Každá holka má alespoň jeden den v měsíci blbou náladu. Já ji měla při výšlapu na Peak Hill, kdy mě vytáčel každej krok do kopce a brblala jsem si pod fousy, jak je všechno na hovno. Mara se držel v bezpečné vzdálenosti cca 20 metrů přede mnou. Nejvíc mě vytáčelo, jak mířím k vrcholu kopce, mám jasný cíl, který značí oranžová tyčka nahoře na kopci. Jenže při příchodu k tyčce zjistím, že cesta na vrchol pokračuje a v dáli je další oranžová tyčka, a ta je o dost výš než ta původní, takže zatnu zuby a jdu k další tyčce a ona se objevuje další a další. Je to jak když lákate psa na pamlsek a nechcete mu ho dát, než dojde do konce. Kus před vrcholem jsem s vnitřním výkřikem fuuuuuck upadla do trávy a odmítala jít dál. Mara musel vystoupit z bezpečné vzdálenosti, přijít ke mně a narvat mi do pusy čokoládovou musli tyčinku, abych byla schopná jít dál. Nakonec jsem to zvládla, ale brblala jsem teda fest.
Odpo se Mara rozhodl, že si dáme ještě jeden výlet, protože jeden denně je očividně málo 😀 Jelikož to byla kratší procházka relativně po rovině, tak jsem ani moc nepištěla. Večer jsme popojeli k Mt. Sommers.
V noci jsem nemohla vůbec spát, zdálo se mi o zemětřesení, o vichřici, co lámala stromy a o někom, kdo mě ve tmě tahal ven z auta, ale já byla zakuklená ve spacáku, takže jsem nemohla nic dělat. Ráno jsem byla úplně vyřízená a rozhodla jsem se pro den odpočinku. Zas tak moc odpočinkovej ten den nebyl, jelikož jsem cvičila, přeprala prádlo v řece, pořádně se v té ledové řece vymydlila a pak navařila (správná hospodyňka 😀 ).
Další den jsme vstali brzo ráno a vydali se na náš zatím nejdelší trek. Sedmihodinová cesta na Woolshed Creek Hut a zpět. Cesta byla super. Viděli jsme schovaný malý vodopád, krásné výhledy a hlavně jsme měli parádní počasí. Po cestě jsme museli přejít most, který je tak uzoučký, že se musí přecházet po jednom. Celou cestu se s vámi houpe cca 20 metrů nad zemí. Mara natočil na video, na kterém bude báječně vidět ustrašený výraz a snaha nekoukat se dolů. Po celou cestu přes most jsem si musela opakovat, že to chodí i malý děti 😀 Po sedmi hodinách v pohorkách se mi vyrobily dva puchýře, asi ještě potřebují trochu prošlápnout. Po příchodu jsem z cesty lopatkou odstranila malého ježka, abychom ho při odjezdu nepřejeli a vyrazili jsme k jezeru Tekapo.
Celou noc pršelo, tak jsem se trochu bála, že bude i další den škaredě. Naštěstí od rána svítilo sluníčko a bylo teplo. Vyšli jsme si na procházku podél jezera a obdivovali tu krásnou barvu vody. Je modrá, pohádkově modrá, modrá tak, že moře se tu může jít zahrabat. Způsobují to minerály naplavené z ledovců. K tomu tu všude okolo hojně kvetou kytky a úplně nejlepší na tom je, že se jim tu ve velkým přemnožili zajíci, takže co deset metrů tu jeden nebo dva skáčou přes cestu. Prostě pohádkový místo. Všem doporučuju. Večer jsme si zajeli na druhou stranu jezera, kde není ani živáčka a je tu krásný výhled na vodu a v dálce zasněžené kopce.