Po odjezdu Kristýny se Zdendou jsme zahájili odpočinkové dny. Doplňovali jsme zásoby na Zéland a odpočívali.
V neděli ráno jsme si dali hodinku v bazénu a šli se přestěhovat do China Townu na poslední noc.
Odpoledne jsme se bezúspěšně pokusila vyreklamovat žabky a ještě bezúspěšněji jsem se pokusila si pořídit nové. Věřte mi, že je to těžká depka nespadat do normálních velikostí. Den jsme strávili po nakupovacích centrech. Zbývalo nám pár věcí, které jsme chtěli dokoupit v Thajsku, jelikož nás to vyšlo na zlomek cenu oproti Zélandu. Např. Opalovací krémy. Ty jsou na Zélandu z důvodu velké ozonové díry opravdu potřeba.
V úterý jsme naposledy vyrazili do ulic China Townu ochutnat místní jídlo a vyrazili na letiště. Měli jsme před sebou dlouhou cestu. Bangkok – Taipei, Taipei – Melbourne, Melbourne – Christchurch. Hodiny a hodiny prosezené v letadle s nohama skříplýma do strany a zalomenou hlavou. Chodila jsem si dozadu za letuškama pro gin s tonicem, abych se alespoň trochu vyspala. Alkohol je jediný, co v takových chvílích pomůže 😀
Po příletu do Christchurch mi bylo z toho všeho letadlového jídla dost ouzko a strávila jsem delší dobu na letištní toaletě. To pravděpodobně přišlo jedné z letištních pracovnic podezřelé, proto si nás odvedla kolem fronty ostatních cestujících bokem a udělali nám důkladnou prohlídku batohů 😀 No jo no, Češi jim tam vozí hromady perníku, tak chápu, že jsou opatrnější.
Nezdála se jim moje dřevěná žabka, kterou si vezu jako památku na naši párty s Kristýnou a Zdeňkem v Bangkoku, kdy jsem slavila svoje imaginární narozeniny, a když už jsem nebyla schopná moc dobře artikulovat, alespoň jsem díky svému suvenýru mohla vydávat zvuk žáby 😀
Po kontrole a testování pár věcí mi žabku a pár kamínků nechali a byli jsme vpuštěni na Zélandkou půdu. Juchůůůů.
Na letiště pro nás přijel Jirka. Jirka s Lenkou jsou pár, co tu už nějaký čas žije a prodávají nám svoje auto. Je to Nissan Homy, 1998 a tenhle krasavec se na pár měsíců stane naším domovem. Lenka nám uvařila ovčí maso s bramborama a salátem, ukázali nám vše v autě a ustlali nám u sebe v obyváku. Měli jsme štěstí, že jsme potkali tak fajn lidi.
Pro mě velmi překvapivý fakt nastal po opuštění letištní haly. Je tu zima 😀 Mara je samozřejmě šťastný, že se konečně 24 hodin denně nepotí, u mě už to taková radost nebyla. Asi tu půjdu dnes oholit nějakou ovci, abych se připravila na studenější spaní v autě 🙂
Jo a ještě jsem si vzpomněla, že přímo před námi seděl v letadle mladý týpek, který si očividně letěl do Asie nechat nastřelit vlasy. Jelikož to měl úplně čerstvý, měl celou oteklou a krvavou hlavu a bylo to hrozně děsivý 😀 Každopádně věřím, že po měsíci hojení to mlže vypadat docela přirozeně.