Ze(v)landujeme

Dnes píšu příspěvek za poslední dva dny, jelikož včera jsme byli hodně unavení a Marovi není moc dobře. Přijeli jsme do města Dong Van relativně brzo, cesta byla krásná a často jsme zastavovali na focení. Po příjezdu do města nás však čekal trochu šok, jelikož ve všech hotelech jsme dostali stejnou jednoslovnou odpověď – full. Všude měli plno a když už měli volný pokoj, tak pouze na jednu noc.

Tento víkend jsou ve městě oslavy pohanky, takže je tu najetá půlka Vietnamu. Mara objevil homestay, kde bychom spali s cca 14 dalšími lidmi a to už se mi další noc opravdu nechtělo. Prošla jsem celé město, hotel od hotelu, homestay od homestaye (je jich tu opravdu požehnaně). Všude stejná odpověď (nebo volné ubytování ve sklepě). Úplně poslední dům na konci města měl volno. Dostali jsme vlastní pokoj a mohli použít pračku. Nádhera. Moje rozčarování přišlo ve chvíli, kdy přišla domů paní domácí a do překladače nám psala spoustu věcí, kterým jsme nerozuměli. Nakonec jsme pochopili, že musíme spát každý ve svém pokoji, jelikož pod její střechou nebudeme spát společně. Neprotestovali jsme a šli jsme každý do svého. Celé odpoledne jsme byli pryč, a když jsem si šla po příchodu lehnout, vešla do pokoje paní domácí, odnesla všechny peřiny z druhé postele a začala tu náruživě zametat a vytírat. Mezitím vešla ještě nějaká starší paní, asi maminka paní domácí. Prostě bez klepání vlezla do pokoje, jen tak se na mě podívat. Říkala jsem si, že jsou prostě jen jiní a šla spát. Co už jsem ale neustála bylo, že tu od půl sedmé od rána dělali takovej bordel, že by to vzbudilo i mrtvýho. O půl osmé tu začal nějakej děda hystericky mlátit dveřma, významně dupat po schodech a chodit po chodbě. Když mě ani to nedostalo z pokoje ven, prostě mi sem natvrdo vlezl. Žádný zaklepání, nic. Prostě otevřel dveře, podíval se sem a odešel. To samý u Mary v pokoji. Měla jsem takový nervy, že mi málem explodovala hlava. Když za mnou ráno přišel Marek, že mu není moc dobře, zase sem vtrhl ten děda. To už jsem se neudržela a myslím, že z mého tónu pochopil, že se mi jeho chování vážně nelíbí. Dnes již spíme s Markem ve stejném pokoji, ale každý na své posteli. Díky oslavám potřebuje paní co nejvíc místa pro ubytování co nejvíce lidí. No jo, jak jde o prachy, tak se očividně může Bůh dívat trochu bokem 😀

Ráno jsme vyšli na vyhlídku nad městem, abychom oslavy viděli i z ptačího pohledu. Odpoledne jsme si zařídili povolení a odjeli do nejsevernější vesnice, kam bez povolení nemůžete. Je zde pěkná vyhlídka a kousek odtamtud jsou čínské hranice. Pohled to byl krásný, ale neviděla jsem zase takový rozdíl ve srovnání s okolními vesnicemi. Pokud bych si mohla znova vybrat, asi by mi zařizování povolení kvůli tomuto výletu nestálo.

Dneska jsme si dali trošku odlišný oběd. Vařené vajíčko, vařenou bramboru a opečený párek na grilu. Po těch všech nudlích a rýži to byla příjemná změna. Marovi na pocuchanej žaludek suchá brambora se solí docela bodla.

Jinak oslavy pohanky jsou tu v plném proudu. Všude mají květináče s pohankou, výrobky z pohanky a lidi převlečené za pohanku 😀 Mají tu vystoupení, kde je společně na pódiu víc než stovka lidí a celkem synchronizovaně spolu tančí. Spolupracuje na tom více jak 17 etnických skupin a celé město tím teď žije. Jsem ráda, že jsme to mohli zažít, jelikož jsme viděli spoustu tradičních oděvů, nástrojů, ochutnali několik lokálních specialit a Mara mi tu na šipkách vystřílel plyšáka 😀 Co víc si přát.

Nechápu jak to dělám, že vstanu v sedm, ale nevyprdolím se z pokoje dřív jak v deset hodin. Je to ženské umění, a i když to Mara nezmiňuje, věřím, že mu to dost drásá nervy 😀

Dneska nás bolely zadky opravdu hodně. Kdo tvrdí, že se zadek na motorce osedí, tak lže. Dneska jsme vjeli na území Dong Van Karst Global geoparku. Má rozlohu 2400 km² a je opravdu na co se dívat.. Celý geopark je poset krasovými útvary a často si připadáte jako na jiné planetě. Je škoda, že byla trochu mlha, takže z fotek to asi úplně nedoceníte.

Ve městečku Yen Minh jsme si našli sympatický homestay, kde spíme s dalšími pěti cestovateli v jednom pokoji a všichni máme zítra stejný směr – město Dong Van. Večer jsme se šli projít do města, abychom to tu aspoň na chvilku viděli. Na místním marketu jsem si od staré paní chtěla koupit pár banánů. Řekla si o ně dvacku (což je hrozná suma). Zkusila jsem se s ní domluvit na deset, ale nepolevila ani o kačku. Tak jsem si je o pár metrů dál koupila za pět 😀 Holt kdo chce moc nemá nic.

Musím říct, že se tu s tím setkáváme dost často. Jakožto cizince se nás snaží odrbat, co to jde a nasazují několikanásobné ceny. Taky se nám nesčetněkrát stalo, že nám při nákupu vrátili o dost méně peněz. Spoléhají na to, že si to nepřepočítáte a prostě odejdete. Ze začátku jsem si říkala, že je to náhoda, ale náhody se nedějí takhle často 😀

Po cestě zpět na mě vyjel místní pes. Zakřičela jsem na něj OJ, což je vietnamsky hej, takže se stáhl. Asi pochopil, že mluvím plynnou vietnamštinou, tudíž jsem asi domácí 😀

Mara má dnes hrozně zarudlý oči (z řízení), vypadá jako upír. Snad to bude ráno v pořádku. Já mám na sobě 45784356 miliard komářích štípanců, takže jsem dnes přešla z 50% DEET na 95% DEET, tak uvidíme, jestli to pomůže.

Dnešek pro mě nezačal nejlépe. Než jsme se vyprdolili z pokoje, měla už jsem veliký hlad. Když jsme v okolí nemohli nic pořádného najít, začala jsem být mrzutá a naštvaná, že už se tu nikdy normálně nenajím. Nakonec jsem našli výborné bagetky, takže jsem si dala rovnou dvě a moooc jsem si pošmákla. Po jídle jsem šla na záchod a při mytí rukou se bohužel urvala trubka od umyvadla. V tu chvíli na mě začaly cákat hektolitry vody (tak půl litru určitě 😀 ). To by se dalo nazvat smůlou. Co je ale pekelná smůla, že jsem na sobě měla svoji hmonskou, ručně barvenou sukni. Do této chvíle jsem nevěděla, že pokud na sukni kapne pár kapek vody, okamžitě začne pouštět sytě modrou barvu. Dokážete si asi představit, co se stalo. Zabarvila jsem jim půl koupelny 😀

Po jídle jsme se vydali hledat jeskyni Phuong Thien. Popravdě nejsem si zcela jistá, zda jsme opravdu našli tuto jeskyni, ale nějakou jeskyni jsme našli 😀 Bylo to místo uprostřed ničeho, kam noha místňáka vkročí velmi zřídka a noha cizince tam podle mě ještě nevkročila 😀 Po minulém fiasku, kdy jsme nenašli ani jeskyni ani vodopád, jsme tentokrát byli neodbytní a šikanovali jsme místníí otázkou kde je jeskyně tak dlouho, až se nás jedné paní (co zrovna pásla krávy) zželelo. Zavedla nás až na konec schůdné cesty, kde nám domluvila pána s mačetou, aby nám cestu ukázal, jelikož ona má špatný koleno. Její problém s kolenem mi byl o to jasnější ve chvíli, kdy ta cesta byla neschůdná i pro mě, a to mám obě kolena relativně zdravý. Lezli jsme po mokrých kamenech, brodili říčky, procházeli hustým kapradím a dupáním plašili imaginární hady. Na konci jsme měli v jeskyni vylézt na obří kluzký balvan a pokochat se pohledem na jeskyni z vrchu. V té chvíli jsem vyměkla a nahoru nevylezla. I Mara měl stažíno, když lezl nahoru, ale na rozdíl ode mě, on to zvládl. Náš průvodce na mě koukal téměř nevěřícně, že to nevylezu. On tam ve svých cca 55 letech vyběhl jak nic. No jo no, oni mají ty nožky na to tak nějak líp uzpůsobený. Já mám obří plochý lopaty, který mi na kamenech moc nedrží :/

Z této jeskyně odebírají vodu pro vesnici, takže trubky vedou až nahoru k ní. Voda tam byla opravdu průzračně čistá a viděli jsme v ní běhat několik docela velkých krabů. Koukali jsme na ně ve vodě, ale pán s mačetou si řekl, že potřebujeme bližší seznámení, tak ho ve vteřině vylovil a hodil nám ho před nohy. Já jsem hystericky uhýbala s nohama, ale krabík se běžel rychle schovat a o naše nohy se rozhodně nezajímal. Po cestě zpátky nás průvodce pozval k němu domů na čaj. Asi za to, že jsme to ve zdraví zvládli 😀

Na večeři jsme si dali pečenou husu, co tu opékají na velkých grilech na ulici. Objednali jsme si dvě porce a s pivkem spokojeně vyčkávali, až nám je donesou. Tentokrát jsem i stihla sdělit informaci o tom, ať mi tam nesypou žádný koriandr. Opět však došlo k nedorozumění při objednávce a naservírovali nám celou husu. Tak co už, že, když už tam ležela, tak jsme zatli zuby a pustili se do práce. Přece jen, život není peříčko 😀 Poté, co jsme jí úspěšně zvládli sníst, se na mě Mara podíval a řekl: „No nic, budu potřebovat ještě nějaký Bun Cha“ 😀

Náš první deštivý přejezd. Takže do pláštěnky ihned ze startu. A hlavně přizpůsobit styl jízdy – pomaleji a obezřetněji. Asi i kvůli tomu nám tato cesta přišla zatím ze všech nejdelší.

I přes špatné počasí jsme potkali jedny z nejhezčích výhledů na kopcovité terasovité políčka. A taky jedno moc dobré Bun Cha. Ano, ještě pořád nejsem Bun Cha přejezen. Lenka sice jo, ale neumí si objednat nic jinýho 😀 A hlavně neustále zapomíná při objednávce zmínit, že tam nechce koriandr. Je to velká (trochu škodolibá) legrace 🙂

Cestou jsme zavítali i na sladkovodní jezero Noong. Chytli jsme jezero při nízkém stavu vody (díky období sucha) a díky tomu se nám naskytla neskutečná podívaná. Kopcemi obklopená plocha pokrytá souvislým travnatým kobercem vypadala jak z jiného světa. Zvrásněný povrch připomínal zemi Teletubbies. A k tomu se tam jen tak na volno procházeli buvoli. Co procházeli, spíše to připomínalo buvolí nebe. Zevlování ve stoje střídal odpočinek ve vodě po kterém následovalo rochnění v bahnitých jámách. K tomu tam běhalo štěně svolné k Lenčininýmu mazlení a na vodě zevlily kachny a husy (samozřejmě i s odchovem).

Neskutečné.

Do města Ha Giang jsme přijeli již za tmy. Měli jsme štěstí, hned první hotel nabídl prostorný pokoj s hezkým výhledem na řeku a kopec za přijatelnou cenu.

Po ubytování následovala malá procházka po městě, kdy jsme si ověřili, že nám opravdu chutná čerstvě vymačkaný drink z cukrové třtiny. A teď dobrou 🙂

 

Ráno jsme vstali brzo a kolem sedmé vyrazili na známý trh, který se v Bac Ha koná každou neděli. Na opravdu rozlehlém prostoru najdete všechno od domácích potřeb, oblečení, jídla, rýžového vína, po samostatné oddělení se zvířaty, kde nahoře v kopci je vyčleněn prostor pro výstavu buvolů, aby si je kupci mohli dobře prohlídnout. Tam jsem trávila nejvíc času a drbala buvoly za ušima. Do oddělení psů jsem se neodvážila, a to ani přesto, že jsem sama sebe v hlavě přesvědčila o tom, že se ti chudáci prodávají na hlídání a ne na jídlo.

Na trhu jsme ochutnali místní vdolky (takové větší koule obalené sezamem s uvnitř fialovou, rosolovitou a zcela neidentifikovatelnou hmotou, která ukrývala kousek banánu) a vyrazili na cestu do Hoang Su Phi. Jelikož byla silnice dost rozbitá, cesta nám moc neutíkala, ale ta krajina a vodopády, které jsme potkali, nám to vynahrazovaly 🙂

Po příjezdu jsme se vydali prozkoumat město. Měla jsem velkou radost, když jsme objevili stánek s grilovaným masem na špejli a kousek opodál zrovna připravovali grilované ryby. Byla to příjemná změna, jelikož (na rozdíl od Mary) mi už Bun Cha dost leze krkem 😀

Opět se potvrdilo tvrzení vietnamisty Zdeňka, že Vietnamci jsou trošku potroublí, a pokud otevře jeden obchod s absolutně čímkoliv, tak soused otevře obchod s tím samým hned vedle něj. Takže pokud potkáte někde hotel, je samozřejmostí, že hned naproti najdete další a vedle něj ještě jeden. My jsme objevili pána s grilovaným masem, který vlastnil speciální odšťavňovač na cukrovou třtinu (vypadá to jako bambus), ze které dělal velmi lahodné pití. Naproti němu byli další dva prodejci přesně s tím samým sortimentem 😀 Mají prostě pocit, že když to funguje jednomu, bude to fungovat všem. Jestli na takový stánek někdy narazíte, tak to pití opravdu vřele doporučuji!

Teď trochu mimo téma. Kikuš, všechno nejlepší k narozeninám ti přejeme :-*