Ještě bych se v rychlosti chtěl vrátit k uplynulému víkendu v Invercargillu. Je to až neuvěřitelné, jaké člověk po cestách nasbírá zážitky. Totálně naštvaní a mrzutí, kolik nás bude stát odtah a oprava auta, jsme se ocitli na druhé straně spektra pocitů, když nás opravář pozval na víkend k sobě domů. Že nás aspoň nakrmí. A půjčí nám svoje oblíbené dnes už raritní auto na celou neděli. Aby nám v pondělí řekl, že za opravu ani odtah platit nebudem, protože to bylo způsobeno špatně nainstalovaným startérem. Náš opravář tam zavolal a toto odškodnění za nás domluvil. Jak jsme si celý víkend říkali, že je to taková minináhrada za drahý odtah a opravu auta, tak to nakonec dopadlo jak nejlépe mohlo. A co vy? Pozvali byste si domů úplně cizí pár? Supr (v případě raků i draze) jim uvařili, bavili se s nima o jejich zemi a zvycích? Půjčili byste jim svoje auto a večer na to byste si s nima zaházeli šipky?
Popojedem.
Na ráno jsme si naplánovali trek jménem Roys Peak. Kousek od Wanaky a zaručený krásný výhled na jezera. Zaručené taky davy lidí s frontou na fotku. Tak jsem vymyslel, že to odpalime brzo ráno a zkusíme se tak největšímu návalu vyhnout. Vstát se nám povedlo v sedum, v osum jsme již vyráželi do kopce. Jenomže to mělo být osm kilometrů pořád do docela strmého kopce. A Lenka tuuuuze nemohla. Že prý každý krok trpí. Nejspíše přepískla cvičení den předtím. Tak jsme to v půlce otočili s tím, že nám aspoň zbude víc času na zevlení ve městě.
Inu zevlení. Potřebovali jsme se poprat s čerstvě objevenou plísní na stropě našeho obydlí. Holt permanentní vlhko v autě no. Všechno jsme nechali pořádně proschnout na trávě u jezera a mohla nastoupit Lena likvidátor plísní s octem a houbičkou v ruce. Já mezitím upevnil zpětná zrcátka, která se nám vlivem větru při jízdě sklopí dolu. Pak jsme ještě polechtali nějaký stejky na pánvi a bylo hotovo. Protože Wanaku už známe, tak jsme ještě odpoledne vyrazili o kus dál. Na další den bylo slíbené hezké počasí a to je na ledovcích západního pobřeží tak zřídka, že jsme ho nechtěli trávit na cestě. O dvě hodiny později jsme dorazili k západnímu pobřeží.
Po náročném dni jsme oba byli velice unavení a šli jsme rovnou na kutě. To jsme ještě netušili, jak perná noc nás čeká. Do auta se nám dosti úspěšně začali dostávat komáři. První část noci jsme se je snažili zabíjet. Pak jsme ten marný boj vzdali. Lenka si přes hlavu (jediná odhalená část těla) hodila šátek. Já si hlavu schoval pod kapuci spacáku a nechal si jenom malou škvírku na dýchání. Kterou jsem se ještě snažil úkryt, aby ji komáři neobjevili. I tak jsem schytal pár štípanců do nosu. No šílený. Vůbec jsme se nevyspali.
Po nevydařené noci jsme vyrazili směr Fox ledovec. První atrakcí byla hodinová cesta deštným pralesem až k pláži, kde se velice zřídka vyskytují tučňáci. Prales byl naprosto úžasný. Jak z pohádky. Všechno porostlé mechem, malé kytky vyrůstající z kmenů stromů a atmosféru dotvářejíci potůčky. No pastva pro oči. Na pláži jsme bohužel tučňáka nepotkali. Za to jsme tam potkali spoustu sandfllies, a tak jsme mazali pralesem zpátky k autu.
Další na pořadu dne byla procházka okolo jezera. Ničím zvláštní nebyla, a proto přejdu k tomu, co následovalo. A to oběd 🙂 ale jakej! Čočka na kyselo s orestovanou šunkou, volským okem a kyselými okurkami. Veliká lahoda. Tak moc dobrý, že jsem to ani nestihl vyfotit 🙂
No a nakonec konečně ten ledovec. Fox glacier. Po 30 minutové pěší cestě se nám ukázal v celé své kráse. Dost podobnej Tasman ledovci, který jsme viděli u Mount Cook. Prostě obrovská masa ledu rozlitá přes celé údolí. Navíc dost zaprášená. Lena se pokoušela silou mysli pohnout kusem ledu, aby bylo nějaký vzrůšo. Nepovedlo se. Rytíř Jedi z ní asi nebude :-/
Na noc jsme si pro jistotu vytvořili takový malý stan jenom pro naše hlavy z moskytiéry, ale komáří invaze už se naštěstí neopakovala.
Další den nás čekal druhý ledovec – Franz Josef. K němu vedou dvě cesty. První korytem údolí, kterou se dá po hodině cesty pohodlně dojít před ledovec. Druhá, po levém svahu kopce, tříhodinová náročná trasa, kterou se dá dostat až nad něj. Jojo, vybrali jsme si druhou variantu 🙂 těžká, ale krásná, procházka na šest hodin. Cestou jsme potkali spoustu houpacích mostů – ty si Lenka, která má respekt z výšek, moc užívá 🙂 na konci nás čekal Franta Pepa v celé své kráse. Teda co nám zatáčka údolí dovolila dohlédnout. O dost modřejší kus ledu než den před tím Fox. Celý den bylo krásné počasí – pravděpodobně jediné dva hezké dny tohoto roku na západním pobřeží (obecně tu dost prší). Jedinou vadou na kráse dnešního dne byl neutichající zvuk vrtulníků, které křižovaly údolí tam a zpět. Kola turismu se přece musejí otáčet. Jednak se tak dějí vyhlídkové lety nad ledovce a druhak je to jediný způsob, jak se lze dostat přímo na ledovec a s průvodcem si dát zmrzlou výpravu.
Příjemně unavení jsme se přemístili na noc kousek severněji, kde Lenka spíchla výborné rizoto. Ožíňkovali jsme se v autě a hurá na kutě 😉
(Protože se mi ještě nechce spát, tak vám poskytnu malý náhled do života blogo pisálka. Tenle příspěvek jsem ťukal na mobilu přes hodinu. Světlo světa spatří až zítra, protože se musíme zastavit ve větším městě u růžové telefonní budky, u které mám v rámci svého mobilního tarifu 1GB wifi dat denně. Až tam se povede nahrát fotky. To většinou trvá 10-30minut. Pak je ještě na počítači okomentuju, aby váš požitek byl dokonalý. Zní to jako spoustu práce, co? Tak si toho važte! :-D)
