se od Mary ostříhat. Znovu. Poprvé mě stříhal asi před měsícem a půl a moc se mu to povedlo. Tentokrát s nabitým sebevědomím z minula to vzal pěkně od podlahy a nakonec mám na jedné straně obří pramen tak od dva centimetry kratší než všechny ostatní vlasy. Jelikož mi to zkrátil opravdu hodně, odmítla jsem další zarovnávání. Nakonec by mi to zarovnal až pod uši 😀

Včera jsme dojeli do Westportu. Dali jsme si kratší procházku podél řeky, kde jsme narazili na pár českých vodáků. Odpoledne pořešili nutná zla typu praní, vaření a nákupy a šli se ubytovat k další pláži, kam večer najelo několik autobusů mladých lidí, kteří si udělali pořádný večírek s táborákem. Mara jako správný důchodce si v noci stěžoval, jak tady ta mládež dělá bordel 😀

Ještě bych se v rychlosti chtěl vrátit k uplynulému víkendu v Invercargillu. Je to až neuvěřitelné, jaké člověk po cestách nasbírá zážitky. Totálně naštvaní a mrzutí, kolik nás bude stát odtah a oprava auta, jsme se ocitli na druhé straně spektra pocitů, když nás opravář pozval na víkend k sobě domů. Že nás aspoň nakrmí. A půjčí nám svoje oblíbené dnes už raritní auto na celou neděli. Aby nám v pondělí řekl, že za opravu ani odtah platit nebudem, protože to bylo způsobeno špatně nainstalovaným startérem. Náš opravář tam zavolal a toto odškodnění za nás domluvil. Jak jsme si celý víkend říkali, že je to taková minináhrada za drahý odtah a opravu auta, tak to nakonec dopadlo jak nejlépe mohlo. A co vy? Pozvali byste si domů úplně cizí pár? Supr (v případě raků i draze) jim uvařili, bavili se s nima o jejich zemi a zvycích? Půjčili byste jim svoje auto a večer na to byste si s nima zaházeli šipky?

Popojedem.

Na ráno jsme si naplánovali trek jménem Roys Peak. Kousek od Wanaky a zaručený krásný výhled na jezera. Zaručené taky davy lidí s frontou na fotku. Tak jsem vymyslel, že to odpalime brzo ráno a zkusíme se tak největšímu návalu vyhnout. Vstát se nám povedlo v sedum, v osum jsme již vyráželi do kopce. Jenomže to mělo být osm kilometrů pořád do docela strmého kopce. A Lenka tuuuuze nemohla. Že prý každý krok trpí. Nejspíše přepískla cvičení den předtím. Tak jsme to v půlce otočili s tím, že nám aspoň zbude víc času na zevlení ve městě.

Inu zevlení. Potřebovali jsme se poprat s čerstvě objevenou plísní na stropě našeho obydlí. Holt permanentní vlhko v autě no. Všechno jsme nechali pořádně proschnout na trávě u jezera a mohla nastoupit Lena likvidátor plísní s octem a houbičkou v ruce. Já mezitím upevnil zpětná zrcátka, která se nám vlivem větru při jízdě sklopí dolu. Pak jsme ještě polechtali nějaký stejky na pánvi a bylo hotovo. Protože Wanaku už známe, tak jsme ještě odpoledne vyrazili o kus dál. Na další den bylo slíbené hezké počasí a to je na ledovcích západního pobřeží tak zřídka, že jsme ho nechtěli trávit na cestě. O dvě hodiny později jsme dorazili k západnímu pobřeží.

Po náročném dni jsme oba byli velice unavení a šli jsme rovnou na kutě. To jsme ještě netušili, jak perná noc nás čeká. Do auta se nám dosti úspěšně začali dostávat komáři. První část noci jsme se je snažili zabíjet. Pak jsme ten marný boj vzdali. Lenka si přes hlavu (jediná odhalená část těla) hodila šátek. Já si hlavu schoval pod kapuci spacáku a nechal si jenom malou škvírku na dýchání. Kterou jsem se ještě snažil úkryt, aby ji komáři neobjevili. I tak jsem schytal pár štípanců do nosu. No šílený. Vůbec jsme se nevyspali.

Po nevydařené noci jsme vyrazili směr Fox ledovec. První atrakcí byla hodinová cesta deštným pralesem až k pláži, kde se velice zřídka vyskytují tučňáci. Prales byl naprosto úžasný. Jak z pohádky. Všechno porostlé mechem, malé kytky vyrůstající z kmenů stromů a atmosféru dotvářejíci potůčky. No pastva pro oči. Na pláži jsme bohužel tučňáka nepotkali. Za to jsme tam potkali spoustu sandfllies, a tak jsme mazali pralesem zpátky k autu.

Další na pořadu dne byla procházka okolo jezera. Ničím zvláštní nebyla, a proto přejdu k tomu, co následovalo. A to oběd 🙂 ale jakej! Čočka na kyselo s orestovanou šunkou, volským okem a kyselými okurkami. Veliká lahoda. Tak moc dobrý, že jsem to ani nestihl vyfotit 🙂

No a nakonec konečně ten ledovec. Fox glacier. Po 30 minutové pěší cestě se nám ukázal v celé své kráse. Dost podobnej Tasman ledovci, který jsme viděli u Mount Cook. Prostě obrovská masa ledu rozlitá přes celé údolí. Navíc dost zaprášená. Lena se pokoušela silou mysli pohnout kusem ledu, aby bylo nějaký vzrůšo. Nepovedlo se. Rytíř Jedi z ní asi nebude :-/

Na noc jsme si pro jistotu vytvořili takový malý stan jenom pro naše hlavy z moskytiéry, ale komáří invaze už se naštěstí neopakovala.

Další den nás čekal druhý ledovec – Franz Josef. K němu vedou dvě cesty. První korytem údolí, kterou se dá po hodině cesty pohodlně dojít před ledovec. Druhá, po levém svahu kopce, tříhodinová náročná trasa, kterou se dá dostat až nad něj. Jojo, vybrali jsme si druhou variantu 🙂 těžká, ale krásná, procházka na šest hodin. Cestou jsme potkali spoustu houpacích mostů – ty si Lenka, která má respekt z výšek, moc užívá 🙂 na konci nás čekal Franta Pepa v celé své kráse. Teda co nám zatáčka údolí dovolila dohlédnout. O dost modřejší kus ledu než den před tím Fox. Celý den bylo krásné počasí – pravděpodobně jediné dva hezké dny tohoto roku na západním pobřeží (obecně tu dost prší). Jedinou vadou na kráse dnešního dne byl neutichající zvuk vrtulníků, které křižovaly údolí tam a zpět. Kola turismu se přece musejí otáčet. Jednak se tak dějí vyhlídkové lety nad ledovce a druhak je to jediný způsob, jak se lze dostat přímo na ledovec a s průvodcem si dát zmrzlou výpravu.

Příjemně unavení jsme se přemístili na noc kousek severněji, kde Lenka spíchla výborné rizoto. Ožíňkovali jsme se v autě a hurá na kutě 😉

(Protože se mi ještě nechce spát, tak vám poskytnu malý náhled do života blogo pisálka. Tenle příspěvek jsem ťukal na mobilu přes hodinu. Světlo světa spatří až zítra, protože se musíme zastavit ve větším městě u růžové telefonní budky, u které mám v rámci svého mobilního tarifu 1GB wifi dat denně. Až tam se povede nahrát fotky. To většinou trvá 10-30minut. Pak je ještě na počítači okomentuju, aby váš požitek byl dokonalý. Zní to jako spoustu práce, co? Tak si toho važte! :-D)

Vyrazili jsme zpět do Curio Bay si zaplavat s delfíny. Ti malí zmetci se znovu neukázali, tak jsme šli alespoň večer pozorovat tučňáky. Bylo to náramně sladký, protože jeden si polehával na pobřeží a nějak se neměl k tomu vrátit se domů. Asi po půl hodině připlul na břeh další tučňák. Když ho ten první uviděl, rozběhl se k němu (což je u tučňáka docela zajímavý jev) a následovalo šťastné vískání a objímání.
Další den ráno jsme dali poslední šanci delfínům, opět však zcela bez úspěchu. Vydali jsme se dál na jihozápad s tím, že si odpoledne projdeme jeden ze zdejších treků. Po cestě na místo nám v průběhu řízení Emil přestal reagovat. Nejel motor ani elektřina, prostě nic. Byli jsme uprostřed ničeho a museli jsme si zavolat odtahovou službu. Nejbližší město bylo 80km a odhadovaná cena odtahu byla 380 dolarů. Neměli jsme na vybranou a nechali se odtáhnout do Invercargillu. Tu noc jsme přespali v boční uličce vedle kanceláře odtahové služby v našem nepojízdném autě. Další den v 11 hodin nám zavolal pán z odtahovky, že jeho domluvený automechanik se neozval, a tak nás odtáhne do vedlejšího servisu.
V servisu se nás ujal Alf. Řekl, že to bude nejspíše alternátor, ale že se na auto nestihne podívat dřív než v pondělí ráno, takže nás zaparkoval u něj na parkovišti, vzal si na nás číslo a odjel. Odhadovaná cena cca 900 dolarů. Chtělo se mi plakat a už jsme překopávali plán cesty, abychom dorazili dříve do Auckladu a začali pracovat. Odpoledne jsme se s Marou vydali do Aquaparku, protože umýt se žínkou v autě není špatný, ale hlavu si tam vážně umýt nezvládnu 😀

Po cestě nám zavolal Alf, že bychom mohli přespat o víkendu u něj a pozval nás na večeři. S radostí jsme přijali a tím začal náš super víkend.
Aquapark je jedna z mála věcí, která je tu levnější než v Česku. Za šest dolarů máte neomezený vstup do bazénu, vířivky i sauny. Toho jsme naplno využili a strávili tam celé odpoledne. Alf nás vyzvedl u autoopravny a odvezl k němu domů, kde na nás čekal krásný dům se zahradou a výhledem na stádo oveček. Takový ten výhled snů, který by chtěl každý ze svého okna vidět ( minimálně já určitě 😀 ) Alfova manželka nám ukázala náš víkendový pokojíček a připravila jídlo. Na večeři jsme měli skvělý steak se spoustou příloh a zakončili jsme to kopečkem zmrzliny. Večer jsme strávili u sklenky vína a byla to veliká zábava. Hlavně ty momenty, kdy jsem ne zcela správně rozuměla otázce, takže třeba na otázku jaké jsme navštívili vinice jsem odpověděla, že jsme byli v Liqourlandu (což je místní obchod s alkoholem). Holt ne vždy se zadaří 😀
Další den nám po snídani půjčili svoje auto. Je to Ford Falcon a Mara si ho dost zamiloval, jelikož to bylo nejsilnější auto, které doposud řídil. Vydali jsme se do Clifden jeskyně, která má asi 1,6km a projít jí celou není žádná sranda. Některá místa jsou velmi úzká a uprostřed je hlubší bazén, který se dá obejít jen velmi velmi těžko. Každopádně to byl adrenalin a moc jsme si to oba (Marek) užili.
Následně jsme zamířili na Gemstone beach, kde je dle průvodce možné najít různé polodrahokamy. Nadšeně jsme se vrtali na pláži v kamínkách, až nás překvapila jedna větší vlna, takže po veškeré snaze si nenamočit boty v jeskyni jsme skončili na pláži po kolena ve vodě. Za to ale máme spoustu pěkných kamínků 😀
Večer na nás čekalo překvapení. Jelikož jsem se den předtím zmínila, že jsem nikdy nejedla raka, připravili pro nás na večeři raka se zeleninovým salátem. Není to neskutečný? K tomu jsme měli Whitebait. Jsou to malinké rybičky, které jsou loveny ve svém raném věku a podávají se jako vaječná omeleta. Je to místní specialita a moc nám to oběma chutnalo. Po večeři jsme si zahráli šipky a Alf vypadal trošku mrzutě, když jsme nad nimi vyhráli 2:1 😀 Přece jen poctivě trénuje, tak nečekal, že ho porazí nějací čeští pobudové 😀
Večer jsme zakončili kulečníkem. Na Zélandu mají o dost menší kulečníkové koule, než na které jsme v Česku zvyklí. Je to taková dětská verze našeho kulečníku. Jen tak mimochodem jsem Maru porazila jak malého kluka 😀
Ráno jsme ještě strávili u Alfa doma a čekali na verdikt ohledně opravy Emila. V deset nám Alf zavolal, že auto už je opravené. Zjistili, že při minulé opravě se podařilo mechanikovi skřípnout kabel u startéru, a že jsme klidně mohli vyhořet. Zavolal do té opravny a zařídil, abychom neplatili ani opravu ani odtah. Skoro jsme nemohli věřit, že to takhle dobře dopadlo. Alf nám navíc opravil kontrolku a nechal nám v autě plato vajíček od slepic z volného chovu, které prodává jeho kolega. Pořád nemůžu uvěřit, jak moc byli hodní a pohostinní, a co všechno pro nás udělali. Doufám, že pokud si někdy naplánují cestu do Evropy, budeme moci jim to alespoň částečně oplatit. Přece jen umím skvělou svíčkovou 😀
Po cestě do Wanaky jsme chtěli udělat dobrý skutek, tak jsme vzali stopaře. Byl to Němec a byl moc fajn, jen ta cesta pro něj musela být trochu utrpení ( stejně jako pro mne), neboť jsme si dali na palubní desku sušit naše tenisky, a jak se postupně prohřívaly, tak ta vůně byla tuze nelibá 😀 Já jsem seděla na prostředním sedátku, které rozhodně není formované na delší trasy, protože mě po hodině neskutečně bolel zadek. Jestli příště vezmeme nějakého stopaře, rozhodně bude sedět uprostřed 😀

Z Oamaru jsme se museli vrátit 200km pro snad už opraveného Emila. A protože nejsme žádný omáčky, vyrazili jsme stopem.

Prvního stopa jsme chytli do deseti minut. Byl to elektrikář Peter a odvezl nás až nakonec Dunedinu, nejblížšího velkého města. Zhruba v půlce naší cesty jsme na další auto nečekali ani pět minut 🙂 Řidičem byl (jiný) Peter a dokonce se pro nás vrátil, protože nejdříve kolem nás prosvištil moc rychle. Tak moc jsme se mu líbili. Starým autem si jel pro nové a díky tomu nás mohl vzít, protože si v tom starém autě konečně uklidil 🙂 Druhý Peter moc hezky mluvil o tom, jak peníze není veškeré kýžené bohatství v souvislosti s tím, jaké má skvělé kamarády sousedy, když ho pozvali na svatbu svojí dcery. Taky mluvil o tom, jak celej život makal na farmě a teď v padesáti je na řadě on a užívá si. S kamarádama maj závodní auta a jezdí jak draci a zanedlouho poletí do Londýna na koncert Phila Collinse a při tom procestuje západní Evropu. A nakonec nás zasvětil do tajů farmářský ekonomiky, kdy nám vysvětlit, kolik se dá vytěžit z ovcí a o kolik víc se dá vytěžit z krav, ale tam zase člověk musí udělat investici v podobě zařízení na dojení. Fajn člověk.

Emil se zdál být zdráv (za 500nzd – 9200kč, nový startér a práce), a tak jsme vyrazili na cestu. Abychom si za další křižovatkou všimli divného hluku od levého předního kola. Grrrrr. Zpátky do servisu. Asi ložisko nebo co. Každopádně díl tu nemaj a doručí ho až zejtra. Takže si to tady v Balcluthě protáhnem.

Druhý den po obědě jsme se stavili v servisu, aby nám opravili kolo a my mohli konečně pokračovat jižním směrem. Bohužel dodavatel v Dunedinu se zapomněl zmínit, že mu ten díl zrovna došel. Grrrr. Počkali jsme si tedy další den na další dodávku dílů. Teď zrovna to kolo opravují. Čekáme v kavárně, dobíjíme mobily a powerbanky. Mají tu (podle Lenky) nejlepší cheesecake na světě. S místní příchutí hokey pokey. Akorát jsme si ho museli nechat udělat, protože zrovna teď maj v nabídce jinou příchuť. A jako špatný to neni, ale už jsem měl lepší (domácí od Italky v Portugalsku foto1 a foto2).

Aspoň jsme během tohodle zevlení na místě měli čas poklidit auto, trošku ponakupovat a taky mě ostříhat. Protože poslední návštěva kadeřnice stála 30nzd (550kč), a tak jsem si pořídil strojek s tim, že se za chvilku investice vrátí. A Lenka má samozřejmě tu čest být katem. A povedlo se jí to náramně!

Při nevydařeném počasí v Catlins, kde jsme si nezaplavali s delfíny jsme promrzlí hledali jakoukoliv kavárničku, kde nás nechají se ohřát a dát si flat white. Široko daleko byla pouze jedna kavárna, kterou však okupoval zájezd německých turistů. Měli objednanou celou kavárnu pouze pro sebe a dle paní majitelky si za tuto možnost zaplatili hromadu peněz. Nakonec jsme ji však obměkčili a nechala nás si sednout do rožku kavárny. Pět minut na to se celý zájezd zvedl a odjel. Na stolech po nich zbyla hromada zákůsků, na které jsme se s Alicí více než mlsně koukaly. Když je paní majitelka odnášela ze stolů, uviděla ty naše mlsný oči a zdarma nám je všechny nabídla 😀 Dostali jsme čtyři talíře se zbylými zákusky a neskutečně si nacpali bříška. Doufám, že tento zájezd ještě někde potkáme 😀

Další den jsme brzo ráno vyrazili sledovat tučnáky při jejich odchodu na lov. Překvapilo nás, jak vysoko ve svahu bydlí a že jsou schopní do tak prudkého kopce vyskákat. Trochu nám tento zážitek kazila rodinka Asiatů, která tam vykřikovala na celé kolo a chovali se, jak kdyby byli někde na placené atrakci, která je připravena speciálně pro ně. Nakonec je tam jedna Němka srovnala a byl zase klid 😀

Po tučnácích jsme si zajeli na pláž mrknout na lachtany. Žijí tu dva druhy -lachtan Fosterův (Fur Seal) a lachtan novozélanský (Sea Lion). Tohle byl Sea Lion a viděli jsme ho poprvé. Mara se nám s Alicí smál, jelikož jsme šly spolu po pláži, povídaly si a lachtana dva metry od nás jsme si vůbec nevšimly 😀

Odpoledne se nám po cestě rozbil Emil. Držel se zuby nehty, když jsme byli mimo civilizaci a lišácky se nám rozbil na benzínce asi dvacet metrů od autoopravny. Odešel startér, takže tentokrát už prostě nenastartoval. V pátek odpoledne se s tím moc dělat nedalo a v pondělí tu mají svátek, takže jsme do úterý nechali Emila v opravně, sbalili si krosny, zamluvili ubytování a vyrazili s Alicí a Zdeňkem dál jejich autem.

Po promrhaném odpoledni kvůli opravě Emila jsme ráno vyrazili do Aramoany. V tomto malebném městečku se nachází dlouhé molo, na kterém polehávají lachtani (tentokrát Fur Seals) a občas se tam dá zahlédnout i nějaký albatros. Albatrosy jsme žádné neviděli, ale lachtani leželi přímo na cestě a chodci, cyklisti i psi je nechávali chladnými. Mazlit se ale nechtěli, což si Mara sám vyzkoušel. Při pokusu se ho dotknout na něj lachtan vyjekl, jakože on je jen na koukání a žádný ohmatávání se konat nebude.

Poté nás Alice vyvedla na opravdu hodně strmý kopec, kde jsme po cca hodině dorazili k vodním útesům, ve kterých se vyrobily malé bazénky s mořskou vodou, ze kterých si lachtani udělali svoje školky. V každém jezírku se mrcasilo několik lachtaních mláďat. U každého jezírka však dohlížel alespoň jeden lachtan vychovatel, aby mu drobci náhodou neskákali z bazénků do moře.

Večer jsme si dali pár pivek u piknikového stolku před naším ubytováním a šli do hajan.

Den na to se nám konečně ukázalo sluníčko a bylo krásně teplo. Vyrazili jsme se podívat na Moreaki Boulders. Jsou to takové atypické kulaté kameny na pláži a je to oblíbeným turistickým místem. Co jsme nečekali bylo, že na této pláži budou u břehu plavat delfíni. Po příjezdu jsme je uviděli z místní kavárny, takže jsme honem dopili kafe, nahodili plavky a běželi za něma do vody. Voda byla neskutečně ledová, ale touha plavat s delfínem byla silnější, takže jsme všichni zatli zuby a plavali. Delfíni se k nám hned přidali a opravdu plavali úplně u nás. Nejvíce si oblíbili Zdeňka a kam plaval on, tam plavali delfíni. Je to takovej delfíní zaříkávač 😀

Po dvaceti minutách naprosté euforie jsme vyplavili naše zmrzlá těla na pláž a užívali sluníčka. Po rozmrznutí jsme šli obdivovat kameny a vyrazili na další pláž. Tam jsme potkali dva maorské potapěče, kteří byli lovit mořské ježky a takové zvláštní mořské hlemýždě (paua) na oslavu maorského svátku. Dali nám ochutnat syrového mořského ježka. Řeknu vám, je to pěkně hnusný 😀 Jenže když vám ho někdo takhle nabídne, popovídá vám o tom, naporcuje a podá, tak to prostě nevyplivnete, že 😀 Řekli nám, ať dorazíme zítra odpoledne na oslavy a můžeme ochutnat nějaká jiná tradiční jídla.

Další zastávkou byla tučnáčí kolonie. Na jednom místě jsme viděli tučnáky žlutooké, kolem nich spousta malých zajíců, pod nimi leželi na pláži lachtani a vedle na kopečku se schovávala mláďata tučňáků modrých. Bylo to koncentrované štěstí.

Večer jsme vyrazili sledovat návrat tučnáků modrých zpět na souš. Bohužel jsme je viděli jen hodně z dálky, ale překvapilo nás, že na rozdíl od tučnáků žlutookých se tito vracejí domů po skupinách, ne individuálně. Na hostelu jsme si spolu naposled uvařili společnou večeři a pokecali u vínka.

Dnes ráno jsme si ještě společně prošli Oamaru, vrátili se do dětských let na houpačkách a skluzavkách na dětském hřišti a bohužel se museli se Zdeňkem a Alicí rozloučit. Bylo to smutný loučení, ale užili jsme si to tu spolu báječně. Odpoledne jsme chtěli s Marou zajít na Maorskou oslavu dnešního svátku. Potapěč nám řekl, ať dojdeme o půl druhé. My jsme z toho pochopili, že to o půl druhé začíná, takže jsme se ukázali až o půl čtvrté. V té době už bylo bohužel po všem, takže jsme dostali s sebou trochu tradičního jídla do alobalu a vyrazili na pláž. Ta byla zcela čirou náhodou vedle pivovaru, kde jsme ochutnali místní pivo a pizzu. Teď si užíváme pokoje na hostelu a zítra vyrážíme zpátky pro Emila 🙂