Ze(v)landujeme

Po Wanace následuje Queenstown. Trochu větší, dražší ale jinak dost podobný. Taky přilepený k jezeru.

Ráno jsme odpíchli laundromatem. Následoval výšlap na kopec hned u města. Výhled na Queenstown byl nic moc a Léňu tuze bolely nožičky, takže nic moc na druhou. Ale potom přišla ta správná legrace. Za $145 za jednoho jsme si objednali projížďku lodí. Ale nebyla to ledajaká loď. Byla kouzelná. 😀 No skoro. Neměla k tomu daleko. Loďka pro 14 lidí ve tvaru šípu se dvěma tryskovými motory, která brázdí úzkým kaňonem nahoru a dolů pouhé centimetry od skal a kamenů. A aby nebyla nuda na širších úsecích, tak s náma řidička (spíš pilotka) Rachel dělala 360 otočky. Prostě super adrenalinovej zážitek. Lena měla celou dobu gopro na hlavě, takže možná časem uvidíte i video 😉

Bohužel Emil se nám stále přehřívá. Teda spíš je to horší než na začátku, a tak je návštěva automechanika nevyhnutelná. Asi si dovedete představit, kolik mechaniků je 31.12. v práci a ochotnejch nám pomoct. Navíc tu maj tři dny státního svátku, takže první servis otevře 4. ledna :-/ No nic, trochu tu holt pozevlíme.

Po dlouhým Leny škemrání jsem navštívil kadeřnictví 🙂 A, že jsem to vzal z gruntu, tak jsem se i oholil. Aaaa, je to tak. Jsem teď o deset let mladší a je mi zima 😀

Pak to už taky chtělo pořádnou koupel, tak jsme navštívili zdejší bazén. Jenom se mi nelíbí, jak se musí platit extra za tobogán. A vířivka nevířila. Teplá voda dobrá, ale bez bublinek to nebylo ončo.

Umytí a voňavý jsme spáchali nákup na další čtyři dny a jeden silvestrovský večer. Silvestra jsme nakonec strávili s lahví vína u auta. Parkujem pár kilometrů od města a asi jsme byli líní na to, se tam nějak dostávat a pak zase zpátky kvůli pár ulicím přecpaných lidmi.

Asi jak jsme dlouho nic nepili, tak mi na nový rok nebylo vůbec dobře 🙂

A teď je 2.1. a my se museli vydat do města, protože nám došel plyn. A bez plynu se nedá vařit. A bez vaření by se nám zkazilo to skvělý jehněčí maso, co máme v chladícím boxu. Nakonec se tu jako nejlepší způsob dopravy do města a zpět ukázalo staré dobré stopování 🙂 Emila nechceme trápit, takže jestli někam pojede, tak jedině do servisu 🙂

Wanaka je sympatické město u stejnojmenného jezera. Po příjezdu jsme si protáhli nohy a vyšli na zdejší vyhlídku Iron Mountain na město a okolí. Asi jsem při výšlapu vypadala dost zlomeně, protože se na mě cizí paní podívala s lítostným pohledem a oznámila mi, že už je to jen kousek 😀

Nahoře na nás čekal krásný výhled na okolní hory, jezero a město v údolí. Pohledy jsou to nádherný, ale jelikož jsou tu ty jezera jedno jako druhé, tak se ty výhledové scenérie dosti podobají těm předešlým.

Na oběd jsem vařila krevety ze zeleninou a bramborem. Asi jsem ochutnávala dřív, než byly dostatečně provařené, a tak to bohužel nemělo pěkného konce. Byli jsme zaparkovaní přes silnici u místní atrakce Puzzling World. Záchody měli uvnitř a pouze pro zákazníky, ale zoufalá situace občas vyžaduje zoufalé řešení. Tvářila jsem se, že lístek mám a proběhla jsem přes vstup a obchod se suvenýry až na záchody, kde jsem si udělala odpolední sedánek. Po příchodu k autu jsem tam rychle otočila dva panáky slivovice a čekala na verdikt 😀

Když se mi udělalo líp, zajeli jsme do centra města a došli k pláži u jezera, která je spojená s místní parkem a musím uznat, že to tam mělo neskutečnou atmosféru. Spousta lidí, někdo hraje na kytaru, někdo si dělá piknik, chodí po laně, blbnou ve vodě, krmí racky v letu na místě, všude okolo to žilo a nám se to s Marou moc líbilo. Koupili jsme si zmrzku, a užívali si město. Já si dala vlašský ořech s javorovým sirupem a byla to jedna z nejlepších a rozhodně největších zmrzlin, co jsem kdy v životě měla.

Další den jsme se vydali na Diamond Lake/Rocky Mountain trek. Je to cesta jen do kopce. Furt a pořád šlapete nahoru, kde na vás za odměnu čeká pohled na jezero Wanaka a všechny jeho zajímavé zátoky, tvary a poloostrůvky.

Odpoledne jsme vyrazili na dlouhou tůru na pláž. Museli jsme si popojet o kus dál a po patnácti minutách jízdy se stala nepříjemná věc, Emil se nám přehřál a začal bublat. Mara hodil Google studium aneb jak se stát mechanikem za půl hodiny. Spravil nějakou vysunutou hadičku a dolil vodu do místa, kde by se měla nacházet chladící kapalina. Emil vypadal spokojeně.

Cesta na pláž byla relativně po rovině ( po rovině tu není nikdy nic, je to prostě chvilku mírně do kopce, chvilku mírně z kopce, ale není to jen strmý výšlap nahoru a dolu), a tak se to dalo zvládnout. Na pláži jsme nasbírali dřevo, udělali si táborák a opekli párky, pěkně s hořčicí, kečupem a chlebem, který se velmi podobal tomu našemu. Bylo to bájo. Cesta zpátky už ke konci taková pohoda nebyla. Měli jsme ten den v nohách víc než dvacet kilometrů (ne po rovině 😀 ) a moje nohy už odmítaly šlapat dál. Nevím, kdy se ta moje fyzička vzpamatuje a přestanu být takovej moukořitník.

Další den byl odpočinkový. Zajeli jsme se zeptat do servisu, jestli to není nic vážného a Emil s námi zvládne dál jezdit. Borec řekl, že v pohodě, že pokud se nezačne znovu přehřívat, tak by tam neměl být problém. Tak snad 🙂

Ve Wanace je tento víkend hudební festival a celé město žije. My jsme si zaparkovali na konci pláže a uvařili jsme si buřtguláš. Mooc se nám povedl. Sedli jsme si venku ke stolu a přišel za náma borec, jestli nechceme nějaký piva, že jedou na ten fesťák, kam si je nemůžou vzít. S úsměvem jsme přijali ještě s jedním procházejícím Němcem, který si taky jedno ulovil. Ten nám nabídl citrón, protože ke Coroně citrón přece patří. Sedl si za námi a dal si s námi pivo a buřtguláš. Byl to sympaťák, takovej padesátiletej milovník, co cestuje občas se ženou a občas bez ní. Popovídal nám, jak už po třetí vždy 4 roky pracuje jako učitel a pátý rok cestuje po světe. Říkal, že to dá ještě jednou, a pak půjde do důchodu 🙂 Po obědě jsme si prošli pár obchodů, na menším farmářském trhu nakoupili ovoce a vyzevlili se na naší oblíbené pláži. Wanaka je super místo.

Nahazuju pár starších i novějších fotek.

Musím se vám s něčím svěřit. V Hanmer Springs jsme si před 14 dny zašli do termálních bazénů. Co už jsem ale nenapsala je, že na Zélandu žije v termálních vodách jeden druh améby (měňavky), která se na dva týdny stala moji noční můrou.

Po vstupu do areálu jsme hned skočili do prvního bazénu, od tam přeběhli do dalšího a takhle jsme je postupně vyzkoušeli všechny. Nejteplejší jsou tři malé bazénky s termální vodou, která se nijak chemicky neupravuje a má 42 stupňů. V tomto bazénku jsem si rozpletla cop a ponořila hlavu, aby se mi uhladily vlasy. Při odchodu jsem si všimla cedule, která značila, že se nemá potápět hlava. Při cestě zpět do kabinek byla na budově pověšená další cedule s nápisem nepotápějte hlavu (popravdě není mi moc jasné proč je cedule umístěná ve směru odchodu z areálu, ale to je vedlejší). Jelikož jsem měla o měňavce již nějaké informace, okamžitě mě chytla panika a běžela jsem za plavčíkem, který mi řekl, že je to nějaká breberka, ale že se nemám čeho bát, že je to vlastně neškodný a způsobuje to něco jako chřipku. Borec vypadal, že stěží vychodil základku, tak jsem se zeptala při odchodu na pokladnách. Ani jedna pokladní neměla tušení, proč tam ty cedule jsou. Nechala jsem si zavolat manažera. Ten mi potvrdil moje nejhorší obavy. Ano, jedná se o měňavku, která způsobuje určitý smrtelný druh meningitidy. Jen pro zajímavost, k nakažení dochází, pokud vám nateče voda do nosu. Měňavka se dostane do dutin a přepraví se do mozku. Tam se vám usadí a začne požírat mozkové buňky. První příznaky se objeví po třech dnech, maximálně do sedmi dní po nakažení. Horečka, zvracení, koma, a do týdne po prvních symptomech končíte. Ještě pro zajímavost mi pan manažer řekl, že aby zpomalili tento proces, často amputují končetiny. Pak se mě jal uklidňovat, že se jim tam neobjevila sto let, že se objevuje jen na severním ostrově a že je to pouze preventivní opatření. Tyto informace už jsem moc nevstřebávala, jelikož můj po máti poděděný přehnaný strach plus v posledních letech záhadně dovyvinutá hypochondrie se roztočili na plné obrátky. Do auta už jsem došla v podstatě s brekem, že určitě umírám. Google byl ten večer můj nejlepší kamarád. Dočetla jsem se, že se v Hanmer Springs neobjevila 125 let, že žije v bahně, ale v těchto termálech voda vyvěrá mezi kameny, a že na celém Zélandu byl pouze jediný případ v roce 2010, předtím až v roce 1978, a to pouze na severním ostrově. Je tu mnohem větší šance, že by mě tu zabilo zemětřesení nebo nás v Emilovi srazil nějakej osmnáctikolák, ale stejně jsem se nedokázala uklidnit. Jaká je šance, že na člověka uprostřed pralesa spadne kus stromu? Aha! Jsem prostě výjimka 😀

Další den jsem nedokázala myslet na nic jinýho, než na amébu. Vypalovala jsem si celej den zorničky koukáním do slunka, jestli náhodou nejsem světloplachá (další z příznaků). Krize přišla den na to, když jsem večer dostala teplotu. Rozbrečela jsem se u smažení brambor a v duchu vymýšlela, jestli bych ještě stihla podat na ty prašivý lázně žalobu 😀 Sice to bylo teprve dna dny po potenciální nákaze, ale u někoho to určitě může přijít i dřív. Třeba u někoho jako jsem já, kdo při mnoha celonočních večírcích v průběhu svého mladí své mozkové buňky zabíjel dobrovolně, takže by tam holka toho jídla zase tolik neměla. Naštěstí další ráno už jsem byla v pohodě, takže jsem se uklidnila. Celý týden při každém mírném zabolení hlavy, křeči v břiše či zasvícení slunka do očí mě napadala pouze jediná věc. Naštěstí je to už víc jak deset dní, takže krize zažehnána. Můj nejhezčí Vánoční dárek je, že jsem přežila, a to jen s mírnou psychickou újmou 😀

Příště, až půjdu do termálního bazénku, vezmu si ten plastovej límec, co se dává psům po operaci.

Pátek 23.12.
Ráno jsme ještě trochu ochodili jezero Tekapo a pokračovali jsme k jeho bráškovi – jezeru Pukaki. Před samotným ubytováním se jsme si dali procházku podel pobřeží až k maličké oblázkové pláži. Nejdřív jsme z ní vyděsili všechny zajíčky. Pak jsme si tam sami hověli a kochali se krásným výhledem na jezero samotné a na zasněžené vrcholky kopců v dáli. Musim se vám k něčemu přiznat – Lena mě porazila ve hře strefování se do kamene oblázkem.

Procházka podel pobřeží jezera byla super v tom, že jsme si mohli vyhlídnout skvělé piknikové místečko (s jídelním stolem), kde jsme se později ubytovali s Emilem (naším campervanem). K večeři se servíroval přenádherný západ slunce a micháná vajíčka v kombinaci s chlebem, máslem a vajíčkem na tvrdo 🙂

Sobota 24.12.
Mělo být hezky. Jakože slunce a azura bez obláčku hezky. To je vždycky dobrý znamení, když jdete za panorámatama. Takže jsme si přivstali, abychom z toho přenádhernýho dne měli co nejvíc. Čekal nás totiž Mount Cook. A abychom se takle o vánocích neflákali a vytěžili z toho nejvíc, pečlivě jsem to naplánoval 🙂

Jako první na řadu přišla nevinná vyhlídka Glacier View Track. Prej must see (nutno vidět). Cesta trvala patnáct minut, tak jsem to zařadil na začátek dne. Jednak byla jistota, že je hezky a druhak existovala nemalá šance, že už na konci dne budem unavený a nikam se nám chtít nebude 🙂 Po krátkém výstupu nás přivítalo mléčné ledovcové jezero i s dost zaprášeným (naprosto černým ledovcem). Mléčné proto, že je obarvené sutí z pod ledovce. Pokochali jsme se dostatečně. A dozvěděli jsme se (hlavně Lena), že ledovec je vlastně ta velká masa hmoty jakoby rozlitá uprostřed údolí a nejenom to bílý na vršku kopce. Nejzajímavější byla úvaha, že vlastně ty plovoucí kry v jezeře se tam dostaly tak, že se z vrcholu toho kopce skutálely 🙂

Druhá procházka Hooker Valley Track byla krapet náročnější. 10km celkem krásným údolí s výhledem na zasněžené kopečky. O zábavu cestou se nám postaraly houpací mosty, protože Lenka se bojí výšek 🙂 Na konci údolí na nás čekalo další ledovcové jezero. Tohle ale bylo skvělé v tom, že jsme došli až k jeho hladině a nekolik ledových ker bylo vyplavených i na povrch, takže jsme na nich mohli zablbnout a zárověň se i tímle sněholedem aspoň trochu přiblížit našim českým vánocům, tak jak je známe. Trochu ledovce jsem v igelitovém pytlíku donesl zpátky do auta, abychom měli chlazení do našeho chladícího boxu 🙂

K obědu špagety a odpočinek před třetí a poslední aktivitou Sealy Tarns Steps. Výstup 500 výškových metrů – 2200 schodů. V půlce jsme to málem zabalili (Lena), ale nakonec jsme se vyhecovali a vyšlápli jsme to celý. A jak jsme byli rádi! Poprvé jsme tam potkali horského papouška Kea. Nakonec jsme na sebe byli moc pyšní, že jsme to nevzdali. Ale už se moc netěšíme, jak nás všechno bude zítra bolet 😀

Abych Lenu jenom nehejtoval (když jsou ty Vánoce :-), tak dnes jsem na ní dvakrát pyšnej. Jednak, že zvládla boj se schodama a druhak, že připravila (poprvé ve svém životě) bramoborový salát. A že byl znamenitý! V kombinaci s místní variantou kapra koupeného obaleného, zmraženého a připraveného rovnou na pánev nám to spolu s barevnýma světýlkama a lahví vína utvořilo krásný večer vánoční 🙂

Každá holka má alespoň jeden den v měsíci blbou náladu. Já ji měla při výšlapu na Peak Hill, kdy mě vytáčel každej krok do kopce a brblala jsem si pod fousy, jak je všechno na hovno. Mara se držel v bezpečné vzdálenosti cca 20 metrů přede mnou. Nejvíc mě vytáčelo, jak mířím k vrcholu kopce, mám jasný cíl, který značí oranžová tyčka nahoře na kopci. Jenže při příchodu k tyčce zjistím, že cesta na vrchol pokračuje a v dáli je další oranžová tyčka, a ta je o dost výš než ta původní, takže zatnu zuby a jdu k další tyčce a ona se objevuje další a další. Je to jak když lákate psa na pamlsek a nechcete mu ho dát, než dojde do konce. Kus před vrcholem jsem s vnitřním výkřikem fuuuuuck upadla do trávy a odmítala jít dál. Mara musel vystoupit z bezpečné vzdálenosti, přijít ke mně a narvat mi do pusy čokoládovou musli tyčinku, abych byla schopná jít dál. Nakonec jsem to zvládla, ale brblala jsem teda fest. 

Odpo se Mara rozhodl, že si dáme ještě jeden výlet, protože jeden denně je očividně málo 😀 Jelikož to byla kratší procházka relativně po rovině, tak jsem ani moc nepištěla. Večer jsme popojeli k Mt. Sommers. 

 V noci jsem nemohla vůbec spát, zdálo se mi o zemětřesení, o vichřici, co lámala stromy a o někom, kdo mě ve tmě tahal ven z auta, ale já byla zakuklená ve spacáku, takže jsem nemohla nic dělat. Ráno jsem byla úplně vyřízená a rozhodla jsem se pro den odpočinku. Zas tak moc odpočinkovej ten den nebyl, jelikož jsem cvičila, přeprala prádlo v řece, pořádně se v té ledové řece vymydlila a pak navařila (správná hospodyňka 😀 ). 

Další den jsme vstali brzo ráno a vydali se na náš zatím nejdelší trek. Sedmihodinová cesta na Woolshed Creek Hut a zpět. Cesta byla super. Viděli jsme schovaný malý vodopád, krásné výhledy a hlavně jsme měli parádní počasí. Po cestě jsme museli přejít most, který je tak uzoučký, že se musí přecházet po jednom. Celou cestu se s vámi houpe cca 20 metrů nad zemí. Mara natočil na video, na kterém bude báječně vidět ustrašený výraz a snaha nekoukat se dolů. Po celou cestu přes most jsem si musela opakovat, že to chodí i malý děti 😀 Po sedmi hodinách v pohorkách se mi vyrobily dva puchýře, asi ještě potřebují trochu prošlápnout. Po příchodu jsem z cesty lopatkou odstranila malého ježka, abychom ho při odjezdu nepřejeli a vyrazili jsme k jezeru Tekapo.

 Celou noc pršelo, tak jsem se trochu bála, že bude i další den škaredě. Naštěstí od rána svítilo sluníčko a bylo teplo. Vyšli jsme si na procházku podél jezera a obdivovali tu krásnou barvu vody. Je modrá, pohádkově modrá, modrá tak, že moře se tu může jít zahrabat. Způsobují to minerály naplavené z ledovců. K tomu tu všude okolo hojně kvetou kytky a úplně nejlepší na tom je, že se jim tu ve velkým přemnožili zajíci, takže co deset metrů tu jeden nebo dva skáčou přes cestu. Prostě pohádkový místo. Všem doporučuju. Večer jsme si zajeli na druhou stranu jezera, kde není ani živáčka a je tu krásný výhled na vodu a v dálce zasněžené kopce.