Musím se vám s něčím svěřit. V Hanmer Springs jsme si před 14 dny zašli do termálních bazénů. Co už jsem ale nenapsala je, že na Zélandu žije v termálních vodách jeden druh améby (měňavky), která se na dva týdny stala moji noční můrou.
Po vstupu do areálu jsme hned skočili do prvního bazénu, od tam přeběhli do dalšího a takhle jsme je postupně vyzkoušeli všechny. Nejteplejší jsou tři malé bazénky s termální vodou, která se nijak chemicky neupravuje a má 42 stupňů. V tomto bazénku jsem si rozpletla cop a ponořila hlavu, aby se mi uhladily vlasy. Při odchodu jsem si všimla cedule, která značila, že se nemá potápět hlava. Při cestě zpět do kabinek byla na budově pověšená další cedule s nápisem nepotápějte hlavu (popravdě není mi moc jasné proč je cedule umístěná ve směru odchodu z areálu, ale to je vedlejší). Jelikož jsem měla o měňavce již nějaké informace, okamžitě mě chytla panika a běžela jsem za plavčíkem, který mi řekl, že je to nějaká breberka, ale že se nemám čeho bát, že je to vlastně neškodný a způsobuje to něco jako chřipku. Borec vypadal, že stěží vychodil základku, tak jsem se zeptala při odchodu na pokladnách. Ani jedna pokladní neměla tušení, proč tam ty cedule jsou. Nechala jsem si zavolat manažera. Ten mi potvrdil moje nejhorší obavy. Ano, jedná se o měňavku, která způsobuje určitý smrtelný druh meningitidy. Jen pro zajímavost, k nakažení dochází, pokud vám nateče voda do nosu. Měňavka se dostane do dutin a přepraví se do mozku. Tam se vám usadí a začne požírat mozkové buňky. První příznaky se objeví po třech dnech, maximálně do sedmi dní po nakažení. Horečka, zvracení, koma, a do týdne po prvních symptomech končíte. Ještě pro zajímavost mi pan manažer řekl, že aby zpomalili tento proces, často amputují končetiny. Pak se mě jal uklidňovat, že se jim tam neobjevila sto let, že se objevuje jen na severním ostrově a že je to pouze preventivní opatření. Tyto informace už jsem moc nevstřebávala, jelikož můj po máti poděděný přehnaný strach plus v posledních letech záhadně dovyvinutá hypochondrie se roztočili na plné obrátky. Do auta už jsem došla v podstatě s brekem, že určitě umírám. Google byl ten večer můj nejlepší kamarád. Dočetla jsem se, že se v Hanmer Springs neobjevila 125 let, že žije v bahně, ale v těchto termálech voda vyvěrá mezi kameny, a že na celém Zélandu byl pouze jediný případ v roce 2010, předtím až v roce 1978, a to pouze na severním ostrově. Je tu mnohem větší šance, že by mě tu zabilo zemětřesení nebo nás v Emilovi srazil nějakej osmnáctikolák, ale stejně jsem se nedokázala uklidnit. Jaká je šance, že na člověka uprostřed pralesa spadne kus stromu? Aha! Jsem prostě výjimka 😀
Další den jsem nedokázala myslet na nic jinýho, než na amébu. Vypalovala jsem si celej den zorničky koukáním do slunka, jestli náhodou nejsem světloplachá (další z příznaků). Krize přišla den na to, když jsem večer dostala teplotu. Rozbrečela jsem se u smažení brambor a v duchu vymýšlela, jestli bych ještě stihla podat na ty prašivý lázně žalobu 😀 Sice to bylo teprve dna dny po potenciální nákaze, ale u někoho to určitě může přijít i dřív. Třeba u někoho jako jsem já, kdo při mnoha celonočních večírcích v průběhu svého mladí své mozkové buňky zabíjel dobrovolně, takže by tam holka toho jídla zase tolik neměla. Naštěstí další ráno už jsem byla v pohodě, takže jsem se uklidnila. Celý týden při každém mírném zabolení hlavy, křeči v břiše či zasvícení slunka do očí mě napadala pouze jediná věc. Naštěstí je to už víc jak deset dní, takže krize zažehnána. Můj nejhezčí Vánoční dárek je, že jsem přežila, a to jen s mírnou psychickou újmou 😀
Příště, až půjdu do termálního bazénku, vezmu si ten plastovej límec, co se dává psům po operaci.
