Kánoe a Tongariro

V pondělí jsme navštívili muzeum Te Papa Tongarewa, kde jsme bohužel moc dlouho nevydrželi, jelikož mě strašně bolela hlava. Odpoledne jsme si zašli do sauny, abych si trochu prohřála zádové svaly, které jsem měla značně zatuhlé. Přiznám se, moc to nepomohlo 😀 Jsem prostě problémový jedinec, Mara už se naštěstí s tímto faktem smířil.

V úterý jsme se vydali doplnit zásoby, vyprali, ochutnali super kari z čínského bistra a na večer konečně vyrazili z Wellingtonu objevovat krásy severního ostrova.

Jackie Chan style
Jackie Chan style
cesta z města
cesta z města

Další den nás čekala návštěva veliké lachtaní kolonie v Cape Pallister. Je to na nejjižnějším cípu severního ostrova. Cesta tam byla poměrně dlouhá, ale na to, že je dosti neobydlená oblast, tam vede pěkná silnice. Shodli jsme se, že tohle je dalším místem, které bychom mohli osídlit 😀

Po cestě k lachtanům jsme se stavili u Putangirua Pinnacles, zvláštních kamenných útvarů uprostřed divočiny. Jelikož se zvedla voda v místní říčce, museli jsme složitě vybírat cestu a několikrát říčku přeskakovat. Na jedné z fotek je vidět mé usilovné přemýšlení nad nejlepší možnou cestou, jak doskákat na druhou stranu a nepřijít k úhoně 😀

Bagřík
Bagřík

Putangirua Pinnacles
Putangirua Pinnacles

přeskočím to asi až támhle
přeskočím to asi až támhle

Lachtani nás očividně nikdy neomrzí. Všude okolo jich byly desítky, spíše stovky. Maminy se válely a pospávaly, mláďata skákala po kamenech a hrála si ve vodě. Byla to super podívaná. Legrační jsou zvuky, které mláďata vydávají, když se dožadují pozornosti. Mrkněte na video.

Cape Pallister
Cape Pallister

bazének pro mláďata
bazének pro mláďata

Ve čtvrtek jsme využili slunečného dne a nechali proschnout Emila. Přece jen po celém deštivém týdnu byl dosti navlhlý a měl opět náběh na plísničku. Dala jsem ho do pucu, vše hodila na štěrk proschnout a krize byla rázem zažehnána. Mara si zatím hodil do pucu svoje milované pohorky 😀

tady jsme strávili den sušením věcí
tady jsme strávili den sušením věcí
i takový kouzla tu občas vytvořím :)
i takový kouzla tu občas vytvořím 🙂

Další ráno jsme si přivstali a vyrazili do Whanganui National Park, kde jsme měli naplánovaný výlet na kánoích po řece Whanganui. Byli jsme odvezeni rychloloďkou proti proudu na místo určení, kde na nás čekaly kánoe s celou výbavou. Od začátku bylo dost jasné, že pan kapitán, který nás na místo odvezl, o mně neměl zrovna vysoké mínění. Začalo to tím, že jsme s sebou na 4 hodiny měli tolik jídla, že by to někomu stačilo na tři dny. Další libůstkou byly moje ponožky v sandálech. Nejsem velký fanda této praktiky, ale na loď jsem si chtěla vzít sandále, protože se mi většinou nepodaří z kánoe vystoupit suchou nohou. Na druhou stranu jsem věděla, že po cestě lodí ke kánoím bude pořádná zima. Takže jsem měla dvě možnosti, vzít si tenisky i sandále nebo prostě do sandálů nacpat teplé merino ponožky. Říkala jsem si, že na lodi přece nemusím dělat velkou parádu, tak to jednou přežiji. Při nástupu na loď jsem se okamžitě setkala s komentářem od kapitána, jestli mám opravdu ponožky v sandálech. To tady tu Českou republiku pěkně reprezentuji, že? 😀 Po příjezdu ke kánoím jsem tomu dala korunu. Marek chystal věci do barelu a já se rozhodla, že si ještě vyběhnu na kopeček se vyčůrat. Všude okolo byla hromada bahna. Při deštích se řeka zvedá hodně vysoko, takže pár dní zpět měla o pár metrů víc. Logicky jsem předpokládala, že čím výš půjdu, tím pevnější budu mít půdu pod nohama. Jenže ono nene. Začala jsem se bořit do bahna a každým krokem jsem byla hlouběji a hlouběji v bahně. Pochopila jsem, že tudy cesta nevede a chtěla vyrazit zpátky k loďce. Nožky se mi zabořily do bahna tak šikovně, že se mi jen horko těžko podařilo vyndat je ven i s botama (naštěstí už jsem si ponožky sundala). No co vám budu povídat, vypadala jsem jako totální retard. Hanba mě fackovala hlavně při pohledu na kapitána, který měl ve tváři výraz typu: Já věděl, že jsi vytupená blondýna od chvíle, co si vkročila na mou loď (v sandále s ponožkou). Marek se mi smál průběžně celý den, abych na tuto groteskní situaci náhodou nezapomněla.

dost jsem si po cestě mákla, jak můžete vidět :D
dost jsem si po cestě mákla, jak můžete vidět 😀
krasavec
krasavec

V sobotu jsme dorazili do Whakapapa vesnice, kde jsme navštívili místní info centrum a strávili tam docela dost času koukáním na krátké filmy o sopkách a dalších zdejších přírodních úkazech. Odpoledne jsme si prošli dvouhodinový trek do Silica Rapids jako takovou zahřívačku před následujícím dnem. Zbytek dne jsme odpočívali a nabírali síly.


Včera jsme vyrazili na Tongariro Alpine Crossing, jeden z nejznámějších treků na severním ostrově. Tento trek začíná na jiném místě než končí, takže si musíte zařídit odvoz, který stojí 30 dolarů na osobu. Rozhodli jsme se zkusit štěstí a na začátek treku si dostopovat. Ráno jsme vstali velmi brzo a chytli jsme hned první auto, které projíždělo. Byly to dvě Ruskokanaďanky, velmi sympatický holky, které větší část treku šly s námi. (Potupně musím přiznat, že vyšly minimálně půl hodiny po nás, ale po cestě nás dohnaly). Bylo fajn po dlouhé době poznat někoho nového a vyslechnout si jeho sny a životní plány. Po cestě se prochází sopečnou oblastí, takže celé okolí je takovou měsíční krajinou bez života. Asi v polovině cesty jsou malá jezírka, která pro mě byla nejhezčí podívanou za celou cestu. Na zpáteční cestě je krásný pohled na okolní krajinu a stále aktivní kráter, ze kterého se stabilně zvedá pára. Celý tento dojem bohužel kazí to obří množství lidí. Jsou to takové masy, že na určitých úsecích jsme šli v řadě jako mravenci. Byli jsme domluvení, že Marek hodí holky zpět k jejich autu a já zatím počkám na místě a protáhnu si záda. Měla jsem u sebe jen telefon bez signálu a jógamatku. Tuhle skutečnost jsem si začala uvědomovat hlavně ve chvíli, kdy skoro po hodině a půl Mara pořád nebyl zpět, i když cesta má zabrat čtyřicet minut až hodinu. Samozřejmě mi v hlavě valily scénáře o tom, jak někde píchnul pneumatiku nebo Emil opět odmítl nastartovat nebo se rozhodl utéct s Ruskokanaďankama a žít promiskuitním životem 😀 Už jsem vymýšlela, jak budu muset brečet nějakému řidiči autobusu u dveří, aby mě a moji jógamatku hodil někam do města, i když u sebe nemám žádný peníze, a že mu za to dám svoje náušnice do zástavy 😀 Nakonec se Mara přece jen ukázal a zdržela ho zajížďka do města, protože musel natankovat. ( Prej 😀 )

ráno měla sopka čepici (asi jí byla zima stejně jako nám)
ráno měla sopka čepici (asi jí byla zima stejně jako nám)
Tongariro Alpine Crossing
Tongariro Alpine Crossing


Red Crater
Red Crater
Povšimněte si, jak Mara stojí na špičkách
Povšimněte si, jak Mara stojí na špičkách
jedna fotka s Ruskokanaďankama :)
jedna fotka s Ruskokanaďankama 🙂

Emerald Lakes
Emerald Lakes
Mara dělá skvělý selfíčka
Mara dělá skvělý selfíčka
Mara, jak dnes ráno krmí kačeny a čeká na mě, až se konečně nachystám :D
Mara, jak dnes ráno krmí kačeny a čeká na mě, až se konečně nachystám 😀

Přesun na severní ostrov a příjezd do Wellingtonu

V sobotu jsme se vydali na farmářské trhy. Každý víkend se stane půlka velkého parkoviště v centru Nelsonu velkým trhem, kde najdete spoustu dobrot. Nakoupili jsme si spoustu čerstvého ovoce, zeleniny a sušeného masa. Po trzích jsme zamířili do centra Nového Zélandu. Na kopci v Nelsonu je znázorněn bod, který má představovat centrum těchto dvou ostrovů. Nic, co by nás extrémně zaujalo, ale vyhlídka na okolí byla pěkná. Napadlo mě, že bychom si v rámci zlepšování fyzičky mohli dát s Marou závody a kopec si vyběhnout. Zpětně uznávám, že to byl jeden z nejdebilnějších nápadů, které jsem tu prozatím měla. Mara mi dal tři minuty náskok 😀 Běžela jsem prvních cca 100 metrů, poté mé tělo začalo vzdorovat a zbytek jsem převážně šla. Při každém pokusu o další rozběhnutí jsem měla pocit, že zkolabuju, ale přece jsem nemohla nechat Maru mně předběhnout, když mi dal celé tři minuty náskok 😀 Mara doběhl 15 vteřin po mně a celý běh mu trval devět minut, takže asi chápete, jak mám skvělou fyzičku. Nahoře jsem Marovi tvrdila, že určitě umírám, protože mi hoří plíce, klepou nohy a mám chuť krve v puse. Oznámil mi, že všechno tohle je normální, takže žádná sanitka nebude. Nakonec jsem to přece jen rozchodila, ale takový blbosti už dělat nebudu.

Další den ráno se na stejném parkovišti jako předešlý den konal bleší trh. Bohužel mě nic z oblečení nezaujalo, tak jsem si koupila alespoň pažitku v květináči, která se stala naším novým spolubydlícím v autě. Odpoledne jsme vypadli z města a vyrazili dál.

V pondělí jsme si udělali dopoledne dvě krátké procházky lesem. Jedna z nich vedla podél klidné, čisté řeky, která přímo vyzývala ke koupání. Mara to bojkotoval s tím, že se koupal včera, takže to není potřeba 😀 Odpoledne jsme si vyšlápli pořádný kopec na Onahau Hilltop Lookout. Po několika měsících cestování už nás jen tak nějaký výhled nenadchne, ale tenhle stál za to. Je to taková oáza klidu, kde se můžete kochat pohledem všemi směry. Moc se mi tam líbilo. Večer byly všechny okolní freedom kempy plné, tak jsme hledali místo někde u cesty. Našli jsme si hezké místo u řeky na paloučku a zakempili tam. Mara se šel projít a zavolat si. Po chvíli přijel nějaký mladík na motorce k autu a ptal se mě, co tam dělám. Tak jsem se bála, že nás od tam vyhodí, a že budeme muset hledat ve tmě jiné parkovací místo, že jsem se úplně zapomněla bát o svůj holý život, což je u mě o dost klasičtější způsob strachu 😀 Mladík byl moc hodný. Řekl, že je to sice soukromý pozemek, ale že tam můžeme zůstat jak dlouho je libo, a pokud se budeme chtít vykoupat, tak kousek dál podél řeky je super místo. (což jsme opět bojkotovali 😀 )

V úterý celý den pršelo, tak jsme si akorát zajeli do nejbližšího města na wifi a zevlili tam. Já jsem po cestě na veřejné záchodky objevila super sekoš, kde jsem si za celých šest dolarů koupila krásnou mikinu, kazetu do auta a knížku. Hned jsem měla lepší den 😀

Ve středu nás čekal přejezd z jižního na severní ostrov. Stáli jsme cca hodinu v přístavu, neboť měl trajekt zpoždění. Po nalodění jsem začínala tušit, že tři a půl hodiny na trajektu budou nekonečný, protože hned jak jsme vyjeli ze zátoky, se začal trajekt houpat ze strany na stranu a stejně tak se začal houpat můj žaludek. Dost často jsem si odbíhala na záchod, protože už jsem měla blinkání na krajíčku, ale nakonec k tomu nikdy nedošlo. No cesta to byla fakt strašná, mořský vlk ze mě asi nebude. Po doplutí do Wellingtonu jsme hned zakempili a šli spát.

Další den jsme se vydali na prohlídku města. Ráno jsme si vyšlápli Victoria Lookout. Já jsem si oblékla svoje jediné oblečení „na lepší“, protože přece jen jsme v hlavním městě, tak nebudu chodit jak burák v teplákách. Tááák jsem nadávala po cestě na kopec, když jsem šlapala cestu lesem určenou pro horská kola. Upnutý kalhoty a teplá bunda se mi na takový sportovní výkony tuze neosvědčily. Na oběd jsme se potkali s Markovým kamarádem Alexem a zašli spolu na sushi. No musím přiznat, že kdyby to sushi viděl Márty, tak to tam nechá vysvětit. Rýže s kusem řízku spojená kolem dokola řasou, to prostě pobaví. Odpoledne jsme se chtěli vydat do botanické zahrady. Došli jsme k mostu a uviděli ten další ohromný kopec, který bychom museli vyjít. Shodli jsme se, že zahrady oželíme a šli jsme radši na kafe. Mara našel kavárnu Hangar Cafe. Nepřeháním, když řeknu, že takhle dobrou kávu jsem snad ještě nepila. Bylo to kávový nebe v puse. Nabití energií jsme se vydali do centra s tím, že dojdeme k autu pěšky po promenádě podél vody. Ta cesta je moc pěkná, viděli jsme místní městskou pláž a podél vody je krásný výhled na druhou stranu Wellingtonu. Jediná nevýhoda je, že to do kempu není zrovna blízko, takže od půlky jsem doufala, že za každou zatáčkou už tam budeme, ale ono ne a ne. Mara byl unešen z místního způsobu bydlení. Lidé si tu staví domy ve velmi prudkém svahu u vody a jediná přístupová cesta do domu je malá lanovka. Dole je garáž a vedle garáže lanovka pro jednoho člověka vedoucí přímo k domu nebo na zahradu. Rozplýval se nad tím, jak by na to za mlada balil holky. No nevím, mě by na lanovku teda neutáhl 😀

V pátek jsme se vydali do knihovny si nabít elektroniku a vyřešit plán naší cesty po severním ostrově. Po několika hodinách plánování jsme se vydali na nákup zásob, a pak do restaurace na zasloužené jídlo. Byly to nudle na různé způsoby. Mara si dal vepřové a já kuřecí. Ty Markovy byly tak stokrát lepší než ty moje, takže jsem mu půlku snědla 😀

Včera i dnes tu nepřetržitě prší, takže odpočíváme, čteme, vaříme, jíme, koukáme na filmy a já se konečně odhodlala a napsala příspěvek za celý týden 🙂

cesta trajektem
cesta trajektem
lanovka k domu
lanovka k domu
...a další....
…a další….
..a ještě jedna lanovka :)
..a ještě jedna lanovka 🙂
tento most ve Wellingtonu nás zaujal
tento most ve Wellingtonu nás zaujal
Wellington z Victoria Lookout
Wellington z Victoria Lookout

Wellington
Wellington
Nelson
Nelson
pohled z Onahau Hilltop Lookout
pohled z Onahau Hilltop Lookout
a další pohled z Onahau Hilltop Lookout
a další pohled z Onahau Hilltop Lookout
blešák
blešák

Onahau Hilltop Lookout i s mojí maličkostí :D
Onahau Hilltop Lookout i s mojí maličkostí 😀
Cable bay
Cable bay

 

já se sáčkem na blinkání na trajektu. Fotka je samozřejmě bez filtrů a tu decentně zelenou barvu vyzařuje moje pleť :D
já se sáčkem na blinkání na trajektu. Fotka je samozřejmě bez filtrů a tu decentně zelenou barvu vyzařuje moje pleť 😀

vůbec ty lidi neznám, jen mě pobavila jejich tvrďácká póza
vůbec ty lidi neznám, jen mě pobavila jejich tvrďácká póza

Abel Tasman

Úterý

První na programu dne byla návštěva Waikoropupu Springs. Údajně druhá nejčistější voda na světě. První je nějakej zmraženej kus ledu na Antarktidě. Pramen to je opravdu úchvatný. Obrovské množství vody vyvěrá jakoby odnikud a celé je to doplněné kachnama a krásnou vegetací okolo. Koupat se v tom ale nedá. Je to posvátný, takže se toho člověk nemůže ani dotknout. Tak jsme se moc dlouho nezdrželi.
 
Pak jsme navštívili jeskyni Rawhiti Cave. Ta je zajímavá tím, že zde krápníky žijou v symbióze s mechama. Dohromady tvoří fialovo-šedo-zelený les více jak tisíce stalagnátů. Ale protože do jeskyně se dá pouze nahlédnout z vyvýšené plošiny, ani tady jsme se dlouho nezdrželi. Zmlsanej zdejšíma jeskyněma nabitýma dobrodružným prolézáním a svítícíma červama tuhle poslední jeskyni hodnotim jako těžkou nudu.
  
Inu vydali jsme se směrem k tracku Abel Tasman. Největšímu turistickému lákadlu zdejší oblasti. Cestou jsme ovšem potkali farmu, která nabízí čerstvé mléko. Lenka se uplně splašila a že prej se tam určitě musíme zastavit. Otočili jsme to a ten automat jsme podojili o litr čerstvého mléka. Lenka z toho byla uplně v rauši. Že prej to hodně pila, když byla malá. Je ale pravda, že to mlíko chutnalo opravdu dobře a celý litr jsme vypili na posezení.
Tohle dojení by jí šlo
Tohle dojení by jí šlo
Posilněni čerstvým mlékem jsme si dali procházku jménem The Grove – limestone boulder garden jungle. Džungle plná vápencových kamenů. Kratičká, ale zajimavá.
Na spaní jsme zaparkovali hned u silnice, kde prý nějaká pani každý ráno v sedum hodin prudí, že se tam nespí přespávat. Řekli jsme si, že jí ošálíme a nařídili si budíka na 6:30 😃

Středa

Opravdu se nám povedlo vstát brzo ráno a vyrazit k severní části Abel Tasmana. Šli jsme část od Totaranui k Separation Point a zpět. Dohromady okolo patnácti kilometrů. Cestou jsme potkali opravdu zlatavé pláže a na samém konci i pár lachtanů. Ale druhé Vánoce se u Lenky dostavily ve chvíli, když kolem nás proplaval tučňák! Byl zrovna na lovu. O chvíli později jsme ho spatřili ještě jednou na druhé straně Separation Pointu. Je to vskutku zajímavý pohled vidět tyhle zviřátka v jejich přirozeném prostředí. No co vám budu povídat, zase jsem nemohl Lenu tam odsud dostat 😀
Na jedný straně písčitá, na druhý straně kamenitá pláž. No kdo to kdy viděl?
Na jedný straně písčitá, na druhý straně kamenitá pláž. No kdo to kdy viděl?
Cestou zpátky jsme dali na jedné z pláží koupačku. Voda ale byla moc studená a na sluníčku to zase moc pálilo. Navíc si Lenka (když jsme se od začátku plánovali koupat) zapomněla ručník 😀 Takže jsme na pláži moc nepobyli a razili jsme zpět k autu.
No a abychom ze sebe smyli tu slanou vodu, zamířili jsme si to k vodopádu. Nebyl špatnej, ale dělal hroznej rámus, a proto jsme si našli koupací místečko kousek po řece. Voda byla ukrutně ledová a navíc na nás bylo hrozně moc vidět z pěší cesty vedoucí k vodopádu. Což zjistila zrovna Lenka, když nějakej pán s úsměvem na tváři hodnotil její zadek v tangách. Což zase hodnotila zcela negativně pánovo manželka. No já se bavil 😀

Čtvrtek

Celý Abel Tasman trek je vícedenní. Nejobvyklejší varianta trvá 3 dny a člověk během této doby musí spát v místních oficiálních chatách. Které jsou ale jednak docela drahé a druhak hodně dopředu zamluvené. Ani jedno nám moc nehrálo do karet, a tak jsme zvolili variantu vidět kousek ze severní části a kousek z jižní časti. Ráno jsme se nechali lodí dovézt kus po směru chůze (do Anchorage bay) a došli jsme si to zpátky k autu. Nejvtipnější bylo, že jsme se nalodili už na souši u kanceláře lodní společnosti a až traktor nás dotáhl na pláž a nacouval s náma do moře 😃
Lenka si cestu lodí moc neužila, protože po ranním kafi se jí ukrutně chtělo na záchod. I když čůrala těsně před odplutim. Ale zvládla to a udržela to. Jinak jižní část tohoto treku jsme shledali dosti nudnou a ani cesta lodí to nezachránila. Asi už jsme zmlsaní zdejší přírodou. Přece jenom máme možnost toho vidět daleko víc než běžný turista, který prolétne celým jižním ostrovem za dva týdny.
Rozpůlený kámen. A jaká je vaše teorie způsobu rozpůlení?
Rozpůlený kámen. A jaká je vaše teorie způsobu rozpůlení?
Odpoledne jsme si dali relax a prošli jsme si městečko Motueka. Centrum v podstatě podél hlavní cesty. Moc toho tam neměli, tak jsme si aspoň u parčíku uvařili moc dobré krevety se zeleninou a quinou.

Pátek

Hlavním programem byla návštěva Animal Farm. Ale ta otevírala až v deset. Což bylo super, protože jsme konečně mohli dospat. Ještě jsme se cestou stavili pro zrovna nasbírané čerstvé jahody. A vůbec. Tady na severu (kde je tepleji) je spoustu sadů a plantáží, takže se tady hojně vyskytují podomní prodeje vypěstovaných produktů přímo ze zahrady, což je super. Ale místo výběrčího peněz tam člověk potká jenom dírku na peníze. Říkaj tady tomu Honesty Box. Prostě stará dobrá poctivá platba za odebrané zboží.
Na farmu jsme dorazili o půl jedenácté. Což bylo právě včas se porozhlédnout a připravit se na kozí závod, který startoval v jedenáct. Docela legrační program (spíše pro děti). Čtyři mladé kozí závodnice se vypustí ze startovací klece a musí doběhnout asi padesát metrů přes různé překážky až do cílové pásky, kde na ně čekají lahve s mlíkem. Jinak jsme tam viděli spoustu zvířátek – k prohlédnutí na fotkách. Cenu za roztomilost suverénně vyhráli malí pašíci a mládě páva 😃 A Lenka si opět potvrdila (po Vietnamu), že má jakési spojení vyššího druhu s vodním bůvolem 😀 Jinak v porovnání se zvířecí farmou v Kaikouře se nám tahle zdála moc velká a roztahaná.
Jak ze Shreka
Jak ze Shreka
Poté jsme se stavili u malé pobřežní promenády. Nic nás tam ale jídelně nezaujalo, a tak jsme spáchali michaná vajíčka s paprikou. Co nás ale velice zaujalo byl obchůdek s klobouky. Já už jsem se dlouhou dobu porozhlížel po nečem, co by mě ochránilo před zdejším vražedným slunkem a nemělo to rovný kšilt 😃 A Lenka mi tady vybrala slamák 😃 Navíc byl v bezkonkurenční akci jeden za $10 nebo dva za $10, a tak si teda Lenka vybrala taky jeden. Ten její princeznovskej můžete vidět níže na fotkach, ten muj třeba někdy příště 😃
Odpoledne jsme dorazili do města Nelson. Lenka si v obchodě se sportovníma potřebama vyměnila reklamací boty, které se jí po pár dnech nošení rozlepily, za nové. Tak schválně, jak dlouho vydrží tenle pár. Taky vyreklamovala legíny, které se začaly neskutečně párat. Bohužel zde už stejné neměli, a tak jsme nenašli náhradu a vrátili nám peníze. Což je sice fajn, ale ne tak moc pro Lenku, která si je zamilovala. Život je boj no. Abychom trochu pozvedli náladu, koupili jsme aspoň náušnice 😃 A hned bylo zase dobře 😃 Prošli jsme si kousek města podél řeky a zamířili do auta. Přece jenom toho už dneska bylo dost.
Tak zase pa 🙂
Podle Leny dům s ananasem
Podle Leny dům s ananasem
Christ Church. Povšimněte si klobouku
Christ Church. Povšimněte si klobouku
Tady spíme v Nelsonu
Tady spíme v Nelsonu

Farewell spit a okolí

Moc si užíváme to konečně přítomné léto, které dorazilo na Zéland. V sobotu jsme si zajeli do Riwaka Resurgence. Je to posvátné místo pro původní maorské obyvatele. Vyvěrá zde pramen vody přímo ze skály. Voda má nádherně modrou barvu a kousek dál je přírodní bazének, kde se dá vykoupat. Má to ale jednu nevýhodu. Voda je neskutečně studená. Ponořila jsem se se celá asi až na šestý pokus a domnívám se, že jsem utrpěla lehké omrzliny 😀 Po adaptaci jsem se vzmužila a šla si z nízké skalky do bazénku skočit ( Mara už tam samozřejmě skočil dávno) No úplně jsem cítila všechny ty maorské prapředky, co tam podle mého názoru při rituálním omývání umřeli na srdeční zástavu. Každopádně v rámci mé nově objevené zálibě pro otužování to byla fajn lekce. Odpoledne jsme pokračovali v cestě na sever.

V neděli jsme dorazili k Farewell spit. Je to dlouhý písčitý výběžek na úplném severu jižního ostrova, který je oblíbenou turistickou atrakcí. Nás ale nikterak nezaujal, takže jsme po krátké vycházce vyrazili o kus dál. Teda až poté, co jsem odstranila ze své boty, ponožky a tepláků to obří kravské hovno, které jsem někde po cestě přes louky a lány rošlápla. Mara byl hodně unavenej, ale bojoval a chodili jsme po okolí. Nakonec se nám dostalo zasloužené odměny na pláži Wharariki. Jedné z nejhezčích pláží, kterou jsem kdy viděla. Najdete tam všechno, po čem vaše srdce touží. Spoustu jemného písku, po kterém je vyloženě radost se procházet, útesy, skály a malé jeskyně, zelené kraby schovávající se ve skulinách skal, a to úplně nejlepší je, že přímo u pláže je přírodní bazének, který funguje jako školka pro tulení mláďata. Tyto mláďata jsou natolik zvyklá na lidskou přítomnost, že si můžete sednout na kraj bazénku a oni k vám připlavou na dosah ruky. Jsou to opravdu miminka a vy můžete vidět, jak se učí manévrovat, skákat a obratně i neobratně lézt z vody a do vody. Bylo to nečekaný překvapení a Mara mě musel tahat za ruku jak pětiletý dítě, aby mě od tam dostal 😀 Večer jsme zaparkovali nedaleko pláže a po dlouhé době nás opět přepadl roj komárů. Nejhorší je, že oni se umí dostat do auta každou miniaturní škvírkou, takže to, že jsou zavřené dveře i okna nikterak nepomáhá. Tentokrát jsme ale byli připravení, takže jsme si v autě natáhli moskytiéru a šli v klidu spát. V dalších campervanech asi tak dobře připravení nebyli, soudě podle těch hlasitých bouchanců, když se snažili zabíjet ty tucty nečekaných příživníků 😀

Včera jsme si ráno vyběhli kopec (Knuckle Hill Track) a dostalo se nám krásného pohledu na spoustu zelených poloostrůvků a nedotčenou přírodu severozápadní části ostrova. Navrhla jsem Marovi, že až to bude v Evropě na ostří nože s muslimy, můžeme to tady osídlit 😀

Poprvé za náš pobyt v Emilovi se nám podařilo vyčerpat zásobu plynu ve vařiči až do posledního fouku. Zoufale jsme si snažili v poslední zásobě vody uvařit těstoviny, ale voda se nám akorát podařila přivést k varu a plyn skončil. Tak jsem nechala těstoviny chvíli louhovat v teplý vodě a aldente kolínka byly na světě 😀

Odpoledne jsme si zajeli k jezeru na koupačku. Na parkovišti jsme dostali varování od jedné turistky, že nás dole u vody čeká výhled nejen na krásné okolí, ale i na tří nahé holky, které to tam obsadily a pouštěly si hudbu na celé okolí. Vysvětlila jsem Marovi, že půjdeme radši k druhému jezeru 😀 , takže to Mara alespoň zaběhl obhlédnout v minutce, kdy jsem si odskočila na záchod. Očividně některým výhledům nelze odolat. 😀 U druhého jezera nikdo nebyl, což jsme si (já) moc užívali. Voda tam byla sympaticky teplá a čistá. Super odpoledne.

Jelikož nám došly zásoby vody, jídla i plynu, museli jsme zamířit do nejbližšího města Takaka. Večer jsme stihli akorát doplnit vodu a dát si burger ve fast food okénku, jelikož obchody už byly zavřené.

 

kopečky a ovečky
kopečky a ovečky
tady to osídlíme :D
tady to osídlíme 😀
moje TOP 1 fotka
moje TOP 1 fotka
všudypřítomné sandflies
všudypřítomné sandflies

 

Mara relaxuje
Mara relaxuje
na záchody byla fronta :D
na záchody byla fronta 😀
posvátný (ledový) pramen
posvátný (ledový) pramen

tulení miminko
tulení miminko
Leník a tuleník
Leník a tuleník

krabíci
krabíci

Karamea

Pondělí
Natěšení, že týden odpíchnem čistí a voňaví, jsme se rozběhli do místního bazénu. Ovšem zrovna se tu odehrávalo dětský mistrovství světa v plavání (nebo něco podobně důležitýho), takže to bylo pro veřejnost až do jedný hodiny odpoledne zavřený. Inu hodil jsem oko na recepční a s úsměvem na tváři jsem se jí zeptal, jestli by nevadilo, že si tady na chvilku dřepnem a nabijem si aspoň noťasi. Dovolila nám to! 😃 Takže jsme se vrátili do auta pro všechny powerbanky a baterky, a šli zevlit dovnitř. A objevili jsme tam i wifi. Sice pomalou, ale wifi 😃 Čekání na otevření bazénu se rázem stalo příjemnější.

V bazénu Lenka zjistila, že se její nové plavecké brejle zamlžujou. A tak jsem je tam radši zapomněl. No ne, vážně. Stejně by si koupila nový 😃

Po bazénu jsme si vyhladovělí zaparkovali u parčíku, uvařili a poobědvali na dece na trávě. Už nevim, co to bylo, ale bylo to určitě moc dobrý 😃 Počasí zrovna přálo, a tak jsme na trávě poleželi trochu dýl, až nám pořádně nezbyl čas na žádný chození. Den bez pořádný aktivity (plavání nepočítam)! :-/. Bylo na čase popojet, protože se začalo připozdívat a my se chtěli přemístit na další místo. Dojeli jsme k Charming Creek Tracku, který je v našem průvodci velmi vychválený. Bohužel jsme ihned po příjezdu zjistili, že je už pár dní zavřený kvůli nestabilní půdě. A představa kusu skály řítící se na nás se nám moc nelíbila. Trochu mrzutí jsme na tom parkovišti aspoň přespali.

Úterý
Pokračovali jsme na sever. První jsme potkali krátkou cestu po bývalé železniční dráze. Koleje i pražce si odnesli, takže tam zbyla jenom štěrková cesta lesem. Ale moc hezká. Na jedné straně řeka, na druhé straně různobarevným mechem pokrytá strmá stěna kopce. Po cca patnácti minutách jsme došli k tunelu, kterej měl bejt pokrytej svítícíma červama. Ovšem taky byl na podlaze dost pokrytej vodou a bahnem, takže jsme neměli šanci ani nakouknout. Aspoň jsme nakoukli na vagon vykolejený do řeky.

Kolem oběda jsme dojeli do cílového města jménem Karamea. Lena uvařila, já jsem se zatim dovyptal na možnosti procházek po okolí na zdejším informačním centru. Odpoledne už nám zbyl čas pouze na krátký výšlap za Big Rimu Tree. Prostě starej velkej strom no. Lena chtěla trochu pozevlit u vody. Dojeli jsme teda k parkovišti u řeky, kde jsme rovnou další den mohli jít na trek. Ale o zevlení u vody nebylo ani pomyšlení kvůli tisícům krvelačných sandflies. Provedli jsme v řece jenom nezbytnou hygienu a šupky hupky do auta 😃 Teda já. Lena byla statečnější a šla ještě ven cvičit. Nevim, jak se s těma dotěrnejma muškama dohodla, že ji nechaj žít. Podle mě se stala jejich královnou nebo tak něco 😀

Středa
Ke snídaní jsme si namazali tříhodinový trek. Příjemná procházka byla v půlce okořeněná třemi jeskyněmi. Tu prostřední s příhodným jménem Tunnel Cave jsme museli projít skrz. Uvnitř se schovával malý vodopád a strop byl posetý svítícími červíky. To vám byla paráda. Zatím největší uskupení, co jsme viděli. Bylo jich tam spousty a vypadalo to jako takové modré hvězdičky na nebi. Za vodopádem si Lenka všimla zlatavě třpytivého povrchu stěny jeskyně a rozhodla se, že se určitě jedná o pravé zlato. Nejdřív to tam dloubala nehty. Po chvilce se mi jí zželelo, tak jsem jí připomněl, že s sebou nosí malou lopatičku (když někde v terénu potřebuje udělat hrobeček nenadálemu hovínku).

Odpoledne jsme se vydali do oblasti bran. Řikáte si o jakých bránách to mluvím? Představte si Pravčickou bránu, ale s protékající řekou. První naše byla Opararu Arch. Byla tak velká, že se ani nechtěla vejit na fotku. A hned za ní byla sympatická jeskyně s jednou velkou místností. Druhou byla Moria Gate Arch. O něco menší, útulnější 😃 Toto prozkoumávání i s přilehlými treky nám zabralo celé odpoledne. Bylo tedy načase jít se ubytovat.

Vydali jsme se směrem k treku dalšího dne, ale jediné parkování zdarma pro náš apartmán na kolech bylo u cesty hned u pláže. Moře hučelo celou noc a Lenka se moc nevyspala, protože se bála, že přijde tsunami 😀

Čtvrtek
Jedinou procházkou tohoto dne se stalo nakouknutí na začátek Great Walku Heaphy track. Celý trek má skoro 80km (4-6 dní) a vede až k severnímu pobřeží. Jenomže pak si člověk musí objednat odvoz zpátky. A taky musí mít cestovní vařič a táhnout s sebou jídlo na celou dobu. A objednat dopředu neuplně levné ubytování na chatách. No prostě zatím jsme se vždycky spokojili s jednodenní variantou těchto dlouhých treků, takže jdeme kus tam a hned zase zpátky k autu.

K obědu se Lenka rozhodla pro bramboráky. To vám byla lahoda! Centrum města Karamea mělo možnost ucítit vůni česneku v českém podání 😃 Po vydatném obědě (máme trochu problém s připravováním malých porcí, takže se vždy přejíme jak prasata :-D) jsme se ještě prošli hned kousek od města po pláži. Lenka objevila dvě větší ulity šneků a jednu menší. Že prej máma, táta a malej. Něco mi tim ta holka snad naznačuje? 😃 Já zase objevil ostružiny. Baví mě opatrnost tý holky, když se mě hned zeptala, jestli jsou to opravdu ostružiny a né nějaká podobná věc, která by ji mohla otrávit. Ale nebyly vůbec sladký :-/

Tím jsme vyčerpali možnosti chození po okolí a vydali se zpět na jih do Westportu.

Pátek
Udržovací den. Nabít noťasy v bazénu. Vyprat oblečení v launromatu. Nakoupit v New Worldu. Vykoupat se v bazénu, protože při naší první dopolední návštěvě se tam opět odehrávalo nějaké mistrovství světa. Nahrát fotky za posledních pár dní na blog a napsat příspěvěk. A popojet o kus dál. Přišla tma a řídit po tmě nás nebaví, tak si jdem ustlat na odpočívadle cestou k severnímu pobřeží. Sice tu jezdí kamiony kousek od nás, ale to nevadí. Že prej je zvyklá, protože jí celý život cinkal rozjezd pod okny. Tak aspoň tu nehrozí tsunami 😀

důlní vozíky napadané do řeky
důlní vozíky napadané do řeky

Bývalý železniční tunel
Bývalý železniční tunel

Jedna z mnoha námi prozkoumaných jeskyní
Jedna z mnoha námi prozkoumaných jeskyní

Krásná procházka podél řeky
Krásná procházka podél řeky

Cesta pralesem s obřím kapradím
Cesta pralesem s obřím kapradím

Vidíte vlevo nahoře ty modrý tečky? Tak to jsou svítící červy
Vidíte vlevo nahoře ty modrý tečky? Tak to jsou svítící červi

Dole má hlavičku a svítí mu zadeček
Dole má hlavičku a svítí mu zadeček

Lena těží zlato. Nebo si to aspoň myslí. Každopádně se to leskne :-)
Lena těží zlato. Nebo si to aspoň myslí. Každopádně se to leskne 🙂

Jak z pohádky
Jak z pohádky

Řeka má narezlou barvu díky kapradí
Řeka má narezlou barvu díky kapradí

S obří bránou v pozadí
S obří bránou v pozadí

Menší z dvou bran, které jsme ten den navštívili. Tahle se aspoň vešla na fotku
Menší z dvou bran, které jsme ten den navštívili. Tahle se aspoň vešla na fotku