V pondělí jsme navštívili muzeum Te Papa Tongarewa, kde jsme bohužel moc dlouho nevydrželi, jelikož mě strašně bolela hlava. Odpoledne jsme si zašli do sauny, abych si trochu prohřála zádové svaly, které jsem měla značně zatuhlé. Přiznám se, moc to nepomohlo 😀 Jsem prostě problémový jedinec, Mara už se naštěstí s tímto faktem smířil.
V úterý jsme se vydali doplnit zásoby, vyprali, ochutnali super kari z čínského bistra a na večer konečně vyrazili z Wellingtonu objevovat krásy severního ostrova.
Další den nás čekala návštěva veliké lachtaní kolonie v Cape Pallister. Je to na nejjižnějším cípu severního ostrova. Cesta tam byla poměrně dlouhá, ale na to, že je dosti neobydlená oblast, tam vede pěkná silnice. Shodli jsme se, že tohle je dalším místem, které bychom mohli osídlit 😀
Po cestě k lachtanům jsme se stavili u Putangirua Pinnacles, zvláštních kamenných útvarů uprostřed divočiny. Jelikož se zvedla voda v místní říčce, museli jsme složitě vybírat cestu a několikrát říčku přeskakovat. Na jedné z fotek je vidět mé usilovné přemýšlení nad nejlepší možnou cestou, jak doskákat na druhou stranu a nepřijít k úhoně 😀
Lachtani nás očividně nikdy neomrzí. Všude okolo jich byly desítky, spíše stovky. Maminy se válely a pospávaly, mláďata skákala po kamenech a hrála si ve vodě. Byla to super podívaná. Legrační jsou zvuky, které mláďata vydávají, když se dožadují pozornosti. Mrkněte na video.
Ve čtvrtek jsme využili slunečného dne a nechali proschnout Emila. Přece jen po celém deštivém týdnu byl dosti navlhlý a měl opět náběh na plísničku. Dala jsem ho do pucu, vše hodila na štěrk proschnout a krize byla rázem zažehnána. Mara si zatím hodil do pucu svoje milované pohorky 😀
Další ráno jsme si přivstali a vyrazili do Whanganui National Park, kde jsme měli naplánovaný výlet na kánoích po řece Whanganui. Byli jsme odvezeni rychloloďkou proti proudu na místo určení, kde na nás čekaly kánoe s celou výbavou. Od začátku bylo dost jasné, že pan kapitán, který nás na místo odvezl, o mně neměl zrovna vysoké mínění. Začalo to tím, že jsme s sebou na 4 hodiny měli tolik jídla, že by to někomu stačilo na tři dny. Další libůstkou byly moje ponožky v sandálech. Nejsem velký fanda této praktiky, ale na loď jsem si chtěla vzít sandále, protože se mi většinou nepodaří z kánoe vystoupit suchou nohou. Na druhou stranu jsem věděla, že po cestě lodí ke kánoím bude pořádná zima. Takže jsem měla dvě možnosti, vzít si tenisky i sandále nebo prostě do sandálů nacpat teplé merino ponožky. Říkala jsem si, že na lodi přece nemusím dělat velkou parádu, tak to jednou přežiji. Při nástupu na loď jsem se okamžitě setkala s komentářem od kapitána, jestli mám opravdu ponožky v sandálech. To tady tu Českou republiku pěkně reprezentuji, že? 😀 Po příjezdu ke kánoím jsem tomu dala korunu. Marek chystal věci do barelu a já se rozhodla, že si ještě vyběhnu na kopeček se vyčůrat. Všude okolo byla hromada bahna. Při deštích se řeka zvedá hodně vysoko, takže pár dní zpět měla o pár metrů víc. Logicky jsem předpokládala, že čím výš půjdu, tím pevnější budu mít půdu pod nohama. Jenže ono nene. Začala jsem se bořit do bahna a každým krokem jsem byla hlouběji a hlouběji v bahně. Pochopila jsem, že tudy cesta nevede a chtěla vyrazit zpátky k loďce. Nožky se mi zabořily do bahna tak šikovně, že se mi jen horko těžko podařilo vyndat je ven i s botama (naštěstí už jsem si ponožky sundala). No co vám budu povídat, vypadala jsem jako totální retard. Hanba mě fackovala hlavně při pohledu na kapitána, který měl ve tváři výraz typu: Já věděl, že jsi vytupená blondýna od chvíle, co si vkročila na mou loď (v sandále s ponožkou). Marek se mi smál průběžně celý den, abych na tuto groteskní situaci náhodou nezapomněla.
V sobotu jsme dorazili do Whakapapa vesnice, kde jsme navštívili místní info centrum a strávili tam docela dost času koukáním na krátké filmy o sopkách a dalších zdejších přírodních úkazech. Odpoledne jsme si prošli dvouhodinový trek do Silica Rapids jako takovou zahřívačku před následujícím dnem. Zbytek dne jsme odpočívali a nabírali síly.
Včera jsme vyrazili na Tongariro Alpine Crossing, jeden z nejznámějších treků na severním ostrově. Tento trek začíná na jiném místě než končí, takže si musíte zařídit odvoz, který stojí 30 dolarů na osobu. Rozhodli jsme se zkusit štěstí a na začátek treku si dostopovat. Ráno jsme vstali velmi brzo a chytli jsme hned první auto, které projíždělo. Byly to dvě Ruskokanaďanky, velmi sympatický holky, které větší část treku šly s námi. (Potupně musím přiznat, že vyšly minimálně půl hodiny po nás, ale po cestě nás dohnaly). Bylo fajn po dlouhé době poznat někoho nového a vyslechnout si jeho sny a životní plány. Po cestě se prochází sopečnou oblastí, takže celé okolí je takovou měsíční krajinou bez života. Asi v polovině cesty jsou malá jezírka, která pro mě byla nejhezčí podívanou za celou cestu. Na zpáteční cestě je krásný pohled na okolní krajinu a stále aktivní kráter, ze kterého se stabilně zvedá pára. Celý tento dojem bohužel kazí to obří množství lidí. Jsou to takové masy, že na určitých úsecích jsme šli v řadě jako mravenci. Byli jsme domluvení, že Marek hodí holky zpět k jejich autu a já zatím počkám na místě a protáhnu si záda. Měla jsem u sebe jen telefon bez signálu a jógamatku. Tuhle skutečnost jsem si začala uvědomovat hlavně ve chvíli, kdy skoro po hodině a půl Mara pořád nebyl zpět, i když cesta má zabrat čtyřicet minut až hodinu. Samozřejmě mi v hlavě valily scénáře o tom, jak někde píchnul pneumatiku nebo Emil opět odmítl nastartovat nebo se rozhodl utéct s Ruskokanaďankama a žít promiskuitním životem 😀 Už jsem vymýšlela, jak budu muset brečet nějakému řidiči autobusu u dveří, aby mě a moji jógamatku hodil někam do města, i když u sebe nemám žádný peníze, a že mu za to dám svoje náušnice do zástavy 😀 Nakonec se Mara přece jen ukázal a zdržela ho zajížďka do města, protože musel natankovat. ( Prej 😀 )
