Ze(v)landujeme

Posnídali jsme vločky s cornflakes, co jsme tu našli v kuchyni. Ano, měli jsme to dovolené. Dostali jsme instrukce co a jak kde máme vyplnit i s patřičnými formuláři, takže dnešní zařizování bylo dost jednoduché. Nejdříve zařídit bankovní účet. No jo, ale dneska na nás nemaj na pobočce čas, takže máme schůzku až zítra. Díky tomu odpadlo i zařízení daňové evidence a možnosti pracovat. Do budoucna, ne teď. Teď se cestuje 🙂

Protože žiju se zmrzLenou, nejdůležitější položkou na dnešním nákupním listu byl co nejteplejší spacák. Nejdřív dělala ramena, že by jí nevadilo, kdyby byl z druhé ruky. Když jsme je ale uviděli v regálu v jednom sekáči, došlo na lámání chleba a přiznala, že v tomhle opravdu je trochu fifLena a podíváme se radši po novém. Vlastně to docela chápu 🙂

Oběhli jsme outdoorové obchody, zkontrolovali co mají a za kolik, abychom si o tom ještě doma mohli něco dozjistit. Nakonec snad(!) máme spacák vybrán a zítra už jedem na jistotu. Jo jo, pojedem našim novým fárem, kterýmu jsme během 5 minut na poště (!) převedli vlastnictví a po telefonu zařídili roční povinný ručení (který tu neni povinný). Ale pro nás jo, protože Lenka už se moc těší, až bude řídit 😀

Cestou zpět na barák jsme nakoupili ingredience na večeři, abychom našim super milým hostitelům oplatili jejich šlechetnost. Vaříme špagety s boloňskou. Dneska tu spíme poslední noc, protože barák sdílejí se dvěma Pakistáncema, tak ať jim tu nesmrdíme v obýváku. Ale prý další noc můžem strávit v autě vedle domu a používat jejich koupelku a záchod. Aspoň ten začátek máme trošku jednodušší 🙂

Jinak lidi jsou tu opravdu moc milí. Hodně rádi se vybavujou (třeba pokladní v obchodě), čímž si příjemně krátí pracovní dobu. My zatim na tohle vybavování nejsme moc zvyklí – Češi jsou takoví odtažitější. Taky jim hlavně moc nerozumíme 😀 Sice mluví anglicky, ale ten přízvuk zatim neumíme.

Po odjezdu Kristýny se Zdendou jsme zahájili odpočinkové dny. Doplňovali jsme zásoby na Zéland a odpočívali.

V neděli ráno jsme si dali hodinku v bazénu a šli se přestěhovat do China Townu na poslední noc.
Odpoledne jsme se bezúspěšně pokusila vyreklamovat žabky a ještě bezúspěšněji jsem se pokusila si pořídit nové. Věřte mi, že je to těžká depka nespadat do normálních velikostí. Den jsme strávili po nakupovacích centrech. Zbývalo nám pár věcí, které jsme chtěli dokoupit v Thajsku, jelikož nás to vyšlo na zlomek cenu oproti Zélandu. Např. Opalovací krémy. Ty jsou na Zélandu z důvodu velké ozonové díry opravdu potřeba.

V úterý jsme naposledy vyrazili do ulic China Townu ochutnat místní jídlo a vyrazili na letiště. Měli jsme před sebou dlouhou cestu. Bangkok – Taipei, Taipei – Melbourne, Melbourne – Christchurch. Hodiny a hodiny prosezené v letadle s nohama skříplýma do strany a zalomenou hlavou. Chodila jsem si dozadu za letuškama pro gin s tonicem, abych se alespoň trochu vyspala. Alkohol je jediný, co v takových chvílích pomůže 😀

Po příletu do Christchurch mi bylo z toho všeho letadlového jídla dost ouzko a strávila jsem delší dobu na letištní toaletě. To pravděpodobně přišlo jedné z letištních pracovnic podezřelé, proto si nás odvedla kolem fronty ostatních cestujících bokem a udělali nám důkladnou prohlídku batohů 😀 No jo no, Češi jim tam vozí hromady perníku, tak chápu, že jsou opatrnější.

Nezdála se jim moje dřevěná žabka, kterou si vezu jako památku na naši párty s Kristýnou a Zdeňkem v Bangkoku, kdy jsem slavila svoje imaginární narozeniny, a když už jsem nebyla schopná moc dobře artikulovat, alespoň jsem díky svému suvenýru mohla vydávat zvuk žáby 😀
Po kontrole a testování pár věcí mi žabku a pár kamínků nechali a byli jsme vpuštěni na Zélandkou půdu. Juchůůůů.

Na letiště pro nás přijel Jirka. Jirka s Lenkou jsou pár, co tu už nějaký čas žije a prodávají nám svoje auto. Je to Nissan Homy, 1998 a tenhle krasavec se na pár měsíců stane naším domovem. Lenka nám uvařila ovčí maso s bramborama a salátem, ukázali nám vše v autě a ustlali nám u sebe v obyváku. Měli jsme štěstí, že jsme potkali tak fajn lidi.

Pro mě velmi překvapivý fakt nastal po opuštění letištní haly. Je tu zima 😀 Mara je samozřejmě šťastný, že se konečně 24 hodin denně nepotí, u mě už to taková radost nebyla. Asi tu půjdu dnes oholit nějakou ovci, abych se připravila na studenější spaní v autě 🙂

Jo a ještě jsem si vzpomněla, že přímo před námi seděl v letadle mladý týpek, který si očividně letěl do Asie nechat nastřelit vlasy. Jelikož to měl úplně čerstvý, měl celou oteklou a krvavou hlavu a bylo to hrozně děsivý 😀 Každopádně věřím, že po měsíci hojení to mlže vypadat docela přirozeně.

Z Ayutthaya jsme se do Bangkoku dostali jak páni minibusem. Přímo na hotel nás potom přiblížil taxík usmlouvanej Lenou z 280 na 170 😀

Jako první věc na programu bylo získání odložené tašky s věcma na Zéland. Připomínam, že jsem si jí uschovali v hostelu, kde jsme se ubytovali po příletu do Bangkoku z Prahy. Domluva zněla, že nám to tam pohlídaj zadarmo. Od tý doby si ale za tuhle službu začli účtovat peníze, takže když jsem se stavili pro tašku, tak si nová recepční nebyla jistá, jestli nám to může bez zaplacení vydat. Stará recepční, se kterou jsem to domlouvali, už tam samozřejmě nepracuje. Ke všemu jí srazilo auto a je v nemocnici nebo tak něco. No prostě tudy cesta nevede. Nakonec se nová recepční doptala asynchronním telefonním hovorem majitele, který je zrovna v Číně, aby jí potvrdil, že nám to opravdu může vydat zadarmiko. Na jednu stranu jsme měli veliký štěstí, protože moc jiných řešení, jak si zdarma nechat tašku v Bangkoku na dva a půl měsíce, neznáme. Na druhou stranu s tim nová recepční nemusela dělat takový caviky a mohla nám to dát rovnou. Takle nás to dohadování stálo 20 minut života.

Ve tři hodiny odpoledne jsme měli sraz s Lenky kámošema z Brna, který zrovna zakončujou dovolenou v Thajsku poslední nocí v Bangkoku. Ubytovali jsme se ve stejném hotelu, abychom mohli večer okupovat bazén. Nejdříve jsme je vzali na vyhlášené Khao Soi. Tohle jídlo je specialitou severní části Thajska, a tak (bohužel) není v Bangkoku na každém rohu. Dobře tu funguje Uber, což nám ulehčilo cestu. Ovšem zase dopravní špička nám cestu tam i zpátky dost ztížila, takže jsme byli rádi, když jsme se zpátky dostaly okolo šesté hodiny. Přece jenom bazén funguje jenom do osmi, tak abychom ho užili 🙂

Nakoupili jsme Chang píva (nejchutnější pivko s přijatelným poměrem cena/výkon) a noc mohla začít 🙂 Z bazénu nás opravdu vyhodili už v osum hodin. Bohužel nepomohlo ani to, že si Lenka vzpomněla, že má vlastně dneska 30. narozeniny 😀 A když už má (sice vymyšlený) narozeniny, tak se to musí pořádně oslavit. Nakoupili jsme pár špejlí s kuřecím masem a vyrazili jsme do města. Protože jsme měli vlastní plecháče a zbytek slivky, chtěli jsme pozevlit v jednom moc hezkym travnatym parku u řeky. Plot u vstupu a následně i ochranka byly proti :-/ Ani Lenky kulatiny nezabraly 😀

A pak jsme šli spát. No dobře, tak ne. 😀 Ale rozepisovat to tu moc nebudu. Long Island Iced Tea, Lenka tancuje na stole, návštěva Above Eleven – rooftop bar v 32. patře s ohromujícím výhledem, nové – moje první – tetování na levém lýtku…

Další den jsem jaksi zaspal snídani 😀 Až odpoledne jsem vyrazil do nákupního centra MBK, kde je celé jedno patro zabrané elektronikou. To se hodí, když má člověk prasklý sklo i displej u telefonu. Za 3000 bátů (cca 2100Kč) to bylo během 30 minut opraveno i s novým ochranným sklem. Než to opravili, pokoupil jsem ještě selfí tyčku na nový gopro, náhradní baterku a další zbytečnosti 🙂 Na to jsem uplně zapomněl. Kristýna se Zdeňkem nám přivezli z Česka předčasného ježíška 🙂 Po tom, co jsem utopil vodotěsnej bluetooth repráček nám přivezli novej (a lepší). A k tomu ještě GoPro Hero 5.

Brněnská část naší výpravy byla akčnější a hned po obědě vyrazili za památkama. Že prej Grand Palace byl krásnej.

Kristýna se Zdeňkem v 6 hodin večer odletěli zpět do Čech a my pokračujem v dovolenkování. Jelikož pršelo, zapadli jsme na večeři do nejbližší hospody a unaveni ještě předchozí nocí jsme šli spát hodně brzo. Teda já. Lenku potkala napínavá série Sexu ve městě, a tak u toho strávila ještě pár hodin 🙂

To tetování je drsný co? No dobře no, tak je nalepovací. To jsem vás dostal, co? 😀 Popravdě jsem trochu dostal i sám sebe, když jsem se druhej den ráno probudil 😀

Brzo ráno jsme dorazili na města Ajuthaja. Je to zaniklé město, které bylo v letech 1350 – 1767 centrem siamského království v dnešním Thajsku. Dorazili jsme kolem šesté ráno a naše ubytování bohužel otevíralo až o půl osmé. Únava byla silnější než já, takže jsem si na bezďáka ustlala na chodníku a zatáhla to před vchodem do ubytka, u čehož mě Mara samozřejmě nezapomněl vyfotit, takže se můžete pokochat, jaká jsem princezna 😀

Po ranní sprše jsme si půjčili motorku a vyrazili na místní největší lákadla, buddhistické chrámy z období největší slávy tohoto města. Slečna na recepci nám dala hrs klíců od motorek, ať si nějakou vybereme. Mezi obyčejnými skůtříky stála bílá, nablýskaná Vespa, takže jsme neváhali a půjčili si jí. Slačna s tím neměla problém, a tak jsme si vesele drndali pryč. Po chvíli Marovi došlo, že si z batohu nevzal řidičák a vrátili jsme se zpět. Tam nám vysmátá slečna recepční oznámila, že se stalo nedorozumnění a půjčená Vespa je motorkou jejího přítele, která není na půjčování. Přítel vysmátě rozhodně nevypadal a poslední známky zdvořilého úsměvu mu vymizely ve chvíli, když jsme mu nebyli schopni říct, jaký druh benzínu jsme tam vlastně natankovali 😀 Paní na benzínce vypadala dost sebejistě, když nás posílala ke stojanu, tak snad z toho nebude rozchod.

Po výměně motorek už jsme brázdili silnice a prozkoumávali chrámy. V jednom z novějších chrámů seděl mnich a mávl na mě, ať jdu za ním. Posadila jsem se o schod pod něj. Začal nade mnou mávat tyčinkama a pocákal mě svěcenou vodou 😀 Nakonec jsem od něj dostala náramek na ruku. Hned se tam přihrnula spousta dalších turistů, tak jsem vycouvala a poslala tam Maru, aby si tento spirituální zážitek taky užil a abych si to mohla natočit 😀 Časem toto epesní video dodám v sestřihu.

Večer jsme byli tak unavení, že jsme ani nezašli na noční trh a zamířili rovnou do postele. A zítra zpět do Bangkoku 🙂

Tento příspěvek odpíchnu ještě dvěma zapomenutýma fotkama ze včerejšího chrámu.

V sobotu hned ráno (dobře no, tak v jedenáct) jsme nasedli na půjčenou motorku a vyrazili jsme směr Chiang Rai. Google mapy ukazovaly 180 km a tři hodiny cesty autem. Pár nutných zastávek k protažení nohou nám trasu protáhlo na čtyři hodiny. Cestou jsme potkali White Temple (bílý chrám). Jako z pohádky 🙂

Ihned potom jsme se jeli ubytovat, protože jsme z jízdy na motorce byli dost vyšťavení. Celou cestu nám svítilo sluníčko, takže jsem měl lehký úpal. A navíc naše zadky si i přes větší motorku (větší sedadlo) od Vietnamu na sezení na motorce dost odvykly, takže opět velká bolest.

Když jsme si trochu odpočinuli, vydali jsme se do centra shlédnout show sochy s hodinami uprostřed kruhového objezdu. Trvalo to asi deset minut, během kterých se střídalo barevné osvětlení sochy a hrály do toho písničky. Dal bych tomu tak 2/10 🙂 K večeři jsme opět měli Khao Soi. Nechceme se připravit o jedinou šanci vychutnat si toto skvělé curry jídlo.

Po večeři jsme to vzali přes noční trh, kde si Lena pořídila černé tričko se sloníkem vepředu. Určitě se někde někdy objeví na fotce, tak dávejte pozor 😉

V neděli jsme se nejdříve vydali za Černým muzeem. Dosti depresivní soustava černých budov plných kůží ze zvířat, různých jakoby rituálních předmětů a divného nábytku vytvořil jistý národní umělec Thawan Duchanee. Že prej to odráží budhovo utrpení. Lenky či se na tomto místě vůbec necítilo dobře, a proto jsme to po chvilce zabalili a jeli se podívat na Chiang Rai pláž. Jako nic moc. Travnatá neudržovaná pláž po obvodu lemovaná přístřešky nabízející místní vývařovny k posezení s výhledem na řeku. Měli jsme vlastní svačinu, a tak jsme radši pojedli opodál, aby nás neotravovali místní hustleři.

Asi už je to dost ohraný, ale Khao Soi k obědu bylo moc dobré 😀 Posilněni na cestu zpět do Chiang Mai jsme sedli na moto. Vlastně ještě něco o motorce. Tentokrát jsme půjčili silnější stroj – Honda PCX150. Cestovní rychlost okolo 90kmh. Maximálka na 105. Radost s tim jet. Už jenom kdyby to nebyl skútr. Ten posed na tom je na dlouhou trasu fakt za trest.

Po příjezdu jsme si ještě na motorce přestěhovali bágly do jiného hostelu, kde jsme si dopřáli vlastní pokoj. Chvilinku jsme si odpočinuli a vydali jsme se na slavný nedělní trh. Uáááá. Miliony stánků a ještě větší miliony lidí zabraly ulice uprostřed města. Projít se takřka nedalo. Připadal jsem si tam jak tučňák, co se kolíbá z jedné nohy na druhou a pomalu se sune vpřed. Každopádně jsme pokoupili trochu suvenýrů a naprosto vyčerpaní jsme padli do postele.

Dnes v pondělí se Lena probudila s teplotou a nejspíš i chřipkou. Už včera byla trošku nachlazená. Já se zase probudil nevyspalej, protože už od rána nám pod okny jezdila auta a motorky. Naštěstí jsme nic velkého již na dnešek neplánovali, takže jsme si po další porci Mango curry naordinovali odpočinek na hotelu.

Večer nás čeká přejezd do dalšího městečka nočním spacím busem, tak nám držte palce, ať to proběhne bez problému a Léňa se mi brzo uzdraví.