Archiv autora: lena

Hned po probuzení na nás čekala snídaně a kafe. Nejlepší banánové lívance všech dob a k tomu vařené buráky. Po snídani jsme se vydali do vesnice Suoi Giang, kde rostou stoleté čajové stromy. Kopce plné dokonale upravených čajových plantáží ve spojení s divokou přírodou je pohled pro bohy. Z vesnice jsme se vydali pešky dál do kopců do Hmonské vesnice. Lidé žijící uprostřed hor daleko od civilizace, kteří chodí dolů do města pouze jednou za čas prodat něco na trh. Hmonské ženy poznáte podle charakteristických barevných sukní. Když jsem se tu jedné stařenky rukama nohama ptala, kde ji vzala a že bych taky jednu takovou potřebovala, tak mi kvalitní pantomimou vysvětlila, že bych ji měla moc krátkou a vypadala bych jako rajda. Nakonec mě plácla po zadku, což mi tu místní ženský dělají docela často, nevím proč. Třeba dle místních tradic plácnutí dvoumetrové bělošky nosí štěstí 😀
Na jídlo jsme si zašli do místní malé vývařovny, kde jsme za pár gramů studenýho ovaru a coly nechali 110 korun, což je tak 5x víc než normální cena. Marek z toho byl trochu smutnej, tak jsem ho uklidňovala tím, že nás tady takhle ojebou ještě mnohokrát, tak ať si z toho nic nedělá 😀

Mara se ráno zmínil paní domácí, že má rád Bun Cha, takže na nás večer čekalo na stole. Hnusnej ovar byl ihned zapomenut a s plnýma bříškama jsme se spokojení odvalili do postele.

Zítra nás čeká dlouhá cesta, takže jsme si dali jeden odpočinkový den. Ráno si pospali, pozevlili a odpoledne si zašli pár kilometrů do kopců, abychom si ještě užili výhled na místní rýžová pole a trochu protáhli nohy. Po cestě zpět se mi začal ozývat kotník, jelikož chůze z kopce mu nedělá dobře. Inspirovali jsme se proto od místních školáků, stopli jsme si dodávku a nechali se na korbě svézt dolů do města. To byl pro mě asi nejlepší zážitek dne 😀

Při hledání něčeho dobrého k jídlu jsme byli přítomni neobvyklé scéně, kdy ze střechy autobusu spouštěl nějaký místňák po laně pytel plnej hus 😀 (dole je foto) bylo to neskutečný. Běžně je tu tímhle způsobem převáží z vesnic do měst. A když jsme u toho hledání jídla, místní kuchyně není zrovna pohlazením pro mé chuťové buňky ani pro žaludek, takže tu přežívám na sladkém pečivu a těším se do Sa Py, kde se snad konečně pořádně najím.

Jinak už jsem přišla na záhadu plácání místních žen na mé pozadí. Není to zrovna lichotivé, ale podělím se o to s vámi. Došlo mi to ve chvíli, když jsem si zkoušela hmonskou sukni (tu z minulého příspěvku). Samozřejmě se kolem mě ihned seběhlo deset místních a začali mě se zájmem sledovat. Jedna z babiček mi chtěla vzadu tu sukni spravit, jelikož si myslela, že mi odstává. Pak přišlo to překvapení, když pochopila, že sukně neodstává, ale zvedá ji můj zadek slovanských tvarů 😀 Zde přidávám můj intuitivní překlad toho, co následně stařenka řekla: Aaaaa, to není sukně, to je zadek, no to je teda pořádnej zadek holčičko (poplácávala mě), pojďte se podívat, fakt je to velkej zadek (poplácává mě dalších pět místních žen). Co už no, tak třeba to tady časem trochu vyběhám a místní dámy mi nebudou chtít spravovat moji odstávající sukni 😀

Ráno nám byla naservírovaná vydatná snídaně. Bohužel už se po ní ale neservírovalo rýžové víno, a tak můj žaludek rozhodl o další neveselé chvilce. Dole na fotkách můžete vidět fotku záchodu u hmonské rodinky, takže si dokážete představit, že tato chvilka byla obzvláště neveselá. Paní mezitím odvedla dva návštěvníky dolů do údolí a přinesla nám colu. To mě trochu spravilo a vydali jsme se na výlet po okolí. Moc se mi líbily komentáře naší domácí v průběhu procházky: „Look buffalo, look sticky rice, look ginger, look marihuana“ 😀 Místní jsou prostě soběstační a vypěstují si všechno, co potřebují.

Během vycházky mi paní domácí mezi řečí oznámila, že jsme s Marou oba velcí a tlustí, a proto s námi motorka jede tak pomalu. Říkala jsem si, že tato netaktnost plyne z její ne zcela dobré znalosti angličtiny a s úsměvem tuto poznámku přešla. Ona však pokračovala dál. Řekla mi, že ona váží 45 kilo a kolik vážím já. Diplomaticky jsem odpověděla, že dost a dál už jsem to nechtěla rozebírat. Završila to komentářem: „Já myslím, že máš tak tisíc kilo“. V tu chvíli, domácí nedomácí, chtěla jsem zvednout jejích 45 kilo a jít ji utopit někam do rýžovýho pole! Jako sorry, byla bych naštvaná i za sto kilo, ale tisíc? To paňmáma trochu přestřelila 😀

Po vycházce jsme se šli vykoupat do blízkého vodopádu, kde se k nám postupně přidala celá hmonská rodina a děti z celé vesnice. Tady rozhodně rodiče netrpí přehnaným strachem o svoje děti. Pětileté holčičky se přetahovaly u čtyřmetrového srázu, malí kluci přecházeli most, kde však nebyly žádný prkna, jen železná konstrukce…pěkně bez držení. Rodiče ani nehnuli brvou, prostě škola života.

Odpoledne jsme dojeli zpět do SaPy a našli si ubytko v místním hotelu. Jeden, dva švábíci v koupelně, žádnej velkej luxus 😀 SaPa je rostoucí město uprostřed hor, které mě žádným způsobem neuchvátilo. Všude se staví nové domy, hotely a restaurace. Celý den tu strávíte za zvuku sbíječek, bagrů, cirkulárek, troubení projíždějících a vyřvávání prodejců. Turismus se tu tak rozrostl, že v místních obchodech se na vás dívají s opovržením a naúčtují vám dvojnásobné ceny. Je to pro mě dost nepříjemná změna oproti horským vesničkám, kam zavítá pár cizinců do roka, lidé se na vás koukají jako na raritu, každý vás zdraví a občas vás i pozvou na čaj.

Dám tomu zítra ještě šanci, ale vidím to docela skepticky 😀

Opět se vyjádřím k Marovému předešlému příspěvku, a to konkrétně k utužování našeho vztahu. Myslím, že tím myslel tu hodinu a půl, co jsem seděla nahatá v koupelně na zemi a prala nám pod tekoucí sprchou naše zatuchlé a smradlavoučké oblečení. Otáčet deset párů Marových špinavých a k tomu ještě naruby obrácených ponožek v průběhu praní, jelikož si je ten kluk neumí normálně sundat, to náš vztah opravdu utužilo 😀 Zželelo se mu mně natolik, že mi šel vedle do krámku koupit tiramisu 😀

Dnes jsme se přemístili ze Sapy do města Bac Ha. Zvládli jsme tu akorát objevit místní market, ochutnat pár zajímavých jídel a posedět se zdejším učitelem biologie, který chtěl zlepšit svoji angličtinu. Bohužel poté, co nám oznámil, že je učitel biologie a chce zlepšit svoji angličtinu již mluvil jen vietnamsky, takže jsme moc nepokecali.

Taky jsme si koupili krém Nivea Instant White. U nás si holky kupují samoopalováky a chodí do solárka, tady se prodávají tělové krémy, které vás při pravidelném používání vybělí 😀 Byl to jediný krém v obchodě s ochranným faktorem, takže se teď trochu bělíme.

Ráno jsme vstali brzo a kolem sedmé vyrazili na známý trh, který se v Bac Ha koná každou neděli. Na opravdu rozlehlém prostoru najdete všechno od domácích potřeb, oblečení, jídla, rýžového vína, po samostatné oddělení se zvířaty, kde nahoře v kopci je vyčleněn prostor pro výstavu buvolů, aby si je kupci mohli dobře prohlídnout. Tam jsem trávila nejvíc času a drbala buvoly za ušima. Do oddělení psů jsem se neodvážila, a to ani přesto, že jsem sama sebe v hlavě přesvědčila o tom, že se ti chudáci prodávají na hlídání a ne na jídlo.

Na trhu jsme ochutnali místní vdolky (takové větší koule obalené sezamem s uvnitř fialovou, rosolovitou a zcela neidentifikovatelnou hmotou, která ukrývala kousek banánu) a vyrazili na cestu do Hoang Su Phi. Jelikož byla silnice dost rozbitá, cesta nám moc neutíkala, ale ta krajina a vodopády, které jsme potkali, nám to vynahrazovaly 🙂

Po příjezdu jsme se vydali prozkoumat město. Měla jsem velkou radost, když jsme objevili stánek s grilovaným masem na špejli a kousek opodál zrovna připravovali grilované ryby. Byla to příjemná změna, jelikož (na rozdíl od Mary) mi už Bun Cha dost leze krkem 😀

Opět se potvrdilo tvrzení vietnamisty Zdeňka, že Vietnamci jsou trošku potroublí, a pokud otevře jeden obchod s absolutně čímkoliv, tak soused otevře obchod s tím samým hned vedle něj. Takže pokud potkáte někde hotel, je samozřejmostí, že hned naproti najdete další a vedle něj ještě jeden. My jsme objevili pána s grilovaným masem, který vlastnil speciální odšťavňovač na cukrovou třtinu (vypadá to jako bambus), ze které dělal velmi lahodné pití. Naproti němu byli další dva prodejci přesně s tím samým sortimentem 😀 Mají prostě pocit, že když to funguje jednomu, bude to fungovat všem. Jestli na takový stánek někdy narazíte, tak to pití opravdu vřele doporučuji!

Teď trochu mimo téma. Kikuš, všechno nejlepší k narozeninám ti přejeme :-*