Wanaka je sympatické město u stejnojmenného jezera. Po příjezdu jsme si protáhli nohy a vyšli na zdejší vyhlídku Iron Mountain na město a okolí. Asi jsem při výšlapu vypadala dost zlomeně, protože se na mě cizí paní podívala s lítostným pohledem a oznámila mi, že už je to jen kousek 😀
Nahoře na nás čekal krásný výhled na okolní hory, jezero a město v údolí. Pohledy jsou to nádherný, ale jelikož jsou tu ty jezera jedno jako druhé, tak se ty výhledové scenérie dosti podobají těm předešlým.
Na oběd jsem vařila krevety ze zeleninou a bramborem. Asi jsem ochutnávala dřív, než byly dostatečně provařené, a tak to bohužel nemělo pěkného konce. Byli jsme zaparkovaní přes silnici u místní atrakce Puzzling World. Záchody měli uvnitř a pouze pro zákazníky, ale zoufalá situace občas vyžaduje zoufalé řešení. Tvářila jsem se, že lístek mám a proběhla jsem přes vstup a obchod se suvenýry až na záchody, kde jsem si udělala odpolední sedánek. Po příchodu k autu jsem tam rychle otočila dva panáky slivovice a čekala na verdikt 😀
Když se mi udělalo líp, zajeli jsme do centra města a došli k pláži u jezera, která je spojená s místní parkem a musím uznat, že to tam mělo neskutečnou atmosféru. Spousta lidí, někdo hraje na kytaru, někdo si dělá piknik, chodí po laně, blbnou ve vodě, krmí racky v letu na místě, všude okolo to žilo a nám se to s Marou moc líbilo. Koupili jsme si zmrzku, a užívali si město. Já si dala vlašský ořech s javorovým sirupem a byla to jedna z nejlepších a rozhodně největších zmrzlin, co jsem kdy v životě měla.
Další den jsme se vydali na Diamond Lake/Rocky Mountain trek. Je to cesta jen do kopce. Furt a pořád šlapete nahoru, kde na vás za odměnu čeká pohled na jezero Wanaka a všechny jeho zajímavé zátoky, tvary a poloostrůvky.
Odpoledne jsme vyrazili na dlouhou tůru na pláž. Museli jsme si popojet o kus dál a po patnácti minutách jízdy se stala nepříjemná věc, Emil se nám přehřál a začal bublat. Mara hodil Google studium aneb jak se stát mechanikem za půl hodiny. Spravil nějakou vysunutou hadičku a dolil vodu do místa, kde by se měla nacházet chladící kapalina. Emil vypadal spokojeně.
Cesta na pláž byla relativně po rovině ( po rovině tu není nikdy nic, je to prostě chvilku mírně do kopce, chvilku mírně z kopce, ale není to jen strmý výšlap nahoru a dolu), a tak se to dalo zvládnout. Na pláži jsme nasbírali dřevo, udělali si táborák a opekli párky, pěkně s hořčicí, kečupem a chlebem, který se velmi podobal tomu našemu. Bylo to bájo. Cesta zpátky už ke konci taková pohoda nebyla. Měli jsme ten den v nohách víc než dvacet kilometrů (ne po rovině 😀 ) a moje nohy už odmítaly šlapat dál. Nevím, kdy se ta moje fyzička vzpamatuje a přestanu být takovej moukořitník.
Další den byl odpočinkový. Zajeli jsme se zeptat do servisu, jestli to není nic vážného a Emil s námi zvládne dál jezdit. Borec řekl, že v pohodě, že pokud se nezačne znovu přehřívat, tak by tam neměl být problém. Tak snad 🙂
Ve Wanace je tento víkend hudební festival a celé město žije. My jsme si zaparkovali na konci pláže a uvařili jsme si buřtguláš. Mooc se nám povedl. Sedli jsme si venku ke stolu a přišel za náma borec, jestli nechceme nějaký piva, že jedou na ten fesťák, kam si je nemůžou vzít. S úsměvem jsme přijali ještě s jedním procházejícím Němcem, který si taky jedno ulovil. Ten nám nabídl citrón, protože ke Coroně citrón přece patří. Sedl si za námi a dal si s námi pivo a buřtguláš. Byl to sympaťák, takovej padesátiletej milovník, co cestuje občas se ženou a občas bez ní. Popovídal nám, jak už po třetí vždy 4 roky pracuje jako učitel a pátý rok cestuje po světe. Říkal, že to dá ještě jednou, a pak půjde do důchodu 🙂 Po obědě jsme si prošli pár obchodů, na menším farmářském trhu nakoupili ovoce a vyzevlili se na naší oblíbené pláži. Wanaka je super místo.
Nahazuju pár starších i novějších fotek.
