Výlet do Česka

Tak i já přispěji svoji trochou do mlýna, abych vám řekla, co se za poslední měsíc událo.

Před měsícem jsem odlětěla zpět do ČR, abych překvapila svoji nejlepší kamarádku na její svatbě. Cesta se dala zvládnout, protože jsem měla přespání v Soulu, kde mi aerolinky zařídili pětihvězdičkový hotel. Musím přiznat, že už to v žádným hotelu pro mě nebude nikdy jako dřív 😀 Ručníky na obličej jsem samozřejmě nepoužila.

pohled z hotelového okna
pohled z hotelového okna
ostrůvky kolem Soulu
ostrůvky kolem Soulu
přistáváme
přistáváme

Můj přílet byl překvapením úplně pro všechny včetně rodičů, takže byla velká zábava sledovat ty nechápavé pohledy, kde se tam beru. Svatba se moc povedla a byla to velká zábava. Po půl roce jsem čuchla ke špuntu, takže mi nedělalo problém zpívání do mikrofonu a matně si pamatuju ten výraz na tváři střízlivé nevěsty s jejím tátou (oba s vytříbeným hudebním sluchem) při sledování mých pěveckých výkonů. No výraz obdivu to rozhodně nebyl.

chytáme kytici
chytáme kytici
naprosto boží fotka s ženichem
naprosto boží fotka s ženichem

Tři týdny utekly neskutečně rychle. Nakoupila jsem si nějaké oblečení, abych tu nechodila jak úplnej vandrák. Jelikož už nebydlíme v autě, můžu si zase začít hrát na dámu, co nosí pěknou kabelečku, růžový kabátek a rozhodně nikdy nečůrala do zavařovačky.

Taky jsem oslavila třicátiny. Den před narozeninami, kdy jsem seděla s našima u vína a hrála kanastu mi táta oznámil, že je to poslední den mých dvacátých let a jak se cítím. No… trávím tento den s rodiči hraním karetních her. Cítím se velmi dospěle 😀

Na moje narozeniny mi Mara vymyslel bojovku, kde jsem se pomocí hádanek a tajenek musela dopracovat ke svému dárku. Bylo to pěkně vymyšlený a na konci mě čekala krásná kytice slunečnic a nový počítač. Měla jsem velikou radost. Osvětlil to tak, že sice věděl, že si na něj stežuju, ale jelikož si stežuju pořád a na všechno, tak to nebral moc vážně. Jeden víkend se mu však zablokoval jeho počítač a on byl nucen používat ten můj starý. V tu chvíli pochopil, jak to s ním opravdu je 😀 Já jsem za svůj starý počítač zpětně docela vděčná. Naučil mě trpělivosti…nebo se o to alespoň poslední rok usilovně snažil.

Holky mi udělaly taky super překvápko a vzaly mě na jižní Moravu do Cafe Fara, což je taková vyhlášená restaurace. Po cestě tam se však v autě lilo šáníčko proudem, takže jsem po příjezdu nevypadala zcela reprezentativně, ale tak co, je mi třicet jenom jednou, že 🙂

Týden před příletem se mi narodil synovec. Je to krásný roztomilý malinký miminko. Víte jak se říká, že všechny miminka mají charakteristickou vůni a že tak voní jen chvilku? Já to necítím. Očuchávala jsem ho dlouho a často…a nic. Cítím to jen u štěňat 😀

je to rebel :D
je to rebel 😀
sladkej,že?
sladkej,že?
S mámou a ségrou
S mámou a ségrou
na bobové dráze
na bobové dráze

Naši byli z mého příjezdu nadšení a máma se o mě starala jak o princeznu. Teď jsem vržena zpět do reality, kdy se mi přestalo jídlo záhadně samo objevovat v ledničce a uvařené na stole. Mara tímhle problémem očividně netrpěl, protože při procházce v okolí mi ukázal velké množství různých restaurací, kde už na jídle byl a kde ještě nebyl, ale plánuje tam jít. Když jsem mu po příletu psala, co je v ledničce naše a co je spolubydlících, napsal, že naše je horčice a chleba.

Zpáteční let byl o něco náročnější než ten první, protože jsem letěla v kuse bez přespání, kdy jsem v Soulu měla jen čtyřhodinový přestup. Nějak jsem to ale zvládla a ve čtvrtek v sedm ráno na mě na letišti čekal zívající Mara. Bylo to radostné setkání a musím uznat, že poslední týden už se mi fakt hodně stýskalo.

jeden z našich videohovorů, kdy mě bavil Marův stín ala Elvis
jeden z našich videohovorů, kdy mě bavil Marův stín ala Elvis
mlha nad ranním Aucklandem
mlha nad ranním Aucklandem

Co mi teď opravdu leze na nervy je časový posun. Už čtvrtý den nemůžu spát. Právě teď sedím na záchodě na dece a jím banán. Jsou čtyři ráno. V tomhle pidi bytě není kam jinam jít, abych přitom nerušila Maru nebo naše prašivý spolubydlící. O těch jsem vlastně nic nenapsala, že? To možná proto, abych nemusela mluvit sprostě. Je to mexický pár a já je nemůžu vystát. Jsou absolutně netolerantní a neberou na nás žádný ohledy. Třeba v tomhle bytě o velikosti garáže uspořádají večírek, aniž by se nás zeptali, jestli je to v pořádku (což bylo v době, kdy jsem pracovala v horor hotelu a další den vstávala do práce). Když vstanou, tak si pustí hudbu na plný pecky a neřeší, jestli spíme. Za 12 dní se budeme stěhovat a já už netrpělivě stříhám metr, kdy z téhle díry zmizíme.

Tak to jsou novinky z posledního měsíce. Jo a v Česku jsem přibrala asi dvě a půl kila a moje kotníky se staly opět neviditelnými objekty.

Našel jsem si práci

Když jsem se po měsíci hledání pozice kontraktora (víc peněz než zaměstnanec) nedostal ani k jednomu pohovoru, usoudili jsme, že by to chtělo změnit strategii. Začal jsem teda psát i na inzeráty hledající zaměstnance na full-time na dobu neurčitou. No a hned v první vlně přihlášek se zadařilo 🙂

Po měsíci sezení doma na zadku jsem si řekl, že zvážím jakoukoliv práci v oboru. Že nebudu hledat výhradně pozici Java Developera. A proto jsem se vydal na North Shore (15km z centra Aucklandu, 1hod mhd) na pohovor ke Chrisovi do firmy Bosun Technologies na pozici Full Stack Developera. Jelikož mají pouze malý kanclík uvnitř veterinární kliniky, sešli jsme se ve vedlejší kavárně. Chris mi vyprávěl co dělá jeho firma, já jsem mu zase řekl něco o sobě a svých zkušenostech. Klasické první kolo pohovorů. To bylo ve čtvrtek.

Ještě ten večer mi zavolal, jestli bychom se následující den dopoledne mohli potkat v centru na druhé kolo pohovoru, kde bychom šli více do hloubky mých technických znalostí. Je to dobrý, řikal jsem si. Mam šanci 🙂

Následující den jsem oblékl další z nově nakoupených košil speciálně za účelem vypadat profi na pohovorech a vyrazil. Řešili jsme spolu jak fungují internety, trochu sítí, javascriptů, webů a vůbec všeho okolo. Bylo mi jasný, že v případě úspěchu bude mojí pracovní náplní všechno jenom ne Java. Ale to nevadí. Tak jako tak se budu hodně učit. Jedna jeho speciální otázka nebo spíše malý rébus mi utkvěl v paměti. Můžete si sami zkusit, jestli byste na to přišli:

Máte váhu, kterou můžete jednou použít. Máte 5 sklenic. V každé sklenici je 10 fazolí. Jedna ze sklenic obsahuje fazole, kde fazole váží 9 gramů. Všechny ostatní sklenice mají fazole vážící 10 gramů. Jak tím jedním vážením zjístíte, která z těch pěti sklenic obsahuje lehčí fazole?

Má se tim zjistit, jak člověk přemýšlí. A jak funguje ve stresu – Když přede mě položil telefon s běžícím odpočtem na 2 minuty. Každopádně na řešení hádanky jsem přišel a měl jsem z toho potom velkou radost 🙂

V pondělí ráno mě Chris vzbudil telefonátem, kdy mi oznámil, jestli mam opravdu o nabízenou pozici zájem. Že on má zájem o mě 🙂 A tak jsem jel hned další den podepsat smlouvu.

Že prý se mu na vypsanou pozici přihlásilo 112 životopisů. Z nich vybral 12 lidí, se kterými se sešel osobně. No a nakonec jsem dostal přednost před jiným uchazečem, který měl sice více zkušeností na papíře, ale měl menší „drive“ než já. Ať už to znamená cokoliv 🙂

Chris mě nabral na seniorní pozici. Akorát se teda podle pohovoru neví, jestli jsem opravdu senior nebo ne. Takže mám ve smlouvě „Intermediate Full Stack Developer“ s tím, že se během zkušební doby tří měsíců uvidí, jak nám vyhovuje naše spolupráce. A pokud pude všechno podle plánu a já se osvědčim, dostanu novou pracovní nabídku už s pozicí seniora a zhruba 15% přidáním na výplatě.

V nové práci mam za sebou dva týdny. Tak ještě trochu k samotné pracovní náplni. Bude to trochu více technické, takže tomu teď mami asi nebudeš uplně rozumět 🙂 Firma Bosun Technologies má na starosti několik projektů a jedním z nich je i systém objednávek a vlastně takový eshop pro veterinární kliniku (proto mají svůj kanclík přímo tam). Na frontendu bootstrap šablona s jquery. Na backendu c# běžící v mono na ubuntu. Vývoj na MacBook Pro v sublime text. Deploy kopírováním jednotlivých souborů na server. Jediný javascript soubor má asi pět tisíc řádků.

Z tohoto stavu věcí jsem byl na začátku dost smutný. Takový jakoby nemoderní způsob vývoje. Ale po dvou týdnech to nakonec vypadá zajímavě, protože jako najatý senior mam možnost spoustu věcí zlepšit a bude to hodně různorodé, takže se toho budu moci opravdu hodně naučit. První týden jsem se bavil tím, abychom zautomatizovali nasazení. Výsledkem je, že se pro vývoj i na produkci používá docker. A pro produkční build se soubory automaticky stahují z git repozitáře, takže už žádné ruční kopírování. Teď se bavím doprogramováním možnosti vrácení vadných produktů v eshopu. A protože je cílem toto eshop řešení následně přeprodávat, budu ho celé přepisovat do reactjs.

A co mí kolegové? Tak Chrise už trochu znáte. Původem Angličan, žije se svojí rodinou v Aucklandu přes pět let. Věčnej vtipálek. Má dost přehled a vlastně on je důvodem, proč jsem kejvnul na tuhle pracovní nabídku. V kanceláři tráví asi tak polovinu pracovní doby.

Nastya je Ruska s asijskými předky. Je jí asi 35 (na asiatech se to moc nedá poznat) a v Aucklandu bydlí 4 roky. Tolik je Ukrajinec a je mu asi tak 25. Vlastně jsem se na jejich věk nikdy nezeptal..

Teď, když už mam práci, tak si můžeme najít nějaké pěkné bydlení poblíž. Zatim bydlíme v centru a jedna cesta autobusem do práce trvá zhruba hodinu, což neni uplně ideální. Ale o tom zase někdy příště 🙂

Kousek od práce je pekárna, kde se dá za $7 ulovit takovýhle obědový kombo
Kousek od práce je pekárna, kde se dá za $7 ulovit takovýhle obědový kombo

Pohled na centrum cestou z práce z autobusu. Kousek od tý věže teď bydlíme
Pohled na centrum cestou z práce z autobusu. Kousek od tý věže teď bydlíme

Deník jedné pokojské 3

Byla dlouhá pomlka, já vím a omlouvám se. Za to mám pro vás žhavé novinky ze světa pokojských. Opět musím upozornit, že pokud si chcete ponechat alespoň zbytek vzpomínek na princeznovskou Lenu, tenhle příspěvek přeskočte.

Poslední dva týdny jsem dřela jak mezek. Projevuje se to tak, že i když denně pozřu asi tak půl kila čokolády, tak ztrácím na váze…ano, takovej já mám teď výdej 😀

S blechama to taky pokročilo. Ve chvíli, kdy jsem byla pokousaná hodně velkým stylem na krku jsem to chtěla zabalit na místě a prostě už do té práce nejít. Jsem ale bojovník, takže jsem si všechny svoje věci v šatně zabalila do igelitek a v práci jsem si každý den myla hlavu, abych si náhodou nějakou tu malou ludru nedonesla domů. Tenhle týden jsem však došla k velkému zjištění. Blechy jsou i na pokojích pro hosty. V pětihvězdičkovým hotelu uprostřed Aucklandu můžete chytit blechy 😀 A za stížnost, že jste byli pokousáni dostanete celých 37 dolarů slevu 😀 Je to absolutně neuvěřitelný, ale je to tak.

Další zjištění je, že pokud vás budou blechy kousat dostatečně dlouho, tělo si proti tomu dokáže vytvořit imunitu. Štípance se hojí mnohem rychleji a nakonec o nich skoro nevíte. Proto asi bezďákům u nás (v ČR) ty blechy nevadí, už s nimi žijí v harmonii 😀 Další věc je, že od mého poštípání na krku mě nic dalšího nekouslo. Možná mají blechy nějakou hierarchii jako slepice, takže pokud mě teď šťípla nějaká alfa blecha, už jsem ocejchovaná a žádná obyč blecha už si na mě nedovolí. To je moje teorie 😀

Včera jsem zašla za jedním ze šéfíků, abych mu osvětlila, co všechno jim tam nefunguje. Sama jsem se pobavovala nad tím, že jdu do kanceláří mezi všechny ty kravaťáky pěkně ve své uklízecí uniformě a s hadrou nacpanou z boku za tou mojí bílou zástěrou. Šéfík je sympaťák a mimo jiné jsem se dozvěděla, že je z Jihoafrické Republiky, celá jeho rodina žije v Rakousku a má rád Český Krumlov 😀

Jo a ještě k něčemu se musím přiznat, stal se ze mě hroznej dojížděč zákusků. Každej druhej host něco slaví, takže většinou nacházím v pokojích talíře se zákusky s nápisem šťastné narozeniny, šťastné výročí, šťastné líbanky a když tam zbyde i nějakej ten zákusek, tak jsem šťastná i já. Ze začátku jsem se trochu ostýchala a přišlo mi to trochu ekl, ale většinou je to tak pět malých zákusků a jeden až dva zůstávají netknutý. A to je ta chvíle, kdy přijdu já a všechno si to narvu do hlavy 😀 Dva dny zpět jsem měla nejlepší meruňkovou makronku, co jsem kdy jedla. Pán, co slavil narozeniny udělal podle mě velkou chybu, že ji nesnědl 😀

A nesmím zapomenout na speciální odstavec pro Kubu. Už jsem přišla na to, proč má každý host k dispozici papuče. Není to proto, aby mu bylo fajn teplo na nožky, ale proto, že se v koupelně nikdy nevytírají podlahy. Není to tím, že by uklízečky byly líný a nevytíraly je. Nemají to vůbec v popisu práce 😀 nemají na to žádný vybavení, nic. Koupelny se jen vysávají, ale nevytírají. Takže až příště půjdete na hotelu bosky čůrat a budou se vám lepit nožky k podlaze, s největší pravděpodobností je to špatně mířený proud nějakého Číňana, co tam bydlel před váma 😀

Deník jedné pokojské 2

Tenhle týden se děly velký věci. Vééélkýý věci. Chvíli jsem zvažovala, zda to sem opravdu napsat, jelikož je to dosti potupné, takže kdo si mě chce pamatovat tak, jak mě zná z dřívějška, tedy jako roztomilou princeznu, tak prosím nečtěte dále 😀

Začalo ti divným štípancem na ruce. Komár, říkám si. Jenže pak se objevilo štípanců víc a víc….a byly v řadě. To mojí milí, může znamenat pouze dvě věci. Štěnice nebo blechy. Štěnice byly ihned vyloučeny, jelikož štěnice mě kousla loni na Hip Hop kempu ve stanu, takže s touhle havětí již mám zkušenost. Nene, byla to blecha. Vygradovalo to ve chvíli, kdy jsem se škrábala jako blázen po nohách ve svých sloníkových kalhotech a vyplašeně křičela na Maru, že mám v kalhotách určitě blechu a co mám dělat. Stáhla jsem je rychlostí světla a zavřela do igeliťáku do karantény. Co to má jako znamenat? Blecha? Odkud? Z práce, z bytu nebo z autobusu? No totální dno. Připadala jsem si jako největší póvl. Na Maru takhle havěť nejde, jelikož má podle mě nějaký speciální venkovský geny, který tuhle havěť prostě nepřitahujou. Dva dny se mi tak trochu vysmíval a večer mi dával pusu na dobrou noc se slovy: „Tak dobrou noc….a ať tě blechy štípou celou noc.“

Když jsem ve čtvrtek došla do práce, vyzbrojená obřím červeným sprejem proti hmyzu, který vypadá jako hasičák, čekalo mě další překvapení. Po cestě na záchod v dámských převlíkárnách leze po zemi šváb. Podívám se nevěřícně na švába (který mě měl dost na háku a pochodoval si v klidu dál), pak na Lenku (moji kolegyni), na švába a na Lenku a ptám se: „Ehm, já jen, tohle je šváb, ne? To tady normálně takhle bydlí?“ Lenka mi s naprostým klidem oznámila, že ti tam bydlí ve velkým a jestli mě pohoršuje tenhle jeden statečnej, tak ať radši neotvírám přilehlou komoru, protože tam mě čeká švábí invaze. Nevěřícně jsem na ni koukala, jestli to myslí vážně. Podívala se na mě takovým lítostným pohledem a říká:“ No to ti ani nebudu říkat, co dál tady můžeš objevit za zvířata.“ To já už ale dávno věděla, jaký zvířata můžu objevit, jen jsem nevěděla jistě, odkud se objevují. Tak jsem jí oznámila, že vím, že myslí blechy, že mám na sobě sto pět štípanců a v kabelce malý protibleší hasičák. V tu chvíli mi osvětlila celou situaci. Mají tam problémy s blechama už měsíce, nikdo s tím nic nedělá a holkám, co tam očividně připluly na loďce někde ze Samoy z pralesa, to nevadí. Ona, ještě s jednou českou kolegyní, si stěžovali už několikrát, ale řekli jim akorát to, ať si převlečou uniformu a podívají se, jestli to netahají náhodou ony z domu. No vřela mi krev v žilách, to si asi dokážete představit. Běžela jsem za personální a zeptala se jí, jestli opravdu věděla o problému s blechama a nijak mě na to neupozornila. Řekla mi, že přece nemůže jednotlivý zaměstnance upozorňovat po jednom. Zeptala jsem se, jestli to myslí vážně. Po jednom nás poučovala o tom, jak máme chodit po schodech a držet se zábradlí, ale zrovna tohle jí nepřišlo důležitý? Vysvětlila jsem jí, že to takhle teda nenechám. Pak jsem běžela za svojí nadřízenou a řekla jí to samé. Ta na mě začala zkoušet, jestli je nepřináším z domu, tak jsem jí řekla, ať tohle na mě vůbec nezkouší, že už to zkoušela na dvě kolegyně přede mnou, a že to by musela být opravdu velká náhoda, abychom to všechny tahaly z domu do práce. No v minutě jsem se stala nejproblémovějším zaměstnancem v hotelu a nikdo už mě nemá rád 😀 Každopádně se věci daly do pohybu, protože za půl hodiny už páni manažeři kontrolovali dámský šatny, tak jsem se octla i tam a osvětlila situaci, aby se s tím začalo rychle něco dít. Teď přemýšlím, zda to hnát někam dál….třeba je zažalovat nebo vydírat nebo to dát do zpráv 😀

Tak jen abyste věděli, jak to chodí v těch pětihvězdičkových hotelech 🙂 a teď další dobrá rada pro všechny (speciálně pro Kubu Halvu). Na každým pokoji bývají skleničky a hrnečky. Než je použijete, radši si je trochu umyjte. Každá pokojská totiž vezme použitou skleničku, opláchne ji v koupelně jen vodou a rukama, a pak ji utře použitou hadrou na prach 😀 To já ale nedělám, nejsem prase. Já vezmu čistý ručník a utřu skleničky do něj. Takový ten malý ručník, víte…jak se používá na obličej 😀

Jinak se mi osud teď vysmívá stejně jako Mara, takže když jsem si pustila seriál, návez onoho dílu byl Akrobat a blecha. Když jsem si pustila můj denní výber hudby na Spotify, první píseň byla Catch my disease (chyť moji nemoc). Zábava, že?

Teď mám dva dny volno, takže si půjdu za odměnu koupit něco na sebe a budu zase šťastná jako blecha 😀

Tady už je švábík na zádech, protože byl poskříkán hasičákem
Tady už je švábík na zádech, protože byl poskříkán hasičákem

Deník jedné pokojské

Už jsou to dva týdny, co jsme se usídlili v Aucklandu. A mám pro vás novinku 🙂

Jelikož jsme finančně dost vykrváceli a po minulém týdnu zjistili, že najít práci pro Maru nebude ze dne na den, domluvili jsme se, že si najdu co nejrychleji dočasnou práci, páč někdo musí nosit chleba na stůl 😀 V neděli večer jsem rozeslala několik životopisů a hned v pondělí ráno mi volali, jestli mám zájem o práci pokojské v hotelu Stamford v centru města. Nastoupila bych hned a jednalo by se jen o výpomoc, a tak nevadí, že tam budu jen pár týdnů. Ideálka. Za tři hoďky jsem byla na pohovoru a další den už jsem pracovala. Rychlý proces. Takže teď dělám pokojskou v hotelu. Doufám, že seš na mě pyšnej, táto 😀

V úterý jsem vyfasovala uniformu, koupila punčocháče, černý baleríny a šla se zaučit. Zaškolovala jsem se s jednou kočenou z Chile. Z mojí ne zcela perfektní angličtiny se rázem stala top angličtina na úrovni, jelikož půlka pokojských umí pět základních anglických vět a druhá půlka se tak nějak domluví. Gabriela z Chille byla unesená z toho, že je Stamford pětihvězdičkový hotel a řekla mi, že jsme teď pětihvězdičkový pokojský, což bude vypadat super v životopisu a máme teď otevřený dveře do světa. Nejzábavnější na tom je, že to ta holka myslela fakt vážně.

Na fotce je můj první pokoj, který jsem uklízela sama, takže jsem se v něm slavnostně vyfotila. Umím teď stlát postele líp než Kristýnina máma a mám otevřený dveře do světa 😀 Dělám si samozřejmě srandu….nikdo neumí stlát postele jako Kristýnina máma 😀

Jinak je to pěkně namáhavá práce, po pěti dnech mám úplně zlomený záda a myslím, že by mi měli platit i noční směny, protože uklízím i ve spánku. Do práce to mám přes hodinu busem, takže jak jste již asi pochopili, můj život se teď obrátil dost k horšímu 😀 Tak si všichni dáme tichou modlitbu za to, aby si Mara rychle něco našel a já si mohla v klidu najít něco jinýho, kde sice taky dostanu minimálku, ale nesedřou mě tam z kůže jako tady. Nebo v lepším případě ať si můžu doma sedět na gauči a vařit si kafíčka 😀

No a nakonec vám dám jednu dobrou radu. Až budete jednou takhle ubytovaní v pětihvězdičkovým hotelu, budete si chtít osvěžit obličej vodou a utřít si ho do malého ručníčku na obličej, který je na to určen, nedělejte to, je dost vysoká šance, že nějaký host před vámi si do něj vytřel zadek. Ano, opravdu je tomu tak 😀

Se mi ty dvě vysoký školy pomalu začínaj vyplácet :D
Se mi ty dvě vysoký školy pomalu začínaj vyplácet 😀