Archiv autora: lena

Nechápu jak to dělám, že vstanu v sedm, ale nevyprdolím se z pokoje dřív jak v deset hodin. Je to ženské umění, a i když to Mara nezmiňuje, věřím, že mu to dost drásá nervy 😀

Dneska nás bolely zadky opravdu hodně. Kdo tvrdí, že se zadek na motorce osedí, tak lže. Dneska jsme vjeli na území Dong Van Karst Global geoparku. Má rozlohu 2400 km² a je opravdu na co se dívat.. Celý geopark je poset krasovými útvary a často si připadáte jako na jiné planetě. Je škoda, že byla trochu mlha, takže z fotek to asi úplně nedoceníte.

Ve městečku Yen Minh jsme si našli sympatický homestay, kde spíme s dalšími pěti cestovateli v jednom pokoji a všichni máme zítra stejný směr – město Dong Van. Večer jsme se šli projít do města, abychom to tu aspoň na chvilku viděli. Na místním marketu jsem si od staré paní chtěla koupit pár banánů. Řekla si o ně dvacku (což je hrozná suma). Zkusila jsem se s ní domluvit na deset, ale nepolevila ani o kačku. Tak jsem si je o pár metrů dál koupila za pět 😀 Holt kdo chce moc nemá nic.

Musím říct, že se tu s tím setkáváme dost často. Jakožto cizince se nás snaží odrbat, co to jde a nasazují několikanásobné ceny. Taky se nám nesčetněkrát stalo, že nám při nákupu vrátili o dost méně peněz. Spoléhají na to, že si to nepřepočítáte a prostě odejdete. Ze začátku jsem si říkala, že je to náhoda, ale náhody se nedějí takhle často 😀

Po cestě zpět na mě vyjel místní pes. Zakřičela jsem na něj OJ, což je vietnamsky hej, takže se stáhl. Asi pochopil, že mluvím plynnou vietnamštinou, tudíž jsem asi domácí 😀

Mara má dnes hrozně zarudlý oči (z řízení), vypadá jako upír. Snad to bude ráno v pořádku. Já mám na sobě 45784356 miliard komářích štípanců, takže jsem dnes přešla z 50% DEET na 95% DEET, tak uvidíme, jestli to pomůže.

Dnešek pro mě nezačal nejlépe. Než jsme se vyprdolili z pokoje, měla už jsem veliký hlad. Když jsme v okolí nemohli nic pořádného najít, začala jsem být mrzutá a naštvaná, že už se tu nikdy normálně nenajím. Nakonec jsem našli výborné bagetky, takže jsem si dala rovnou dvě a moooc jsem si pošmákla. Po jídle jsem šla na záchod a při mytí rukou se bohužel urvala trubka od umyvadla. V tu chvíli na mě začaly cákat hektolitry vody (tak půl litru určitě 😀 ). To by se dalo nazvat smůlou. Co je ale pekelná smůla, že jsem na sobě měla svoji hmonskou, ručně barvenou sukni. Do této chvíle jsem nevěděla, že pokud na sukni kapne pár kapek vody, okamžitě začne pouštět sytě modrou barvu. Dokážete si asi představit, co se stalo. Zabarvila jsem jim půl koupelny 😀

Po jídle jsme se vydali hledat jeskyni Phuong Thien. Popravdě nejsem si zcela jistá, zda jsme opravdu našli tuto jeskyni, ale nějakou jeskyni jsme našli 😀 Bylo to místo uprostřed ničeho, kam noha místňáka vkročí velmi zřídka a noha cizince tam podle mě ještě nevkročila 😀 Po minulém fiasku, kdy jsme nenašli ani jeskyni ani vodopád, jsme tentokrát byli neodbytní a šikanovali jsme místníí otázkou kde je jeskyně tak dlouho, až se nás jedné paní (co zrovna pásla krávy) zželelo. Zavedla nás až na konec schůdné cesty, kde nám domluvila pána s mačetou, aby nám cestu ukázal, jelikož ona má špatný koleno. Její problém s kolenem mi byl o to jasnější ve chvíli, kdy ta cesta byla neschůdná i pro mě, a to mám obě kolena relativně zdravý. Lezli jsme po mokrých kamenech, brodili říčky, procházeli hustým kapradím a dupáním plašili imaginární hady. Na konci jsme měli v jeskyni vylézt na obří kluzký balvan a pokochat se pohledem na jeskyni z vrchu. V té chvíli jsem vyměkla a nahoru nevylezla. I Mara měl stažíno, když lezl nahoru, ale na rozdíl ode mě, on to zvládl. Náš průvodce na mě koukal téměř nevěřícně, že to nevylezu. On tam ve svých cca 55 letech vyběhl jak nic. No jo no, oni mají ty nožky na to tak nějak líp uzpůsobený. Já mám obří plochý lopaty, který mi na kamenech moc nedrží :/

Z této jeskyně odebírají vodu pro vesnici, takže trubky vedou až nahoru k ní. Voda tam byla opravdu průzračně čistá a viděli jsme v ní běhat několik docela velkých krabů. Koukali jsme na ně ve vodě, ale pán s mačetou si řekl, že potřebujeme bližší seznámení, tak ho ve vteřině vylovil a hodil nám ho před nohy. Já jsem hystericky uhýbala s nohama, ale krabík se běžel rychle schovat a o naše nohy se rozhodně nezajímal. Po cestě zpátky nás průvodce pozval k němu domů na čaj. Asi za to, že jsme to ve zdraví zvládli 😀

Na večeři jsme si dali pečenou husu, co tu opékají na velkých grilech na ulici. Objednali jsme si dvě porce a s pivkem spokojeně vyčkávali, až nám je donesou. Tentokrát jsem i stihla sdělit informaci o tom, ať mi tam nesypou žádný koriandr. Opět však došlo k nedorozumění při objednávce a naservírovali nám celou husu. Tak co už, že, když už tam ležela, tak jsme zatli zuby a pustili se do práce. Přece jen, život není peříčko 😀 Poté, co jsme jí úspěšně zvládli sníst, se na mě Mara podíval a řekl: „No nic, budu potřebovat ještě nějaký Bun Cha“ 😀

Ráno jsme vstali brzo a kolem sedmé vyrazili na známý trh, který se v Bac Ha koná každou neděli. Na opravdu rozlehlém prostoru najdete všechno od domácích potřeb, oblečení, jídla, rýžového vína, po samostatné oddělení se zvířaty, kde nahoře v kopci je vyčleněn prostor pro výstavu buvolů, aby si je kupci mohli dobře prohlídnout. Tam jsem trávila nejvíc času a drbala buvoly za ušima. Do oddělení psů jsem se neodvážila, a to ani přesto, že jsem sama sebe v hlavě přesvědčila o tom, že se ti chudáci prodávají na hlídání a ne na jídlo.

Na trhu jsme ochutnali místní vdolky (takové větší koule obalené sezamem s uvnitř fialovou, rosolovitou a zcela neidentifikovatelnou hmotou, která ukrývala kousek banánu) a vyrazili na cestu do Hoang Su Phi. Jelikož byla silnice dost rozbitá, cesta nám moc neutíkala, ale ta krajina a vodopády, které jsme potkali, nám to vynahrazovaly 🙂

Po příjezdu jsme se vydali prozkoumat město. Měla jsem velkou radost, když jsme objevili stánek s grilovaným masem na špejli a kousek opodál zrovna připravovali grilované ryby. Byla to příjemná změna, jelikož (na rozdíl od Mary) mi už Bun Cha dost leze krkem 😀

Opět se potvrdilo tvrzení vietnamisty Zdeňka, že Vietnamci jsou trošku potroublí, a pokud otevře jeden obchod s absolutně čímkoliv, tak soused otevře obchod s tím samým hned vedle něj. Takže pokud potkáte někde hotel, je samozřejmostí, že hned naproti najdete další a vedle něj ještě jeden. My jsme objevili pána s grilovaným masem, který vlastnil speciální odšťavňovač na cukrovou třtinu (vypadá to jako bambus), ze které dělal velmi lahodné pití. Naproti němu byli další dva prodejci přesně s tím samým sortimentem 😀 Mají prostě pocit, že když to funguje jednomu, bude to fungovat všem. Jestli na takový stánek někdy narazíte, tak to pití opravdu vřele doporučuji!

Teď trochu mimo téma. Kikuš, všechno nejlepší k narozeninám ti přejeme :-*

Opět se vyjádřím k Marovému předešlému příspěvku, a to konkrétně k utužování našeho vztahu. Myslím, že tím myslel tu hodinu a půl, co jsem seděla nahatá v koupelně na zemi a prala nám pod tekoucí sprchou naše zatuchlé a smradlavoučké oblečení. Otáčet deset párů Marových špinavých a k tomu ještě naruby obrácených ponožek v průběhu praní, jelikož si je ten kluk neumí normálně sundat, to náš vztah opravdu utužilo 😀 Zželelo se mu mně natolik, že mi šel vedle do krámku koupit tiramisu 😀

Dnes jsme se přemístili ze Sapy do města Bac Ha. Zvládli jsme tu akorát objevit místní market, ochutnat pár zajímavých jídel a posedět se zdejším učitelem biologie, který chtěl zlepšit svoji angličtinu. Bohužel poté, co nám oznámil, že je učitel biologie a chce zlepšit svoji angličtinu již mluvil jen vietnamsky, takže jsme moc nepokecali.

Taky jsme si koupili krém Nivea Instant White. U nás si holky kupují samoopalováky a chodí do solárka, tady se prodávají tělové krémy, které vás při pravidelném používání vybělí 😀 Byl to jediný krém v obchodě s ochranným faktorem, takže se teď trochu bělíme.

Ráno nám byla naservírovaná vydatná snídaně. Bohužel už se po ní ale neservírovalo rýžové víno, a tak můj žaludek rozhodl o další neveselé chvilce. Dole na fotkách můžete vidět fotku záchodu u hmonské rodinky, takže si dokážete představit, že tato chvilka byla obzvláště neveselá. Paní mezitím odvedla dva návštěvníky dolů do údolí a přinesla nám colu. To mě trochu spravilo a vydali jsme se na výlet po okolí. Moc se mi líbily komentáře naší domácí v průběhu procházky: „Look buffalo, look sticky rice, look ginger, look marihuana“ 😀 Místní jsou prostě soběstační a vypěstují si všechno, co potřebují.

Během vycházky mi paní domácí mezi řečí oznámila, že jsme s Marou oba velcí a tlustí, a proto s námi motorka jede tak pomalu. Říkala jsem si, že tato netaktnost plyne z její ne zcela dobré znalosti angličtiny a s úsměvem tuto poznámku přešla. Ona však pokračovala dál. Řekla mi, že ona váží 45 kilo a kolik vážím já. Diplomaticky jsem odpověděla, že dost a dál už jsem to nechtěla rozebírat. Završila to komentářem: „Já myslím, že máš tak tisíc kilo“. V tu chvíli, domácí nedomácí, chtěla jsem zvednout jejích 45 kilo a jít ji utopit někam do rýžovýho pole! Jako sorry, byla bych naštvaná i za sto kilo, ale tisíc? To paňmáma trochu přestřelila 😀

Po vycházce jsme se šli vykoupat do blízkého vodopádu, kde se k nám postupně přidala celá hmonská rodina a děti z celé vesnice. Tady rozhodně rodiče netrpí přehnaným strachem o svoje děti. Pětileté holčičky se přetahovaly u čtyřmetrového srázu, malí kluci přecházeli most, kde však nebyly žádný prkna, jen železná konstrukce…pěkně bez držení. Rodiče ani nehnuli brvou, prostě škola života.

Odpoledne jsme dojeli zpět do SaPy a našli si ubytko v místním hotelu. Jeden, dva švábíci v koupelně, žádnej velkej luxus 😀 SaPa je rostoucí město uprostřed hor, které mě žádným způsobem neuchvátilo. Všude se staví nové domy, hotely a restaurace. Celý den tu strávíte za zvuku sbíječek, bagrů, cirkulárek, troubení projíždějících a vyřvávání prodejců. Turismus se tu tak rozrostl, že v místních obchodech se na vás dívají s opovržením a naúčtují vám dvojnásobné ceny. Je to pro mě dost nepříjemná změna oproti horským vesničkám, kam zavítá pár cizinců do roka, lidé se na vás koukají jako na raritu, každý vás zdraví a občas vás i pozvou na čaj.

Dám tomu zítra ještě šanci, ale vidím to docela skepticky 😀