Tak jsem si vám děcka našla práci. A ne jen tak ledajakou.
Původně jsem měla nastoupit do kavárny, pěkně na poloviční úvazek, každej den od sedmi do dvanácti. Všechno bylo slíbený a domluvený. Po dvou týdnech mi zavolala koc, za kterou jsem měla nastoupit. Ruská blondýna Olga. Řekla mi, že se situace změnila, že ona se asi vrátí, takže já můžu nastoupit za další dva týdny a pouze na měsíc. Taky by mi to neplatila oficiálně, ale na ruku, protože platit mě oficiálně přece na měsíc nemá smysl. Nejvíc mě nasrala její následná otázka: Are you happy about it? No ty kráso, v hlavě mi jela hromada odpovědí na tuto otázku, ale žádnou tu z mravnostních důvodů nemůžu zveřejnit 😀
Řekla jsem ji, že o tomhle musím popřemýšlet, že nic z toho, na čem jsem se s majitelem domluvila již očividně neplatí, a tak si to musím nechat projít hlavou. Vyšla jsem ven totálně vytočená. Přišla jsem podvedená a chtělo se mi brečet. Šla jsem směrem k pláži a povídala Marovi do telefonu, co jsem to zrovna potkala za – teď přijde sprosté slovo – kundu. V tu chvíli mě oslovil pán, jestli mám chviličku. V duchu jsem děkovala bohu, že tu nikdo neumí česky. Pán mi řekl, že mě viděl v kavárně u pohovoru, že očividně sháním práci. On je veterinář a zrovna hledají na kliniku sestřičku. Smutně jsem mu oznámila, že to je sice skvělá pozice, ale já na to nemám vzdělání. Vysvětlil mi, že na NZ není potřeba mít školu na to být zdravotní sestrou a pokud mám ráda zvířata, že můžu dojít další den na pohovor. Zvesela jsem mu oznámila, že miluju zvířata a na pohovor určitě přijdu. Ordinaci má v Browns Bay – to je to, kde bydlíme. Když mi oznámil i tuto informaci, radostí jsem si poskočila. Jestli tohle nebylo znamení z hůry, tak už nevím co 😀
Další den jsem došla na pohovor a následující pondělí mi volali, že mě berou. No radost to byla veliká. V úterý jsem běžela rychle podepsat smlouvu, aby se mnou taky nevypekli 😀
Teď už to je přes týden, co tam pracuju. Je to dost náročný, protože se denně učím milión nových věcí, dva milióny nových slov a trilión postupů. Každopádně mě ta práce baví a jsem moc ráda, že to takhle dopadlo.
Jinak moje farmářský začátky nejsou zrovna úspěšný. Slepice nejen, že mají vši i poté, co jsem je třikrát přepudrovala, ale navíc dostaly rýmu, takže mají furt plnej nos a trochu chraptěj a taky mi tu nejslabší začaly šikanovat a trhat jí peří. Četla jsem, že jim chybí maso, když tohle dělají. Včera jsem jim šla v noci s čelovkou lovit na zahradu slimáky. Když jsem jim tam ráno vítězoslavně přinesla misku slimáků, tak si jedna zobla, slimáka vyplivla a podívala se na mě jakože co jim to tam nosím za hnusy. Zbytek slimáků se rozeběhl zpět do našeho salátu. Jedinej úspěch je, že už se nechají hladit, občas i dobrovolně 😀
Mara se má taky fajn. V práci to asi jde docela dobře. Včera došel s tím, že s kolegama hráli hru, kdo dokáže na co nejdelší dobu zadržet dech 😀 Prostě nabitej pracovní program. Já jsem taky dnes hrála hru na zadržení dechu, když jsem v práci uklízela kočičí bobek 😀
