Tak i já přispěji svoji trochou do mlýna, abych vám řekla, co se za poslední měsíc událo.
Před měsícem jsem odlětěla zpět do ČR, abych překvapila svoji nejlepší kamarádku na její svatbě. Cesta se dala zvládnout, protože jsem měla přespání v Soulu, kde mi aerolinky zařídili pětihvězdičkový hotel. Musím přiznat, že už to v žádným hotelu pro mě nebude nikdy jako dřív 😀 Ručníky na obličej jsem samozřejmě nepoužila.
Můj přílet byl překvapením úplně pro všechny včetně rodičů, takže byla velká zábava sledovat ty nechápavé pohledy, kde se tam beru. Svatba se moc povedla a byla to velká zábava. Po půl roce jsem čuchla ke špuntu, takže mi nedělalo problém zpívání do mikrofonu a matně si pamatuju ten výraz na tváři střízlivé nevěsty s jejím tátou (oba s vytříbeným hudebním sluchem) při sledování mých pěveckých výkonů. No výraz obdivu to rozhodně nebyl.
Tři týdny utekly neskutečně rychle. Nakoupila jsem si nějaké oblečení, abych tu nechodila jak úplnej vandrák. Jelikož už nebydlíme v autě, můžu si zase začít hrát na dámu, co nosí pěknou kabelečku, růžový kabátek a rozhodně nikdy nečůrala do zavařovačky.
Taky jsem oslavila třicátiny. Den před narozeninami, kdy jsem seděla s našima u vína a hrála kanastu mi táta oznámil, že je to poslední den mých dvacátých let a jak se cítím. No… trávím tento den s rodiči hraním karetních her. Cítím se velmi dospěle 😀
Na moje narozeniny mi Mara vymyslel bojovku, kde jsem se pomocí hádanek a tajenek musela dopracovat ke svému dárku. Bylo to pěkně vymyšlený a na konci mě čekala krásná kytice slunečnic a nový počítač. Měla jsem velikou radost. Osvětlil to tak, že sice věděl, že si na něj stežuju, ale jelikož si stežuju pořád a na všechno, tak to nebral moc vážně. Jeden víkend se mu však zablokoval jeho počítač a on byl nucen používat ten můj starý. V tu chvíli pochopil, jak to s ním opravdu je 😀 Já jsem za svůj starý počítač zpětně docela vděčná. Naučil mě trpělivosti…nebo se o to alespoň poslední rok usilovně snažil.
Holky mi udělaly taky super překvápko a vzaly mě na jižní Moravu do Cafe Fara, což je taková vyhlášená restaurace. Po cestě tam se však v autě lilo šáníčko proudem, takže jsem po příjezdu nevypadala zcela reprezentativně, ale tak co, je mi třicet jenom jednou, že 🙂
Týden před příletem se mi narodil synovec. Je to krásný roztomilý malinký miminko. Víte jak se říká, že všechny miminka mají charakteristickou vůni a že tak voní jen chvilku? Já to necítím. Očuchávala jsem ho dlouho a často…a nic. Cítím to jen u štěňat 😀
Naši byli z mého příjezdu nadšení a máma se o mě starala jak o princeznu. Teď jsem vržena zpět do reality, kdy se mi přestalo jídlo záhadně samo objevovat v ledničce a uvařené na stole. Mara tímhle problémem očividně netrpěl, protože při procházce v okolí mi ukázal velké množství různých restaurací, kde už na jídle byl a kde ještě nebyl, ale plánuje tam jít. Když jsem mu po příletu psala, co je v ledničce naše a co je spolubydlících, napsal, že naše je horčice a chleba.
Zpáteční let byl o něco náročnější než ten první, protože jsem letěla v kuse bez přespání, kdy jsem v Soulu měla jen čtyřhodinový přestup. Nějak jsem to ale zvládla a ve čtvrtek v sedm ráno na mě na letišti čekal zívající Mara. Bylo to radostné setkání a musím uznat, že poslední týden už se mi fakt hodně stýskalo.
Co mi teď opravdu leze na nervy je časový posun. Už čtvrtý den nemůžu spát. Právě teď sedím na záchodě na dece a jím banán. Jsou čtyři ráno. V tomhle pidi bytě není kam jinam jít, abych přitom nerušila Maru nebo naše prašivý spolubydlící. O těch jsem vlastně nic nenapsala, že? To možná proto, abych nemusela mluvit sprostě. Je to mexický pár a já je nemůžu vystát. Jsou absolutně netolerantní a neberou na nás žádný ohledy. Třeba v tomhle bytě o velikosti garáže uspořádají večírek, aniž by se nás zeptali, jestli je to v pořádku (což bylo v době, kdy jsem pracovala v horor hotelu a další den vstávala do práce). Když vstanou, tak si pustí hudbu na plný pecky a neřeší, jestli spíme. Za 12 dní se budeme stěhovat a já už netrpělivě stříhám metr, kdy z téhle díry zmizíme.
Tak to jsou novinky z posledního měsíce. Jo a v Česku jsem přibrala asi dvě a půl kila a moje kotníky se staly opět neviditelnými objekty.