Archiv autora: lena

Wanaka je sympatické město u stejnojmenného jezera. Po příjezdu jsme si protáhli nohy a vyšli na zdejší vyhlídku Iron Mountain na město a okolí. Asi jsem při výšlapu vypadala dost zlomeně, protože se na mě cizí paní podívala s lítostným pohledem a oznámila mi, že už je to jen kousek 😀

Nahoře na nás čekal krásný výhled na okolní hory, jezero a město v údolí. Pohledy jsou to nádherný, ale jelikož jsou tu ty jezera jedno jako druhé, tak se ty výhledové scenérie dosti podobají těm předešlým.

Na oběd jsem vařila krevety ze zeleninou a bramborem. Asi jsem ochutnávala dřív, než byly dostatečně provařené, a tak to bohužel nemělo pěkného konce. Byli jsme zaparkovaní přes silnici u místní atrakce Puzzling World. Záchody měli uvnitř a pouze pro zákazníky, ale zoufalá situace občas vyžaduje zoufalé řešení. Tvářila jsem se, že lístek mám a proběhla jsem přes vstup a obchod se suvenýry až na záchody, kde jsem si udělala odpolední sedánek. Po příchodu k autu jsem tam rychle otočila dva panáky slivovice a čekala na verdikt 😀

Když se mi udělalo líp, zajeli jsme do centra města a došli k pláži u jezera, která je spojená s místní parkem a musím uznat, že to tam mělo neskutečnou atmosféru. Spousta lidí, někdo hraje na kytaru, někdo si dělá piknik, chodí po laně, blbnou ve vodě, krmí racky v letu na místě, všude okolo to žilo a nám se to s Marou moc líbilo. Koupili jsme si zmrzku, a užívali si město. Já si dala vlašský ořech s javorovým sirupem a byla to jedna z nejlepších a rozhodně největších zmrzlin, co jsem kdy v životě měla.

Další den jsme se vydali na Diamond Lake/Rocky Mountain trek. Je to cesta jen do kopce. Furt a pořád šlapete nahoru, kde na vás za odměnu čeká pohled na jezero Wanaka a všechny jeho zajímavé zátoky, tvary a poloostrůvky.

Odpoledne jsme vyrazili na dlouhou tůru na pláž. Museli jsme si popojet o kus dál a po patnácti minutách jízdy se stala nepříjemná věc, Emil se nám přehřál a začal bublat. Mara hodil Google studium aneb jak se stát mechanikem za půl hodiny. Spravil nějakou vysunutou hadičku a dolil vodu do místa, kde by se měla nacházet chladící kapalina. Emil vypadal spokojeně.

Cesta na pláž byla relativně po rovině ( po rovině tu není nikdy nic, je to prostě chvilku mírně do kopce, chvilku mírně z kopce, ale není to jen strmý výšlap nahoru a dolu), a tak se to dalo zvládnout. Na pláži jsme nasbírali dřevo, udělali si táborák a opekli párky, pěkně s hořčicí, kečupem a chlebem, který se velmi podobal tomu našemu. Bylo to bájo. Cesta zpátky už ke konci taková pohoda nebyla. Měli jsme ten den v nohách víc než dvacet kilometrů (ne po rovině 😀 ) a moje nohy už odmítaly šlapat dál. Nevím, kdy se ta moje fyzička vzpamatuje a přestanu být takovej moukořitník.

Další den byl odpočinkový. Zajeli jsme se zeptat do servisu, jestli to není nic vážného a Emil s námi zvládne dál jezdit. Borec řekl, že v pohodě, že pokud se nezačne znovu přehřívat, tak by tam neměl být problém. Tak snad 🙂

Ve Wanace je tento víkend hudební festival a celé město žije. My jsme si zaparkovali na konci pláže a uvařili jsme si buřtguláš. Mooc se nám povedl. Sedli jsme si venku ke stolu a přišel za náma borec, jestli nechceme nějaký piva, že jedou na ten fesťák, kam si je nemůžou vzít. S úsměvem jsme přijali ještě s jedním procházejícím Němcem, který si taky jedno ulovil. Ten nám nabídl citrón, protože ke Coroně citrón přece patří. Sedl si za námi a dal si s námi pivo a buřtguláš. Byl to sympaťák, takovej padesátiletej milovník, co cestuje občas se ženou a občas bez ní. Popovídal nám, jak už po třetí vždy 4 roky pracuje jako učitel a pátý rok cestuje po světe. Říkal, že to dá ještě jednou, a pak půjde do důchodu 🙂 Po obědě jsme si prošli pár obchodů, na menším farmářském trhu nakoupili ovoce a vyzevlili se na naší oblíbené pláži. Wanaka je super místo.

Nahazuju pár starších i novějších fotek.

Musím se vám s něčím svěřit. V Hanmer Springs jsme si před 14 dny zašli do termálních bazénů. Co už jsem ale nenapsala je, že na Zélandu žije v termálních vodách jeden druh améby (měňavky), která se na dva týdny stala moji noční můrou.

Po vstupu do areálu jsme hned skočili do prvního bazénu, od tam přeběhli do dalšího a takhle jsme je postupně vyzkoušeli všechny. Nejteplejší jsou tři malé bazénky s termální vodou, která se nijak chemicky neupravuje a má 42 stupňů. V tomto bazénku jsem si rozpletla cop a ponořila hlavu, aby se mi uhladily vlasy. Při odchodu jsem si všimla cedule, která značila, že se nemá potápět hlava. Při cestě zpět do kabinek byla na budově pověšená další cedule s nápisem nepotápějte hlavu (popravdě není mi moc jasné proč je cedule umístěná ve směru odchodu z areálu, ale to je vedlejší). Jelikož jsem měla o měňavce již nějaké informace, okamžitě mě chytla panika a běžela jsem za plavčíkem, který mi řekl, že je to nějaká breberka, ale že se nemám čeho bát, že je to vlastně neškodný a způsobuje to něco jako chřipku. Borec vypadal, že stěží vychodil základku, tak jsem se zeptala při odchodu na pokladnách. Ani jedna pokladní neměla tušení, proč tam ty cedule jsou. Nechala jsem si zavolat manažera. Ten mi potvrdil moje nejhorší obavy. Ano, jedná se o měňavku, která způsobuje určitý smrtelný druh meningitidy. Jen pro zajímavost, k nakažení dochází, pokud vám nateče voda do nosu. Měňavka se dostane do dutin a přepraví se do mozku. Tam se vám usadí a začne požírat mozkové buňky. První příznaky se objeví po třech dnech, maximálně do sedmi dní po nakažení. Horečka, zvracení, koma, a do týdne po prvních symptomech končíte. Ještě pro zajímavost mi pan manažer řekl, že aby zpomalili tento proces, často amputují končetiny. Pak se mě jal uklidňovat, že se jim tam neobjevila sto let, že se objevuje jen na severním ostrově a že je to pouze preventivní opatření. Tyto informace už jsem moc nevstřebávala, jelikož můj po máti poděděný přehnaný strach plus v posledních letech záhadně dovyvinutá hypochondrie se roztočili na plné obrátky. Do auta už jsem došla v podstatě s brekem, že určitě umírám. Google byl ten večer můj nejlepší kamarád. Dočetla jsem se, že se v Hanmer Springs neobjevila 125 let, že žije v bahně, ale v těchto termálech voda vyvěrá mezi kameny, a že na celém Zélandu byl pouze jediný případ v roce 2010, předtím až v roce 1978, a to pouze na severním ostrově. Je tu mnohem větší šance, že by mě tu zabilo zemětřesení nebo nás v Emilovi srazil nějakej osmnáctikolák, ale stejně jsem se nedokázala uklidnit. Jaká je šance, že na člověka uprostřed pralesa spadne kus stromu? Aha! Jsem prostě výjimka 😀

Další den jsem nedokázala myslet na nic jinýho, než na amébu. Vypalovala jsem si celej den zorničky koukáním do slunka, jestli náhodou nejsem světloplachá (další z příznaků). Krize přišla den na to, když jsem večer dostala teplotu. Rozbrečela jsem se u smažení brambor a v duchu vymýšlela, jestli bych ještě stihla podat na ty prašivý lázně žalobu 😀 Sice to bylo teprve dna dny po potenciální nákaze, ale u někoho to určitě může přijít i dřív. Třeba u někoho jako jsem já, kdo při mnoha celonočních večírcích v průběhu svého mladí své mozkové buňky zabíjel dobrovolně, takže by tam holka toho jídla zase tolik neměla. Naštěstí další ráno už jsem byla v pohodě, takže jsem se uklidnila. Celý týden při každém mírném zabolení hlavy, křeči v břiše či zasvícení slunka do očí mě napadala pouze jediná věc. Naštěstí je to už víc jak deset dní, takže krize zažehnána. Můj nejhezčí Vánoční dárek je, že jsem přežila, a to jen s mírnou psychickou újmou 😀

Příště, až půjdu do termálního bazénku, vezmu si ten plastovej límec, co se dává psům po operaci.

Každá holka má alespoň jeden den v měsíci blbou náladu. Já ji měla při výšlapu na Peak Hill, kdy mě vytáčel každej krok do kopce a brblala jsem si pod fousy, jak je všechno na hovno. Mara se držel v bezpečné vzdálenosti cca 20 metrů přede mnou. Nejvíc mě vytáčelo, jak mířím k vrcholu kopce, mám jasný cíl, který značí oranžová tyčka nahoře na kopci. Jenže při příchodu k tyčce zjistím, že cesta na vrchol pokračuje a v dáli je další oranžová tyčka, a ta je o dost výš než ta původní, takže zatnu zuby a jdu k další tyčce a ona se objevuje další a další. Je to jak když lákate psa na pamlsek a nechcete mu ho dát, než dojde do konce. Kus před vrcholem jsem s vnitřním výkřikem fuuuuuck upadla do trávy a odmítala jít dál. Mara musel vystoupit z bezpečné vzdálenosti, přijít ke mně a narvat mi do pusy čokoládovou musli tyčinku, abych byla schopná jít dál. Nakonec jsem to zvládla, ale brblala jsem teda fest. 

Odpo se Mara rozhodl, že si dáme ještě jeden výlet, protože jeden denně je očividně málo 😀 Jelikož to byla kratší procházka relativně po rovině, tak jsem ani moc nepištěla. Večer jsme popojeli k Mt. Sommers. 

 V noci jsem nemohla vůbec spát, zdálo se mi o zemětřesení, o vichřici, co lámala stromy a o někom, kdo mě ve tmě tahal ven z auta, ale já byla zakuklená ve spacáku, takže jsem nemohla nic dělat. Ráno jsem byla úplně vyřízená a rozhodla jsem se pro den odpočinku. Zas tak moc odpočinkovej ten den nebyl, jelikož jsem cvičila, přeprala prádlo v řece, pořádně se v té ledové řece vymydlila a pak navařila (správná hospodyňka 😀 ). 

Další den jsme vstali brzo ráno a vydali se na náš zatím nejdelší trek. Sedmihodinová cesta na Woolshed Creek Hut a zpět. Cesta byla super. Viděli jsme schovaný malý vodopád, krásné výhledy a hlavně jsme měli parádní počasí. Po cestě jsme museli přejít most, který je tak uzoučký, že se musí přecházet po jednom. Celou cestu se s vámi houpe cca 20 metrů nad zemí. Mara natočil na video, na kterém bude báječně vidět ustrašený výraz a snaha nekoukat se dolů. Po celou cestu přes most jsem si musela opakovat, že to chodí i malý děti 😀 Po sedmi hodinách v pohorkách se mi vyrobily dva puchýře, asi ještě potřebují trochu prošlápnout. Po příchodu jsem z cesty lopatkou odstranila malého ježka, abychom ho při odjezdu nepřejeli a vyrazili jsme k jezeru Tekapo.

 Celou noc pršelo, tak jsem se trochu bála, že bude i další den škaredě. Naštěstí od rána svítilo sluníčko a bylo teplo. Vyšli jsme si na procházku podél jezera a obdivovali tu krásnou barvu vody. Je modrá, pohádkově modrá, modrá tak, že moře se tu může jít zahrabat. Způsobují to minerály naplavené z ledovců. K tomu tu všude okolo hojně kvetou kytky a úplně nejlepší na tom je, že se jim tu ve velkým přemnožili zajíci, takže co deset metrů tu jeden nebo dva skáčou přes cestu. Prostě pohádkový místo. Všem doporučuju. Večer jsme si zajeli na druhou stranu jezera, kde není ani živáčka a je tu krásný výhled na vodu a v dálce zasněžené kopce. 

V neděli večer jsme vyrazili za Pítrem na farmu. On i jeho zaměstnavatelé Mark a Jane nám řekli, že v tuto chvíli pro nás bohužel žádnou práci nemají, ale pokud bychom měli zájem, můžeme tam přespat a ráno se jít podívat, jak třídí ovečky. Vzali jsme je za slovo a nastavili budík na šestou na ráno. V sedm už byl slyšet rázný zvuk stovek ovcí naháněných z kopců. Čekali jsme s Pítrovým synem u ohrad a koukali na ohromující příchod osmnácti set bečících chomáčků. Mimochodem Pítruv syn vypadal trochu jako hezčí princ Harry, což tady vypadá půlka novozélandské populace.

Po příchodu oveček jsme chvíli jen koukali za ohradou, jak takové třídění probíhá. Ovce jsou postupně naháněny do menších ohrad a nakonec prochází úzkou uličkou, kde se dělí matky od mláďat a také musí rozdělit mladé kluky a holky. Kluci jedou rovnou na maso, holky se myslím prodávají. Po nějaké chvilce jsme byli zapojeni do práce a naháněli ovce z větších ohrad do menších. Byla to veliká zábava. Běhala jsem celý ráno za ovcema jak potroublá, ale moc mě to bavilo. Chápu, že každej farmář tu má aspoň 4 naháněcí psy, jelikož ti udělají všechnu práci za něj 😀 Navíc na těch psech bylo jasně vidět, že je jejich práce baví. Když měli chvilku, kdy nebylo potřeba nahánět ovce, přiběhli se k někomu nechat podrbat za ušima. Po roztřídění jsme si dali s Mark a Jane kafe, rozloučili se s Pítrem a pokračovali dál.

Chtěli jsme vyrazit do Kaikoury, ale to bohužel po posledním zemětřesení není tak jednoduché. Do Kaikoury je sjízdná pouze jedna silnice, kterou se vede jedenkrát denně konvoj a na ten se člověk musí zaregistrovat online den předem. Po registraci na konvoj jsme celé odpoledne odpočívali v autě. Byli jsme uhonění od oveček a stejně bylo celé odpoledne hnusně.

V úterý ráno jsme dojeli do Kaikoury. Zemětřesení tu opravdu zanechalo následky. Země se tu zvedla asi o dva metry, což jde nejvíce vidět u pobřeží. Z oblíbené turistické destinace se stalo tak trochu město duchů. Po příjezdu jsme byli oslavováni několika lidmi, že jsme první turisti, které vidí po několika týdnech. Odpoledne jsme si zajeli k tulenímu výběžku a pozorovali tuleně, jak se tu válí na kamenech, spí, občas se unaveně protáhnou, převalí na druhej bok, trošku si pomlaskají a spí dál. Našli jsme s Marou určitou podobnost mezi mnou a těmito zvířaty 😀 Rázem se stali jedněmi z top 10 mých oblíbených zvířat.

Ve středu jsme měli domluvené plavání s tuleni přes jednu místní agenturu. To se bohužel nekonalo, jelikož na to nebyly dobré podmínky. Vyjeli jsme si alespoň na místní zvířecí farmu a kamarádili se se spoustou zvířat. Lamy, prasata, husy, slípky, oslík, jelen, poník, kozenky, ovečka, psi, ti všichni se s námi za menší pamlsek rádi kamarádili 😀 Navíc zrovna probíhalo stříhání lam, což bylo velmi zábavné, neboť po ostříhání jedné z nich ji ostatní lamy nepoznaly, takže si musela znovu sjednávat respekt, aby jí ostatní neotravovaly 😀 Dokonce jsme se dozvěděli, že mezi sebou mají některé lamy své nejlepší kamarády, takže když byla odvedena druhá lama na sestřich, její nejlepší kámoš stál celou dobu u plotu a brečel, dokud ji nepřivedli zpět.

Po obědě, který jsme si uvařili u pobřeží s krásným výhledem na moře, jsme si šli zaběhat. Je super, jak vás každý z auta zdraví, usmívá se na vás a mává, když si tu jdete zaběhat.

Večer jsme se šli opět projít podél pobřeží, jestli neuvidíme nějakého modrého tučňáka. Občas se tu prý objeví a my jsme den předtím taky jednoho objevili, bohužel ale ležel u silnice a byl mrtvý. Když je tu jeden, musí tu být i další. Objevili jsme pouze odpočívající tuleně, ale viděli jsme tak krásný západ slunce, že jsem na tučňáky na chvilku úplně zapomněla.

Včera polevil déšť, takže jsme rozlámaní z auta vyrazili provětrat pohorky do lesa. Bohužel jsme nepotkali ani kiwíka ani horského papouška Kea. Tak jsme si dali alespoň kiwi k svačině 😀Viděli jsme krásný vodopád a vlastně celá cesta je taková procházka pohádkovým lesem. Po cestě zpět jsem si vykloubila palec u ruky, takže jsem nadávala jak starej dlaždič.

Večer jsme zaparkovali v kempu, kde na nás zautočili sandflies, místní krvežíznivý mušky. Zabili jsme jich v autě desítky, ale všechy je zničit prostě nejde. 
Šli jsme spát se slepicema a ráno jsme brzo vyrazili na trek. Když jsme dorazili na parkoviště, uviděli jsme rozbitá okýnka u všech zaparkovaných aut. Někdo je tam přes noc vybral. Bylo mi dost líto nic netušících majitelů, kteří se vraceli z dvoudenních výletů zpět. 
Konečně jsme si vyšlápli trochu pořádnější kopec a měli nádhernou vyhlídku na okolní hory. Po cestě dolů se udělalo úplně jasno a poprvé bylo pořádně teplo. Na kraťasy a triko teplo. 
Díky počasí jsme mohli vyzkoušet projít si jeskynní řeku. Je to cesta na necelou hodinu, kdy vstoupíte do jeskyně a jdete proti proudu řeky úzkou štěrbinou ve skále. Voda je na začátku po pas, později pod zadek. Je potřeba čelovka, jelikož celou cestu je absolutní tma. Voda není zrovna teplá, ale je to takovej adrenalin, že mi bylo vlastně teplo 😀 Jsem ráda, že jsme do toho šli. Ze začátku jsme byli trochu poprdění, ale když jsme viděli na konci vylézat ty usměvavý turisty, tak jsme se odhodlali (i když mluvím v množným čísle, odhodlávala jsem se převážně já). A byla to paráda.  
U auta jsme rozházeli na trávu mokré oblečení a vyrazili zpět k řece. Řekli jsme si, že když už jsme stejně celí navlhlí, tak se v řece rovnou vykoupeme. Schovali jsme se za zatáčku a najednou jsme se octli uprostřed zelených kopečků v průzračně čisté (ledové) vodě a úplně sami. Bylo moc fajn si zase umýt vlasy 😀 
Po pozdním obědě jsme vyrazili do Hanmer Springs, místního lázeňského města. Cestou jsme se kochali neskutečnou krajinou. Vůbec se nedivím, že se Pán prstenů natáčel tady. Dokonce si myslím, že je zdejší přiroda v těch filmech ještě trochu nedoceněná 😀 tak moc je to tu hezký. 
Tuhle noc jsem poprvé vzbudila Maru, že se bojím sama na záchod 😀 Venku to divně šustělo a skřípalo. V mé hlavě bujily představy o šílenci objíždějícím naše auto nožem ( ne, že by to našemu autu nějak ubralo na kráse), divoké krvelačné zveři, zombícich, lesních lidech atd. Nakonec to byly jen větvě škrábající o střechu auta, takže se žádné nebezpečí nekonalo a jediní lesní lidé jsme tu my 😀