Ráno nám byla naservírovaná vydatná snídaně. Bohužel už se po ní ale neservírovalo rýžové víno, a tak můj žaludek rozhodl o další neveselé chvilce. Dole na fotkách můžete vidět fotku záchodu u hmonské rodinky, takže si dokážete představit, že tato chvilka byla obzvláště neveselá. Paní mezitím odvedla dva návštěvníky dolů do údolí a přinesla nám colu. To mě trochu spravilo a vydali jsme se na výlet po okolí. Moc se mi líbily komentáře naší domácí v průběhu procházky: „Look buffalo, look sticky rice, look ginger, look marihuana“ 😀 Místní jsou prostě soběstační a vypěstují si všechno, co potřebují.
Během vycházky mi paní domácí mezi řečí oznámila, že jsme s Marou oba velcí a tlustí, a proto s námi motorka jede tak pomalu. Říkala jsem si, že tato netaktnost plyne z její ne zcela dobré znalosti angličtiny a s úsměvem tuto poznámku přešla. Ona však pokračovala dál. Řekla mi, že ona váží 45 kilo a kolik vážím já. Diplomaticky jsem odpověděla, že dost a dál už jsem to nechtěla rozebírat. Završila to komentářem: „Já myslím, že máš tak tisíc kilo“. V tu chvíli, domácí nedomácí, chtěla jsem zvednout jejích 45 kilo a jít ji utopit někam do rýžovýho pole! Jako sorry, byla bych naštvaná i za sto kilo, ale tisíc? To paňmáma trochu přestřelila 😀
Po vycházce jsme se šli vykoupat do blízkého vodopádu, kde se k nám postupně přidala celá hmonská rodina a děti z celé vesnice. Tady rozhodně rodiče netrpí přehnaným strachem o svoje děti. Pětileté holčičky se přetahovaly u čtyřmetrového srázu, malí kluci přecházeli most, kde však nebyly žádný prkna, jen železná konstrukce…pěkně bez držení. Rodiče ani nehnuli brvou, prostě škola života.
Odpoledne jsme dojeli zpět do SaPy a našli si ubytko v místním hotelu. Jeden, dva švábíci v koupelně, žádnej velkej luxus 😀 SaPa je rostoucí město uprostřed hor, které mě žádným způsobem neuchvátilo. Všude se staví nové domy, hotely a restaurace. Celý den tu strávíte za zvuku sbíječek, bagrů, cirkulárek, troubení projíždějících a vyřvávání prodejců. Turismus se tu tak rozrostl, že v místních obchodech se na vás dívají s opovržením a naúčtují vám dvojnásobné ceny. Je to pro mě dost nepříjemná změna oproti horským vesničkám, kam zavítá pár cizinců do roka, lidé se na vás koukají jako na raritu, každý vás zdraví a občas vás i pozvou na čaj.
Dám tomu zítra ještě šanci, ale vidím to docela skepticky 😀
