V sobotu jsme se vydali na farmářské trhy. Každý víkend se stane půlka velkého parkoviště v centru Nelsonu velkým trhem, kde najdete spoustu dobrot. Nakoupili jsme si spoustu čerstvého ovoce, zeleniny a sušeného masa. Po trzích jsme zamířili do centra Nového Zélandu. Na kopci v Nelsonu je znázorněn bod, který má představovat centrum těchto dvou ostrovů. Nic, co by nás extrémně zaujalo, ale vyhlídka na okolí byla pěkná. Napadlo mě, že bychom si v rámci zlepšování fyzičky mohli dát s Marou závody a kopec si vyběhnout. Zpětně uznávám, že to byl jeden z nejdebilnějších nápadů, které jsem tu prozatím měla. Mara mi dal tři minuty náskok 😀 Běžela jsem prvních cca 100 metrů, poté mé tělo začalo vzdorovat a zbytek jsem převážně šla. Při každém pokusu o další rozběhnutí jsem měla pocit, že zkolabuju, ale přece jsem nemohla nechat Maru mně předběhnout, když mi dal celé tři minuty náskok 😀 Mara doběhl 15 vteřin po mně a celý běh mu trval devět minut, takže asi chápete, jak mám skvělou fyzičku. Nahoře jsem Marovi tvrdila, že určitě umírám, protože mi hoří plíce, klepou nohy a mám chuť krve v puse. Oznámil mi, že všechno tohle je normální, takže žádná sanitka nebude. Nakonec jsem to přece jen rozchodila, ale takový blbosti už dělat nebudu.
Další den ráno se na stejném parkovišti jako předešlý den konal bleší trh. Bohužel mě nic z oblečení nezaujalo, tak jsem si koupila alespoň pažitku v květináči, která se stala naším novým spolubydlícím v autě. Odpoledne jsme vypadli z města a vyrazili dál.
V pondělí jsme si udělali dopoledne dvě krátké procházky lesem. Jedna z nich vedla podél klidné, čisté řeky, která přímo vyzývala ke koupání. Mara to bojkotoval s tím, že se koupal včera, takže to není potřeba 😀 Odpoledne jsme si vyšlápli pořádný kopec na Onahau Hilltop Lookout. Po několika měsících cestování už nás jen tak nějaký výhled nenadchne, ale tenhle stál za to. Je to taková oáza klidu, kde se můžete kochat pohledem všemi směry. Moc se mi tam líbilo. Večer byly všechny okolní freedom kempy plné, tak jsme hledali místo někde u cesty. Našli jsme si hezké místo u řeky na paloučku a zakempili tam. Mara se šel projít a zavolat si. Po chvíli přijel nějaký mladík na motorce k autu a ptal se mě, co tam dělám. Tak jsem se bála, že nás od tam vyhodí, a že budeme muset hledat ve tmě jiné parkovací místo, že jsem se úplně zapomněla bát o svůj holý život, což je u mě o dost klasičtější způsob strachu 😀 Mladík byl moc hodný. Řekl, že je to sice soukromý pozemek, ale že tam můžeme zůstat jak dlouho je libo, a pokud se budeme chtít vykoupat, tak kousek dál podél řeky je super místo. (což jsme opět bojkotovali 😀 )
V úterý celý den pršelo, tak jsme si akorát zajeli do nejbližšího města na wifi a zevlili tam. Já jsem po cestě na veřejné záchodky objevila super sekoš, kde jsem si za celých šest dolarů koupila krásnou mikinu, kazetu do auta a knížku. Hned jsem měla lepší den 😀
Ve středu nás čekal přejezd z jižního na severní ostrov. Stáli jsme cca hodinu v přístavu, neboť měl trajekt zpoždění. Po nalodění jsem začínala tušit, že tři a půl hodiny na trajektu budou nekonečný, protože hned jak jsme vyjeli ze zátoky, se začal trajekt houpat ze strany na stranu a stejně tak se začal houpat můj žaludek. Dost často jsem si odbíhala na záchod, protože už jsem měla blinkání na krajíčku, ale nakonec k tomu nikdy nedošlo. No cesta to byla fakt strašná, mořský vlk ze mě asi nebude. Po doplutí do Wellingtonu jsme hned zakempili a šli spát.
Další den jsme se vydali na prohlídku města. Ráno jsme si vyšlápli Victoria Lookout. Já jsem si oblékla svoje jediné oblečení „na lepší“, protože přece jen jsme v hlavním městě, tak nebudu chodit jak burák v teplákách. Tááák jsem nadávala po cestě na kopec, když jsem šlapala cestu lesem určenou pro horská kola. Upnutý kalhoty a teplá bunda se mi na takový sportovní výkony tuze neosvědčily. Na oběd jsme se potkali s Markovým kamarádem Alexem a zašli spolu na sushi. No musím přiznat, že kdyby to sushi viděl Márty, tak to tam nechá vysvětit. Rýže s kusem řízku spojená kolem dokola řasou, to prostě pobaví. Odpoledne jsme se chtěli vydat do botanické zahrady. Došli jsme k mostu a uviděli ten další ohromný kopec, který bychom museli vyjít. Shodli jsme se, že zahrady oželíme a šli jsme radši na kafe. Mara našel kavárnu Hangar Cafe. Nepřeháním, když řeknu, že takhle dobrou kávu jsem snad ještě nepila. Bylo to kávový nebe v puse. Nabití energií jsme se vydali do centra s tím, že dojdeme k autu pěšky po promenádě podél vody. Ta cesta je moc pěkná, viděli jsme místní městskou pláž a podél vody je krásný výhled na druhou stranu Wellingtonu. Jediná nevýhoda je, že to do kempu není zrovna blízko, takže od půlky jsem doufala, že za každou zatáčkou už tam budeme, ale ono ne a ne. Mara byl unešen z místního způsobu bydlení. Lidé si tu staví domy ve velmi prudkém svahu u vody a jediná přístupová cesta do domu je malá lanovka. Dole je garáž a vedle garáže lanovka pro jednoho člověka vedoucí přímo k domu nebo na zahradu. Rozplýval se nad tím, jak by na to za mlada balil holky. No nevím, mě by na lanovku teda neutáhl 😀
V pátek jsme se vydali do knihovny si nabít elektroniku a vyřešit plán naší cesty po severním ostrově. Po několika hodinách plánování jsme se vydali na nákup zásob, a pak do restaurace na zasloužené jídlo. Byly to nudle na různé způsoby. Mara si dal vepřové a já kuřecí. Ty Markovy byly tak stokrát lepší než ty moje, takže jsem mu půlku snědla 😀
Včera i dnes tu nepřetržitě prší, takže odpočíváme, čteme, vaříme, jíme, koukáme na filmy a já se konečně odhodlala a napsala příspěvek za celý týden 🙂
