Archiv autora: lena

V pondělí jsme navštívili muzeum Te Papa Tongarewa, kde jsme bohužel moc dlouho nevydrželi, jelikož mě strašně bolela hlava. Odpoledne jsme si zašli do sauny, abych si trochu prohřála zádové svaly, které jsem měla značně zatuhlé. Přiznám se, moc to nepomohlo 😀 Jsem prostě problémový jedinec, Mara už se naštěstí s tímto faktem smířil.

V úterý jsme se vydali doplnit zásoby, vyprali, ochutnali super kari z čínského bistra a na večer konečně vyrazili z Wellingtonu objevovat krásy severního ostrova.

Další den nás čekala návštěva veliké lachtaní kolonie v Cape Pallister. Je to na nejjižnějším cípu severního ostrova. Cesta tam byla poměrně dlouhá, ale na to, že je dosti neobydlená oblast, tam vede pěkná silnice. Shodli jsme se, že tohle je dalším místem, které bychom mohli osídlit 😀

Po cestě k lachtanům jsme se stavili u Putangirua Pinnacles, zvláštních kamenných útvarů uprostřed divočiny. Jelikož se zvedla voda v místní říčce, museli jsme složitě vybírat cestu a několikrát říčku přeskakovat. Na jedné z fotek je vidět mé usilovné přemýšlení nad nejlepší možnou cestou, jak doskákat na druhou stranu a nepřijít k úhoně 😀

Lachtani nás očividně nikdy neomrzí. Všude okolo jich byly desítky, spíše stovky. Maminy se válely a pospávaly, mláďata skákala po kamenech a hrála si ve vodě. Byla to super podívaná. Legrační jsou zvuky, které mláďata vydávají, když se dožadují pozornosti. Mrkněte na video.

Ve čtvrtek jsme využili slunečného dne a nechali proschnout Emila. Přece jen po celém deštivém týdnu byl dosti navlhlý a měl opět náběh na plísničku. Dala jsem ho do pucu, vše hodila na štěrk proschnout a krize byla rázem zažehnána. Mara si zatím hodil do pucu svoje milované pohorky 😀

Další ráno jsme si přivstali a vyrazili do Whanganui National Park, kde jsme měli naplánovaný výlet na kánoích po řece Whanganui. Byli jsme odvezeni rychloloďkou proti proudu na místo určení, kde na nás čekaly kánoe s celou výbavou. Od začátku bylo dost jasné, že pan kapitán, který nás na místo odvezl, o mně neměl zrovna vysoké mínění. Začalo to tím, že jsme s sebou na 4 hodiny měli tolik jídla, že by to někomu stačilo na tři dny. Další libůstkou byly moje ponožky v sandálech. Nejsem velký fanda této praktiky, ale na loď jsem si chtěla vzít sandále, protože se mi většinou nepodaří z kánoe vystoupit suchou nohou. Na druhou stranu jsem věděla, že po cestě lodí ke kánoím bude pořádná zima. Takže jsem měla dvě možnosti, vzít si tenisky i sandále nebo prostě do sandálů nacpat teplé merino ponožky. Říkala jsem si, že na lodi přece nemusím dělat velkou parádu, tak to jednou přežiji. Při nástupu na loď jsem se okamžitě setkala s komentářem od kapitána, jestli mám opravdu ponožky v sandálech. To tady tu Českou republiku pěkně reprezentuji, že? 😀 Po příjezdu ke kánoím jsem tomu dala korunu. Marek chystal věci do barelu a já se rozhodla, že si ještě vyběhnu na kopeček se vyčůrat. Všude okolo byla hromada bahna. Při deštích se řeka zvedá hodně vysoko, takže pár dní zpět měla o pár metrů víc. Logicky jsem předpokládala, že čím výš půjdu, tím pevnější budu mít půdu pod nohama. Jenže ono nene. Začala jsem se bořit do bahna a každým krokem jsem byla hlouběji a hlouběji v bahně. Pochopila jsem, že tudy cesta nevede a chtěla vyrazit zpátky k loďce. Nožky se mi zabořily do bahna tak šikovně, že se mi jen horko těžko podařilo vyndat je ven i s botama (naštěstí už jsem si ponožky sundala). No co vám budu povídat, vypadala jsem jako totální retard. Hanba mě fackovala hlavně při pohledu na kapitána, který měl ve tváři výraz typu: Já věděl, že jsi vytupená blondýna od chvíle, co si vkročila na mou loď (v sandále s ponožkou). Marek se mi smál průběžně celý den, abych na tuto groteskní situaci náhodou nezapomněla.

V sobotu jsme dorazili do Whakapapa vesnice, kde jsme navštívili místní info centrum a strávili tam docela dost času koukáním na krátké filmy o sopkách a dalších zdejších přírodních úkazech. Odpoledne jsme si prošli dvouhodinový trek do Silica Rapids jako takovou zahřívačku před následujícím dnem. Zbytek dne jsme odpočívali a nabírali síly.

Včera jsme vyrazili na Tongariro Alpine Crossing, jeden z nejznámějších treků na severním ostrově. Tento trek začíná na jiném místě než končí, takže si musíte zařídit odvoz, který stojí 30 dolarů na osobu. Rozhodli jsme se zkusit štěstí a na začátek treku si dostopovat. Ráno jsme vstali velmi brzo a chytli jsme hned první auto, které projíždělo. Byly to dvě Ruskokanaďanky, velmi sympatický holky, které větší část treku šly s námi. (Potupně musím přiznat, že vyšly minimálně půl hodiny po nás, ale po cestě nás dohnaly). Bylo fajn po dlouhé době poznat někoho nového a vyslechnout si jeho sny a životní plány. Po cestě se prochází sopečnou oblastí, takže celé okolí je takovou měsíční krajinou bez života. Asi v polovině cesty jsou malá jezírka, která pro mě byla nejhezčí podívanou za celou cestu. Na zpáteční cestě je krásný pohled na okolní krajinu a stále aktivní kráter, ze kterého se stabilně zvedá pára. Celý tento dojem bohužel kazí to obří množství lidí. Jsou to takové masy, že na určitých úsecích jsme šli v řadě jako mravenci. Byli jsme domluvení, že Marek hodí holky zpět k jejich autu a já zatím počkám na místě a protáhnu si záda. Měla jsem u sebe jen telefon bez signálu a jógamatku. Tuhle skutečnost jsem si začala uvědomovat hlavně ve chvíli, kdy skoro po hodině a půl Mara pořád nebyl zpět, i když cesta má zabrat čtyřicet minut až hodinu. Samozřejmě mi v hlavě valily scénáře o tom, jak někde píchnul pneumatiku nebo Emil opět odmítl nastartovat nebo se rozhodl utéct s Ruskokanaďankama a žít promiskuitním životem 😀 Už jsem vymýšlela, jak budu muset brečet nějakému řidiči autobusu u dveří, aby mě a moji jógamatku hodil někam do města, i když u sebe nemám žádný peníze, a že mu za to dám svoje náušnice do zástavy 😀 Nakonec se Mara přece jen ukázal a zdržela ho zajížďka do města, protože musel natankovat. ( Prej 😀 )

Už jsou to dva týdny, co jsme se usídlili v Aucklandu. A mám pro vás novinku 🙂

Jelikož jsme finančně dost vykrváceli a po minulém týdnu zjistili, že najít práci pro Maru nebude ze dne na den, domluvili jsme se, že si najdu co nejrychleji dočasnou práci, páč někdo musí nosit chleba na stůl 😀 V neděli večer jsem rozeslala několik životopisů a hned v pondělí ráno mi volali, jestli mám zájem o práci pokojské v hotelu Stamford v centru města. Nastoupila bych hned a jednalo by se jen o výpomoc, a tak nevadí, že tam budu jen pár týdnů. Ideálka. Za tři hoďky jsem byla na pohovoru a další den už jsem pracovala. Rychlý proces. Takže teď dělám pokojskou v hotelu. Doufám, že seš na mě pyšnej, táto 😀

V úterý jsem vyfasovala uniformu, koupila punčocháče, černý baleríny a šla se zaučit. Zaškolovala jsem se s jednou kočenou z Chile. Z mojí ne zcela perfektní angličtiny se rázem stala top angličtina na úrovni, jelikož půlka pokojských umí pět základních anglických vět a druhá půlka se tak nějak domluví. Gabriela z Chille byla unesená z toho, že je Stamford pětihvězdičkový hotel a řekla mi, že jsme teď pětihvězdičkový pokojský, což bude vypadat super v životopisu a máme teď otevřený dveře do světa. Nejzábavnější na tom je, že to ta holka myslela fakt vážně.

Na fotce je můj první pokoj, který jsem uklízela sama, takže jsem se v něm slavnostně vyfotila. Umím teď stlát postele líp než Kristýnina máma a mám otevřený dveře do světa 😀 Dělám si samozřejmě srandu….nikdo neumí stlát postele jako Kristýnina máma 😀

Jinak je to pěkně namáhavá práce, po pěti dnech mám úplně zlomený záda a myslím, že by mi měli platit i noční směny, protože uklízím i ve spánku. Do práce to mám přes hodinu busem, takže jak jste již asi pochopili, můj život se teď obrátil dost k horšímu 😀 Tak si všichni dáme tichou modlitbu za to, aby si Mara rychle něco našel a já si mohla v klidu najít něco jinýho, kde sice taky dostanu minimálku, ale nesedřou mě tam z kůže jako tady. Nebo v lepším případě ať si můžu doma sedět na gauči a vařit si kafíčka 😀

No a nakonec vám dám jednu dobrou radu. Až budete jednou takhle ubytovaní v pětihvězdičkovým hotelu, budete si chtít osvěžit obličej vodou a utřít si ho do malého ručníčku na obličej, který je na to určen, nedělejte to, je dost vysoká šance, že nějaký host před vámi si do něj vytřel zadek. Ano, opravdu je tomu tak 😀

Tenhle týden se děly velký věci. Vééélkýý věci. Chvíli jsem zvažovala, zda to sem opravdu napsat, jelikož je to dosti potupné, takže kdo si mě chce pamatovat tak, jak mě zná z dřívějška, tedy jako roztomilou princeznu, tak prosím nečtěte dále 😀

Začalo ti divným štípancem na ruce. Komár, říkám si. Jenže pak se objevilo štípanců víc a víc….a byly v řadě. To mojí milí, může znamenat pouze dvě věci. Štěnice nebo blechy. Štěnice byly ihned vyloučeny, jelikož štěnice mě kousla loni na Hip Hop kempu ve stanu, takže s touhle havětí již mám zkušenost. Nene, byla to blecha. Vygradovalo to ve chvíli, kdy jsem se škrábala jako blázen po nohách ve svých sloníkových kalhotech a vyplašeně křičela na Maru, že mám v kalhotách určitě blechu a co mám dělat. Stáhla jsem je rychlostí světla a zavřela do igeliťáku do karantény. Co to má jako znamenat? Blecha? Odkud? Z práce, z bytu nebo z autobusu? No totální dno. Připadala jsem si jako největší póvl. Na Maru takhle havěť nejde, jelikož má podle mě nějaký speciální venkovský geny, který tuhle havěť prostě nepřitahujou. Dva dny se mi tak trochu vysmíval a večer mi dával pusu na dobrou noc se slovy: „Tak dobrou noc….a ať tě blechy štípou celou noc.“

Když jsem ve čtvrtek došla do práce, vyzbrojená obřím červeným sprejem proti hmyzu, který vypadá jako hasičák, čekalo mě další překvapení. Po cestě na záchod v dámských převlíkárnách leze po zemi šváb. Podívám se nevěřícně na švába (který mě měl dost na háku a pochodoval si v klidu dál), pak na Lenku (moji kolegyni), na švába a na Lenku a ptám se: „Ehm, já jen, tohle je šváb, ne? To tady normálně takhle bydlí?“ Lenka mi s naprostým klidem oznámila, že ti tam bydlí ve velkým a jestli mě pohoršuje tenhle jeden statečnej, tak ať radši neotvírám přilehlou komoru, protože tam mě čeká švábí invaze. Nevěřícně jsem na ni koukala, jestli to myslí vážně. Podívala se na mě takovým lítostným pohledem a říká:“ No to ti ani nebudu říkat, co dál tady můžeš objevit za zvířata.“ To já už ale dávno věděla, jaký zvířata můžu objevit, jen jsem nevěděla jistě, odkud se objevují. Tak jsem jí oznámila, že vím, že myslí blechy, že mám na sobě sto pět štípanců a v kabelce malý protibleší hasičák. V tu chvíli mi osvětlila celou situaci. Mají tam problémy s blechama už měsíce, nikdo s tím nic nedělá a holkám, co tam očividně připluly na loďce někde ze Samoy z pralesa, to nevadí. Ona, ještě s jednou českou kolegyní, si stěžovali už několikrát, ale řekli jim akorát to, ať si převlečou uniformu a podívají se, jestli to netahají náhodou ony z domu. No vřela mi krev v žilách, to si asi dokážete představit. Běžela jsem za personální a zeptala se jí, jestli opravdu věděla o problému s blechama a nijak mě na to neupozornila. Řekla mi, že přece nemůže jednotlivý zaměstnance upozorňovat po jednom. Zeptala jsem se, jestli to myslí vážně. Po jednom nás poučovala o tom, jak máme chodit po schodech a držet se zábradlí, ale zrovna tohle jí nepřišlo důležitý? Vysvětlila jsem jí, že to takhle teda nenechám. Pak jsem běžela za svojí nadřízenou a řekla jí to samé. Ta na mě začala zkoušet, jestli je nepřináším z domu, tak jsem jí řekla, ať tohle na mě vůbec nezkouší, že už to zkoušela na dvě kolegyně přede mnou, a že to by musela být opravdu velká náhoda, abychom to všechny tahaly z domu do práce. No v minutě jsem se stala nejproblémovějším zaměstnancem v hotelu a nikdo už mě nemá rád 😀 Každopádně se věci daly do pohybu, protože za půl hodiny už páni manažeři kontrolovali dámský šatny, tak jsem se octla i tam a osvětlila situaci, aby se s tím začalo rychle něco dít. Teď přemýšlím, zda to hnát někam dál….třeba je zažalovat nebo vydírat nebo to dát do zpráv 😀

Tak jen abyste věděli, jak to chodí v těch pětihvězdičkových hotelech 🙂 a teď další dobrá rada pro všechny (speciálně pro Kubu Halvu). Na každým pokoji bývají skleničky a hrnečky. Než je použijete, radši si je trochu umyjte. Každá pokojská totiž vezme použitou skleničku, opláchne ji v koupelně jen vodou a rukama, a pak ji utře použitou hadrou na prach 😀 To já ale nedělám, nejsem prase. Já vezmu čistý ručník a utřu skleničky do něj. Takový ten malý ručník, víte…jak se používá na obličej 😀

Jinak se mi osud teď vysmívá stejně jako Mara, takže když jsem si pustila seriál, návez onoho dílu byl Akrobat a blecha. Když jsem si pustila můj denní výber hudby na Spotify, první píseň byla Catch my disease (chyť moji nemoc). Zábava, že?

Teď mám dva dny volno, takže si půjdu za odměnu koupit něco na sebe a budu zase šťastná jako blecha 😀

Byla dlouhá pomlka, já vím a omlouvám se. Za to mám pro vás žhavé novinky ze světa pokojských. Opět musím upozornit, že pokud si chcete ponechat alespoň zbytek vzpomínek na princeznovskou Lenu, tenhle příspěvek přeskočte.

Poslední dva týdny jsem dřela jak mezek. Projevuje se to tak, že i když denně pozřu asi tak půl kila čokolády, tak ztrácím na váze…ano, takovej já mám teď výdej 😀

S blechama to taky pokročilo. Ve chvíli, kdy jsem byla pokousaná hodně velkým stylem na krku jsem to chtěla zabalit na místě a prostě už do té práce nejít. Jsem ale bojovník, takže jsem si všechny svoje věci v šatně zabalila do igelitek a v práci jsem si každý den myla hlavu, abych si náhodou nějakou tu malou ludru nedonesla domů. Tenhle týden jsem však došla k velkému zjištění. Blechy jsou i na pokojích pro hosty. V pětihvězdičkovým hotelu uprostřed Aucklandu můžete chytit blechy 😀 A za stížnost, že jste byli pokousáni dostanete celých 37 dolarů slevu 😀 Je to absolutně neuvěřitelný, ale je to tak.

Další zjištění je, že pokud vás budou blechy kousat dostatečně dlouho, tělo si proti tomu dokáže vytvořit imunitu. Štípance se hojí mnohem rychleji a nakonec o nich skoro nevíte. Proto asi bezďákům u nás (v ČR) ty blechy nevadí, už s nimi žijí v harmonii 😀 Další věc je, že od mého poštípání na krku mě nic dalšího nekouslo. Možná mají blechy nějakou hierarchii jako slepice, takže pokud mě teď šťípla nějaká alfa blecha, už jsem ocejchovaná a žádná obyč blecha už si na mě nedovolí. To je moje teorie 😀

Včera jsem zašla za jedním ze šéfíků, abych mu osvětlila, co všechno jim tam nefunguje. Sama jsem se pobavovala nad tím, že jdu do kanceláří mezi všechny ty kravaťáky pěkně ve své uklízecí uniformě a s hadrou nacpanou z boku za tou mojí bílou zástěrou. Šéfík je sympaťák a mimo jiné jsem se dozvěděla, že je z Jihoafrické Republiky, celá jeho rodina žije v Rakousku a má rád Český Krumlov 😀

Jo a ještě k něčemu se musím přiznat, stal se ze mě hroznej dojížděč zákusků. Každej druhej host něco slaví, takže většinou nacházím v pokojích talíře se zákusky s nápisem šťastné narozeniny, šťastné výročí, šťastné líbanky a když tam zbyde i nějakej ten zákusek, tak jsem šťastná i já. Ze začátku jsem se trochu ostýchala a přišlo mi to trochu ekl, ale většinou je to tak pět malých zákusků a jeden až dva zůstávají netknutý. A to je ta chvíle, kdy přijdu já a všechno si to narvu do hlavy 😀 Dva dny zpět jsem měla nejlepší meruňkovou makronku, co jsem kdy jedla. Pán, co slavil narozeniny udělal podle mě velkou chybu, že ji nesnědl 😀

A nesmím zapomenout na speciální odstavec pro Kubu. Už jsem přišla na to, proč má každý host k dispozici papuče. Není to proto, aby mu bylo fajn teplo na nožky, ale proto, že se v koupelně nikdy nevytírají podlahy. Není to tím, že by uklízečky byly líný a nevytíraly je. Nemají to vůbec v popisu práce 😀 nemají na to žádný vybavení, nic. Koupelny se jen vysávají, ale nevytírají. Takže až příště půjdete na hotelu bosky čůrat a budou se vám lepit nožky k podlaze, s největší pravděpodobností je to špatně mířený proud nějakého Číňana, co tam bydlel před váma 😀

Tak i já přispěji svoji trochou do mlýna, abych vám řekla, co se za poslední měsíc událo.

Před měsícem jsem odlětěla zpět do ČR, abych překvapila svoji nejlepší kamarádku na její svatbě. Cesta se dala zvládnout, protože jsem měla přespání v Soulu, kde mi aerolinky zařídili pětihvězdičkový hotel. Musím přiznat, že už to v žádným hotelu pro mě nebude nikdy jako dřív 😀 Ručníky na obličej jsem samozřejmě nepoužila.

Můj přílet byl překvapením úplně pro všechny včetně rodičů, takže byla velká zábava sledovat ty nechápavé pohledy, kde se tam beru. Svatba se moc povedla a byla to velká zábava. Po půl roce jsem čuchla ke špuntu, takže mi nedělalo problém zpívání do mikrofonu a matně si pamatuju ten výraz na tváři střízlivé nevěsty s jejím tátou (oba s vytříbeným hudebním sluchem) při sledování mých pěveckých výkonů. No výraz obdivu to rozhodně nebyl.

Tři týdny utekly neskutečně rychle. Nakoupila jsem si nějaké oblečení, abych tu nechodila jak úplnej vandrák. Jelikož už nebydlíme v autě, můžu si zase začít hrát na dámu, co nosí pěknou kabelečku, růžový kabátek a rozhodně nikdy nečůrala do zavařovačky.

Taky jsem oslavila třicátiny. Den před narozeninami, kdy jsem seděla s našima u vína a hrála kanastu mi táta oznámil, že je to poslední den mých dvacátých let a jak se cítím. No… trávím tento den s rodiči hraním karetních her. Cítím se velmi dospěle 😀

Na moje narozeniny mi Mara vymyslel bojovku, kde jsem se pomocí hádanek a tajenek musela dopracovat ke svému dárku. Bylo to pěkně vymyšlený a na konci mě čekala krásná kytice slunečnic a nový počítač. Měla jsem velikou radost. Osvětlil to tak, že sice věděl, že si na něj stežuju, ale jelikož si stežuju pořád a na všechno, tak to nebral moc vážně. Jeden víkend se mu však zablokoval jeho počítač a on byl nucen používat ten můj starý. V tu chvíli pochopil, jak to s ním opravdu je 😀 Já jsem za svůj starý počítač zpětně docela vděčná. Naučil mě trpělivosti…nebo se o to alespoň poslední rok usilovně snažil.

Holky mi udělaly taky super překvápko a vzaly mě na jižní Moravu do Cafe Fara, což je taková vyhlášená restaurace. Po cestě tam se však v autě lilo šáníčko proudem, takže jsem po příjezdu nevypadala zcela reprezentativně, ale tak co, je mi třicet jenom jednou, že 🙂

Týden před příletem se mi narodil synovec. Je to krásný roztomilý malinký miminko. Víte jak se říká, že všechny miminka mají charakteristickou vůni a že tak voní jen chvilku? Já to necítím. Očuchávala jsem ho dlouho a často…a nic. Cítím to jen u štěňat 😀

Naši byli z mého příjezdu nadšení a máma se o mě starala jak o princeznu. Teď jsem vržena zpět do reality, kdy se mi přestalo jídlo záhadně samo objevovat v ledničce a uvařené na stole. Mara tímhle problémem očividně netrpěl, protože při procházce v okolí mi ukázal velké množství různých restaurací, kde už na jídle byl a kde ještě nebyl, ale plánuje tam jít. Když jsem mu po příletu psala, co je v ledničce naše a co je spolubydlících, napsal, že naše je horčice a chleba.

Zpáteční let byl o něco náročnější než ten první, protože jsem letěla v kuse bez přespání, kdy jsem v Soulu měla jen čtyřhodinový přestup. Nějak jsem to ale zvládla a ve čtvrtek v sedm ráno na mě na letišti čekal zívající Mara. Bylo to radostné setkání a musím uznat, že poslední týden už se mi fakt hodně stýskalo.

Co mi teď opravdu leze na nervy je časový posun. Už čtvrtý den nemůžu spát. Právě teď sedím na záchodě na dece a jím banán. Jsou čtyři ráno. V tomhle pidi bytě není kam jinam jít, abych přitom nerušila Maru nebo naše prašivý spolubydlící. O těch jsem vlastně nic nenapsala, že? To možná proto, abych nemusela mluvit sprostě. Je to mexický pár a já je nemůžu vystát. Jsou absolutně netolerantní a neberou na nás žádný ohledy. Třeba v tomhle bytě o velikosti garáže uspořádají večírek, aniž by se nás zeptali, jestli je to v pořádku (což bylo v době, kdy jsem pracovala v horor hotelu a další den vstávala do práce). Když vstanou, tak si pustí hudbu na plný pecky a neřeší, jestli spíme. Za 12 dní se budeme stěhovat a já už netrpělivě stříhám metr, kdy z téhle díry zmizíme.

Tak to jsou novinky z posledního měsíce. Jo a v Česku jsem přibrala asi dvě a půl kila a moje kotníky se staly opět neviditelnými objekty.