Archiv autora: lena

Při nevydařeném počasí v Catlins, kde jsme si nezaplavali s delfíny jsme promrzlí hledali jakoukoliv kavárničku, kde nás nechají se ohřát a dát si flat white. Široko daleko byla pouze jedna kavárna, kterou však okupoval zájezd německých turistů. Měli objednanou celou kavárnu pouze pro sebe a dle paní majitelky si za tuto možnost zaplatili hromadu peněz. Nakonec jsme ji však obměkčili a nechala nás si sednout do rožku kavárny. Pět minut na to se celý zájezd zvedl a odjel. Na stolech po nich zbyla hromada zákůsků, na které jsme se s Alicí více než mlsně koukaly. Když je paní majitelka odnášela ze stolů, uviděla ty naše mlsný oči a zdarma nám je všechny nabídla 😀 Dostali jsme čtyři talíře se zbylými zákusky a neskutečně si nacpali bříška. Doufám, že tento zájezd ještě někde potkáme 😀

Další den jsme brzo ráno vyrazili sledovat tučnáky při jejich odchodu na lov. Překvapilo nás, jak vysoko ve svahu bydlí a že jsou schopní do tak prudkého kopce vyskákat. Trochu nám tento zážitek kazila rodinka Asiatů, která tam vykřikovala na celé kolo a chovali se, jak kdyby byli někde na placené atrakci, která je připravena speciálně pro ně. Nakonec je tam jedna Němka srovnala a byl zase klid 😀

Po tučnácích jsme si zajeli na pláž mrknout na lachtany. Žijí tu dva druhy -lachtan Fosterův (Fur Seal) a lachtan novozélanský (Sea Lion). Tohle byl Sea Lion a viděli jsme ho poprvé. Mara se nám s Alicí smál, jelikož jsme šly spolu po pláži, povídaly si a lachtana dva metry od nás jsme si vůbec nevšimly 😀

Odpoledne se nám po cestě rozbil Emil. Držel se zuby nehty, když jsme byli mimo civilizaci a lišácky se nám rozbil na benzínce asi dvacet metrů od autoopravny. Odešel startér, takže tentokrát už prostě nenastartoval. V pátek odpoledne se s tím moc dělat nedalo a v pondělí tu mají svátek, takže jsme do úterý nechali Emila v opravně, sbalili si krosny, zamluvili ubytování a vyrazili s Alicí a Zdeňkem dál jejich autem.

Po promrhaném odpoledni kvůli opravě Emila jsme ráno vyrazili do Aramoany. V tomto malebném městečku se nachází dlouhé molo, na kterém polehávají lachtani (tentokrát Fur Seals) a občas se tam dá zahlédnout i nějaký albatros. Albatrosy jsme žádné neviděli, ale lachtani leželi přímo na cestě a chodci, cyklisti i psi je nechávali chladnými. Mazlit se ale nechtěli, což si Mara sám vyzkoušel. Při pokusu se ho dotknout na něj lachtan vyjekl, jakože on je jen na koukání a žádný ohmatávání se konat nebude.

Poté nás Alice vyvedla na opravdu hodně strmý kopec, kde jsme po cca hodině dorazili k vodním útesům, ve kterých se vyrobily malé bazénky s mořskou vodou, ze kterých si lachtani udělali svoje školky. V každém jezírku se mrcasilo několik lachtaních mláďat. U každého jezírka však dohlížel alespoň jeden lachtan vychovatel, aby mu drobci náhodou neskákali z bazénků do moře.

Večer jsme si dali pár pivek u piknikového stolku před naším ubytováním a šli do hajan.

Den na to se nám konečně ukázalo sluníčko a bylo krásně teplo. Vyrazili jsme se podívat na Moreaki Boulders. Jsou to takové atypické kulaté kameny na pláži a je to oblíbeným turistickým místem. Co jsme nečekali bylo, že na této pláži budou u břehu plavat delfíni. Po příjezdu jsme je uviděli z místní kavárny, takže jsme honem dopili kafe, nahodili plavky a běželi za něma do vody. Voda byla neskutečně ledová, ale touha plavat s delfínem byla silnější, takže jsme všichni zatli zuby a plavali. Delfíni se k nám hned přidali a opravdu plavali úplně u nás. Nejvíce si oblíbili Zdeňka a kam plaval on, tam plavali delfíni. Je to takovej delfíní zaříkávač 😀

Po dvaceti minutách naprosté euforie jsme vyplavili naše zmrzlá těla na pláž a užívali sluníčka. Po rozmrznutí jsme šli obdivovat kameny a vyrazili na další pláž. Tam jsme potkali dva maorské potapěče, kteří byli lovit mořské ježky a takové zvláštní mořské hlemýždě (paua) na oslavu maorského svátku. Dali nám ochutnat syrového mořského ježka. Řeknu vám, je to pěkně hnusný 😀 Jenže když vám ho někdo takhle nabídne, popovídá vám o tom, naporcuje a podá, tak to prostě nevyplivnete, že 😀 Řekli nám, ať dorazíme zítra odpoledne na oslavy a můžeme ochutnat nějaká jiná tradiční jídla.

Další zastávkou byla tučnáčí kolonie. Na jednom místě jsme viděli tučnáky žlutooké, kolem nich spousta malých zajíců, pod nimi leželi na pláži lachtani a vedle na kopečku se schovávala mláďata tučňáků modrých. Bylo to koncentrované štěstí.

Večer jsme vyrazili sledovat návrat tučnáků modrých zpět na souš. Bohužel jsme je viděli jen hodně z dálky, ale překvapilo nás, že na rozdíl od tučnáků žlutookých se tito vracejí domů po skupinách, ne individuálně. Na hostelu jsme si spolu naposled uvařili společnou večeři a pokecali u vínka.

Dnes ráno jsme si ještě společně prošli Oamaru, vrátili se do dětských let na houpačkách a skluzavkách na dětském hřišti a bohužel se museli se Zdeňkem a Alicí rozloučit. Bylo to smutný loučení, ale užili jsme si to tu spolu báječně. Odpoledne jsme chtěli s Marou zajít na Maorskou oslavu dnešního svátku. Potapěč nám řekl, ať dojdeme o půl druhé. My jsme z toho pochopili, že to o půl druhé začíná, takže jsme se ukázali až o půl čtvrté. V té době už bylo bohužel po všem, takže jsme dostali s sebou trochu tradičního jídla do alobalu a vyrazili na pláž. Ta byla zcela čirou náhodou vedle pivovaru, kde jsme ochutnali místní pivo a pizzu. Teď si užíváme pokoje na hostelu a zítra vyrážíme zpátky pro Emila 🙂

 

Vyrazili jsme zpět do Curio Bay si zaplavat s delfíny. Ti malí zmetci se znovu neukázali, tak jsme šli alespoň večer pozorovat tučňáky. Bylo to náramně sladký, protože jeden si polehával na pobřeží a nějak se neměl k tomu vrátit se domů. Asi po půl hodině připlul na břeh další tučňák. Když ho ten první uviděl, rozběhl se k němu (což je u tučňáka docela zajímavý jev) a následovalo šťastné vískání a objímání.
Další den ráno jsme dali poslední šanci delfínům, opět však zcela bez úspěchu. Vydali jsme se dál na jihozápad s tím, že si odpoledne projdeme jeden ze zdejších treků. Po cestě na místo nám v průběhu řízení Emil přestal reagovat. Nejel motor ani elektřina, prostě nic. Byli jsme uprostřed ničeho a museli jsme si zavolat odtahovou službu. Nejbližší město bylo 80km a odhadovaná cena odtahu byla 380 dolarů. Neměli jsme na vybranou a nechali se odtáhnout do Invercargillu. Tu noc jsme přespali v boční uličce vedle kanceláře odtahové služby v našem nepojízdném autě. Další den v 11 hodin nám zavolal pán z odtahovky, že jeho domluvený automechanik se neozval, a tak nás odtáhne do vedlejšího servisu.
V servisu se nás ujal Alf. Řekl, že to bude nejspíše alternátor, ale že se na auto nestihne podívat dřív než v pondělí ráno, takže nás zaparkoval u něj na parkovišti, vzal si na nás číslo a odjel. Odhadovaná cena cca 900 dolarů. Chtělo se mi plakat a už jsme překopávali plán cesty, abychom dorazili dříve do Auckladu a začali pracovat. Odpoledne jsme se s Marou vydali do Aquaparku, protože umýt se žínkou v autě není špatný, ale hlavu si tam vážně umýt nezvládnu 😀

Po cestě nám zavolal Alf, že bychom mohli přespat o víkendu u něj a pozval nás na večeři. S radostí jsme přijali a tím začal náš super víkend.
Aquapark je jedna z mála věcí, která je tu levnější než v Česku. Za šest dolarů máte neomezený vstup do bazénu, vířivky i sauny. Toho jsme naplno využili a strávili tam celé odpoledne. Alf nás vyzvedl u autoopravny a odvezl k němu domů, kde na nás čekal krásný dům se zahradou a výhledem na stádo oveček. Takový ten výhled snů, který by chtěl každý ze svého okna vidět ( minimálně já určitě 😀 ) Alfova manželka nám ukázala náš víkendový pokojíček a připravila jídlo. Na večeři jsme měli skvělý steak se spoustou příloh a zakončili jsme to kopečkem zmrzliny. Večer jsme strávili u sklenky vína a byla to veliká zábava. Hlavně ty momenty, kdy jsem ne zcela správně rozuměla otázce, takže třeba na otázku jaké jsme navštívili vinice jsem odpověděla, že jsme byli v Liqourlandu (což je místní obchod s alkoholem). Holt ne vždy se zadaří 😀
Další den nám po snídani půjčili svoje auto. Je to Ford Falcon a Mara si ho dost zamiloval, jelikož to bylo nejsilnější auto, které doposud řídil. Vydali jsme se do Clifden jeskyně, která má asi 1,6km a projít jí celou není žádná sranda. Některá místa jsou velmi úzká a uprostřed je hlubší bazén, který se dá obejít jen velmi velmi těžko. Každopádně to byl adrenalin a moc jsme si to oba (Marek) užili.
Následně jsme zamířili na Gemstone beach, kde je dle průvodce možné najít různé polodrahokamy. Nadšeně jsme se vrtali na pláži v kamínkách, až nás překvapila jedna větší vlna, takže po veškeré snaze si nenamočit boty v jeskyni jsme skončili na pláži po kolena ve vodě. Za to ale máme spoustu pěkných kamínků 😀
Večer na nás čekalo překvapení. Jelikož jsem se den předtím zmínila, že jsem nikdy nejedla raka, připravili pro nás na večeři raka se zeleninovým salátem. Není to neskutečný? K tomu jsme měli Whitebait. Jsou to malinké rybičky, které jsou loveny ve svém raném věku a podávají se jako vaječná omeleta. Je to místní specialita a moc nám to oběma chutnalo. Po večeři jsme si zahráli šipky a Alf vypadal trošku mrzutě, když jsme nad nimi vyhráli 2:1 😀 Přece jen poctivě trénuje, tak nečekal, že ho porazí nějací čeští pobudové 😀
Večer jsme zakončili kulečníkem. Na Zélandu mají o dost menší kulečníkové koule, než na které jsme v Česku zvyklí. Je to taková dětská verze našeho kulečníku. Jen tak mimochodem jsem Maru porazila jak malého kluka 😀
Ráno jsme ještě strávili u Alfa doma a čekali na verdikt ohledně opravy Emila. V deset nám Alf zavolal, že auto už je opravené. Zjistili, že při minulé opravě se podařilo mechanikovi skřípnout kabel u startéru, a že jsme klidně mohli vyhořet. Zavolal do té opravny a zařídil, abychom neplatili ani opravu ani odtah. Skoro jsme nemohli věřit, že to takhle dobře dopadlo. Alf nám navíc opravil kontrolku a nechal nám v autě plato vajíček od slepic z volného chovu, které prodává jeho kolega. Pořád nemůžu uvěřit, jak moc byli hodní a pohostinní, a co všechno pro nás udělali. Doufám, že pokud si někdy naplánují cestu do Evropy, budeme moci jim to alespoň částečně oplatit. Přece jen umím skvělou svíčkovou 😀
Po cestě do Wanaky jsme chtěli udělat dobrý skutek, tak jsme vzali stopaře. Byl to Němec a byl moc fajn, jen ta cesta pro něj musela být trochu utrpení ( stejně jako pro mne), neboť jsme si dali na palubní desku sušit naše tenisky, a jak se postupně prohřívaly, tak ta vůně byla tuze nelibá 😀 Já jsem seděla na prostředním sedátku, které rozhodně není formované na delší trasy, protože mě po hodině neskutečně bolel zadek. Jestli příště vezmeme nějakého stopaře, rozhodně bude sedět uprostřed 😀

Po procházce na Franze Josefa mě dosti bolela kolena. Uprostřed noci jsem šla za auto čůrat, čupla si a zjistila, že se nemůžu zvednout 😀 Prostě to nešlo. Nakonec jsem zatla zuby, opřela se o přední světla auta a nějakým záhadným způsobem se zhoupla do stoje. Cítím se na 105 let.

Parkovali jsme na pěkném místě u řeky s výhledem na ledovce. Jediná nevýhoda bylo to, že od osmi ráno nám za autem začaly přistávat helikoptéry 😀 Začínaly odtud vyhlídkové lety na ledovce. Uvařila jsem si kafe, nasypala cereálie a u snídaně jsem sledovala odlétající helikoptéry. V tu chvíli za námi došel pán s nabídkou, že mají v helikoptéře volné místo, jestli se nechceme proletět, že nám to dá za půlku. Jelikož bylo perfektní počasí, což se na tomto místě stane tak třikrát do roka, měli jsme to za poloviční cenu a také jsme mohli letět oba spolu (ne po jednom, jak zněla původní nabídka), nebylo nad čím přemýšlet. Odložila jsem kafe a šli jsme se proletět. To vám byla taková krása. Jako vidět ledovec ze země je fajn, ale vidět z výšky ten čistý, člověkem nedotčený led a sníh, hory, les a moře, to je opravdu zážitek. Pilot s námi přistál na jednom z ledovců, kde jsme si zablbli na sněhu a udělali hromadu fotek. Při zpátečním letu mě posadil dopředu, což můj zážitek ještě vygradovalo. Prostě skvělý páteční ráno 😀

Po cestě k Pancake Rocks jsme se stavili u jezera na koupačku. Voda byla sice studená, ale shodli jsme se, že to byla zatím nejteplejší voda, ve které jsme se tu koupali 😀 Pancake Rocks jsou zvláštní kamenné útvary, které vypadají jako na sobě ležící palačinky. Uprostřed těchto skalisek je několik blow holes, tj. děr ve skále, ze kterých při přílivu tryská voda. Bohužel jsme dorazili až po přílivu, takže jsme žádné tryskání vody neviděli, ale za to jsme viděli spoustu delfínů, co se toulali u břehu.

Večer jsme zaparkovali u pláže a viděli na jedné straně nádherný západ slunce nad vodou a na druhé straně obrovskou duhu přes celé údolí. Nevěděli jsme, kam se koukat dřív.

Další den jsme zajeli po pobřeží kousek zpět na jih, kde lze při odlivu projít pláž k zajímavým skaliskům a útesům. Některé úseky se dají proběhnout jen malou chvilku, kdy zrovna nepřichází vlna. Rozdíl může být klidně skoro metr vody, takže Marova zábava byla sledovat mě utíkat před vodou. Při nejdelším přebíhacím úseku mě vybržďoval, takže jsem nakonec musela nahodit stoprocentní sprint a v poslední vteřině vyskočit na nejbližší balvan, kdy kolem mě projela metrová vlna. Lara Croft by se ode mě mohla učit 😀 Zachránila jsem svoje pohorky před dvoudenním vysoušením.

Odpoledne nám to nedalo a zajeli jsme si znovu k Pancake Rocks. Tentokrát jsme viděli všechnu tu parádu, co vám tato turistická atrakce může nabídnout a byli jsme rádi, že jsme se tam vrátili. Večer jsme zaparkovali na stejné pláži jako den předtím a ještě jednou se kochali tím epesním západem slunce. Nechala jsem se od Mary ostříhat. Znovu. Poprvé mě stříhal asi před měsícem a půl a moc se mu to povedlo. Tentokrát s nabitým sebevědomím z minula to vzal pěkně od podlahy a nakonec mám na jedné straně obří pramen tak od dva centimetry kratší než všechny ostatní vlasy. Jelikož mi to zkrátil opravdu hodně, odmítla jsem další zarovnávání. Nakonec by mi to zarovnal až pod uši 😀

Včera jsme dojeli do Westportu. Dali jsme si kratší procházku podél řeky, kde jsme narazili na pár českých vodáků. Odpoledne pořešili nutná zla typu praní, vaření a nákupy a šli se ubytovat k další pláži, kam večer najelo několik autobusů mladých lidí, kteří si udělali pořádný večírek s táborákem. Mara jako správný důchodce si v noci stěžoval, jak tady ta mládež dělá bordel 😀

Moc si užíváme to konečně přítomné léto, které dorazilo na Zéland. V sobotu jsme si zajeli do Riwaka Resurgence. Je to posvátné místo pro původní maorské obyvatele. Vyvěrá zde pramen vody přímo ze skály. Voda má nádherně modrou barvu a kousek dál je přírodní bazének, kde se dá vykoupat. Má to ale jednu nevýhodu. Voda je neskutečně studená. Ponořila jsem se se celá asi až na šestý pokus a domnívám se, že jsem utrpěla lehké omrzliny 😀 Po adaptaci jsem se vzmužila a šla si z nízké skalky do bazénku skočit ( Mara už tam samozřejmě skočil dávno) No úplně jsem cítila všechny ty maorské prapředky, co tam podle mého názoru při rituálním omývání umřeli na srdeční zástavu. Každopádně v rámci mé nově objevené zálibě pro otužování to byla fajn lekce. Odpoledne jsme pokračovali v cestě na sever.

V neděli jsme dorazili k Farewell spit. Je to dlouhý písčitý výběžek na úplném severu jižního ostrova, který je oblíbenou turistickou atrakcí. Nás ale nikterak nezaujal, takže jsme po krátké vycházce vyrazili o kus dál. Teda až poté, co jsem odstranila ze své boty, ponožky a tepláků to obří kravské hovno, které jsem někde po cestě přes louky a lány rošlápla. Mara byl hodně unavenej, ale bojoval a chodili jsme po okolí. Nakonec se nám dostalo zasloužené odměny na pláži Wharariki. Jedné z nejhezčích pláží, kterou jsem kdy viděla. Najdete tam všechno, po čem vaše srdce touží. Spoustu jemného písku, po kterém je vyloženě radost se procházet, útesy, skály a malé jeskyně, zelené kraby schovávající se ve skulinách skal, a to úplně nejlepší je, že přímo u pláže je přírodní bazének, který funguje jako školka pro tulení mláďata. Tyto mláďata jsou natolik zvyklá na lidskou přítomnost, že si můžete sednout na kraj bazénku a oni k vám připlavou na dosah ruky. Jsou to opravdu miminka a vy můžete vidět, jak se učí manévrovat, skákat a obratně i neobratně lézt z vody a do vody. Bylo to nečekaný překvapení a Mara mě musel tahat za ruku jak pětiletý dítě, aby mě od tam dostal 😀 Večer jsme zaparkovali nedaleko pláže a po dlouhé době nás opět přepadl roj komárů. Nejhorší je, že oni se umí dostat do auta každou miniaturní škvírkou, takže to, že jsou zavřené dveře i okna nikterak nepomáhá. Tentokrát jsme ale byli připravení, takže jsme si v autě natáhli moskytiéru a šli v klidu spát. V dalších campervanech asi tak dobře připravení nebyli, soudě podle těch hlasitých bouchanců, když se snažili zabíjet ty tucty nečekaných příživníků 😀

Včera jsme si ráno vyběhli kopec (Knuckle Hill Track) a dostalo se nám krásného pohledu na spoustu zelených poloostrůvků a nedotčenou přírodu severozápadní části ostrova. Navrhla jsem Marovi, že až to bude v Evropě na ostří nože s muslimy, můžeme to tady osídlit 😀

Poprvé za náš pobyt v Emilovi se nám podařilo vyčerpat zásobu plynu ve vařiči až do posledního fouku. Zoufale jsme si snažili v poslední zásobě vody uvařit těstoviny, ale voda se nám akorát podařila přivést k varu a plyn skončil. Tak jsem nechala těstoviny chvíli louhovat v teplý vodě a aldente kolínka byly na světě 😀

Odpoledne jsme si zajeli k jezeru na koupačku. Na parkovišti jsme dostali varování od jedné turistky, že nás dole u vody čeká výhled nejen na krásné okolí, ale i na tří nahé holky, které to tam obsadily a pouštěly si hudbu na celé okolí. Vysvětlila jsem Marovi, že půjdeme radši k druhému jezeru 😀 , takže to Mara alespoň zaběhl obhlédnout v minutce, kdy jsem si odskočila na záchod. Očividně některým výhledům nelze odolat. 😀 U druhého jezera nikdo nebyl, což jsme si (já) moc užívali. Voda tam byla sympaticky teplá a čistá. Super odpoledne.

Jelikož nám došly zásoby vody, jídla i plynu, museli jsme zamířit do nejbližšího města Takaka. Večer jsme stihli akorát doplnit vodu a dát si burger ve fast food okénku, jelikož obchody už byly zavřené.

 

 

V sobotu jsme se vydali na farmářské trhy. Každý víkend se stane půlka velkého parkoviště v centru Nelsonu velkým trhem, kde najdete spoustu dobrot. Nakoupili jsme si spoustu čerstvého ovoce, zeleniny a sušeného masa. Po trzích jsme zamířili do centra Nového Zélandu. Na kopci v Nelsonu je znázorněn bod, který má představovat centrum těchto dvou ostrovů. Nic, co by nás extrémně zaujalo, ale vyhlídka na okolí byla pěkná. Napadlo mě, že bychom si v rámci zlepšování fyzičky mohli dát s Marou závody a kopec si vyběhnout. Zpětně uznávám, že to byl jeden z nejdebilnějších nápadů, které jsem tu prozatím měla. Mara mi dal tři minuty náskok 😀 Běžela jsem prvních cca 100 metrů, poté mé tělo začalo vzdorovat a zbytek jsem převážně šla. Při každém pokusu o další rozběhnutí jsem měla pocit, že zkolabuju, ale přece jsem nemohla nechat Maru mně předběhnout, když mi dal celé tři minuty náskok 😀 Mara doběhl 15 vteřin po mně a celý běh mu trval devět minut, takže asi chápete, jak mám skvělou fyzičku. Nahoře jsem Marovi tvrdila, že určitě umírám, protože mi hoří plíce, klepou nohy a mám chuť krve v puse. Oznámil mi, že všechno tohle je normální, takže žádná sanitka nebude. Nakonec jsem to přece jen rozchodila, ale takový blbosti už dělat nebudu.

Další den ráno se na stejném parkovišti jako předešlý den konal bleší trh. Bohužel mě nic z oblečení nezaujalo, tak jsem si koupila alespoň pažitku v květináči, která se stala naším novým spolubydlícím v autě. Odpoledne jsme vypadli z města a vyrazili dál.

V pondělí jsme si udělali dopoledne dvě krátké procházky lesem. Jedna z nich vedla podél klidné, čisté řeky, která přímo vyzývala ke koupání. Mara to bojkotoval s tím, že se koupal včera, takže to není potřeba 😀 Odpoledne jsme si vyšlápli pořádný kopec na Onahau Hilltop Lookout. Po několika měsících cestování už nás jen tak nějaký výhled nenadchne, ale tenhle stál za to. Je to taková oáza klidu, kde se můžete kochat pohledem všemi směry. Moc se mi tam líbilo. Večer byly všechny okolní freedom kempy plné, tak jsme hledali místo někde u cesty. Našli jsme si hezké místo u řeky na paloučku a zakempili tam. Mara se šel projít a zavolat si. Po chvíli přijel nějaký mladík na motorce k autu a ptal se mě, co tam dělám. Tak jsem se bála, že nás od tam vyhodí, a že budeme muset hledat ve tmě jiné parkovací místo, že jsem se úplně zapomněla bát o svůj holý život, což je u mě o dost klasičtější způsob strachu 😀 Mladík byl moc hodný. Řekl, že je to sice soukromý pozemek, ale že tam můžeme zůstat jak dlouho je libo, a pokud se budeme chtít vykoupat, tak kousek dál podél řeky je super místo. (což jsme opět bojkotovali 😀 )

V úterý celý den pršelo, tak jsme si akorát zajeli do nejbližšího města na wifi a zevlili tam. Já jsem po cestě na veřejné záchodky objevila super sekoš, kde jsem si za celých šest dolarů koupila krásnou mikinu, kazetu do auta a knížku. Hned jsem měla lepší den 😀

Ve středu nás čekal přejezd z jižního na severní ostrov. Stáli jsme cca hodinu v přístavu, neboť měl trajekt zpoždění. Po nalodění jsem začínala tušit, že tři a půl hodiny na trajektu budou nekonečný, protože hned jak jsme vyjeli ze zátoky, se začal trajekt houpat ze strany na stranu a stejně tak se začal houpat můj žaludek. Dost často jsem si odbíhala na záchod, protože už jsem měla blinkání na krajíčku, ale nakonec k tomu nikdy nedošlo. No cesta to byla fakt strašná, mořský vlk ze mě asi nebude. Po doplutí do Wellingtonu jsme hned zakempili a šli spát.

Další den jsme se vydali na prohlídku města. Ráno jsme si vyšlápli Victoria Lookout. Já jsem si oblékla svoje jediné oblečení „na lepší“, protože přece jen jsme v hlavním městě, tak nebudu chodit jak burák v teplákách. Tááák jsem nadávala po cestě na kopec, když jsem šlapala cestu lesem určenou pro horská kola. Upnutý kalhoty a teplá bunda se mi na takový sportovní výkony tuze neosvědčily. Na oběd jsme se potkali s Markovým kamarádem Alexem a zašli spolu na sushi. No musím přiznat, že kdyby to sushi viděl Márty, tak to tam nechá vysvětit. Rýže s kusem řízku spojená kolem dokola řasou, to prostě pobaví. Odpoledne jsme se chtěli vydat do botanické zahrady. Došli jsme k mostu a uviděli ten další ohromný kopec, který bychom museli vyjít. Shodli jsme se, že zahrady oželíme a šli jsme radši na kafe. Mara našel kavárnu Hangar Cafe. Nepřeháním, když řeknu, že takhle dobrou kávu jsem snad ještě nepila. Bylo to kávový nebe v puse. Nabití energií jsme se vydali do centra s tím, že dojdeme k autu pěšky po promenádě podél vody. Ta cesta je moc pěkná, viděli jsme místní městskou pláž a podél vody je krásný výhled na druhou stranu Wellingtonu. Jediná nevýhoda je, že to do kempu není zrovna blízko, takže od půlky jsem doufala, že za každou zatáčkou už tam budeme, ale ono ne a ne. Mara byl unešen z místního způsobu bydlení. Lidé si tu staví domy ve velmi prudkém svahu u vody a jediná přístupová cesta do domu je malá lanovka. Dole je garáž a vedle garáže lanovka pro jednoho člověka vedoucí přímo k domu nebo na zahradu. Rozplýval se nad tím, jak by na to za mlada balil holky. No nevím, mě by na lanovku teda neutáhl 😀

V pátek jsme se vydali do knihovny si nabít elektroniku a vyřešit plán naší cesty po severním ostrově. Po několika hodinách plánování jsme se vydali na nákup zásob, a pak do restaurace na zasloužené jídlo. Byly to nudle na různé způsoby. Mara si dal vepřové a já kuřecí. Ty Markovy byly tak stokrát lepší než ty moje, takže jsem mu půlku snědla 😀

Včera i dnes tu nepřetržitě prší, takže odpočíváme, čteme, vaříme, jíme, koukáme na filmy a já se konečně odhodlala a napsala příspěvek za celý týden 🙂