Dnes píšu příspěvek za poslední dva dny, jelikož včera jsme byli hodně unavení a Marovi není moc dobře. Přijeli jsme do města Dong Van relativně brzo, cesta byla krásná a často jsme zastavovali na focení. Po příjezdu do města nás však čekal trochu šok, jelikož ve všech hotelech jsme dostali stejnou jednoslovnou odpověď – full. Všude měli plno a když už měli volný pokoj, tak pouze na jednu noc.
Tento víkend jsou ve městě oslavy pohanky, takže je tu najetá půlka Vietnamu. Mara objevil homestay, kde bychom spali s cca 14 dalšími lidmi a to už se mi další noc opravdu nechtělo. Prošla jsem celé město, hotel od hotelu, homestay od homestaye (je jich tu opravdu požehnaně). Všude stejná odpověď (nebo volné ubytování ve sklepě). Úplně poslední dům na konci města měl volno. Dostali jsme vlastní pokoj a mohli použít pračku. Nádhera. Moje rozčarování přišlo ve chvíli, kdy přišla domů paní domácí a do překladače nám psala spoustu věcí, kterým jsme nerozuměli. Nakonec jsme pochopili, že musíme spát každý ve svém pokoji, jelikož pod její střechou nebudeme spát společně. Neprotestovali jsme a šli jsme každý do svého. Celé odpoledne jsme byli pryč, a když jsem si šla po příchodu lehnout, vešla do pokoje paní domácí, odnesla všechny peřiny z druhé postele a začala tu náruživě zametat a vytírat. Mezitím vešla ještě nějaká starší paní, asi maminka paní domácí. Prostě bez klepání vlezla do pokoje, jen tak se na mě podívat. Říkala jsem si, že jsou prostě jen jiní a šla spát. Co už jsem ale neustála bylo, že tu od půl sedmé od rána dělali takovej bordel, že by to vzbudilo i mrtvýho. O půl osmé tu začal nějakej děda hystericky mlátit dveřma, významně dupat po schodech a chodit po chodbě. Když mě ani to nedostalo z pokoje ven, prostě mi sem natvrdo vlezl. Žádný zaklepání, nic. Prostě otevřel dveře, podíval se sem a odešel. To samý u Mary v pokoji. Měla jsem takový nervy, že mi málem explodovala hlava. Když za mnou ráno přišel Marek, že mu není moc dobře, zase sem vtrhl ten děda. To už jsem se neudržela a myslím, že z mého tónu pochopil, že se mi jeho chování vážně nelíbí. Dnes již spíme s Markem ve stejném pokoji, ale každý na své posteli. Díky oslavám potřebuje paní co nejvíc místa pro ubytování co nejvíce lidí. No jo, jak jde o prachy, tak se očividně může Bůh dívat trochu bokem 😀
Ráno jsme vyšli na vyhlídku nad městem, abychom oslavy viděli i z ptačího pohledu. Odpoledne jsme si zařídili povolení a odjeli do nejsevernější vesnice, kam bez povolení nemůžete. Je zde pěkná vyhlídka a kousek odtamtud jsou čínské hranice. Pohled to byl krásný, ale neviděla jsem zase takový rozdíl ve srovnání s okolními vesnicemi. Pokud bych si mohla znova vybrat, asi by mi zařizování povolení kvůli tomuto výletu nestálo.
Dneska jsme si dali trošku odlišný oběd. Vařené vajíčko, vařenou bramboru a opečený párek na grilu. Po těch všech nudlích a rýži to byla příjemná změna. Marovi na pocuchanej žaludek suchá brambora se solí docela bodla.
Jinak oslavy pohanky jsou tu v plném proudu. Všude mají květináče s pohankou, výrobky z pohanky a lidi převlečené za pohanku 😀 Mají tu vystoupení, kde je společně na pódiu víc než stovka lidí a celkem synchronizovaně spolu tančí. Spolupracuje na tom více jak 17 etnických skupin a celé město tím teď žije. Jsem ráda, že jsme to mohli zažít, jelikož jsme viděli spoustu tradičních oděvů, nástrojů, ochutnali několik lokálních specialit a Mara mi tu na šipkách vystřílel plyšáka 😀 Co víc si přát.
