Archiv autora: lena

Vyrazili jsme zpět do Curio Bay si zaplavat s delfíny. Ti malí zmetci se znovu neukázali, tak jsme šli alespoň večer pozorovat tučňáky. Bylo to náramně sladký, protože jeden si polehával na pobřeží a nějak se neměl k tomu vrátit se domů. Asi po půl hodině připlul na břeh další tučňák. Když ho ten první uviděl, rozběhl se k němu (což je u tučňáka docela zajímavý jev) a následovalo šťastné vískání a objímání.
Další den ráno jsme dali poslední šanci delfínům, opět však zcela bez úspěchu. Vydali jsme se dál na jihozápad s tím, že si odpoledne projdeme jeden ze zdejších treků. Po cestě na místo nám v průběhu řízení Emil přestal reagovat. Nejel motor ani elektřina, prostě nic. Byli jsme uprostřed ničeho a museli jsme si zavolat odtahovou službu. Nejbližší město bylo 80km a odhadovaná cena odtahu byla 380 dolarů. Neměli jsme na vybranou a nechali se odtáhnout do Invercargillu. Tu noc jsme přespali v boční uličce vedle kanceláře odtahové služby v našem nepojízdném autě. Další den v 11 hodin nám zavolal pán z odtahovky, že jeho domluvený automechanik se neozval, a tak nás odtáhne do vedlejšího servisu.
V servisu se nás ujal Alf. Řekl, že to bude nejspíše alternátor, ale že se na auto nestihne podívat dřív než v pondělí ráno, takže nás zaparkoval u něj na parkovišti, vzal si na nás číslo a odjel. Odhadovaná cena cca 900 dolarů. Chtělo se mi plakat a už jsme překopávali plán cesty, abychom dorazili dříve do Auckladu a začali pracovat. Odpoledne jsme se s Marou vydali do Aquaparku, protože umýt se žínkou v autě není špatný, ale hlavu si tam vážně umýt nezvládnu 😀

Po cestě nám zavolal Alf, že bychom mohli přespat o víkendu u něj a pozval nás na večeři. S radostí jsme přijali a tím začal náš super víkend.
Aquapark je jedna z mála věcí, která je tu levnější než v Česku. Za šest dolarů máte neomezený vstup do bazénu, vířivky i sauny. Toho jsme naplno využili a strávili tam celé odpoledne. Alf nás vyzvedl u autoopravny a odvezl k němu domů, kde na nás čekal krásný dům se zahradou a výhledem na stádo oveček. Takový ten výhled snů, který by chtěl každý ze svého okna vidět ( minimálně já určitě 😀 ) Alfova manželka nám ukázala náš víkendový pokojíček a připravila jídlo. Na večeři jsme měli skvělý steak se spoustou příloh a zakončili jsme to kopečkem zmrzliny. Večer jsme strávili u sklenky vína a byla to veliká zábava. Hlavně ty momenty, kdy jsem ne zcela správně rozuměla otázce, takže třeba na otázku jaké jsme navštívili vinice jsem odpověděla, že jsme byli v Liqourlandu (což je místní obchod s alkoholem). Holt ne vždy se zadaří 😀
Další den nám po snídani půjčili svoje auto. Je to Ford Falcon a Mara si ho dost zamiloval, jelikož to bylo nejsilnější auto, které doposud řídil. Vydali jsme se do Clifden jeskyně, která má asi 1,6km a projít jí celou není žádná sranda. Některá místa jsou velmi úzká a uprostřed je hlubší bazén, který se dá obejít jen velmi velmi těžko. Každopádně to byl adrenalin a moc jsme si to oba (Marek) užili.
Následně jsme zamířili na Gemstone beach, kde je dle průvodce možné najít různé polodrahokamy. Nadšeně jsme se vrtali na pláži v kamínkách, až nás překvapila jedna větší vlna, takže po veškeré snaze si nenamočit boty v jeskyni jsme skončili na pláži po kolena ve vodě. Za to ale máme spoustu pěkných kamínků 😀
Večer na nás čekalo překvapení. Jelikož jsem se den předtím zmínila, že jsem nikdy nejedla raka, připravili pro nás na večeři raka se zeleninovým salátem. Není to neskutečný? K tomu jsme měli Whitebait. Jsou to malinké rybičky, které jsou loveny ve svém raném věku a podávají se jako vaječná omeleta. Je to místní specialita a moc nám to oběma chutnalo. Po večeři jsme si zahráli šipky a Alf vypadal trošku mrzutě, když jsme nad nimi vyhráli 2:1 😀 Přece jen poctivě trénuje, tak nečekal, že ho porazí nějací čeští pobudové 😀
Večer jsme zakončili kulečníkem. Na Zélandu mají o dost menší kulečníkové koule, než na které jsme v Česku zvyklí. Je to taková dětská verze našeho kulečníku. Jen tak mimochodem jsem Maru porazila jak malého kluka 😀
Ráno jsme ještě strávili u Alfa doma a čekali na verdikt ohledně opravy Emila. V deset nám Alf zavolal, že auto už je opravené. Zjistili, že při minulé opravě se podařilo mechanikovi skřípnout kabel u startéru, a že jsme klidně mohli vyhořet. Zavolal do té opravny a zařídil, abychom neplatili ani opravu ani odtah. Skoro jsme nemohli věřit, že to takhle dobře dopadlo. Alf nám navíc opravil kontrolku a nechal nám v autě plato vajíček od slepic z volného chovu, které prodává jeho kolega. Pořád nemůžu uvěřit, jak moc byli hodní a pohostinní, a co všechno pro nás udělali. Doufám, že pokud si někdy naplánují cestu do Evropy, budeme moci jim to alespoň částečně oplatit. Přece jen umím skvělou svíčkovou 😀
Po cestě do Wanaky jsme chtěli udělat dobrý skutek, tak jsme vzali stopaře. Byl to Němec a byl moc fajn, jen ta cesta pro něj musela být trochu utrpení ( stejně jako pro mne), neboť jsme si dali na palubní desku sušit naše tenisky, a jak se postupně prohřívaly, tak ta vůně byla tuze nelibá 😀 Já jsem seděla na prostředním sedátku, které rozhodně není formované na delší trasy, protože mě po hodině neskutečně bolel zadek. Jestli příště vezmeme nějakého stopaře, rozhodně bude sedět uprostřed 😀

Při nevydařeném počasí v Catlins, kde jsme si nezaplavali s delfíny jsme promrzlí hledali jakoukoliv kavárničku, kde nás nechají se ohřát a dát si flat white. Široko daleko byla pouze jedna kavárna, kterou však okupoval zájezd německých turistů. Měli objednanou celou kavárnu pouze pro sebe a dle paní majitelky si za tuto možnost zaplatili hromadu peněz. Nakonec jsme ji však obměkčili a nechala nás si sednout do rožku kavárny. Pět minut na to se celý zájezd zvedl a odjel. Na stolech po nich zbyla hromada zákůsků, na které jsme se s Alicí více než mlsně koukaly. Když je paní majitelka odnášela ze stolů, uviděla ty naše mlsný oči a zdarma nám je všechny nabídla 😀 Dostali jsme čtyři talíře se zbylými zákusky a neskutečně si nacpali bříška. Doufám, že tento zájezd ještě někde potkáme 😀

Další den jsme brzo ráno vyrazili sledovat tučnáky při jejich odchodu na lov. Překvapilo nás, jak vysoko ve svahu bydlí a že jsou schopní do tak prudkého kopce vyskákat. Trochu nám tento zážitek kazila rodinka Asiatů, která tam vykřikovala na celé kolo a chovali se, jak kdyby byli někde na placené atrakci, která je připravena speciálně pro ně. Nakonec je tam jedna Němka srovnala a byl zase klid 😀

Po tučnácích jsme si zajeli na pláž mrknout na lachtany. Žijí tu dva druhy -lachtan Fosterův (Fur Seal) a lachtan novozélanský (Sea Lion). Tohle byl Sea Lion a viděli jsme ho poprvé. Mara se nám s Alicí smál, jelikož jsme šly spolu po pláži, povídaly si a lachtana dva metry od nás jsme si vůbec nevšimly 😀

Odpoledne se nám po cestě rozbil Emil. Držel se zuby nehty, když jsme byli mimo civilizaci a lišácky se nám rozbil na benzínce asi dvacet metrů od autoopravny. Odešel startér, takže tentokrát už prostě nenastartoval. V pátek odpoledne se s tím moc dělat nedalo a v pondělí tu mají svátek, takže jsme do úterý nechali Emila v opravně, sbalili si krosny, zamluvili ubytování a vyrazili s Alicí a Zdeňkem dál jejich autem.

Po promrhaném odpoledni kvůli opravě Emila jsme ráno vyrazili do Aramoany. V tomto malebném městečku se nachází dlouhé molo, na kterém polehávají lachtani (tentokrát Fur Seals) a občas se tam dá zahlédnout i nějaký albatros. Albatrosy jsme žádné neviděli, ale lachtani leželi přímo na cestě a chodci, cyklisti i psi je nechávali chladnými. Mazlit se ale nechtěli, což si Mara sám vyzkoušel. Při pokusu se ho dotknout na něj lachtan vyjekl, jakože on je jen na koukání a žádný ohmatávání se konat nebude.

Poté nás Alice vyvedla na opravdu hodně strmý kopec, kde jsme po cca hodině dorazili k vodním útesům, ve kterých se vyrobily malé bazénky s mořskou vodou, ze kterých si lachtani udělali svoje školky. V každém jezírku se mrcasilo několik lachtaních mláďat. U každého jezírka však dohlížel alespoň jeden lachtan vychovatel, aby mu drobci náhodou neskákali z bazénků do moře.

Večer jsme si dali pár pivek u piknikového stolku před naším ubytováním a šli do hajan.

Den na to se nám konečně ukázalo sluníčko a bylo krásně teplo. Vyrazili jsme se podívat na Moreaki Boulders. Jsou to takové atypické kulaté kameny na pláži a je to oblíbeným turistickým místem. Co jsme nečekali bylo, že na této pláži budou u břehu plavat delfíni. Po příjezdu jsme je uviděli z místní kavárny, takže jsme honem dopili kafe, nahodili plavky a běželi za něma do vody. Voda byla neskutečně ledová, ale touha plavat s delfínem byla silnější, takže jsme všichni zatli zuby a plavali. Delfíni se k nám hned přidali a opravdu plavali úplně u nás. Nejvíce si oblíbili Zdeňka a kam plaval on, tam plavali delfíni. Je to takovej delfíní zaříkávač 😀

Po dvaceti minutách naprosté euforie jsme vyplavili naše zmrzlá těla na pláž a užívali sluníčka. Po rozmrznutí jsme šli obdivovat kameny a vyrazili na další pláž. Tam jsme potkali dva maorské potapěče, kteří byli lovit mořské ježky a takové zvláštní mořské hlemýždě (paua) na oslavu maorského svátku. Dali nám ochutnat syrového mořského ježka. Řeknu vám, je to pěkně hnusný 😀 Jenže když vám ho někdo takhle nabídne, popovídá vám o tom, naporcuje a podá, tak to prostě nevyplivnete, že 😀 Řekli nám, ať dorazíme zítra odpoledne na oslavy a můžeme ochutnat nějaká jiná tradiční jídla.

Další zastávkou byla tučnáčí kolonie. Na jednom místě jsme viděli tučnáky žlutooké, kolem nich spousta malých zajíců, pod nimi leželi na pláži lachtani a vedle na kopečku se schovávala mláďata tučňáků modrých. Bylo to koncentrované štěstí.

Večer jsme vyrazili sledovat návrat tučnáků modrých zpět na souš. Bohužel jsme je viděli jen hodně z dálky, ale překvapilo nás, že na rozdíl od tučnáků žlutookých se tito vracejí domů po skupinách, ne individuálně. Na hostelu jsme si spolu naposled uvařili společnou večeři a pokecali u vínka.

Dnes ráno jsme si ještě společně prošli Oamaru, vrátili se do dětských let na houpačkách a skluzavkách na dětském hřišti a bohužel se museli se Zdeňkem a Alicí rozloučit. Bylo to smutný loučení, ale užili jsme si to tu spolu báječně. Odpoledne jsme chtěli s Marou zajít na Maorskou oslavu dnešního svátku. Potapěč nám řekl, ať dojdeme o půl druhé. My jsme z toho pochopili, že to o půl druhé začíná, takže jsme se ukázali až o půl čtvrté. V té době už bylo bohužel po všem, takže jsme dostali s sebou trochu tradičního jídla do alobalu a vyrazili na pláž. Ta byla zcela čirou náhodou vedle pivovaru, kde jsme ochutnali místní pivo a pizzu. Teď si užíváme pokoje na hostelu a zítra vyrážíme zpátky pro Emila 🙂

 

V neděli za námi dorazila Alice se Zdeňkem. Pomohli nám s přípravou hromady bramboráků, které jsme dělali na rozloučenou pro naše spolumakáče z Kinlochu. Bramboráky měly takový úspěch, že nás chodili cizí lidé požádat, zda by taky mohli kousek ochutnat. 

V pondělí jsme se se všemi rozloučili a vyrazili opět na cesty. Vyšlo nám nádherné počasí na náš dlouho plánovaný Routeburn great walk. Pro mě zatím stoprocentně nejnáročnější výlet. Poslední část cesty zpět byla nekonečná. Až zpátky u auta nám Marek řekl, že jsme ušli 27km. To, že nám to oznámil až na úplném konci bylo zcela záměrně, páč po této informaci mě začaly bolet nohy ještě mnohem víc a on věděl, že kdyby mi to prozdradil dříve, byla vysoká pravděpodobnost toho, že by místo svého batůžku nesl mě. 
V uterý celý den pršelo, takže jsme museli pozměnit naše plány. Zůstali jsme v Te Anau, zašli si na kafe a odpočívali. Přece jen to byla po takovým výkonu potřeba. 
Předevčírem ráno jsme si skočili k Alici se Zdeňkem do kempu na snídani a sprchu. Naneštěstí jsme byli viděni, takže při odchodu z kempu byl Mara odchycen a naúčtovali nám 24 dolarů poplatek za použití jejich zázemí, a to i přesto, že jsme zarytě tvrdili, že jsme u nich byli jen na snídani 😀 holt nejsou blbí a určitě nejsme první, kdo to na ně takhle zkoušel. 

 

Včera se nám počasí opět vylepšilo, tak jsme zamířili na Milford Sound udělat pár libových foteček zdejších přírodních krás. Opravdu bylo na co koukat. Nádherné fjordy, obří vodopády a božská příroda. Podle mě byl právem Milford Sound zvolen jako jedno z nejhezčích míst planety. Zaplatili jsme si projížku lodí a dvě hoďky obdivovali vše okolo. 
Dnes jsme se vydali na úplný jih jižního ostrova. Měli jsme surfovat s delfínama, vidět lachtany a pozorovat tučňáky. Bohužel nám počasí nepřálo, takže tuleni ani delfíni se neukázali. Večer jsme se po dvou hodinách stání v děsti na pláži dočkali. Začali připlouvat tučnáci žlutoocí. Na světě jich zbývá už pouze 3 až 4 tisíce a patří mezi ohrožený druh. I přes tu zimu a déšť tato přehlídka roztomilosti stála za to. Jsou prostě boží ❤

Vcelku se tu nic neděje, celý den pracujeme a pořád tu prší. Musím s vámi ale sdílet pár věcí, které se nám tu opravdu povedly.

Majitelé mají dva psy. Zlatého retrívra a anglického kokršpaněla. Psi nemůžou ven, proto si musí všichni dávat pozor, aby z domu neutekli toulat se po okolí. Když si vzali majitelé den volna, měli jsme psy na starost. Marek si seděl klidně v obyváku a zevlil na počítači. Na otázku kde jsou psi mi řekl, že někde tu budou. Já věděla, že kdyby tu někde byli, tak jsou s ním v obyváku. Jelikož nechal otevřené zadní dveře, oba psi samozřejmě hned zmizeli. Naštěstí se toulali nedaleko, takže nebylo tak těžké je najít a dovést zpět domů.

Jiný den jsem přecházela od restaurace k domu majitelů a viděla jsem, že kokr se tu toulá u baráku, takže jsem si ji zavolala, chytla ji za obojek a vedla k domu. Když jsem přišla ke dveřím a snažila se ji nacpat dovnitř, zjistila jsem, že kokr majitelů je doma a já držím cizího psa. Otočila jsem se s omluvným výrazem a narazila na nechápavý pohled majitele ukradeného psa. No ostuda.

Od šéfové jsem dostala za úkol upéct cookies pro stavaře. Vznikla z toho divná polotekutá placka. Šefová mi řekla, ať se držím právničiny, že pekař ze mě asi nebude Chtěla jsem to napravit, sebevědomě jsem pekla druhý kolo, a tak jsem vyrobila dvě nepoživatelný placky. Všechny její děcka, který postupně došly do kuchyně, mě hrozně protlemily. Další den jsem vzniklou nepovedenou hmotu smíchala s ořechama a uplácala do bobánků. Neuvěřitelný na tom je, že tenhle můj výtvor všem velmi chutnal 😀

Dneska konečně přestalo pršet, tak jsme si vzali odpoledne volno a jeli na kajaky. Vzali jsme s sebou Christiana, dvacetiletýho hošíka z Aljašky. Vzal si s sebou prut na ryby a hned po pár minutách chytil pěknýho lososka. Přivázal si ho za loď a pádloval s námi na druhou stranu jezera. Rybka se mu bohužel protáčela u lodi tak dlouho, až se mu přetrhl silon a tak skončil s prázdnýma rukama 😀 Za chvilku se mu povedlo znovu přetrhnout silon u prutu takže mi dal do ruky zbytek silonu s návnadou a odjel hledat svoji ztracenou rybu. Mezitím za námi přijela novozélandská rodinka na člunu, která rybařila v okolí a zeptali se nás, jestli nechceme lososa, páč už jich mají dost. Dostali jsme jednu pěknou rybku s tím, že máme Christianovi říct, že jsem ji chytla na ten zbytek silonu. K tomu jsme dostali jejich vizitku. Prý se máme stavit do Christchurch, mají fajn barák a vířivku, tak u nich můžeme zůstat 😀 Po cestě zpět jsme Christianovi přiznali, že jsme tu rybku dostali od nich. Pár minut na to se mi opravdu podařilo chytit na ten zbytek silonu přivázaného k ruce chytit lososa 😀 Byl to můj největší rybářský úspěch. Christian nám připravil oba lososy k večeři a bylo to moooc dobrý.

Jo a musím se k něčemu přiznat. Jak poslední dny pršelo a pršelo, tak se mi v noci fakt nechtělo z auta. Věděla jsem, že bych se musela převlíkat a byla by mi zima, no prostě chápete…..tak jsem čůrala do zavařovačky 😀 Ano, fakt jsem to udělala.

Omlouvám se za delší odmlku. Začínám trochu lenivět 🙂 Opravili nám Emila a tak jsme z Queenstown vyrazili na výlet na krásnou vyhlídku na město. Na dvě noci jsme si zaparkovali u jezera Hayes, kde je super procházka kolem jezera. Super na ní je to, že není do kopce 😀

Z Queenstown jsme se posunuli do Glenorchy. Konkrétně do Kinloch Lodge, kde teď budeme tři týdny pracovat. Vede to tu milej starší pár a je tu sympatická parta lidí, takže to vypadá nadějně. Pracujeme tří hodiny denně za stravu a sprchu, další hodiny už jsou placený. Je tu vířivka, kola, kajaky a pruty na ryby. Okolí je super na procházky a začíná tu jeden Great Walk. No prostě ideálka. Budeme tu tři týdny než dojede Alice se Zdeňkem a budeme spolu drandit dál.

Náplní naší práce je ráno pomoct s úklidem pokojů a odpoledne kde je co potřeba. Prostě takový holky pro všechno. Je tu mix národností, ale většina z nich je anglicky mluvících. Občas si připadám jak naprostej mentál, když se snažím navázat konverzaci, ale nenacházím slova a skládám věty podle českýho slovosledu. Než se člověk pořádně rozmluví, tak to prostě bolí. Hlavně ty, co to musí poslouchat 😀