Zvládli jsme náš nejdelší přejezd. Z Národního parku Ba Be až do Hanoje. Z části jsme jeli po dálnici, a to poprvé za celý měsíc ve Vietnamu. Celý den na motorce, no jsme rádi, že to máme za sebou. Po cestě jsme si dali bagetku, která byla sice velmi chutná, ale nelíbilo se jí v mém ani Marově bříšku. Já si ublinkla pěkně u cesty, protože můj žaludek hned ví, že tam něco nepatří. Mara to snáší trochu líp, takže měl jen pár křečí a jinak nic.
Po příjezdu jsme unavení a špinaví ještě běželi do servisu Applu, aby se mi podívali na telefon. Podařilo se jim ho zapnout, takže všechny videa i fotky jsou bezpečně zálohovaný. Každopádně mu občas blbne displej a mám trochu strach, že je napůl cesty do křemíkového nebe. V Hanoi mi nemohli dát nový, jelikož by ho museli poslat z Ho Chi Minhova města, a na to bohužel nemáme čas.
Za celou cestu jsme neudělali ani jednu fotku, i když Mara měl jistě šotkovský choutky mě vyfotit při blinkání 😀 Zítra budu určitě fotit jak zběsilá, z radosti, že mi jede telefon 🙂
Ráno jsem se probudila v sedm. Sama od sebe a vyspalá, takže když začali ve čtvrt na osm bouchat na stavbě, nepodpálila jsem to tu. Po snídani jsme si dala cvičení na záda na verandě, jelikož po odjezdu Francouzů jsme tu zůstali sami, a s tím výhledem na jezero to byla prostě paráda. Později nás skupina vietnamských cestovatelů pozvala, abychom se k nim přidali na oběd. Každý z nich ochutnal ze všech talířů po jednom, dvou soustech, a pak nám sdělili, že už musí jít a ať si užijeme oběd. Nemohli jsme věřit vlastním očím. Ti lidé opravdu žijí jen z trochy rýže 😀 proto jsou všichni tak hubení. Po jejich odchodu jsme se s Marou přestali upejpat, a tak po nás toho na stole rozhodně moc nezůstalo.
Po obědě jsme se vydali do jeskyně a k vodopádu. Vím, že to zní skoro nudně, jelikož jsme jeskyní a vodopádů už ze pár viděli, ale ty jeskyně a vodopády tady se vám opravdu neomrzí. Po cestě k vodopádům jsme procházeli vesničkou, která ležela uprostřed kopců, obklopená zelenými rýžovými políčky a v dáli ze skal padala voda. Byla to pastva pro oči.
Když jsme vyšli až k vrcholku vodopádu, tak jsem si na chvíli ponořila nohu do vody, abych si zchladila kotník, který tyto delší tůry stále špatně nese. Asi po deseti vteřinách mi na ni vlezl nějaký krabík (vypadalo to spíš jako kreveta) Málem mě trefil šlak, neboť dokud nevíte, co to vlastně je a jste paranoidní jako já, první co vás napadne je had, pavouk, jed, smrt 😀 Každopádně krevetokrabík vypadal dost neškodně a velmi přátelsky. Zpátky jsme se vrátili až za tmy, jelikož jsem po cestě musela pohladit každého buvola, krávu a kozu, které jsem potkala. Nemůžu si pomoct, ty zvířata jsou prostě neskutečně sladký 😀
Tento idylický den mi večer bohužel pokazilo zjištění, že můj telefon přestal fungovat a velmi pravděpodobně jsem přišla o všechny fotky, videa, hudbu a poznámky. Já vím, zálohovat a zálohovat. Tohle mě snad vyškolí.
jak z Mrazíka
lamaspojili se 🙂
čuník chtěl vidět, co se to venku děje 😀malej buvolík si chtěl hrát na přetlačovanourájvítězoslavný postoj, páč se mi podařilo vylézt na ten balvan 😀
láskaMarův největší zážitek dne. Opravdu pořádná stonožka.
Ráno jsme se domluvili s našimi francouzskými spolunocležníky a vyrazili na výlet lodí po jezeře. Navštívili jsme nádhernou jeskyni, jejíž jméno mi bohužel není známo, jelikož náš kapitán mluvil pouze vietnamsky. Byla asi dvě stě metrů dlouhá a padesát metrů vysoká. Celá jeskyně se dát projít pěšky, ale také celou jeskyní teče řeka. Hned na začátku se na mě vykadil netopýr. Marek se mi začal hned posmívat, ale karma je mrcha, a tak ho hned na to pokadil taky 😀
Další zastávka byla u vodopádu, který byl sice menší, ale pěkně se na něj koukalo. Nakonec jsem zastavili u vílího rybníku. Byl to škaredej žabinec uprostřed lesa, ke kterému se určitě váže nějaká krásná legenda, kterou nám však bohužel nikdo neřekl 😀
Po cestě zpět nám kapitán zastavil na koupačku uprostřed jezera, kde si Frantíci udělali 345443 miliard fotek a jelo se zpět. Okolí je tu opravdu moc pěkný, takže jsme se rozhodli si to tu o den prodloužit. Jen hned vedle našeho pokoje, cca metr a půl hned za naším oknem je stavba, kde čiperní Vietnamci od sedmi od rána mlátí, řežou, dupou, hážou, pískaj a prostě dělají hroznej bordel. Jestli se to bude opakovat i další dvě rána, nemůžu zaručit, že jim to tady nepodpálím.
vidíte ho za tím oknem? zrovna sedím a stěžuju si holkám, jakou jsem měla špatnou noc 😀náš výhled z terasy
Náš asi nejdelší přejezd. Zabralo to 7 hodin z toho asi 5 hodin prosezených na motorce. Urazili jsme 150km. Bystré hlavy si jistě již spočítaly, že průměrná rychlost činila krásných 30km/h. Ano, přesně v takovém stavu a tak klikaté jsou cesty v severním Vietnamu.
Jsem zpět! Na jednu jedinou noc jsme s Leňourem byli rozděleni každý do jiného pokoje a hned jsem z toho měl bolení bříška. Už nikdy víc!
Dnešní přejezd byl dost náročnej. Moc nevim, co vám tu o tom vypráví můj spolujezdec, ale z mé strany je řízení tady dost záhul a tudíž i každá cesta dost namáhavá a vyčerpávající. Musí se hodně řadit, aby naše Honda Blade 110cc aspoň trochu jela do kopce (dost mi to připomíná starý dobrý časy na Simsonu). Musí se dávat pozor, protože místní silnice jsou hodně děravý a nezřídka kdy posetý štěrkem nebo hlínou, což pro jednu stopu neni nic moc. Taky se nesmí jezdit moc rychle, jinak se zezadu ozve, že se jede moc rychle 😀 Ale zároveň se člověk snaží jet svižně (v rámci bezpečnosti, co situace dovoluje, samozřejmě), protože tím roste funfactor pro řidiče a taky o to rychleji odtikávají hodiny čas protrpěný nepohodlným sezením.
Jo a dneska jsme byli svědky dopravní nehody. Pánovi před námi na motorce na štěrku ujelo zadní kolo do smyku a položil se na zem. Uplně jak z akčního filmu! Naštěstí nejel moc rychle, takže se mu nic nestalo. Akorát z motorky mu začal téct olej. Samozřejmě jsme u něj zastavili. Pán se ihned začal starat o motorku. Z toho jsme usoudili, že je v pořádku a že mu nijak nedokážem pomoci, a tak jsme trochu rozrušeni pokračovali. První vyšetřovací verze incidentu zní: Mobil za řidítka nepatří. Podle Lenky pán psal za jízdy SMSku a ztratil kontrolu nad vozidlem. Tomu by i odpovídal mobil nalezený kousel od padlého stroje. A nebo ho dostihla karma, za to, že mě předjel 😀
Po příjezdu do města už jsme skoro začli propadat panice, když i čtvrtý hotel nám oznámil „full“, když o moment později si to paní recepční rozmyslela a nabídla nám pokoj na jednu noc. Heuréka! Po poslední zkušenosti s ne příliš pohodlným homestayem jsme se opravdu těšili na bezstarostný pobyt na hotelu.
K večeři zajímavé smažené závitky a neochucené tuhé vařené kuřecí maso s rýží. Závitky fajn, kuřecí nic moc. Aspoň to bylo neškodné, což ve zdejších podmínkách taky neni uplně k zahození.
