Dnešek pro mě nezačal nejlépe. Než jsme se vyprdolili z pokoje, měla už jsem veliký hlad. Když jsme v okolí nemohli nic pořádného najít, začala jsem být mrzutá a naštvaná, že už se tu nikdy normálně nenajím. Nakonec jsem našli výborné bagetky, takže jsem si dala rovnou dvě a moooc jsem si pošmákla. Po jídle jsem šla na záchod a při mytí rukou se bohužel urvala trubka od umyvadla. V tu chvíli na mě začaly cákat hektolitry vody (tak půl litru určitě 😀 ). To by se dalo nazvat smůlou. Co je ale pekelná smůla, že jsem na sobě měla svoji hmonskou, ručně barvenou sukni. Do této chvíle jsem nevěděla, že pokud na sukni kapne pár kapek vody, okamžitě začne pouštět sytě modrou barvu. Dokážete si asi představit, co se stalo. Zabarvila jsem jim půl koupelny 😀
Po jídle jsme se vydali hledat jeskyni Phuong Thien. Popravdě nejsem si zcela jistá, zda jsme opravdu našli tuto jeskyni, ale nějakou jeskyni jsme našli 😀 Bylo to místo uprostřed ničeho, kam noha místňáka vkročí velmi zřídka a noha cizince tam podle mě ještě nevkročila 😀 Po minulém fiasku, kdy jsme nenašli ani jeskyni ani vodopád, jsme tentokrát byli neodbytní a šikanovali jsme místníí otázkou kde je jeskyně tak dlouho, až se nás jedné paní (co zrovna pásla krávy) zželelo. Zavedla nás až na konec schůdné cesty, kde nám domluvila pána s mačetou, aby nám cestu ukázal, jelikož ona má špatný koleno. Její problém s kolenem mi byl o to jasnější ve chvíli, kdy ta cesta byla neschůdná i pro mě, a to mám obě kolena relativně zdravý. Lezli jsme po mokrých kamenech, brodili říčky, procházeli hustým kapradím a dupáním plašili imaginární hady. Na konci jsme měli v jeskyni vylézt na obří kluzký balvan a pokochat se pohledem na jeskyni z vrchu. V té chvíli jsem vyměkla a nahoru nevylezla. I Mara měl stažíno, když lezl nahoru, ale na rozdíl ode mě, on to zvládl. Náš průvodce na mě koukal téměř nevěřícně, že to nevylezu. On tam ve svých cca 55 letech vyběhl jak nic. No jo no, oni mají ty nožky na to tak nějak líp uzpůsobený. Já mám obří plochý lopaty, který mi na kamenech moc nedrží :/
Z této jeskyně odebírají vodu pro vesnici, takže trubky vedou až nahoru k ní. Voda tam byla opravdu průzračně čistá a viděli jsme v ní běhat několik docela velkých krabů. Koukali jsme na ně ve vodě, ale pán s mačetou si řekl, že potřebujeme bližší seznámení, tak ho ve vteřině vylovil a hodil nám ho před nohy. Já jsem hystericky uhýbala s nohama, ale krabík se běžel rychle schovat a o naše nohy se rozhodně nezajímal. Po cestě zpátky nás průvodce pozval k němu domů na čaj. Asi za to, že jsme to ve zdraví zvládli 😀
Na večeři jsme si dali pečenou husu, co tu opékají na velkých grilech na ulici. Objednali jsme si dvě porce a s pivkem spokojeně vyčkávali, až nám je donesou. Tentokrát jsem i stihla sdělit informaci o tom, ať mi tam nesypou žádný koriandr. Opět však došlo k nedorozumění při objednávce a naservírovali nám celou husu. Tak co už, že, když už tam ležela, tak jsme zatli zuby a pustili se do práce. Přece jen, život není peříčko 😀 Poté, co jsme jí úspěšně zvládli sníst, se na mě Mara podíval a řekl: „No nic, budu potřebovat ještě nějaký Bun Cha“ 😀
