Kánoe a Tongariro

V pondělí jsme navštívili muzeum Te Papa Tongarewa, kde jsme bohužel moc dlouho nevydrželi, jelikož mě strašně bolela hlava. Odpoledne jsme si zašli do sauny, abych si trochu prohřála zádové svaly, které jsem měla značně zatuhlé. Přiznám se, moc to nepomohlo 😀 Jsem prostě problémový jedinec, Mara už se naštěstí s tímto faktem smířil.

V úterý jsme se vydali doplnit zásoby, vyprali, ochutnali super kari z čínského bistra a na večer konečně vyrazili z Wellingtonu objevovat krásy severního ostrova.

Jackie Chan style
Jackie Chan style
cesta z města
cesta z města

Další den nás čekala návštěva veliké lachtaní kolonie v Cape Pallister. Je to na nejjižnějším cípu severního ostrova. Cesta tam byla poměrně dlouhá, ale na to, že je dosti neobydlená oblast, tam vede pěkná silnice. Shodli jsme se, že tohle je dalším místem, které bychom mohli osídlit 😀

Po cestě k lachtanům jsme se stavili u Putangirua Pinnacles, zvláštních kamenných útvarů uprostřed divočiny. Jelikož se zvedla voda v místní říčce, museli jsme složitě vybírat cestu a několikrát říčku přeskakovat. Na jedné z fotek je vidět mé usilovné přemýšlení nad nejlepší možnou cestou, jak doskákat na druhou stranu a nepřijít k úhoně 😀

Bagřík
Bagřík

Putangirua Pinnacles
Putangirua Pinnacles

přeskočím to asi až támhle
přeskočím to asi až támhle

Lachtani nás očividně nikdy neomrzí. Všude okolo jich byly desítky, spíše stovky. Maminy se válely a pospávaly, mláďata skákala po kamenech a hrála si ve vodě. Byla to super podívaná. Legrační jsou zvuky, které mláďata vydávají, když se dožadují pozornosti. Mrkněte na video.

Cape Pallister
Cape Pallister

bazének pro mláďata
bazének pro mláďata

Ve čtvrtek jsme využili slunečného dne a nechali proschnout Emila. Přece jen po celém deštivém týdnu byl dosti navlhlý a měl opět náběh na plísničku. Dala jsem ho do pucu, vše hodila na štěrk proschnout a krize byla rázem zažehnána. Mara si zatím hodil do pucu svoje milované pohorky 😀

tady jsme strávili den sušením věcí
tady jsme strávili den sušením věcí
i takový kouzla tu občas vytvořím :)
i takový kouzla tu občas vytvořím 🙂

Další ráno jsme si přivstali a vyrazili do Whanganui National Park, kde jsme měli naplánovaný výlet na kánoích po řece Whanganui. Byli jsme odvezeni rychloloďkou proti proudu na místo určení, kde na nás čekaly kánoe s celou výbavou. Od začátku bylo dost jasné, že pan kapitán, který nás na místo odvezl, o mně neměl zrovna vysoké mínění. Začalo to tím, že jsme s sebou na 4 hodiny měli tolik jídla, že by to někomu stačilo na tři dny. Další libůstkou byly moje ponožky v sandálech. Nejsem velký fanda této praktiky, ale na loď jsem si chtěla vzít sandále, protože se mi většinou nepodaří z kánoe vystoupit suchou nohou. Na druhou stranu jsem věděla, že po cestě lodí ke kánoím bude pořádná zima. Takže jsem měla dvě možnosti, vzít si tenisky i sandále nebo prostě do sandálů nacpat teplé merino ponožky. Říkala jsem si, že na lodi přece nemusím dělat velkou parádu, tak to jednou přežiji. Při nástupu na loď jsem se okamžitě setkala s komentářem od kapitána, jestli mám opravdu ponožky v sandálech. To tady tu Českou republiku pěkně reprezentuji, že? 😀 Po příjezdu ke kánoím jsem tomu dala korunu. Marek chystal věci do barelu a já se rozhodla, že si ještě vyběhnu na kopeček se vyčůrat. Všude okolo byla hromada bahna. Při deštích se řeka zvedá hodně vysoko, takže pár dní zpět měla o pár metrů víc. Logicky jsem předpokládala, že čím výš půjdu, tím pevnější budu mít půdu pod nohama. Jenže ono nene. Začala jsem se bořit do bahna a každým krokem jsem byla hlouběji a hlouběji v bahně. Pochopila jsem, že tudy cesta nevede a chtěla vyrazit zpátky k loďce. Nožky se mi zabořily do bahna tak šikovně, že se mi jen horko těžko podařilo vyndat je ven i s botama (naštěstí už jsem si ponožky sundala). No co vám budu povídat, vypadala jsem jako totální retard. Hanba mě fackovala hlavně při pohledu na kapitána, který měl ve tváři výraz typu: Já věděl, že jsi vytupená blondýna od chvíle, co si vkročila na mou loď (v sandále s ponožkou). Marek se mi smál průběžně celý den, abych na tuto groteskní situaci náhodou nezapomněla.

dost jsem si po cestě mákla, jak můžete vidět :D
dost jsem si po cestě mákla, jak můžete vidět 😀
krasavec
krasavec

V sobotu jsme dorazili do Whakapapa vesnice, kde jsme navštívili místní info centrum a strávili tam docela dost času koukáním na krátké filmy o sopkách a dalších zdejších přírodních úkazech. Odpoledne jsme si prošli dvouhodinový trek do Silica Rapids jako takovou zahřívačku před následujícím dnem. Zbytek dne jsme odpočívali a nabírali síly.


Včera jsme vyrazili na Tongariro Alpine Crossing, jeden z nejznámějších treků na severním ostrově. Tento trek začíná na jiném místě než končí, takže si musíte zařídit odvoz, který stojí 30 dolarů na osobu. Rozhodli jsme se zkusit štěstí a na začátek treku si dostopovat. Ráno jsme vstali velmi brzo a chytli jsme hned první auto, které projíždělo. Byly to dvě Ruskokanaďanky, velmi sympatický holky, které větší část treku šly s námi. (Potupně musím přiznat, že vyšly minimálně půl hodiny po nás, ale po cestě nás dohnaly). Bylo fajn po dlouhé době poznat někoho nového a vyslechnout si jeho sny a životní plány. Po cestě se prochází sopečnou oblastí, takže celé okolí je takovou měsíční krajinou bez života. Asi v polovině cesty jsou malá jezírka, která pro mě byla nejhezčí podívanou za celou cestu. Na zpáteční cestě je krásný pohled na okolní krajinu a stále aktivní kráter, ze kterého se stabilně zvedá pára. Celý tento dojem bohužel kazí to obří množství lidí. Jsou to takové masy, že na určitých úsecích jsme šli v řadě jako mravenci. Byli jsme domluvení, že Marek hodí holky zpět k jejich autu a já zatím počkám na místě a protáhnu si záda. Měla jsem u sebe jen telefon bez signálu a jógamatku. Tuhle skutečnost jsem si začala uvědomovat hlavně ve chvíli, kdy skoro po hodině a půl Mara pořád nebyl zpět, i když cesta má zabrat čtyřicet minut až hodinu. Samozřejmě mi v hlavě valily scénáře o tom, jak někde píchnul pneumatiku nebo Emil opět odmítl nastartovat nebo se rozhodl utéct s Ruskokanaďankama a žít promiskuitním životem 😀 Už jsem vymýšlela, jak budu muset brečet nějakému řidiči autobusu u dveří, aby mě a moji jógamatku hodil někam do města, i když u sebe nemám žádný peníze, a že mu za to dám svoje náušnice do zástavy 😀 Nakonec se Mara přece jen ukázal a zdržela ho zajížďka do města, protože musel natankovat. ( Prej 😀 )

ráno měla sopka čepici (asi jí byla zima stejně jako nám)
ráno měla sopka čepici (asi jí byla zima stejně jako nám)
Tongariro Alpine Crossing
Tongariro Alpine Crossing


Red Crater
Red Crater
Povšimněte si, jak Mara stojí na špičkách
Povšimněte si, jak Mara stojí na špičkách
jedna fotka s Ruskokanaďankama :)
jedna fotka s Ruskokanaďankama 🙂

Emerald Lakes
Emerald Lakes
Mara dělá skvělý selfíčka
Mara dělá skvělý selfíčka
Mara, jak dnes ráno krmí kačeny a čeká na mě, až se konečně nachystám :D
Mara, jak dnes ráno krmí kačeny a čeká na mě, až se konečně nachystám 😀

Taupo, Rotorua

Úterý

Vydali jsme se na další zvířecí farmu. Pravidelný čtenář si již jistě povšiml, že se nějak podezřele často vyskytujeme na těchto místech. A není tomu náhodou. Lenka by si totiž po návratu do ČR chtěla také založit zvířecí farmu, kde by si dětičky z Brna mohly pohladit a pochovat různá domací zvířata. Že prej to je její celoživotní sen. A kdo jsem já, abych jí po jejích snech šlapal, že? Takže se snažíme navštívit každou farmu v okolí, abychom načerpali inspiraci 🙂 A jaká že byla tahle farma?

Velkou výhodou Lilliput Farm Fun & Animal Park bylo množství stromů na jejich pozemku. Ty tak poskytovaly příjemný stín jak pro nás, tak pro zvířata. Dále potom jednoduchá okružní cesta, po které se šlo a člověk tak viděl všechna zvířata a nemusel moc řešit, kudy se má vlastně vydat. Ze zvířat nás nejvíce bavil chlupatej bílošedivej oslík a bílej papoušek. Ten si natažením pařátku vynutil svezení na ruce a vůbec se mu nechtělo zpátky na bidýlko. Musela nás zachránit majitelka farmy a ptáka zpátky nalákat na křupku 🙂 Uplně nejlepší bylo, že se papouch nechal hladit. A měl radši chlapy než ženský. A neměl rád děti. Prostě správnej charakter 🙂 Sympatický taky bylo malý prasátko, který se připojilo k člověku na začátku farmy a celý okruh nám dělalo společnost.

Při opouštění farmy jsme si všimli letáku s farmou s čerstvým mlékem. Takže vám může být hned jasné, kam se následně ubírala naše cesta 🙂 Lenka opět podojila automat o litr lahodného čerstvého mléka a ještě k tomu jsme pokecali se zjevně se nudícím farmářem.

Dále jsme navštívili Huka Falls. Cizím obrázkem níže si ušetřím 1000 slov. V brožuře psali, že prej tudy za 11 vteřin proteče jeden olympiskej stadion. Moc si to teda nedovedu představit, když vezmem šatny a tribuny a parkoviště a bůhví co ještě. Ale tak asi to bude pravda, když to tam píšou.

Ne, nepořídili jsme si drona. Je to cizí obrázek
Ne, nepořídili jsme si drona. Je to cizí obrázek
Pohled z mostu nahoru
Pohled z mostu nahoru
Pohled z mostu dolu
Pohled z mostu dolu
Uplně dole
Uplně dole
Povinná selfie fotka
Povinná selfie fotka

Následovala návštěva Craters Of The Moon. Za malý poplatek si člověk mohl projít asi hodinovou cestu jakoby měsíční krajinou se spousty kouřícími krátery. Ptáte se, proč kouří? Mezi městy Taupo a Rotorua se nachází aktivní geotermální půda, takže skoro každá škvíra tady vypouští páru se silným sirným zápachem (asi jako zkažený vejce). Je tu také spoustu teplých (až horkých) pramenů, řek, vodopádů, gejzírů a různých bublajících (vařících) jezírek.

Smrdí, smrdí to to smrdí
Smrdí, smrdí to to smrdí

Po kráterech se Lenka dočkala vytoužené sprchy. Už jsem vypozoroval, že po pár dnech bez možnosti si umejt hlavu se Lenka začne jakoby měnit 😀 A člověk pak moc nechce bejt poblíž té nové Lenky 😀 Každopádně sprcha byla pouze kraťoučká, protože jsme jednak museli mazat na další atrakci a druhak byla veřejná placená, takže tekla přesně 4 minuty. Výborná příležitost trénovat pozitivní myšlení. Takže se mi Lenka vrátila ze sprchy celá usměvavá, protože byla moc ráda za tu skvělou a jedinečnou příležitost si umejt hlavu a vůbec vlastně nenadávala a nebyla nasraná, že ta sprcha byla moc krátká a že pak slíbená studená voda už netekla a že nestihla tohle a tamto. Dobře no, bylo to přesně opačně 😀

Pospíchali jsme, protože přesně ve čtyři hodiny odpoledne nechaj na chvilku protejkat místní vodní elektrárnu. Díky tomu má člověk možnost vidět, jak se skalnatý kaňon postupně zaplňuje vodou až do divoké řeky.

Před, 16:00
Před, 16:00
Po, 16:05
Po, 16:05

Tím bylo město Taupo vyčerpáno a pokračovali jsme severním směrem. Cestou jsme potkali bazének s teplou vyvěrající vodou jménem Butchers Pool (řezníkovo bazén). Pamatujete, jak jsem mluvil o tý geotermální aktivitě, že? Tak tady si to obetonovali a udělali tak z toho takový veřejný neplacený lázničky 🙂 Voda ale byla dost špinavá, tak jsme si pouze ocachtali nohy.

řezníkův bazének
řezníkův bazének

Další zastávkou byla Hot’n’Cold řeka. Velice zajímavý úkaz, kde se spojují dva prameny. Jeden je studený a druhý horký. Díky tomu si koupající se člověk v soutoku může jednoduše „nastavit“ tu správnou teplotu. Super relax zadarmíko místečko. No já tam byl naprosto v zenu. Lenka o trochu méně 😀 Protože si po ohrožení života amébou v minulých minerálních lázních vypěstovala fóbii na teplou minerální vodu obsahující tuhle měňavku. Naštěstí se po chvilce uvolnila a oba jsme si tak mohli užít tohle skvělý místečko.

Docela nabitý den, co? Začalo se stmívat a my našli útočiště na jednom opuštěném parkovišti. Zelený trávníček vedle auta nás ještě vyzval k cvičení, po kterém jsme upadnuli do postele (nebo co to v tom autě vlastně máme).

Středa

Po probuzení jsme zkontrolovali Mud Pool, který se nacházel hned u našeho parkoviště. Velké bahnité jezírko, které nepřetržitě bublá a vydáva roztomilé zvuky. Nějakym zvláštním způsobem je pro mě pozorování bublajícícho bahna stejně uspokojivé jako sledování vodopádu.

Mud Pool
Mud Pool

Následovala procházka na vrcholek Rainbow Mountain. Bylo to naplánované tak, abychom nahoru dorazili kousek před 10:15, protože v tento čas se uměle aktivuje (nasypání mýdla) jeden z velkých gejzírů o kousek vedle v placeném parku. Bohužel jsme žádný gejzír neviděli :-/ Alespoň jsme na druhé straně kopce spatřili úchvatně vypadající kopečkovitou krajinu.

Po obědě jsme dorazili do města Rotorua. Nejdříve jsme se prošli po místním sekvojovém lese. Zastavili jsme se na vyhlídce, odkud byl vidět další gejzír. Ten měl vrcholit jednou až dvakrát za hodinu. Když jsme tam dorazili, tak gejzír trošku prskal. Tak že si na tu erupci počkáme. Po hodině čekání gejzír přestal frčet uplně. V tu chvíli jsme si uvědomili, že celou tu dobu jsme vlastně koukali na to nejlepší, co ten gejzír dovede. No nevadí.

Vlevo jemně stříkající - hlavně čoudící - gejzír
Vlevo jemně stříkající – hlavně čoudící – gejzír

Z knižního průvodce Rough Guide (díky Kartičovi s Veru za skvělý dárek 🙂 ) jsme se dozvěděli, že místní ptáci nemusí sedět na vejcích. Proč? No přece protože je zdejší půda díky geotermální aktivitě tak teplá 🙂 A teď tuhle blbost už nikdy nezapomenete 😉 Jo a ty sekvoje tu rustou třikrát rychleji než v jejich domovské Californii. Toliko asi k naučným zajímavostem.

Vodní hladina vypadající jako sklo
Vodní hladina vypadající jako sklo

S autem zaparkovaným docela v centru města jsme šli obhlídnout okolí. Nejdříve zahrady. Jak jinak než plné sirných smradlavých bublajících jezírek. V centru města jsme si dali boží točené pivko s ještě skvělejšíma křídlama. Musíme se přece za to bydlení v autě taky někdy trochu rozmazlit 🙂 Potom jsme zabrousili do dalšího parku, kde jsme objevili bazénky s teplou vodou hluboké tak akorát na ponoření nohou. Jenom škoda, že byly obklopené heštegama, áčkama nebo prostě asiatama. I tak jsme se vmáčkli a chvilku dali již docela uchozeným nohou odpočinout v teplé smradlavé lázni.

Mňam
Mňam

Po parku jsme se již začli vracet zpátky k autu. Posledním zajímavým místem byla původní maorská vesnice. Dnes už vlastně takové menší chudší předměstí. Ze skoro každého kanálu se tu line všudypřítomná sirná pára. Opravdu celé město smrdí po zkažených vejcích. V průvodci tvrdili, že si na to člověk po chvíli zvykne. NE! Neni tomu tak 🙂

Příjezd do Aucklandu

Proč bychom sem měli psát každej den? Sorry jako. 🙂

Ale popravdě to teď uplně nebylo naší prioritou. Navíc jsme opustili cestovatelský režim a pozvolna přešli zpátky do reálného života. A je to teda drsný.

Z města Rotorua jsme jeli tou nejpřímější cestou do Aucklandu. Bylo tam po cestě ještě pár zajímavostí, ale protože byla předpověď počasí naprd, tak jsme si řekli, že se tam někdy vrátíme z Aucklandu o víkendu. Je to pod dvě hodiny cesty.

Na první dvě noci v největším městě NZ nám přístřešek poskytl Ondra. Tímto ještě jednou velice děkujem 🙂 Měli jsme tak šanci promyslet, jak přesně chcem na začátku postupovat. Vyšlo nám z toho, že než si najdem práci, tak by to chtělo levnější ubytování. Dočasně tak bydlíme kus za městem (20min autem, 1hod busem do centra) u Číňana přes airbnb. Klasickej barák okupujeme s dalšíma dvěma párama. Aspoň mi má kdo dělat společnost při večeři, když Lena zevlí v posteli na skypu nebo u seriálů.

A co ty práce? No já si hledam pozici Java Developer – vlastně to, co jsem dělal v Praze. A protože se toho nebojim, hledam seniorní pozici. Jakože jsem hodně zkušenej a dobrej v tom, co dělam. Tak uvidíme, jestli to klapne 🙂

Jinak je to podobný jak v Česku. Jsou tu dva typy možnosti spolupráce. Buď jako contractor (naše OSVČ) nebo klasickej zaměstnanec. A jako u nás, contractor bere daleko víc a je placenej od hodiny. Navíc jsou tu kontrakty fixní (většinou s možností prodloužení) na 3 nebo 6 měsíců. Takže pro mě ideálka, jestli se budeme vracet do ČR. Na druhou stranu kontraktorských pozic neni tolik. Třeba každá desátá. Takže tomu dam ještě tak tejden nebo dva a pokud se nezadaří, tak bych začal zkoušet i ty zaměstnanecký pozice. Akorát tam je to komplikovanější. Jednak si myslim, že se uplně firmy nepohrnou do nabírání blázna, co se nejspíš za půl roku vytratí. Dále mi vízum zakazuje mít permanentní pozici, takže bych si musel domluvit, aby mi na jinak permanentní smlouvu dali datum ukončení spolupráce. A nebo by mi museli zasponzorovat pracovní vízum. No je to legrace 🙂

A jsem z toho hledání trochu nešťastnej, protože tu pracujou hodně s AWS nebo hledaj Full Stack Developery, jakože k Javě hledaj i AngularJS nebo React v jednom. Moc tomudle přístupu nerozumim, ale je to tak. Což mě teda trochu diskvalifikuje, protože ani s jednim moc zkušeností nemam. AWS jsem se rozhodl dohnat, tak se teď učim na AWS Solutions Architect certifikaci. Abych se při tom čekání na pohovory moc nenudil. A pak začnu dohánět i ten frontend. Tak proto bylo psaní příspěvků odsunuto na druhou kolej.

No a Lenka si zatim hledá cokoliv poblíž, kde teď bydlíme. Protože plán je takovej, že já si najdu práci, pak si poblíž mý práce najdem bydlení a pak si Lenka najde něco v okolí.

No tak co ještě bych vám pověděl? Včera (1. 4.) tu byl významný den. Měl jsem narozeniny 😀 Lenka o mě celý den pečovala (více než obvykle). K obědu mi uvařila mojí oblíbenou rajskou omáčku, jako dezert pak upekla cheesecake. A dostal jsem kokosový olej, takže jsem si mohl vychutnat moc příjemnou masáž 🙂 A já si včera dopřál hned tři sprchy! A 10km běh k tomu.

Zajímavý, jaký všechny věci člověk bere za samozřejmý. Po 4 měsících strávených v autě si na našem airbnb moc užíváme:

  • na záchod (hlavně v dešti) se nemusí ven ke stromku
  • člověk si může kdykoliv dopřát (teplou) sprchu
  • nemusí se řešit, jak moc je nabitej notebook nebo powerbanka
  • stabilní wifi internet
  • lednice chladí sama od sebe a nemusí se do ní tak kupovat zmražený potraviny nebo chlazený pivko, aby udržela teplotu – narozdíl od našeho chladícího boxu
  • no a vlastní pračka taky neni uplně k zahození 🙂

Tak zas někdy příště 😉

Kam to asi vede? #nofilter
Kam to asi vede? #nofilter
Když já chodim po meet upech, abych návazal kontakty kvůli práci, Lenka mezitim zevlí v parku a fotí takovýhle nádhery.
Když já chodim po meet upech, abych návazal kontakty kvůli práci, Lenka mezitim zevlí v parku a fotí takovýhle nádhery.
Na pohovory to chtělo trochu lepší oblečení
Na pohovory to chtělo trochu lepší oblečení
Park nedaleko od Ondrovo bytu. Dost v centru města.
Park nedaleko od Ondrovo bytu. Dost v centru města.
Pohled na downtown cestou z jednoho pohovoru.
Pohled na downtown cestou z jednoho pohovoru.
Zbytek narozeninového cheesecake. Rajskou vyfocenou nemam, ta byla hned snězená :-)
Zbytek narozeninového cheesecake. Rajskou vyfocenou nemam, ta byla hned snězená 🙂

Deník jedné pokojské

Už jsou to dva týdny, co jsme se usídlili v Aucklandu. A mám pro vás novinku 🙂

Jelikož jsme finančně dost vykrváceli a po minulém týdnu zjistili, že najít práci pro Maru nebude ze dne na den, domluvili jsme se, že si najdu co nejrychleji dočasnou práci, páč někdo musí nosit chleba na stůl 😀 V neděli večer jsem rozeslala několik životopisů a hned v pondělí ráno mi volali, jestli mám zájem o práci pokojské v hotelu Stamford v centru města. Nastoupila bych hned a jednalo by se jen o výpomoc, a tak nevadí, že tam budu jen pár týdnů. Ideálka. Za tři hoďky jsem byla na pohovoru a další den už jsem pracovala. Rychlý proces. Takže teď dělám pokojskou v hotelu. Doufám, že seš na mě pyšnej, táto 😀

V úterý jsem vyfasovala uniformu, koupila punčocháče, černý baleríny a šla se zaučit. Zaškolovala jsem se s jednou kočenou z Chile. Z mojí ne zcela perfektní angličtiny se rázem stala top angličtina na úrovni, jelikož půlka pokojských umí pět základních anglických vět a druhá půlka se tak nějak domluví. Gabriela z Chille byla unesená z toho, že je Stamford pětihvězdičkový hotel a řekla mi, že jsme teď pětihvězdičkový pokojský, což bude vypadat super v životopisu a máme teď otevřený dveře do světa. Nejzábavnější na tom je, že to ta holka myslela fakt vážně.

Na fotce je můj první pokoj, který jsem uklízela sama, takže jsem se v něm slavnostně vyfotila. Umím teď stlát postele líp než Kristýnina máma a mám otevřený dveře do světa 😀 Dělám si samozřejmě srandu….nikdo neumí stlát postele jako Kristýnina máma 😀

Jinak je to pěkně namáhavá práce, po pěti dnech mám úplně zlomený záda a myslím, že by mi měli platit i noční směny, protože uklízím i ve spánku. Do práce to mám přes hodinu busem, takže jak jste již asi pochopili, můj život se teď obrátil dost k horšímu 😀 Tak si všichni dáme tichou modlitbu za to, aby si Mara rychle něco našel a já si mohla v klidu najít něco jinýho, kde sice taky dostanu minimálku, ale nesedřou mě tam z kůže jako tady. Nebo v lepším případě ať si můžu doma sedět na gauči a vařit si kafíčka 😀

No a nakonec vám dám jednu dobrou radu. Až budete jednou takhle ubytovaní v pětihvězdičkovým hotelu, budete si chtít osvěžit obličej vodou a utřít si ho do malého ručníčku na obličej, který je na to určen, nedělejte to, je dost vysoká šance, že nějaký host před vámi si do něj vytřel zadek. Ano, opravdu je tomu tak 😀

Se mi ty dvě vysoký školy pomalu začínaj vyplácet :D
Se mi ty dvě vysoký školy pomalu začínaj vyplácet 😀

Deník jedné pokojské 2

Tenhle týden se děly velký věci. Vééélkýý věci. Chvíli jsem zvažovala, zda to sem opravdu napsat, jelikož je to dosti potupné, takže kdo si mě chce pamatovat tak, jak mě zná z dřívějška, tedy jako roztomilou princeznu, tak prosím nečtěte dále 😀

Začalo ti divným štípancem na ruce. Komár, říkám si. Jenže pak se objevilo štípanců víc a víc….a byly v řadě. To mojí milí, může znamenat pouze dvě věci. Štěnice nebo blechy. Štěnice byly ihned vyloučeny, jelikož štěnice mě kousla loni na Hip Hop kempu ve stanu, takže s touhle havětí již mám zkušenost. Nene, byla to blecha. Vygradovalo to ve chvíli, kdy jsem se škrábala jako blázen po nohách ve svých sloníkových kalhotech a vyplašeně křičela na Maru, že mám v kalhotách určitě blechu a co mám dělat. Stáhla jsem je rychlostí světla a zavřela do igeliťáku do karantény. Co to má jako znamenat? Blecha? Odkud? Z práce, z bytu nebo z autobusu? No totální dno. Připadala jsem si jako největší póvl. Na Maru takhle havěť nejde, jelikož má podle mě nějaký speciální venkovský geny, který tuhle havěť prostě nepřitahujou. Dva dny se mi tak trochu vysmíval a večer mi dával pusu na dobrou noc se slovy: „Tak dobrou noc….a ať tě blechy štípou celou noc.“

Když jsem ve čtvrtek došla do práce, vyzbrojená obřím červeným sprejem proti hmyzu, který vypadá jako hasičák, čekalo mě další překvapení. Po cestě na záchod v dámských převlíkárnách leze po zemi šváb. Podívám se nevěřícně na švába (který mě měl dost na háku a pochodoval si v klidu dál), pak na Lenku (moji kolegyni), na švába a na Lenku a ptám se: „Ehm, já jen, tohle je šváb, ne? To tady normálně takhle bydlí?“ Lenka mi s naprostým klidem oznámila, že ti tam bydlí ve velkým a jestli mě pohoršuje tenhle jeden statečnej, tak ať radši neotvírám přilehlou komoru, protože tam mě čeká švábí invaze. Nevěřícně jsem na ni koukala, jestli to myslí vážně. Podívala se na mě takovým lítostným pohledem a říká:“ No to ti ani nebudu říkat, co dál tady můžeš objevit za zvířata.“ To já už ale dávno věděla, jaký zvířata můžu objevit, jen jsem nevěděla jistě, odkud se objevují. Tak jsem jí oznámila, že vím, že myslí blechy, že mám na sobě sto pět štípanců a v kabelce malý protibleší hasičák. V tu chvíli mi osvětlila celou situaci. Mají tam problémy s blechama už měsíce, nikdo s tím nic nedělá a holkám, co tam očividně připluly na loďce někde ze Samoy z pralesa, to nevadí. Ona, ještě s jednou českou kolegyní, si stěžovali už několikrát, ale řekli jim akorát to, ať si převlečou uniformu a podívají se, jestli to netahají náhodou ony z domu. No vřela mi krev v žilách, to si asi dokážete představit. Běžela jsem za personální a zeptala se jí, jestli opravdu věděla o problému s blechama a nijak mě na to neupozornila. Řekla mi, že přece nemůže jednotlivý zaměstnance upozorňovat po jednom. Zeptala jsem se, jestli to myslí vážně. Po jednom nás poučovala o tom, jak máme chodit po schodech a držet se zábradlí, ale zrovna tohle jí nepřišlo důležitý? Vysvětlila jsem jí, že to takhle teda nenechám. Pak jsem běžela za svojí nadřízenou a řekla jí to samé. Ta na mě začala zkoušet, jestli je nepřináším z domu, tak jsem jí řekla, ať tohle na mě vůbec nezkouší, že už to zkoušela na dvě kolegyně přede mnou, a že to by musela být opravdu velká náhoda, abychom to všechny tahaly z domu do práce. No v minutě jsem se stala nejproblémovějším zaměstnancem v hotelu a nikdo už mě nemá rád 😀 Každopádně se věci daly do pohybu, protože za půl hodiny už páni manažeři kontrolovali dámský šatny, tak jsem se octla i tam a osvětlila situaci, aby se s tím začalo rychle něco dít. Teď přemýšlím, zda to hnát někam dál….třeba je zažalovat nebo vydírat nebo to dát do zpráv 😀

Tak jen abyste věděli, jak to chodí v těch pětihvězdičkových hotelech 🙂 a teď další dobrá rada pro všechny (speciálně pro Kubu Halvu). Na každým pokoji bývají skleničky a hrnečky. Než je použijete, radši si je trochu umyjte. Každá pokojská totiž vezme použitou skleničku, opláchne ji v koupelně jen vodou a rukama, a pak ji utře použitou hadrou na prach 😀 To já ale nedělám, nejsem prase. Já vezmu čistý ručník a utřu skleničky do něj. Takový ten malý ručník, víte…jak se používá na obličej 😀

Jinak se mi osud teď vysmívá stejně jako Mara, takže když jsem si pustila seriál, návez onoho dílu byl Akrobat a blecha. Když jsem si pustila můj denní výber hudby na Spotify, první píseň byla Catch my disease (chyť moji nemoc). Zábava, že?

Teď mám dva dny volno, takže si půjdu za odměnu koupit něco na sebe a budu zase šťastná jako blecha 😀

Tady už je švábík na zádech, protože byl poskříkán hasičákem
Tady už je švábík na zádech, protože byl poskříkán hasičákem