Archiv autora: lena

Dnes jsme si udělali první výšlap. Cesta se jmenuje Round the mountain track a trvá 4 hoďky čistý chůze. My jsme to za 4 hoďky fakt nestihli, ale byl to moc krásnej výlet. Vyšli jsme z městečka Akaora a udělali si okruh po místních kopcích. Minimálně půl cesty jsme měli výhled na místní zátoku a pohádkovou krajinu okolo. Byla to taková pecka, že jsem oželela i úmornou bolest kolena a puchýř na malíčku 😀
Po návratu jsme byli tak mrtví, že jsme oba zalehli a usnuli. Já si ještě musela zaběhnout na záchod, kde na mě po cestě z dětskýho hřiště střílela banda smradů kuličkovkou. Naštěstí uměli mířit podobně dobře jako já, takže jsem nepřišla k úhoně. 
Večer jsme ochutnali místní vyhlášené Fish and Chips, ale nebylo to nic světobornýho. Mrkli jsme s rackama na západ slunka a jdeme na kutě. Jo a dnes jsem se poprvé umývala v lavoru žíňkou 😀 velkej punk. 

Včera ráno jsme vstali do krásného slunečného rána. Mara mě vykopal, ať jdu dělat nějakou fyzickou aktivitu, tak jsem si šla zaběhat. Po cestě jsem potkala vysmátou paní s jogamatkou, která se mě zeptala, jestli se k nim nechci přidat na jogu. Řekla jsem, že možná ano a zeptala se kde to je. Paní už mi neodpověděla. Asi mám špatnej přízvuk 😀

Byla jsem statečná a rozhodla jsem se řídit Emila. Na těch opuštěných cestičkách mi to šlo báječně, ale při městským provozu už jsem začala trochu zmatkovat. Ta levá strana je prostě nezvyk. Taky pořád pouštím stěrače místo blinkrů 😀
Posunuli jsme se na Bank Peninsule o kousek dal a dorazili do Lytteltonu, který nás nijak neuchvátil. Je to industriální město s velkým přístavem, tak jsme otočili Emila a jeli zpět do Christchurch. Jen na okraj k Taylor ´s mistake pláži, kde jsme si vyšlápli kopec a udělali fajn okruh kolem pobřeží, abychom si protáhli nožky. 
Dnes jsme udělali velký nákup a zařídili pár věcí ve městě. Jelikož bylo pěkně, použili jsme sprchu na pláži a po pár dnech se pořadně vymydlili 😀 Taky jsme si protáhli těla na pláži, což bylo moc fajn.  

Odpoledne jsme vyrazili směrem na Arthur ´s pass. Zastavili jsme na Castle Hill, kde je takový místni Stonehenge. Jen zbězně jsme to tam obešli a valili dál k jezeru Pearson, kde jsme zakempili. Je tu spousta kachen, který jsou drzý natolik, že vám příjdou až k autu si kdáknout o něco na jídlo. I přes Marův zákaz jsem jim dala kus chleba 😀

Včera polevil déšť, takže jsme rozlámaní z auta vyrazili provětrat pohorky do lesa. Bohužel jsme nepotkali ani kiwíka ani horského papouška Kea. Tak jsme si dali alespoň kiwi k svačině 😀Viděli jsme krásný vodopád a vlastně celá cesta je taková procházka pohádkovým lesem. Po cestě zpět jsem si vykloubila palec u ruky, takže jsem nadávala jak starej dlaždič.

Večer jsme zaparkovali v kempu, kde na nás zautočili sandflies, místní krvežíznivý mušky. Zabili jsme jich v autě desítky, ale všechy je zničit prostě nejde. 
Šli jsme spát se slepicema a ráno jsme brzo vyrazili na trek. Když jsme dorazili na parkoviště, uviděli jsme rozbitá okýnka u všech zaparkovaných aut. Někdo je tam přes noc vybral. Bylo mi dost líto nic netušících majitelů, kteří se vraceli z dvoudenních výletů zpět. 
Konečně jsme si vyšlápli trochu pořádnější kopec a měli nádhernou vyhlídku na okolní hory. Po cestě dolů se udělalo úplně jasno a poprvé bylo pořádně teplo. Na kraťasy a triko teplo. 
Díky počasí jsme mohli vyzkoušet projít si jeskynní řeku. Je to cesta na necelou hodinu, kdy vstoupíte do jeskyně a jdete proti proudu řeky úzkou štěrbinou ve skále. Voda je na začátku po pas, později pod zadek. Je potřeba čelovka, jelikož celou cestu je absolutní tma. Voda není zrovna teplá, ale je to takovej adrenalin, že mi bylo vlastně teplo 😀 Jsem ráda, že jsme do toho šli. Ze začátku jsme byli trochu poprdění, ale když jsme viděli na konci vylézat ty usměvavý turisty, tak jsme se odhodlali (i když mluvím v množným čísle, odhodlávala jsem se převážně já). A byla to paráda.  
U auta jsme rozházeli na trávu mokré oblečení a vyrazili zpět k řece. Řekli jsme si, že když už jsme stejně celí navlhlí, tak se v řece rovnou vykoupeme. Schovali jsme se za zatáčku a najednou jsme se octli uprostřed zelených kopečků v průzračně čisté (ledové) vodě a úplně sami. Bylo moc fajn si zase umýt vlasy 😀 
Po pozdním obědě jsme vyrazili do Hanmer Springs, místního lázeňského města. Cestou jsme se kochali neskutečnou krajinou. Vůbec se nedivím, že se Pán prstenů natáčel tady. Dokonce si myslím, že je zdejší přiroda v těch filmech ještě trochu nedoceněná 😀 tak moc je to tu hezký. 
Tuhle noc jsem poprvé vzbudila Maru, že se bojím sama na záchod 😀 Venku to divně šustělo a skřípalo. V mé hlavě bujily představy o šílenci objíždějícím naše auto nožem ( ne, že by to našemu autu nějak ubralo na kráse), divoké krvelačné zveři, zombícich, lesních lidech atd. Nakonec to byly jen větvě škrábající o střechu auta, takže se žádné nebezpečí nekonalo a jediní lesní lidé jsme tu my 😀

V neděli večer jsme vyrazili za Pítrem na farmu. On i jeho zaměstnavatelé Mark a Jane nám řekli, že v tuto chvíli pro nás bohužel žádnou práci nemají, ale pokud bychom měli zájem, můžeme tam přespat a ráno se jít podívat, jak třídí ovečky. Vzali jsme je za slovo a nastavili budík na šestou na ráno. V sedm už byl slyšet rázný zvuk stovek ovcí naháněných z kopců. Čekali jsme s Pítrovým synem u ohrad a koukali na ohromující příchod osmnácti set bečících chomáčků. Mimochodem Pítruv syn vypadal trochu jako hezčí princ Harry, což tady vypadá půlka novozélandské populace.

Po příchodu oveček jsme chvíli jen koukali za ohradou, jak takové třídění probíhá. Ovce jsou postupně naháněny do menších ohrad a nakonec prochází úzkou uličkou, kde se dělí matky od mláďat a také musí rozdělit mladé kluky a holky. Kluci jedou rovnou na maso, holky se myslím prodávají. Po nějaké chvilce jsme byli zapojeni do práce a naháněli ovce z větších ohrad do menších. Byla to veliká zábava. Běhala jsem celý ráno za ovcema jak potroublá, ale moc mě to bavilo. Chápu, že každej farmář tu má aspoň 4 naháněcí psy, jelikož ti udělají všechnu práci za něj 😀 Navíc na těch psech bylo jasně vidět, že je jejich práce baví. Když měli chvilku, kdy nebylo potřeba nahánět ovce, přiběhli se k někomu nechat podrbat za ušima. Po roztřídění jsme si dali s Mark a Jane kafe, rozloučili se s Pítrem a pokračovali dál.

Chtěli jsme vyrazit do Kaikoury, ale to bohužel po posledním zemětřesení není tak jednoduché. Do Kaikoury je sjízdná pouze jedna silnice, kterou se vede jedenkrát denně konvoj a na ten se člověk musí zaregistrovat online den předem. Po registraci na konvoj jsme celé odpoledne odpočívali v autě. Byli jsme uhonění od oveček a stejně bylo celé odpoledne hnusně.

V úterý ráno jsme dojeli do Kaikoury. Zemětřesení tu opravdu zanechalo následky. Země se tu zvedla asi o dva metry, což jde nejvíce vidět u pobřeží. Z oblíbené turistické destinace se stalo tak trochu město duchů. Po příjezdu jsme byli oslavováni několika lidmi, že jsme první turisti, které vidí po několika týdnech. Odpoledne jsme si zajeli k tulenímu výběžku a pozorovali tuleně, jak se tu válí na kamenech, spí, občas se unaveně protáhnou, převalí na druhej bok, trošku si pomlaskají a spí dál. Našli jsme s Marou určitou podobnost mezi mnou a těmito zvířaty 😀 Rázem se stali jedněmi z top 10 mých oblíbených zvířat.

Ve středu jsme měli domluvené plavání s tuleni přes jednu místní agenturu. To se bohužel nekonalo, jelikož na to nebyly dobré podmínky. Vyjeli jsme si alespoň na místní zvířecí farmu a kamarádili se se spoustou zvířat. Lamy, prasata, husy, slípky, oslík, jelen, poník, kozenky, ovečka, psi, ti všichni se s námi za menší pamlsek rádi kamarádili 😀 Navíc zrovna probíhalo stříhání lam, což bylo velmi zábavné, neboť po ostříhání jedné z nich ji ostatní lamy nepoznaly, takže si musela znovu sjednávat respekt, aby jí ostatní neotravovaly 😀 Dokonce jsme se dozvěděli, že mezi sebou mají některé lamy své nejlepší kamarády, takže když byla odvedena druhá lama na sestřich, její nejlepší kámoš stál celou dobu u plotu a brečel, dokud ji nepřivedli zpět.

Po obědě, který jsme si uvařili u pobřeží s krásným výhledem na moře, jsme si šli zaběhat. Je super, jak vás každý z auta zdraví, usmívá se na vás a mává, když si tu jdete zaběhat.

Večer jsme se šli opět projít podél pobřeží, jestli neuvidíme nějakého modrého tučňáka. Občas se tu prý objeví a my jsme den předtím taky jednoho objevili, bohužel ale ležel u silnice a byl mrtvý. Když je tu jeden, musí tu být i další. Objevili jsme pouze odpočívající tuleně, ale viděli jsme tak krásný západ slunce, že jsem na tučňáky na chvilku úplně zapomněla.

Každá holka má alespoň jeden den v měsíci blbou náladu. Já ji měla při výšlapu na Peak Hill, kdy mě vytáčel každej krok do kopce a brblala jsem si pod fousy, jak je všechno na hovno. Mara se držel v bezpečné vzdálenosti cca 20 metrů přede mnou. Nejvíc mě vytáčelo, jak mířím k vrcholu kopce, mám jasný cíl, který značí oranžová tyčka nahoře na kopci. Jenže při příchodu k tyčce zjistím, že cesta na vrchol pokračuje a v dáli je další oranžová tyčka, a ta je o dost výš než ta původní, takže zatnu zuby a jdu k další tyčce a ona se objevuje další a další. Je to jak když lákate psa na pamlsek a nechcete mu ho dát, než dojde do konce. Kus před vrcholem jsem s vnitřním výkřikem fuuuuuck upadla do trávy a odmítala jít dál. Mara musel vystoupit z bezpečné vzdálenosti, přijít ke mně a narvat mi do pusy čokoládovou musli tyčinku, abych byla schopná jít dál. Nakonec jsem to zvládla, ale brblala jsem teda fest. 

Odpo se Mara rozhodl, že si dáme ještě jeden výlet, protože jeden denně je očividně málo 😀 Jelikož to byla kratší procházka relativně po rovině, tak jsem ani moc nepištěla. Večer jsme popojeli k Mt. Sommers. 

 V noci jsem nemohla vůbec spát, zdálo se mi o zemětřesení, o vichřici, co lámala stromy a o někom, kdo mě ve tmě tahal ven z auta, ale já byla zakuklená ve spacáku, takže jsem nemohla nic dělat. Ráno jsem byla úplně vyřízená a rozhodla jsem se pro den odpočinku. Zas tak moc odpočinkovej ten den nebyl, jelikož jsem cvičila, přeprala prádlo v řece, pořádně se v té ledové řece vymydlila a pak navařila (správná hospodyňka 😀 ). 

Další den jsme vstali brzo ráno a vydali se na náš zatím nejdelší trek. Sedmihodinová cesta na Woolshed Creek Hut a zpět. Cesta byla super. Viděli jsme schovaný malý vodopád, krásné výhledy a hlavně jsme měli parádní počasí. Po cestě jsme museli přejít most, který je tak uzoučký, že se musí přecházet po jednom. Celou cestu se s vámi houpe cca 20 metrů nad zemí. Mara natočil na video, na kterém bude báječně vidět ustrašený výraz a snaha nekoukat se dolů. Po celou cestu přes most jsem si musela opakovat, že to chodí i malý děti 😀 Po sedmi hodinách v pohorkách se mi vyrobily dva puchýře, asi ještě potřebují trochu prošlápnout. Po příchodu jsem z cesty lopatkou odstranila malého ježka, abychom ho při odjezdu nepřejeli a vyrazili jsme k jezeru Tekapo.

 Celou noc pršelo, tak jsem se trochu bála, že bude i další den škaredě. Naštěstí od rána svítilo sluníčko a bylo teplo. Vyšli jsme si na procházku podél jezera a obdivovali tu krásnou barvu vody. Je modrá, pohádkově modrá, modrá tak, že moře se tu může jít zahrabat. Způsobují to minerály naplavené z ledovců. K tomu tu všude okolo hojně kvetou kytky a úplně nejlepší na tom je, že se jim tu ve velkým přemnožili zajíci, takže co deset metrů tu jeden nebo dva skáčou přes cestu. Prostě pohádkový místo. Všem doporučuju. Večer jsme si zajeli na druhou stranu jezera, kde není ani živáčka a je tu krásný výhled na vodu a v dálce zasněžené kopce.