Ze(v)landujeme

Zítra nás čeká dlouhá cesta, takže jsme si dali jeden odpočinkový den. Ráno si pospali, pozevlili a odpoledne si zašli pár kilometrů do kopců, abychom si ještě užili výhled na místní rýžová pole a trochu protáhli nohy. Po cestě zpět se mi začal ozývat kotník, jelikož chůze z kopce mu nedělá dobře. Inspirovali jsme se proto od místních školáků, stopli jsme si dodávku a nechali se na korbě svézt dolů do města. To byl pro mě asi nejlepší zážitek dne 😀

Při hledání něčeho dobrého k jídlu jsme byli přítomni neobvyklé scéně, kdy ze střechy autobusu spouštěl nějaký místňák po laně pytel plnej hus 😀 (dole je foto) bylo to neskutečný. Běžně je tu tímhle způsobem převáží z vesnic do měst. A když jsme u toho hledání jídla, místní kuchyně není zrovna pohlazením pro mé chuťové buňky ani pro žaludek, takže tu přežívám na sladkém pečivu a těším se do Sa Py, kde se snad konečně pořádně najím.

Jinak už jsem přišla na záhadu plácání místních žen na mé pozadí. Není to zrovna lichotivé, ale podělím se o to s vámi. Došlo mi to ve chvíli, když jsem si zkoušela hmonskou sukni (tu z minulého příspěvku). Samozřejmě se kolem mě ihned seběhlo deset místních a začali mě se zájmem sledovat. Jedna z babiček mi chtěla vzadu tu sukni spravit, jelikož si myslela, že mi odstává. Pak přišlo to překvapení, když pochopila, že sukně neodstává, ale zvedá ji můj zadek slovanských tvarů 😀 Zde přidávám můj intuitivní překlad toho, co následně stařenka řekla: Aaaaa, to není sukně, to je zadek, no to je teda pořádnej zadek holčičko (poplácávala mě), pojďte se podívat, fakt je to velkej zadek (poplácává mě dalších pět místních žen). Co už no, tak třeba to tady časem trochu vyběhám a místní dámy mi nebudou chtít spravovat moji odstávající sukni 😀

Hurá. Konečně se nám povedlo vyrazit tak, jak jsme si naplánovali. V osum ráno odjezd 🙂 čekalo nás cca 150km s cílovou destinací Sapa. Dopoledne ještě nebyl takovej pařák a cesta tak příjemně utíkala. Čím více jsme se blížili k Sapě, tím více jsem cenil svojí dnešní výstroj. Poprvé jsem si na motorku oblékl kalhoty a bylo to moc fajn. V horách je zima. Kdo by to by řekl? 🙂

Cestou jsme potkali Love Waterfall. Konečně pořádnej vodopád i s padající vodou. Po všech těch vyschlinách příjemná změna.

Ihned po příjezdu do Sapy nás začali nahánět hustleři do svých ubytování. Jedna pani nás dokonce dojela na motorce a zastavila, aby nám mohla sdělit nabídku svého čistého hostelu. Zrovna ale náhodou přímo tam, kde jsme zastavili, stála další paní, která taky měla moc zajímavou nabídku. A to homestay u ní v hmongské rodině. S jídlem a malou procházkou. A musíte uznat, taková nabídka se přece neodmítá 🙂 nejvíce nás přesvědčil její notýsek, který ihned vytáhla. Byl plný recenzí od předchozích návštěvníků. Takový offline tripadvisor. Nebo taky návštěvní kniha. A zafungovalo to na nás výborně. Obsahoval spoustu příspěvků s naprosto nadšeným hodnocením. Navíc každý příspěvek byl psaný jiným písmem a dost dobrou angličtinou, tak jsme usoudili, že to nejspíš bude pravý, že by si to pani nenafejkovala :-)Dali jsme si s ní sraz v pět hodin u kostela, protože po páté hodině přestávají vybírat vstup 75kč do údolí, kde všichni tyhle původní kmeny bydlí. Pani měla svůj mototaxi a my jí následovali do jejího příbytku, protože jinak bychom to v životě nenašli. Z centra Sapy to bylo asi 7km. Nejhorší cesta mého života. Silnici v tak špatném stavu si nedovedete ani představit. Já, Lenka a cca 30kg bagáže. Dost se divim, že to ta motorka přežila. Lenka několikrát musela po svých, protože cesta byla moc hrbolatá a nebo strmá pro dva lidi. Posledních 10minut cesty jsme šli po svých oba, protože k paní domů se motorkou ani dostat nedá 🙂

Každopádně cestou jsme potkali spoustu moc krásných panorámat, akorát jsme pronásledujíce pani neměli čas stavět a fotit, takže se těšte na zítra 😉

Přivítala nás vařenou kukuřicí. Později jsme si ještě pochutnali na smazenych závitkach, masem s rýží, vařenou dýní, zelí a možná jsem ještě na něco zapomněl. A všechno delikátní 🙂

Kromě nás tam prenocovali ještě dva Vietnamci, jedna Španělka a Angličan. Po večeři jsme každý vyfasovali panáka a začala se rozlévat rýžové víno. Hodně silné rýžové víno 🙂 nutili nás zpívat, ale přece jenom toho vína bylo jenom 1,5l, takže se nám s Lenkou povedlo ubránit. Každý jsme ještě jako dárek dostali ručně dělanou Hmong kabelku a náramek. Ta kabelka se mi určitě bude moc hodit 😀

Dobrou noc opět na super tvrdé matraci. Co tu všichni maj s těma tvrdejma matracema? Jakoby ten život neměli už tak dost těžkej…

Ráno nám byla naservírovaná vydatná snídaně. Bohužel už se po ní ale neservírovalo rýžové víno, a tak můj žaludek rozhodl o další neveselé chvilce. Dole na fotkách můžete vidět fotku záchodu u hmonské rodinky, takže si dokážete představit, že tato chvilka byla obzvláště neveselá. Paní mezitím odvedla dva návštěvníky dolů do údolí a přinesla nám colu. To mě trochu spravilo a vydali jsme se na výlet po okolí. Moc se mi líbily komentáře naší domácí v průběhu procházky: „Look buffalo, look sticky rice, look ginger, look marihuana“ 😀 Místní jsou prostě soběstační a vypěstují si všechno, co potřebují.

Během vycházky mi paní domácí mezi řečí oznámila, že jsme s Marou oba velcí a tlustí, a proto s námi motorka jede tak pomalu. Říkala jsem si, že tato netaktnost plyne z její ne zcela dobré znalosti angličtiny a s úsměvem tuto poznámku přešla. Ona však pokračovala dál. Řekla mi, že ona váží 45 kilo a kolik vážím já. Diplomaticky jsem odpověděla, že dost a dál už jsem to nechtěla rozebírat. Završila to komentářem: „Já myslím, že máš tak tisíc kilo“. V tu chvíli, domácí nedomácí, chtěla jsem zvednout jejích 45 kilo a jít ji utopit někam do rýžovýho pole! Jako sorry, byla bych naštvaná i za sto kilo, ale tisíc? To paňmáma trochu přestřelila 😀

Po vycházce jsme se šli vykoupat do blízkého vodopádu, kde se k nám postupně přidala celá hmonská rodina a děti z celé vesnice. Tady rozhodně rodiče netrpí přehnaným strachem o svoje děti. Pětileté holčičky se přetahovaly u čtyřmetrového srázu, malí kluci přecházeli most, kde však nebyly žádný prkna, jen železná konstrukce…pěkně bez držení. Rodiče ani nehnuli brvou, prostě škola života.

Odpoledne jsme dojeli zpět do SaPy a našli si ubytko v místním hotelu. Jeden, dva švábíci v koupelně, žádnej velkej luxus 😀 SaPa je rostoucí město uprostřed hor, které mě žádným způsobem neuchvátilo. Všude se staví nové domy, hotely a restaurace. Celý den tu strávíte za zvuku sbíječek, bagrů, cirkulárek, troubení projíždějících a vyřvávání prodejců. Turismus se tu tak rozrostl, že v místních obchodech se na vás dívají s opovržením a naúčtují vám dvojnásobné ceny. Je to pro mě dost nepříjemná změna oproti horským vesničkám, kam zavítá pár cizinců do roka, lidé se na vás koukají jako na raritu, každý vás zdraví a občas vás i pozvou na čaj.

Dám tomu zítra ještě šanci, ale vidím to docela skepticky 😀

Dopoledne pršelo, a tak jsme se jali na pokoji utužovat náš vztah.

Odpoledne jsme se podívali na Dragon Mountain (Hàm Rồng). Byla to procházka na dvě hoďky na kopci přístupném hned z centra města. Naprosto doporučujeme! Za vstup 70Kč máte možnost uniknout z hlučného a prašného města do naprosté oázy klidu. Park je hodně členitý, takže i když nezabírá moc velkou plochu, máte pocit, jako by byl obrovský. Asi díky nutnosti platit za vstup a taky faktu, že je na strmém kopci, jsme se nahoře těšili mnoha chvilkám naprostého osamocení bez jediného dalšího turisty. Fajné.

Bohužel nemáme moc fotek, protože jsme většinu času řešili zásadní věci typu jestli naše imaginární děti budou mít v druhém patře našeho imaginárního baráku jedno nebo dvě umyvadla v koupelně 🙂 Já říkam, že jedno stačí, protože stejně nebudou chtít okupovat koupelnu najednou 😀

Po procházce následovalo bun cha v oveřeném místě, potrápení štěňátek u jezera a zevling na pokoji.

Malé zamyšlení nakonec. Sapa je sice hodně turistická. Ale pokud pominete ruch v jedné (v podstatě jediné) turistické ulici, nabízí se nedaleko města v údolí Muong Hoa (google obrázky) dechberoucí panorámata. Zde se i relativně jednoduše dostanete k homestay ubytování u pravých Hmongů, kteří se díky (nebo spíš kvůli) turistům naučili anglicky, takže se i něco dozvíte. Což opravdu není pravidlem při homestay ubytováních. Opravdu nezapomenutelný zážitek.

Zrovna tak jsou na dosah dva opravdu pěkné vodopády (Love & Silver Waterfall) a možnost návštevy okolních vesnic s různými kmeny etnických obyvatel. Ideální příležitost k půjčení si motorky a průzkumu po vlastní ose.

Sapu jsem navštívil již před čtyřmi lety. I když se mnohé změnilo, jedinečné zážitky tu na vás stále čekají, a proto můžu toto místo určitě doporučit k navštívení. A když budete mít čas, zastavte se na jednu nebo dvě noci v městě Mu Cang Chai, ať máte porovnání s malým neturistickým městečkem obklopeným terasami s rýžovými políčky 😉

Opět se vyjádřím k Marovému předešlému příspěvku, a to konkrétně k utužování našeho vztahu. Myslím, že tím myslel tu hodinu a půl, co jsem seděla nahatá v koupelně na zemi a prala nám pod tekoucí sprchou naše zatuchlé a smradlavoučké oblečení. Otáčet deset párů Marových špinavých a k tomu ještě naruby obrácených ponožek v průběhu praní, jelikož si je ten kluk neumí normálně sundat, to náš vztah opravdu utužilo 😀 Zželelo se mu mně natolik, že mi šel vedle do krámku koupit tiramisu 😀

Dnes jsme se přemístili ze Sapy do města Bac Ha. Zvládli jsme tu akorát objevit místní market, ochutnat pár zajímavých jídel a posedět se zdejším učitelem biologie, který chtěl zlepšit svoji angličtinu. Bohužel poté, co nám oznámil, že je učitel biologie a chce zlepšit svoji angličtinu již mluvil jen vietnamsky, takže jsme moc nepokecali.

Taky jsme si koupili krém Nivea Instant White. U nás si holky kupují samoopalováky a chodí do solárka, tady se prodávají tělové krémy, které vás při pravidelném používání vybělí 😀 Byl to jediný krém v obchodě s ochranným faktorem, takže se teď trochu bělíme.