Ze(v)landujeme

Po procházce na Franze Josefa mě dosti bolela kolena. Uprostřed noci jsem šla za auto čůrat, čupla si a zjistila, že se nemůžu zvednout 😀 Prostě to nešlo. Nakonec jsem zatla zuby, opřela se o přední světla auta a nějakým záhadným způsobem se zhoupla do stoje. Cítím se na 105 let.

Parkovali jsme na pěkném místě u řeky s výhledem na ledovce. Jediná nevýhoda bylo to, že od osmi ráno nám za autem začaly přistávat helikoptéry 😀 Začínaly odtud vyhlídkové lety na ledovce. Uvařila jsem si kafe, nasypala cereálie a u snídaně jsem sledovala odlétající helikoptéry. V tu chvíli za námi došel pán s nabídkou, že mají v helikoptéře volné místo, jestli se nechceme proletět, že nám to dá za půlku. Jelikož bylo perfektní počasí, což se na tomto místě stane tak třikrát do roka, měli jsme to za poloviční cenu a také jsme mohli letět oba spolu (ne po jednom, jak zněla původní nabídka), nebylo nad čím přemýšlet. Odložila jsem kafe a šli jsme se proletět. To vám byla taková krása. Jako vidět ledovec ze země je fajn, ale vidět z výšky ten čistý, člověkem nedotčený led a sníh, hory, les a moře, to je opravdu zážitek. Pilot s námi přistál na jednom z ledovců, kde jsme si zablbli na sněhu a udělali hromadu fotek. Při zpátečním letu mě posadil dopředu, což můj zážitek ještě vygradovalo. Prostě skvělý páteční ráno 😀

Po cestě k Pancake Rocks jsme se stavili u jezera na koupačku. Voda byla sice studená, ale shodli jsme se, že to byla zatím nejteplejší voda, ve které jsme se tu koupali 😀 Pancake Rocks jsou zvláštní kamenné útvary, které vypadají jako na sobě ležící palačinky. Uprostřed těchto skalisek je několik blow holes, tj. děr ve skále, ze kterých při přílivu tryská voda. Bohužel jsme dorazili až po přílivu, takže jsme žádné tryskání vody neviděli, ale za to jsme viděli spoustu delfínů, co se toulali u břehu.

Večer jsme zaparkovali u pláže a viděli na jedné straně nádherný západ slunce nad vodou a na druhé straně obrovskou duhu přes celé údolí. Nevěděli jsme, kam se koukat dřív.

Další den jsme zajeli po pobřeží kousek zpět na jih, kde lze při odlivu projít pláž k zajímavým skaliskům a útesům. Některé úseky se dají proběhnout jen malou chvilku, kdy zrovna nepřichází vlna. Rozdíl může být klidně skoro metr vody, takže Marova zábava byla sledovat mě utíkat před vodou. Při nejdelším přebíhacím úseku mě vybržďoval, takže jsem nakonec musela nahodit stoprocentní sprint a v poslední vteřině vyskočit na nejbližší balvan, kdy kolem mě projela metrová vlna. Lara Croft by se ode mě mohla učit 😀 Zachránila jsem svoje pohorky před dvoudenním vysoušením.

Odpoledne nám to nedalo a zajeli jsme si znovu k Pancake Rocks. Tentokrát jsme viděli všechnu tu parádu, co vám tato turistická atrakce může nabídnout a byli jsme rádi, že jsme se tam vrátili. Večer jsme zaparkovali na stejné pláži jako den předtím a ještě jednou se kochali tím epesním západem slunce. Nechala jsem se od Mary ostříhat. Znovu. Poprvé mě stříhal asi před měsícem a půl a moc se mu to povedlo. Tentokrát s nabitým sebevědomím z minula to vzal pěkně od podlahy a nakonec mám na jedné straně obří pramen tak od dva centimetry kratší než všechny ostatní vlasy. Jelikož mi to zkrátil opravdu hodně, odmítla jsem další zarovnávání. Nakonec by mi to zarovnal až pod uši 😀

Včera jsme dojeli do Westportu. Dali jsme si kratší procházku podél řeky, kde jsme narazili na pár českých vodáků. Odpoledne pořešili nutná zla typu praní, vaření a nákupy a šli se ubytovat k další pláži, kam večer najelo několik autobusů mladých lidí, kteří si udělali pořádný večírek s táborákem. Mara jako správný důchodce si v noci stěžoval, jak tady ta mládež dělá bordel 😀

Pondělí
Natěšení, že týden odpíchnem čistí a voňaví, jsme se rozběhli do místního bazénu. Ovšem zrovna se tu odehrávalo dětský mistrovství světa v plavání (nebo něco podobně důležitýho), takže to bylo pro veřejnost až do jedný hodiny odpoledne zavřený. Inu hodil jsem oko na recepční a s úsměvem na tváři jsem se jí zeptal, jestli by nevadilo, že si tady na chvilku dřepnem a nabijem si aspoň noťasi. Dovolila nám to! 😃 Takže jsme se vrátili do auta pro všechny powerbanky a baterky, a šli zevlit dovnitř. A objevili jsme tam i wifi. Sice pomalou, ale wifi 😃 Čekání na otevření bazénu se rázem stalo příjemnější.

V bazénu Lenka zjistila, že se její nové plavecké brejle zamlžujou. A tak jsem je tam radši zapomněl. No ne, vážně. Stejně by si koupila nový 😃

Po bazénu jsme si vyhladovělí zaparkovali u parčíku, uvařili a poobědvali na dece na trávě. Už nevim, co to bylo, ale bylo to určitě moc dobrý 😃 Počasí zrovna přálo, a tak jsme na trávě poleželi trochu dýl, až nám pořádně nezbyl čas na žádný chození. Den bez pořádný aktivity (plavání nepočítam)! :-/. Bylo na čase popojet, protože se začalo připozdívat a my se chtěli přemístit na další místo. Dojeli jsme k Charming Creek Tracku, který je v našem průvodci velmi vychválený. Bohužel jsme ihned po příjezdu zjistili, že je už pár dní zavřený kvůli nestabilní půdě. A představa kusu skály řítící se na nás se nám moc nelíbila. Trochu mrzutí jsme na tom parkovišti aspoň přespali.

Úterý
Pokračovali jsme na sever. První jsme potkali krátkou cestu po bývalé železniční dráze. Koleje i pražce si odnesli, takže tam zbyla jenom štěrková cesta lesem. Ale moc hezká. Na jedné straně řeka, na druhé straně různobarevným mechem pokrytá strmá stěna kopce. Po cca patnácti minutách jsme došli k tunelu, kterej měl bejt pokrytej svítícíma červama. Ovšem taky byl na podlaze dost pokrytej vodou a bahnem, takže jsme neměli šanci ani nakouknout. Aspoň jsme nakoukli na vagon vykolejený do řeky.

Kolem oběda jsme dojeli do cílového města jménem Karamea. Lena uvařila, já jsem se zatim dovyptal na možnosti procházek po okolí na zdejším informačním centru. Odpoledne už nám zbyl čas pouze na krátký výšlap za Big Rimu Tree. Prostě starej velkej strom no. Lena chtěla trochu pozevlit u vody. Dojeli jsme teda k parkovišti u řeky, kde jsme rovnou další den mohli jít na trek. Ale o zevlení u vody nebylo ani pomyšlení kvůli tisícům krvelačných sandflies. Provedli jsme v řece jenom nezbytnou hygienu a šupky hupky do auta 😃 Teda já. Lena byla statečnější a šla ještě ven cvičit. Nevim, jak se s těma dotěrnejma muškama dohodla, že ji nechaj žít. Podle mě se stala jejich královnou nebo tak něco 😀

Středa
Ke snídaní jsme si namazali tříhodinový trek. Příjemná procházka byla v půlce okořeněná třemi jeskyněmi. Tu prostřední s příhodným jménem Tunnel Cave jsme museli projít skrz. Uvnitř se schovával malý vodopád a strop byl posetý svítícími červíky. To vám byla paráda. Zatím největší uskupení, co jsme viděli. Bylo jich tam spousty a vypadalo to jako takové modré hvězdičky na nebi. Za vodopádem si Lenka všimla zlatavě třpytivého povrchu stěny jeskyně a rozhodla se, že se určitě jedná o pravé zlato. Nejdřív to tam dloubala nehty. Po chvilce se mi jí zželelo, tak jsem jí připomněl, že s sebou nosí malou lopatičku (když někde v terénu potřebuje udělat hrobeček nenadálemu hovínku).

Odpoledne jsme se vydali do oblasti bran. Řikáte si o jakých bránách to mluvím? Představte si Pravčickou bránu, ale s protékající řekou. První naše byla Opararu Arch. Byla tak velká, že se ani nechtěla vejit na fotku. A hned za ní byla sympatická jeskyně s jednou velkou místností. Druhou byla Moria Gate Arch. O něco menší, útulnější 😃 Toto prozkoumávání i s přilehlými treky nám zabralo celé odpoledne. Bylo tedy načase jít se ubytovat.

Vydali jsme se směrem k treku dalšího dne, ale jediné parkování zdarma pro náš apartmán na kolech bylo u cesty hned u pláže. Moře hučelo celou noc a Lenka se moc nevyspala, protože se bála, že přijde tsunami 😀

Čtvrtek
Jedinou procházkou tohoto dne se stalo nakouknutí na začátek Great Walku Heaphy track. Celý trek má skoro 80km (4-6 dní) a vede až k severnímu pobřeží. Jenomže pak si člověk musí objednat odvoz zpátky. A taky musí mít cestovní vařič a táhnout s sebou jídlo na celou dobu. A objednat dopředu neuplně levné ubytování na chatách. No prostě zatím jsme se vždycky spokojili s jednodenní variantou těchto dlouhých treků, takže jdeme kus tam a hned zase zpátky k autu.

K obědu se Lenka rozhodla pro bramboráky. To vám byla lahoda! Centrum města Karamea mělo možnost ucítit vůni česneku v českém podání 😃 Po vydatném obědě (máme trochu problém s připravováním malých porcí, takže se vždy přejíme jak prasata :-D) jsme se ještě prošli hned kousek od města po pláži. Lenka objevila dvě větší ulity šneků a jednu menší. Že prej máma, táta a malej. Něco mi tim ta holka snad naznačuje? 😃 Já zase objevil ostružiny. Baví mě opatrnost tý holky, když se mě hned zeptala, jestli jsou to opravdu ostružiny a né nějaká podobná věc, která by ji mohla otrávit. Ale nebyly vůbec sladký :-/

Tím jsme vyčerpali možnosti chození po okolí a vydali se zpět na jih do Westportu.

Pátek
Udržovací den. Nabít noťasy v bazénu. Vyprat oblečení v launromatu. Nakoupit v New Worldu. Vykoupat se v bazénu, protože při naší první dopolední návštěvě se tam opět odehrávalo nějaké mistrovství světa. Nahrát fotky za posledních pár dní na blog a napsat příspěvěk. A popojet o kus dál. Přišla tma a řídit po tmě nás nebaví, tak si jdem ustlat na odpočívadle cestou k severnímu pobřeží. Sice tu jezdí kamiony kousek od nás, ale to nevadí. Že prej je zvyklá, protože jí celý život cinkal rozjezd pod okny. Tak aspoň tu nehrozí tsunami 😀

Moc si užíváme to konečně přítomné léto, které dorazilo na Zéland. V sobotu jsme si zajeli do Riwaka Resurgence. Je to posvátné místo pro původní maorské obyvatele. Vyvěrá zde pramen vody přímo ze skály. Voda má nádherně modrou barvu a kousek dál je přírodní bazének, kde se dá vykoupat. Má to ale jednu nevýhodu. Voda je neskutečně studená. Ponořila jsem se se celá asi až na šestý pokus a domnívám se, že jsem utrpěla lehké omrzliny 😀 Po adaptaci jsem se vzmužila a šla si z nízké skalky do bazénku skočit ( Mara už tam samozřejmě skočil dávno) No úplně jsem cítila všechny ty maorské prapředky, co tam podle mého názoru při rituálním omývání umřeli na srdeční zástavu. Každopádně v rámci mé nově objevené zálibě pro otužování to byla fajn lekce. Odpoledne jsme pokračovali v cestě na sever.

V neděli jsme dorazili k Farewell spit. Je to dlouhý písčitý výběžek na úplném severu jižního ostrova, který je oblíbenou turistickou atrakcí. Nás ale nikterak nezaujal, takže jsme po krátké vycházce vyrazili o kus dál. Teda až poté, co jsem odstranila ze své boty, ponožky a tepláků to obří kravské hovno, které jsem někde po cestě přes louky a lány rošlápla. Mara byl hodně unavenej, ale bojoval a chodili jsme po okolí. Nakonec se nám dostalo zasloužené odměny na pláži Wharariki. Jedné z nejhezčích pláží, kterou jsem kdy viděla. Najdete tam všechno, po čem vaše srdce touží. Spoustu jemného písku, po kterém je vyloženě radost se procházet, útesy, skály a malé jeskyně, zelené kraby schovávající se ve skulinách skal, a to úplně nejlepší je, že přímo u pláže je přírodní bazének, který funguje jako školka pro tulení mláďata. Tyto mláďata jsou natolik zvyklá na lidskou přítomnost, že si můžete sednout na kraj bazénku a oni k vám připlavou na dosah ruky. Jsou to opravdu miminka a vy můžete vidět, jak se učí manévrovat, skákat a obratně i neobratně lézt z vody a do vody. Bylo to nečekaný překvapení a Mara mě musel tahat za ruku jak pětiletý dítě, aby mě od tam dostal 😀 Večer jsme zaparkovali nedaleko pláže a po dlouhé době nás opět přepadl roj komárů. Nejhorší je, že oni se umí dostat do auta každou miniaturní škvírkou, takže to, že jsou zavřené dveře i okna nikterak nepomáhá. Tentokrát jsme ale byli připravení, takže jsme si v autě natáhli moskytiéru a šli v klidu spát. V dalších campervanech asi tak dobře připravení nebyli, soudě podle těch hlasitých bouchanců, když se snažili zabíjet ty tucty nečekaných příživníků 😀

Včera jsme si ráno vyběhli kopec (Knuckle Hill Track) a dostalo se nám krásného pohledu na spoustu zelených poloostrůvků a nedotčenou přírodu severozápadní části ostrova. Navrhla jsem Marovi, že až to bude v Evropě na ostří nože s muslimy, můžeme to tady osídlit 😀

Poprvé za náš pobyt v Emilovi se nám podařilo vyčerpat zásobu plynu ve vařiči až do posledního fouku. Zoufale jsme si snažili v poslední zásobě vody uvařit těstoviny, ale voda se nám akorát podařila přivést k varu a plyn skončil. Tak jsem nechala těstoviny chvíli louhovat v teplý vodě a aldente kolínka byly na světě 😀

Odpoledne jsme si zajeli k jezeru na koupačku. Na parkovišti jsme dostali varování od jedné turistky, že nás dole u vody čeká výhled nejen na krásné okolí, ale i na tří nahé holky, které to tam obsadily a pouštěly si hudbu na celé okolí. Vysvětlila jsem Marovi, že půjdeme radši k druhému jezeru 😀 , takže to Mara alespoň zaběhl obhlédnout v minutce, kdy jsem si odskočila na záchod. Očividně některým výhledům nelze odolat. 😀 U druhého jezera nikdo nebyl, což jsme si (já) moc užívali. Voda tam byla sympaticky teplá a čistá. Super odpoledne.

Jelikož nám došly zásoby vody, jídla i plynu, museli jsme zamířit do nejbližšího města Takaka. Večer jsme stihli akorát doplnit vodu a dát si burger ve fast food okénku, jelikož obchody už byly zavřené.

Úterý

 

  

Středa

Čtvrtek

Pátek

V sobotu jsme se vydali na farmářské trhy. Každý víkend se stane půlka velkého parkoviště v centru Nelsonu velkým trhem, kde najdete spoustu dobrot. Nakoupili jsme si spoustu čerstvého ovoce, zeleniny a sušeného masa. Po trzích jsme zamířili do centra Nového Zélandu. Na kopci v Nelsonu je znázorněn bod, který má představovat centrum těchto dvou ostrovů. Nic, co by nás extrémně zaujalo, ale vyhlídka na okolí byla pěkná. Napadlo mě, že bychom si v rámci zlepšování fyzičky mohli dát s Marou závody a kopec si vyběhnout. Zpětně uznávám, že to byl jeden z nejdebilnějších nápadů, které jsem tu prozatím měla. Mara mi dal tři minuty náskok 😀 Běžela jsem prvních cca 100 metrů, poté mé tělo začalo vzdorovat a zbytek jsem převážně šla. Při každém pokusu o další rozběhnutí jsem měla pocit, že zkolabuju, ale přece jsem nemohla nechat Maru mně předběhnout, když mi dal celé tři minuty náskok 😀 Mara doběhl 15 vteřin po mně a celý běh mu trval devět minut, takže asi chápete, jak mám skvělou fyzičku. Nahoře jsem Marovi tvrdila, že určitě umírám, protože mi hoří plíce, klepou nohy a mám chuť krve v puse. Oznámil mi, že všechno tohle je normální, takže žádná sanitka nebude. Nakonec jsem to přece jen rozchodila, ale takový blbosti už dělat nebudu.

Další den ráno se na stejném parkovišti jako předešlý den konal bleší trh. Bohužel mě nic z oblečení nezaujalo, tak jsem si koupila alespoň pažitku v květináči, která se stala naším novým spolubydlícím v autě. Odpoledne jsme vypadli z města a vyrazili dál.

V pondělí jsme si udělali dopoledne dvě krátké procházky lesem. Jedna z nich vedla podél klidné, čisté řeky, která přímo vyzývala ke koupání. Mara to bojkotoval s tím, že se koupal včera, takže to není potřeba 😀 Odpoledne jsme si vyšlápli pořádný kopec na Onahau Hilltop Lookout. Po několika měsících cestování už nás jen tak nějaký výhled nenadchne, ale tenhle stál za to. Je to taková oáza klidu, kde se můžete kochat pohledem všemi směry. Moc se mi tam líbilo. Večer byly všechny okolní freedom kempy plné, tak jsme hledali místo někde u cesty. Našli jsme si hezké místo u řeky na paloučku a zakempili tam. Mara se šel projít a zavolat si. Po chvíli přijel nějaký mladík na motorce k autu a ptal se mě, co tam dělám. Tak jsem se bála, že nás od tam vyhodí, a že budeme muset hledat ve tmě jiné parkovací místo, že jsem se úplně zapomněla bát o svůj holý život, což je u mě o dost klasičtější způsob strachu 😀 Mladík byl moc hodný. Řekl, že je to sice soukromý pozemek, ale že tam můžeme zůstat jak dlouho je libo, a pokud se budeme chtít vykoupat, tak kousek dál podél řeky je super místo. (což jsme opět bojkotovali 😀 )

V úterý celý den pršelo, tak jsme si akorát zajeli do nejbližšího města na wifi a zevlili tam. Já jsem po cestě na veřejné záchodky objevila super sekoš, kde jsem si za celých šest dolarů koupila krásnou mikinu, kazetu do auta a knížku. Hned jsem měla lepší den 😀

Ve středu nás čekal přejezd z jižního na severní ostrov. Stáli jsme cca hodinu v přístavu, neboť měl trajekt zpoždění. Po nalodění jsem začínala tušit, že tři a půl hodiny na trajektu budou nekonečný, protože hned jak jsme vyjeli ze zátoky, se začal trajekt houpat ze strany na stranu a stejně tak se začal houpat můj žaludek. Dost často jsem si odbíhala na záchod, protože už jsem měla blinkání na krajíčku, ale nakonec k tomu nikdy nedošlo. No cesta to byla fakt strašná, mořský vlk ze mě asi nebude. Po doplutí do Wellingtonu jsme hned zakempili a šli spát.

Další den jsme se vydali na prohlídku města. Ráno jsme si vyšlápli Victoria Lookout. Já jsem si oblékla svoje jediné oblečení „na lepší“, protože přece jen jsme v hlavním městě, tak nebudu chodit jak burák v teplákách. Tááák jsem nadávala po cestě na kopec, když jsem šlapala cestu lesem určenou pro horská kola. Upnutý kalhoty a teplá bunda se mi na takový sportovní výkony tuze neosvědčily. Na oběd jsme se potkali s Markovým kamarádem Alexem a zašli spolu na sushi. No musím přiznat, že kdyby to sushi viděl Márty, tak to tam nechá vysvětit. Rýže s kusem řízku spojená kolem dokola řasou, to prostě pobaví. Odpoledne jsme se chtěli vydat do botanické zahrady. Došli jsme k mostu a uviděli ten další ohromný kopec, který bychom museli vyjít. Shodli jsme se, že zahrady oželíme a šli jsme radši na kafe. Mara našel kavárnu Hangar Cafe. Nepřeháním, když řeknu, že takhle dobrou kávu jsem snad ještě nepila. Bylo to kávový nebe v puse. Nabití energií jsme se vydali do centra s tím, že dojdeme k autu pěšky po promenádě podél vody. Ta cesta je moc pěkná, viděli jsme místní městskou pláž a podél vody je krásný výhled na druhou stranu Wellingtonu. Jediná nevýhoda je, že to do kempu není zrovna blízko, takže od půlky jsem doufala, že za každou zatáčkou už tam budeme, ale ono ne a ne. Mara byl unešen z místního způsobu bydlení. Lidé si tu staví domy ve velmi prudkém svahu u vody a jediná přístupová cesta do domu je malá lanovka. Dole je garáž a vedle garáže lanovka pro jednoho člověka vedoucí přímo k domu nebo na zahradu. Rozplýval se nad tím, jak by na to za mlada balil holky. No nevím, mě by na lanovku teda neutáhl 😀

V pátek jsme se vydali do knihovny si nabít elektroniku a vyřešit plán naší cesty po severním ostrově. Po několika hodinách plánování jsme se vydali na nákup zásob, a pak do restaurace na zasloužené jídlo. Byly to nudle na různé způsoby. Mara si dal vepřové a já kuřecí. Ty Markovy byly tak stokrát lepší než ty moje, takže jsem mu půlku snědla 😀

Včera i dnes tu nepřetržitě prší, takže odpočíváme, čteme, vaříme, jíme, koukáme na filmy a já se konečně odhodlala a napsala příspěvek za celý týden 🙂