Ze(v)landujeme

Po příletu jsme byli oba dost unavení. Vstávali jsme ve 3 hodiny ráno, abychom byli v pět ráno na letišti a v sedm odletěli do Thajska. V Thajsku je o hodinu méně než v Malajsii, takže jsme přiletěli o půl deváté ráno. Rozhodli jsme se překonat spánkový deficit a vydali se prozkoumat město. Chiang Mai je druhé největší město Thajska, ale jelikož se zdržujeme převážně v historickém centru, připadá nám to tu jako malé, malebné městečko. V Chiang Mai a okolí je přes 300 chrámů, takže naší hlavní náplní dne bylo pár jich prozkoumat.

Bohužel hned ze startu jsme se na hodinu zasekli v Seven Eleven (naše Žabka nebo Brněnka 😀 ) Měli jsme problém s aktivací thajské SIM karty. Mara chtěl použít naši SIMku z minulého pobytu, jelikož mu přišlo zbytečné kupovat novou, takže když po hodině prodavač přišel na to, kde je problém, tak jsme zaplatili 50 Bathů navíc za aktivaci SIMky a konečně vypadli.

Na oběd mě Mara vzal do restaurace Cooking Love na vyhlášené mango curry. Po menším zvažování jsem ho zvolila jako top 1 jídlo, co jsem za ty dva měsíce na cestách jedla. Nasládlá, jemně pálivá omáčka s kokosovým mlékem a spoustou čerstvé zeleniny. Thajská mana.

Prohlídku města jsme zabalili docela brzo, jelikož jsme byli unavení a bolaví (hlavně já 😀 )

Včera jsme se vydali na detailnější procházku městem. Prvně jsme navštívili pár největších a nejhezčích chrámů ve městě. Procházet desítky chrámů nemá moc cenu, jsou všechny dost na jedno brdo.

Když jsme si myslela, že mango curry už nic nepředčí, objevili jsme další vyhlášenou restauraci Mr Kai Restaurant známou pro tradiční místní jídlo Khao Soi (google obrázky) Byli jsme s Marou oba u vytržení. Jestli se sem někdy v životě vrátím, bude to kvůli tomuto jídlu 😀 A ten čerstvý džus z passion fruit? Nebe!

Po obědě jsme zašli na kafe do Kavárny Clay Studio Coffee. Z městského ruchu se najednou octnete v oáze klidu, uprostřed veliké zahrady plné stromů, soch a veverek. Příjemné místo na relax.

Tentokrát jsme se opravdu rozmazlovali a zašli si na tradiční thajskou masáž. V Chiang Mai mají salón, kde masírují bývalé vězeňkyně, které se tímto způsobem mají zařadit zpět do společnosti. Tento byznys jim zde kvete natolik, že už mají tři pobočky a v jedné masírují přímo vězeňkyně, které jsou ještě ve výkonu trestu 😀 Viděli jsme, jak je dozorkyně nahnaly na korbu a vezly zpět do vězení.

Usoudili jsme, že holky, co si prošly místním vězením, se do toho budou umět pořádně opřít, a tak jsme si zašli k nim. Byla to jedna velká místnost a cca deset lůžek. To mě konkrétně vůbec netrápilo, jelikož mám zásadně při masáži zavřené oči a je mi jedno, kde vlastně jsem. Dostali jsme na převlečení takový červený mundůr, aby nám bylo pohodlno. Při lámání mé pravé nohy mě překvapilo, že mě ofouklo na místech, kde jsem to opravdu nečekala. Od té chvíle jsem myslela jen na to, že ty kalhoty mají určitě obří díru mezi nohama, které jsem si nevšimla a chudák masérka mi musí koukat na holou prcku. Snažila jsem se na to moc nemyslet, ale když vám někdo hodí nohy do praku, tak to holt nejde jen tak. Samozřejmě tam ta obří díra byla, ale tak asi to není nic, co by moje masérka v nápravném zařízení neviděla 😀

Po masáži jsme vyrazili na noční bazar. Ochutnali jsme lepivou rýži s mangem, kebab, maso na tyčce, sushi a jahody. Sushi tu mají opravdu moc dobrý a za pár korun. Postupně jsme přešli z jídla k oblečení. Opět jsem si prošla očistcem, když jsem viděla nekonečné množství triček, kalhot, šatů a sukní, které však mají jen v jedné univerzální velikosti. Já bohužel do této univerzální velikosti nespadám. Mara byl včera úspěšný nákupčí a pořídil si tričko Chang a jedny těžce hippie kalhoty. Já jsem nakonec taky objevila jedny roztomilé šatičky, které mi kupodivu padly, takže se mnou také odešly domů.

Dnes jsme vstávali o půl sedmé ráno a vyrazili za sloníkama. Chiang Mai je proslulý sloními farmami a útočišti, kam si můžete udělat půldenní nebo celodenní výlet. Jedná se o slony, kteří byli zachráněni z cirkusů, z lesů, kde byli používáni pro tvrdou práci nebo prostě od lidí, kteří se o ně špatně starali. Bohužel jsme měli dost zpoždění, jelikož banda ignorantských Španělů si pospala a čekali jsme na ně dvacet minut v autě. Mara se mě snažil uklidňovat, ale po deseti minutách čekání se mi v hlavě rozsvítil červenej panáček a dlooouho nechtěl odejít. Naštěstí po spatření prvního sloníka jsem se ocitla v pohádkové zemi a naplnilo mě stěstí. Hned ze startu jsme se pomazlili s malým slůnětem, ke kterému jsme mohli jen přes dřevěnou zábranu, jelikož jeho máma byla velká ochranářka. Po převlečení do propůjčených oblečků nám byl přidělen vlastní sloník se svým Machoutem (pečovatelem). Naše byla 45letá slonice Mekut. Fajn holka. Udělali s námi projížďku kolem kempu a pak jsme se společně s Mekut vykoupali. Cestu od vody zpět do kempu jsme již odmítli na Mekut jet a šli jsme vedle ní. Bylo mým velkým snem se projet na slonovi, ale po dnešní zkušenosti musím říct, že si toho slona mnohem víc užijete, když půjdete vedle něj, než když mu budete sedět za krkem. Po obědě jsme podrbali ještě pár dalších místních sloníků a před odchodem rychle běželi naposled pomazlit roztomilé slůně. I když bych si příště vybrala kemp bez ježdění, byl to úžasný zážitek. Jeden z highlightů celé naší cesty.

Po příjezdu zpět na hostel jsme si půjčili motorku a vyrazili mimo město. Chrámy Wat Phra That Doi Suthep RatchaWarawihan a Wat Phra That Doi Kham se nachází nedaleko Chiang Mai a jsou hojně navštěvované. Oba jsou buddhistické chrámy, takže všude spousta zlata, kytek a Buddhy v různých velikostech a pozicích. Rozhodně však stojí za shlédnutí 🙂

Večer opět noční bazar, ale tentokrát jen za jídlem.

Tento příspěvek odpíchnu ještě dvěma zapomenutýma fotkama ze včerejšího chrámu.

V sobotu hned ráno (dobře no, tak v jedenáct) jsme nasedli na půjčenou motorku a vyrazili jsme směr Chiang Rai. Google mapy ukazovaly 180 km a tři hodiny cesty autem. Pár nutných zastávek k protažení nohou nám trasu protáhlo na čtyři hodiny. Cestou jsme potkali White Temple (bílý chrám). Jako z pohádky 🙂

Ihned potom jsme se jeli ubytovat, protože jsme z jízdy na motorce byli dost vyšťavení. Celou cestu nám svítilo sluníčko, takže jsem měl lehký úpal. A navíc naše zadky si i přes větší motorku (větší sedadlo) od Vietnamu na sezení na motorce dost odvykly, takže opět velká bolest.

Když jsme si trochu odpočinuli, vydali jsme se do centra shlédnout show sochy s hodinami uprostřed kruhového objezdu. Trvalo to asi deset minut, během kterých se střídalo barevné osvětlení sochy a hrály do toho písničky. Dal bych tomu tak 2/10 🙂 K večeři jsme opět měli Khao Soi. Nechceme se připravit o jedinou šanci vychutnat si toto skvělé curry jídlo.

Po večeři jsme to vzali přes noční trh, kde si Lena pořídila černé tričko se sloníkem vepředu. Určitě se někde někdy objeví na fotce, tak dávejte pozor 😉

V neděli jsme se nejdříve vydali za Černým muzeem. Dosti depresivní soustava černých budov plných kůží ze zvířat, různých jakoby rituálních předmětů a divného nábytku vytvořil jistý národní umělec Thawan Duchanee. Že prej to odráží budhovo utrpení. Lenky či se na tomto místě vůbec necítilo dobře, a proto jsme to po chvilce zabalili a jeli se podívat na Chiang Rai pláž. Jako nic moc. Travnatá neudržovaná pláž po obvodu lemovaná přístřešky nabízející místní vývařovny k posezení s výhledem na řeku. Měli jsme vlastní svačinu, a tak jsme radši pojedli opodál, aby nás neotravovali místní hustleři.

Asi už je to dost ohraný, ale Khao Soi k obědu bylo moc dobré 😀 Posilněni na cestu zpět do Chiang Mai jsme sedli na moto. Vlastně ještě něco o motorce. Tentokrát jsme půjčili silnější stroj – Honda PCX150. Cestovní rychlost okolo 90kmh. Maximálka na 105. Radost s tim jet. Už jenom kdyby to nebyl skútr. Ten posed na tom je na dlouhou trasu fakt za trest.

Po příjezdu jsme si ještě na motorce přestěhovali bágly do jiného hostelu, kde jsme si dopřáli vlastní pokoj. Chvilinku jsme si odpočinuli a vydali jsme se na slavný nedělní trh. Uáááá. Miliony stánků a ještě větší miliony lidí zabraly ulice uprostřed města. Projít se takřka nedalo. Připadal jsem si tam jak tučňák, co se kolíbá z jedné nohy na druhou a pomalu se sune vpřed. Každopádně jsme pokoupili trochu suvenýrů a naprosto vyčerpaní jsme padli do postele.

Dnes v pondělí se Lena probudila s teplotou a nejspíš i chřipkou. Už včera byla trošku nachlazená. Já se zase probudil nevyspalej, protože už od rána nám pod okny jezdila auta a motorky. Naštěstí jsme nic velkého již na dnešek neplánovali, takže jsme si po další porci Mango curry naordinovali odpočinek na hotelu.

Večer nás čeká přejezd do dalšího městečka nočním spacím busem, tak nám držte palce, ať to proběhne bez problému a Léňa se mi brzo uzdraví.

Brzo ráno jsme dorazili na města Ajuthaja. Je to zaniklé město, které bylo v letech 1350 – 1767 centrem siamského království v dnešním Thajsku. Dorazili jsme kolem šesté ráno a naše ubytování bohužel otevíralo až o půl osmé. Únava byla silnější než já, takže jsem si na bezďáka ustlala na chodníku a zatáhla to před vchodem do ubytka, u čehož mě Mara samozřejmě nezapomněl vyfotit, takže se můžete pokochat, jaká jsem princezna 😀

Po ranní sprše jsme si půjčili motorku a vyrazili na místní největší lákadla, buddhistické chrámy z období největší slávy tohoto města. Slečna na recepci nám dala hrs klíců od motorek, ať si nějakou vybereme. Mezi obyčejnými skůtříky stála bílá, nablýskaná Vespa, takže jsme neváhali a půjčili si jí. Slačna s tím neměla problém, a tak jsme si vesele drndali pryč. Po chvíli Marovi došlo, že si z batohu nevzal řidičák a vrátili jsme se zpět. Tam nám vysmátá slečna recepční oznámila, že se stalo nedorozumnění a půjčená Vespa je motorkou jejího přítele, která není na půjčování. Přítel vysmátě rozhodně nevypadal a poslední známky zdvořilého úsměvu mu vymizely ve chvíli, když jsme mu nebyli schopni říct, jaký druh benzínu jsme tam vlastně natankovali 😀 Paní na benzínce vypadala dost sebejistě, když nás posílala ke stojanu, tak snad z toho nebude rozchod.

Po výměně motorek už jsme brázdili silnice a prozkoumávali chrámy. V jednom z novějších chrámů seděl mnich a mávl na mě, ať jdu za ním. Posadila jsem se o schod pod něj. Začal nade mnou mávat tyčinkama a pocákal mě svěcenou vodou 😀 Nakonec jsem od něj dostala náramek na ruku. Hned se tam přihrnula spousta dalších turistů, tak jsem vycouvala a poslala tam Maru, aby si tento spirituální zážitek taky užil a abych si to mohla natočit 😀 Časem toto epesní video dodám v sestřihu.

Večer jsme byli tak unavení, že jsme ani nezašli na noční trh a zamířili rovnou do postele. A zítra zpět do Bangkoku 🙂

Z Ayutthaya jsme se do Bangkoku dostali jak páni minibusem. Přímo na hotel nás potom přiblížil taxík usmlouvanej Lenou z 280 na 170 😀

Jako první věc na programu bylo získání odložené tašky s věcma na Zéland. Připomínam, že jsem si jí uschovali v hostelu, kde jsme se ubytovali po příletu do Bangkoku z Prahy. Domluva zněla, že nám to tam pohlídaj zadarmo. Od tý doby si ale za tuhle službu začli účtovat peníze, takže když jsem se stavili pro tašku, tak si nová recepční nebyla jistá, jestli nám to může bez zaplacení vydat. Stará recepční, se kterou jsem to domlouvali, už tam samozřejmě nepracuje. Ke všemu jí srazilo auto a je v nemocnici nebo tak něco. No prostě tudy cesta nevede. Nakonec se nová recepční doptala asynchronním telefonním hovorem majitele, který je zrovna v Číně, aby jí potvrdil, že nám to opravdu může vydat zadarmiko. Na jednu stranu jsme měli veliký štěstí, protože moc jiných řešení, jak si zdarma nechat tašku v Bangkoku na dva a půl měsíce, neznáme. Na druhou stranu s tim nová recepční nemusela dělat takový caviky a mohla nám to dát rovnou. Takle nás to dohadování stálo 20 minut života.

Ve tři hodiny odpoledne jsme měli sraz s Lenky kámošema z Brna, který zrovna zakončujou dovolenou v Thajsku poslední nocí v Bangkoku. Ubytovali jsme se ve stejném hotelu, abychom mohli večer okupovat bazén. Nejdříve jsme je vzali na vyhlášené Khao Soi. Tohle jídlo je specialitou severní části Thajska, a tak (bohužel) není v Bangkoku na každém rohu. Dobře tu funguje Uber, což nám ulehčilo cestu. Ovšem zase dopravní špička nám cestu tam i zpátky dost ztížila, takže jsme byli rádi, když jsme se zpátky dostaly okolo šesté hodiny. Přece jenom bazén funguje jenom do osmi, tak abychom ho užili 🙂

Nakoupili jsme Chang píva (nejchutnější pivko s přijatelným poměrem cena/výkon) a noc mohla začít 🙂 Z bazénu nás opravdu vyhodili už v osum hodin. Bohužel nepomohlo ani to, že si Lenka vzpomněla, že má vlastně dneska 30. narozeniny 😀 A když už má (sice vymyšlený) narozeniny, tak se to musí pořádně oslavit. Nakoupili jsme pár špejlí s kuřecím masem a vyrazili jsme do města. Protože jsme měli vlastní plecháče a zbytek slivky, chtěli jsme pozevlit v jednom moc hezkym travnatym parku u řeky. Plot u vstupu a následně i ochranka byly proti :-/ Ani Lenky kulatiny nezabraly 😀

A pak jsme šli spát. No dobře, tak ne. 😀 Ale rozepisovat to tu moc nebudu. Long Island Iced Tea, Lenka tancuje na stole, návštěva Above Eleven – rooftop bar v 32. patře s ohromujícím výhledem, nové – moje první – tetování na levém lýtku…

Další den jsem jaksi zaspal snídani 😀 Až odpoledne jsem vyrazil do nákupního centra MBK, kde je celé jedno patro zabrané elektronikou. To se hodí, když má člověk prasklý sklo i displej u telefonu. Za 3000 bátů (cca 2100Kč) to bylo během 30 minut opraveno i s novým ochranným sklem. Než to opravili, pokoupil jsem ještě selfí tyčku na nový gopro, náhradní baterku a další zbytečnosti 🙂 Na to jsem uplně zapomněl. Kristýna se Zdeňkem nám přivezli z Česka předčasného ježíška 🙂 Po tom, co jsem utopil vodotěsnej bluetooth repráček nám přivezli novej (a lepší). A k tomu ještě GoPro Hero 5.

Brněnská část naší výpravy byla akčnější a hned po obědě vyrazili za památkama. Že prej Grand Palace byl krásnej.

Kristýna se Zdeňkem v 6 hodin večer odletěli zpět do Čech a my pokračujem v dovolenkování. Jelikož pršelo, zapadli jsme na večeři do nejbližší hospody a unaveni ještě předchozí nocí jsme šli spát hodně brzo. Teda já. Lenku potkala napínavá série Sexu ve městě, a tak u toho strávila ještě pár hodin 🙂

To tetování je drsný co? No dobře no, tak je nalepovací. To jsem vás dostal, co? 😀 Popravdě jsem trochu dostal i sám sebe, když jsem se druhej den ráno probudil 😀

Po odjezdu Kristýny se Zdendou jsme zahájili odpočinkové dny. Doplňovali jsme zásoby na Zéland a odpočívali.

V neděli ráno jsme si dali hodinku v bazénu a šli se přestěhovat do China Townu na poslední noc.
Odpoledne jsme se bezúspěšně pokusila vyreklamovat žabky a ještě bezúspěšněji jsem se pokusila si pořídit nové. Věřte mi, že je to těžká depka nespadat do normálních velikostí. Den jsme strávili po nakupovacích centrech. Zbývalo nám pár věcí, které jsme chtěli dokoupit v Thajsku, jelikož nás to vyšlo na zlomek cenu oproti Zélandu. Např. Opalovací krémy. Ty jsou na Zélandu z důvodu velké ozonové díry opravdu potřeba.

V úterý jsme naposledy vyrazili do ulic China Townu ochutnat místní jídlo a vyrazili na letiště. Měli jsme před sebou dlouhou cestu. Bangkok – Taipei, Taipei – Melbourne, Melbourne – Christchurch. Hodiny a hodiny prosezené v letadle s nohama skříplýma do strany a zalomenou hlavou. Chodila jsem si dozadu za letuškama pro gin s tonicem, abych se alespoň trochu vyspala. Alkohol je jediný, co v takových chvílích pomůže 😀

Po příletu do Christchurch mi bylo z toho všeho letadlového jídla dost ouzko a strávila jsem delší dobu na letištní toaletě. To pravděpodobně přišlo jedné z letištních pracovnic podezřelé, proto si nás odvedla kolem fronty ostatních cestujících bokem a udělali nám důkladnou prohlídku batohů 😀 No jo no, Češi jim tam vozí hromady perníku, tak chápu, že jsou opatrnější.

Nezdála se jim moje dřevěná žabka, kterou si vezu jako památku na naši párty s Kristýnou a Zdeňkem v Bangkoku, kdy jsem slavila svoje imaginární narozeniny, a když už jsem nebyla schopná moc dobře artikulovat, alespoň jsem díky svému suvenýru mohla vydávat zvuk žáby 😀
Po kontrole a testování pár věcí mi žabku a pár kamínků nechali a byli jsme vpuštěni na Zélandkou půdu. Juchůůůů.

Na letiště pro nás přijel Jirka. Jirka s Lenkou jsou pár, co tu už nějaký čas žije a prodávají nám svoje auto. Je to Nissan Homy, 1998 a tenhle krasavec se na pár měsíců stane naším domovem. Lenka nám uvařila ovčí maso s bramborama a salátem, ukázali nám vše v autě a ustlali nám u sebe v obyváku. Měli jsme štěstí, že jsme potkali tak fajn lidi.

Pro mě velmi překvapivý fakt nastal po opuštění letištní haly. Je tu zima 😀 Mara je samozřejmě šťastný, že se konečně 24 hodin denně nepotí, u mě už to taková radost nebyla. Asi tu půjdu dnes oholit nějakou ovci, abych se připravila na studenější spaní v autě 🙂

Jo a ještě jsem si vzpomněla, že přímo před námi seděl v letadle mladý týpek, který si očividně letěl do Asie nechat nastřelit vlasy. Jelikož to měl úplně čerstvý, měl celou oteklou a krvavou hlavu a bylo to hrozně děsivý 😀 Každopádně věřím, že po měsíci hojení to mlže vypadat docela přirozeně.