Vyrazili jsme zpět do Curio Bay si zaplavat s delfíny. Ti malí zmetci se znovu neukázali, tak jsme šli alespoň večer pozorovat tučňáky. Bylo to náramně sladký, protože jeden si polehával na pobřeží a nějak se neměl k tomu vrátit se domů. Asi po půl hodině připlul na břeh další tučňák. Když ho ten první uviděl, rozběhl se k němu (což je u tučňáka docela zajímavý jev) a následovalo šťastné vískání a objímání.
Další den ráno jsme dali poslední šanci delfínům, opět však zcela bez úspěchu. Vydali jsme se dál na jihozápad s tím, že si odpoledne projdeme jeden ze zdejších treků. Po cestě na místo nám v průběhu řízení Emil přestal reagovat. Nejel motor ani elektřina, prostě nic. Byli jsme uprostřed ničeho a museli jsme si zavolat odtahovou službu. Nejbližší město bylo 80km a odhadovaná cena odtahu byla 380 dolarů. Neměli jsme na vybranou a nechali se odtáhnout do Invercargillu. Tu noc jsme přespali v boční uličce vedle kanceláře odtahové služby v našem nepojízdném autě. Další den v 11 hodin nám zavolal pán z odtahovky, že jeho domluvený automechanik se neozval, a tak nás odtáhne do vedlejšího servisu.
V servisu se nás ujal Alf. Řekl, že to bude nejspíše alternátor, ale že se na auto nestihne podívat dřív než v pondělí ráno, takže nás zaparkoval u něj na parkovišti, vzal si na nás číslo a odjel. Odhadovaná cena cca 900 dolarů. Chtělo se mi plakat a už jsme překopávali plán cesty, abychom dorazili dříve do Auckladu a začali pracovat. Odpoledne jsme se s Marou vydali do Aquaparku, protože umýt se žínkou v autě není špatný, ale hlavu si tam vážně umýt nezvládnu 😀
Po cestě nám zavolal Alf, že bychom mohli přespat o víkendu u něj a pozval nás na večeři. S radostí jsme přijali a tím začal náš super víkend.
Aquapark je jedna z mála věcí, která je tu levnější než v Česku. Za šest dolarů máte neomezený vstup do bazénu, vířivky i sauny. Toho jsme naplno využili a strávili tam celé odpoledne. Alf nás vyzvedl u autoopravny a odvezl k němu domů, kde na nás čekal krásný dům se zahradou a výhledem na stádo oveček. Takový ten výhled snů, který by chtěl každý ze svého okna vidět ( minimálně já určitě 😀 ) Alfova manželka nám ukázala náš víkendový pokojíček a připravila jídlo. Na večeři jsme měli skvělý steak se spoustou příloh a zakončili jsme to kopečkem zmrzliny. Večer jsme strávili u sklenky vína a byla to veliká zábava. Hlavně ty momenty, kdy jsem ne zcela správně rozuměla otázce, takže třeba na otázku jaké jsme navštívili vinice jsem odpověděla, že jsme byli v Liqourlandu (což je místní obchod s alkoholem). Holt ne vždy se zadaří 😀
Další den nám po snídani půjčili svoje auto. Je to Ford Falcon a Mara si ho dost zamiloval, jelikož to bylo nejsilnější auto, které doposud řídil. Vydali jsme se do Clifden jeskyně, která má asi 1,6km a projít jí celou není žádná sranda. Některá místa jsou velmi úzká a uprostřed je hlubší bazén, který se dá obejít jen velmi velmi těžko. Každopádně to byl adrenalin a moc jsme si to oba (Marek) užili.
Následně jsme zamířili na Gemstone beach, kde je dle průvodce možné najít různé polodrahokamy. Nadšeně jsme se vrtali na pláži v kamínkách, až nás překvapila jedna větší vlna, takže po veškeré snaze si nenamočit boty v jeskyni jsme skončili na pláži po kolena ve vodě. Za to ale máme spoustu pěkných kamínků 😀
Večer na nás čekalo překvapení. Jelikož jsem se den předtím zmínila, že jsem nikdy nejedla raka, připravili pro nás na večeři raka se zeleninovým salátem. Není to neskutečný? K tomu jsme měli Whitebait. Jsou to malinké rybičky, které jsou loveny ve svém raném věku a podávají se jako vaječná omeleta. Je to místní specialita a moc nám to oběma chutnalo. Po večeři jsme si zahráli šipky a Alf vypadal trošku mrzutě, když jsme nad nimi vyhráli 2:1 😀 Přece jen poctivě trénuje, tak nečekal, že ho porazí nějací čeští pobudové 😀
Večer jsme zakončili kulečníkem. Na Zélandu mají o dost menší kulečníkové koule, než na které jsme v Česku zvyklí. Je to taková dětská verze našeho kulečníku. Jen tak mimochodem jsem Maru porazila jak malého kluka 😀
Ráno jsme ještě strávili u Alfa doma a čekali na verdikt ohledně opravy Emila. V deset nám Alf zavolal, že auto už je opravené. Zjistili, že při minulé opravě se podařilo mechanikovi skřípnout kabel u startéru, a že jsme klidně mohli vyhořet. Zavolal do té opravny a zařídil, abychom neplatili ani opravu ani odtah. Skoro jsme nemohli věřit, že to takhle dobře dopadlo. Alf nám navíc opravil kontrolku a nechal nám v autě plato vajíček od slepic z volného chovu, které prodává jeho kolega. Pořád nemůžu uvěřit, jak moc byli hodní a pohostinní, a co všechno pro nás udělali. Doufám, že pokud si někdy naplánují cestu do Evropy, budeme moci jim to alespoň částečně oplatit. Přece jen umím skvělou svíčkovou 😀
Po cestě do Wanaky jsme chtěli udělat dobrý skutek, tak jsme vzali stopaře. Byl to Němec a byl moc fajn, jen ta cesta pro něj musela být trochu utrpení ( stejně jako pro mne), neboť jsme si dali na palubní desku sušit naše tenisky, a jak se postupně prohřívaly, tak ta vůně byla tuze nelibá 😀 Já jsem seděla na prostředním sedátku, které rozhodně není formované na delší trasy, protože mě po hodině neskutečně bolel zadek. Jestli příště vezmeme nějakého stopaře, rozhodně bude sedět uprostřed 😀
