Archiv autora: lena

Ráno jsem nemohla dospat. Řešili jsme s Marou otázku, zda zůstat v parku nebo hned zítra odletět, jelikož tady sluníčko jen tak neuvidíme. Příjezd byl velkým rozčarováním, ale člověk to po několika hodinách přestane vnímat a to počasí tak nějak příjme. Ostatně jsme se s Marou shodli, že co by to bylo za deštný prales bez pořádného deště. Bez něj by to vlastně byl nudnej zážitek 😀 Po snídani jsme vyrazili do národního parku Khao Sok na vlastní pěst. Bez průvodce jsou možné dva treky, které jsme zvládly za jeden den. První byl po široké cestě, taková pohodová procházka, kde kolem nás poletovala hromada motýlů, občas proběhla nějaká ještěrka nebo zevlil pavouk a při cestě zpět jsme potkali opičí rodinku, která se na nás přišla s nadšením podívat. Přímo v parku žijí divocí sloni, kteří však k těmto veřejným cestám moc nechodí. Druhý trek byl už trošku větší divočina. Za celou dobu jsme bohužel neviděli žádná zvířata kromě pijavic. Těch jsme za to viděli požehnaně. První setkání bylo na mém prstu u ruky, když jsem při výstupu na nějaké vyvýšenější místo sáhla na zem. Myslela jsem si, že se jedná o kus mokré trávy nebo klacík, ale když se scvrkla a znovu natáhla, v hlavě mi začalo blikat červené světlo. Při pokusu o odcvrknutí se mi akorát nalepila na druhý prst. Těchto pokusů proběhlo asi pět, než mi došlo, že tudy cesta nevede. Celá tato situace byla provázena mým hysterickým křikem. Nakonec se moje dvě mozkové buňky chytly za ruce a já si prst otřela o strom, aby se pijavice nalepila jinam. Další jsme pak měli již jen na botách, ponožkách a kalhotách. Naštěstí jsme je vždy našli včas a žádné se nepodařilo se přisát. Po nějaké době se je Mara naučil už docela obratně odstřelovat klacíkem. Už kolem jedenácté dopoledne začalo vydatně pršet, takže během odpoledne jsem byla úplně promočená – pláštěnka nepláštěnka. Je tu 100% vlhkost vzduchu, takže když si tu večer dáte sušit vlhké tričko, ráno bude víc mokré než večer (moje včerejší zkušenost). Rozhodli jsme se, že nebudeme měkouši, a i přes nepřízeň počasí zkusíme dvoudenní výlet s přespáním na plovoucích chatkách na jezeře Cheow Lan. Tak nám přejte pěkný počasí a my vám dáme za dva dny vědět 🙂

P.S. Některé fotky jsou trochu zamlžené, protože jsem je fotila přes voděodolný obal na mobil, který se mi tu bohužel uvnitř trochu zapařuje :/

Výlet do džungle se nám vydařil a vyšlo nám super počasí (nepršelo). Vyrazili jsme loďkou napříč jezerem Cheow Lan k našim plovoucím chatkám. Již cesta loďkou je naprosto dech beroucí. Jedete po nádherně čisté vodě uprostřed pralesa, kolem vás se míhají vysoké zarostlé skály tyčící se z moře. Všude okolo slyšíte zvuky džungle a vidíte jen panenskou přírodu. Byla jsem unešena od samého začátku.

Po obědě na našem plovoucím ubytku jsme se vydali do pralesa k vodopádům. Tady už začalo opravdové dobrodružství. Prodírali jsme se lesem neustále po kotníky ( já z důvodu absence kotníků po lýtka) v bahně, nesčetněkrát brodili řeku, lezli po ostrých kamenech, no prostě Indiana Jones styl :D. Po chvíli jsem nabyla dojmu, že se mi prales snaží naznačit, že tam tak úplně nepatřím. Začalo to již před tímto výletem, kdy na prvním treku v pralese mi něco spadlo na hlavu. Doteď nevím, co to bylo, ale velikostně to mohlo být něco jako větší vlašský ořech. Nebylo to zrovna příjemný, ale nějak jsem se nad tím nepozastavovala. Spíš jsem si představovala dvě opice, jak se vsadili o banán, jestli se mi trefí na hlavu. Z té výšky by to byl mástrštik.

Každopádně na tomto výletě jsem si počínala velice obezřetně, abych nikde blbě neuklouzla a nic se mi nestalo. Bylo mi to prd platný. Asi v půlce cesty se mi kolem nohy mihl had, což mě trochu rozhodilo, ale naštěstí se o mě nezajímal a utíkal se schovat. Zalarmovala jsem zbytek skupiny a bylo mi průvodcem oznámeno, že je to mládě královské kobry (byla to užovka), a ať k ní nechodíme moc blízko. Když byl v bezpečné vzdálenosti, udělali jsme si všichni fotku a šli dál. Své teorii s užovkou jsem přestala věřit ve chvíli, kdy i sám průvodce si hada vyfotil.

Pomalu jsem si začala říkat, že mám asi trochu pech. Završeno to bylo v našem cílovém bodě u vodopádů, kdy při čekání s ostatními na zbytek skupiny se z ničeho nic urval jeden solidně velký bambus a spadl přímo na mě. Konkrétně na mou ruku, kam se mi mimo povrchový škábance zabodla i dvoucentimetrová tříska. Tu Mara úspěšně vytáhl až po příchodu zpět na chatku. Jaká je kurňa pravděpodobnost, že na někoho spadne padající bambus? A zrovna na mě? No neskutečný.

Cesta zpátky byla již bez dalších překvapení, akorát z lodi jsme viděli v korunách stromů pár opiček. Při příchodu zpět jsme hned skočili do jezera. Já jsem tam skočila oblečená a v botech, jelikož jsem na sobě měla víc bahna než vlastní váhy. Večer jsme si udělali pohodu na mole před chatkou a krmili ryby. Další den jsme sice ráno přišli o projížďku na ranní safari kvůli dešti, ale zbytek dne jsme měli krásně, takže nás to ani moc nemrzelo. Další výlet byl do jeskyně, kde si to žádná z holek moc neužívala, jelikož byla plná netopýrů, pavouků velkých jak moje dlaň, kobylek a jiných skákacích brouků. Jelikož uvnitř byla absolutní tma a kluzko, museli jsme si svítit čelovkama. Ve chvíli, kdy jsem se podívala na nohu a uviděla, že mi na ni sedí něco s větším množstvím nohou, málem mě trefil šlak. Byla jsem dost ráda, když jsme od tam vypadli. Celkově to byl ale báječný výlet s pořádnou dávkou adrenalinu.

Odpoledne jsme se přemístili do města Surat Thani, které nás okouzlilo velikým nočním marketem, na který však chodí hlavně místní, a o turistu tady moc nezavadíte. Tentokrát jsme si na noc zaplatili pokoj z kategorie ubytování velmi levné, což jsem pocítila hned po příjezdu ve sprše, když jsem se sprchovala společně s místním švábem, čehož jsem si všimla až při balení mokrých vlasů do ručníku pěkně v předklonu. Jelikož vím, co podniknout v situacích jako je tato a jak zachovat chladnou hlavu při setkání s místními, život ohrožujícími zvířaty, pomalu jsem vycouvala z koupelny a nechala Maru, ať se o něj postará 😀

Večer jsme se rozhodli, že si dáme masáž a šli najít něco v okolí. Místa s masážemi je tu dost, ale podle vzezření dívek, červených světel a temných uliček jsem naznala, že tady se žádná masáž konat nebude. Mara by vedle v místnosti dostával cestu kolem světa a mě by tam nějaká zmalovaná Thajka lámala kolena, to tak!

 

Včera jsme byli celý den na cestě. Autobus, letadlo, letadlo, autobus, pěkně ob brzkého rána. To holt dá člověku zabrat. Večer jsme si potřebovali odfrknout a udělat si pohodindu, takže jsme zůstali na pokoji a řešili resty. Nakonec jsme byli tak unavení, že jsme ani na blog nic nenahodili. Tak to napravuji aspoň teď ráno.

Jsme ubytovaní v hostelu na pokoji pro dvacet lidí, což je docela hardcore. Nevím, jestli už na tenhle typ ubytování nejsem trochu stará. Od pěti od rána tu lidem pípaly budíky. Nechápu, jak může někomu půl minuty pípat budík u hlavy, a stejně ho to nevzbudí. Máme tu domluvené ubytování na tři noci, takže pokud to takhle půjde dál, myslím, že buď v těch pět ráno půjdu do parku cvičit Tai Chi s místníma Vietnamcema, nebo dotyčnému nacpu ten budík do řitního otvoru. Třeba tam ho to probudí rychleji.

Dnes plánujeme objevovat krásy Hanoje a rozjet pořádnou turistiku s foťákama, selfie tyčkama a přirozenýma úsměvama na fotkách 😀 takže se vám tu večer pochlubíme.

Hanoj je krásné, ale opravdu rušné město, takže pokud máte radši klid a ticho, tohle nebude místo pro vás. Silnice plné neustále troubících aut a skútrů, ulice plné prodejců, kteří se vám dost rázným způsobem snaží prodat svoje zboží a chodníky zaplněné motorkami a vystaveným zbožím, takže pokud se snažíte dostat z místa na místo, musíte počítat s tím, že půjdete po silnici a kolem vás budou dosti na těsno projíždět lidé na skútrech, samozřejmě s rukou na klaksonu, protože v tomhle dopravním světě to funguje tak, že kdo troubí, ten jede. Doprava tu má prostě svoje vlastní pravidla, která jsou mi zapovězena.

Byli jsme se podívat na jezero Hoam Kiem, které tu funguje jako taková relaxační zóna pro místní. Na jezeře je chrám Ngoc Son, na který vede červený most vycházejícího slunce. Odpoledne jsme zašli na největší místní market Dong Xuan, kde můžete koupit opravdu vše, na co si vzpomenete. (Kromě dámských žabek velikosti 41/42, protože ty tady nemají nikde! Na otázku, zda mají žabky v mé velikosti mi několik prodejců nezávisle na sobě odpovědělo nooou nou nou nou…nou. Jakoby jedno nooou nebylo důrazný dost 😀 ).

Večer jsme si zašli na pivo a potkali dva velmi zábavné Australany. Jelikož tu za točenou třetinku zaplatíte v přepočtu pět korun, tak nás tenhle večírek finančně až tolik nezasáhl. Pivo se točí z bečky přímo na ulici a vy sedíte u malého plastového stolku na dětských plastových židličkách. Je to fajn zážitek, ale po nějakém čase na této židli vás začnou dost bolet záda, takže se ani nezlobíte, když vás paní výčepní čas od času vyžene na silnici, neboť okolo projíždí policie. Provozovat mobilní hospůdky u cesty nebude asi úplně legální 😀 Na toaletu jsme chodili naproti přes silnici do prvního patra, kde uvnitř otevřeného bytu byl na koupelně nápis WC. Koupelna ale žádný záchod neobsahovala, byl to prostě jen sprchový kout. Je to dost nezvyk čůrat na zem, zvlášť když vedle v místnosti, do které vede z koupelny díra ve zdi, spí na zemi dva lidé. Což mě vedlo k otázce, jak to asi tak dělají, když potřebují kakat? 😀

Jako první věc bych se chtěla vyjádřit k předešlému příspěvku, ze kterého jsem vyšla jako nakupovací maniak a potížista. Sloníkový kalhoty jsem si dovezla již ve své krosně z loňské cesty po Indonésii a byly součástí mé roční výbavy. Bohužel moje dvě tůry po pralese nezvládly a rozcupovaly se mi na cimpr campr, proto jsem si potřebovala koupit nový 😀 takže jako hohohoo. Masáž byla otřesná, jelikož masérka asi nepochopila moje vyjádření a měla pocit, že můj nářek se slovy gentle gentle znamená, že mi to přijde moc jemný a má mi rozmačkat hlavu na padrť. Maru tady Vietnamky milují, takže věřím, že ta jeho byla skvělá, a kdybych tam nebyla, beztak by dostal i tu cestu kolem světa 😀

Hodně jsme nezvládli náš denní rozvrh a přesto, že jsme vstali v devět, na naše cílové místo – Parfume Pagoda, jsme se dopravili až o půl čtvrté odpoledne. Všechno tu hrozně trvá. Chcete si půjčit motorku? Počítejte tak s hoďkou a půl. Tady má každý na všechno čas. Pán nám tvrdil, že motorka je téměř nová a v bezvadným stavu. Ta motorka nebyla nová ani v roce 2003 a hlavně to bylo tak 10 motorek smontovaných dohromady. Ještě před cestou nám museli opravit zapalování a vyměnit světlo u blinkru. Po cestě nám přestal fungovat ukazatel rychlosti a nastartovat to šlo tak napotřetí, a to ještě po rychlé modlitbě 😀

K Pagodě se dá dostat pouze loďkou. Kolem nikdo nebyl, jen spousta prázdných loděk, takže jsme s Marou chvíli bezprizorně chodili, než si nám odchytly nějaký místní vietnamský cigoně (aspoň tak na mě působily), obraly nás o spoustu peněz a posadily na loďku směrem k areálu. Na loďce nás absolutně nepřipravené chytl šílený slejvák. Křečovitě jsem schovávala kabelku u břicha v sedě a v předklonu, abych uchránila ty nejdůležitější věci. Věděli jsme, že mámě jen dvě hoďky do stmívání a kvůli dešti byla cesta mokrá a velmi kluzká. Šli jsme proto jen jednu trasu do chrámu v jeskyni a šli zpět. Pafrémovanou Pagodu jsme bohužel vůbec neviděli, ale co už, aspoň máme nějaké místo kam jít, až se sem vydáme příště 😀 Každopádně je to nádherné místo a všem vřele doporučuji se tam vydat, akorát tam doražte už dopoledne.

Po cestě zpět mě z té motorky tak bolel zadek, že mi Mara musel zastavoval, abych si ho mohla trochu proplácat 😀 Večer jsme si dali ozkoušené Bun Cha vedle hostelu a šli si lehnout, jelikož sedět už jsme vážně nemohli 😀