Archiv autora: lena

Náš poslední den ve Vietnamu jsme se vydali do zahrad k Ho Chi Minhovu mauzoleu. Vydržela jsem tam cca hodinu. Nějak jsem včera neměla den. Bylo mi hrozný vedro, nemohli jsme najít vchod, měla jsem hrozně oteklý nohy a všichni okolo mě srali pouhou svojí existencí. Rozhodli jsme se proto vydat zpět na hostel a odpočívat. Mara jel vrátit motorku a já koukala na Narcos. Večer jsme se šli naposledy projít do města. V centru se o víkendu zavřou některé silnice a stanou se z nich veliké promenády, kam vyrazí celé město i okolí. Musím říct, že je to příjemná změna od neustálého dopravního ruchu a troubení klaksonů. Dost jsme se zapojovali do místní zábavy, takže jsme se účastnili při přetahování provazu a já si dokonce s místníma skočila přes švihadlo. To Mara samozřejmě zaznamenal na video 😀 Na každém rohu vystupoval nějaký pouliční umělec nebo klaun. No zvedlo mi to náladu až do chvíle, než o půl jedné v noci přišli na pokoj tři Španěláci a začali se vybavovat, jak kdyby kolem nich nespalo dalších 15 lidí. Stejně jako předešlou noc jim to bylo jedno, ale já už jsem byla pěkně vytočená. Hijos de puta!

Rozhodli jsme se vydat dál od centra a podívat se, jak vypadá Hanoi v neturistických částech. Vydali jsme se k západnímu jezeru, které má po obvodu 14 kilometrů. Po cca kilometru jsme to vzdali, jelikož cesta vede podél silnice a jezero nejen, že nevábně voní, ale také v něm plave nespočet mrtvých ryb.

Na cestě od jezera jsme objevili veliký, upravený park s několika jezírky, něco nám na něm ale nehrálo. Nikdo v tom parku nebyl. Žádné maminky s kočárky, studenti polehávající na trávě, důchodci na lavičkách, prostě nikdo nikde. Nahánělo nám to husí kůži 😀

Zajímavým místem byla nejstarší pagoda v Hanoi. Leží na jezeře a areál okolo je pěkně upravený, to místo má něco do sebe. Mě však nejvíce fascinovali místní prodejci, kteří mají v mísách nalovené malé želvičky z jezera, které si můžete za padesát korun koupit a hodit zpět do jezera. Prý to přináší štěstí 😀 Oni je pak večer zase vyloví, ať můžou mít štěstí i další turisté.

Po cestě zpět jsem si koupila ještě jedny sloníkový kalhoty do foroty, jelikož sloníků není nikdy dost. Nehledě na to, že ty první už mám zase roztržený, takže jedny budu mít na lítačku a jedny na lepší 😀

Zvládli jsme náš nejdelší přejezd. Z Národního parku Ba Be až do Hanoje. Z části jsme jeli po dálnici, a to poprvé za celý měsíc ve Vietnamu. Celý den na motorce, no jsme rádi, že to máme za sebou. Po cestě jsme si dali bagetku, která byla sice velmi chutná, ale nelíbilo se jí v mém ani Marově bříšku. Já si ublinkla pěkně u cesty, protože můj žaludek hned ví, že tam něco nepatří. Mara to snáší trochu líp, takže měl jen pár křečí a jinak nic.

Po příjezdu jsme unavení a špinaví ještě běželi do servisu Applu, aby se mi podívali na telefon. Podařilo se jim ho zapnout, takže všechny videa i fotky jsou bezpečně zálohovaný. Každopádně mu občas blbne displej a mám trochu strach, že je napůl cesty do křemíkového nebe. V Hanoi mi nemohli dát nový, jelikož by ho museli poslat z Ho Chi Minhova města, a na to bohužel nemáme čas.

Za celou cestu jsme neudělali ani jednu fotku, i když Mara měl jistě šotkovský choutky mě vyfotit při blinkání 😀 Zítra budu určitě fotit jak zběsilá, z radosti, že mi jede telefon 🙂

Ráno jsme se domluvili s našimi francouzskými spolunocležníky a vyrazili na výlet lodí po jezeře. Navštívili jsme nádhernou jeskyni, jejíž jméno mi bohužel není známo, jelikož náš kapitán mluvil pouze vietnamsky. Byla asi dvě stě metrů dlouhá a padesát metrů vysoká. Celá jeskyně se dát projít pěšky, ale také celou jeskyní teče řeka. Hned na začátku se na mě vykadil netopýr. Marek se mi začal hned posmívat, ale karma je mrcha, a tak ho hned na to pokadil taky 😀

Další zastávka byla u vodopádu, který byl sice menší, ale pěkně se na něj koukalo. Nakonec jsem zastavili u vílího rybníku. Byl to škaredej žabinec uprostřed lesa, ke kterému se určitě váže nějaká krásná legenda, kterou nám však bohužel nikdo neřekl 😀

Po cestě zpět nám kapitán zastavil na koupačku uprostřed jezera, kde si Frantíci udělali 345443 miliard fotek a jelo se zpět. Okolí je tu opravdu moc pěkný, takže jsme se rozhodli si to tu o den prodloužit. Jen hned vedle našeho pokoje, cca metr a půl hned za naším oknem je stavba, kde čiperní Vietnamci od sedmi od rána mlátí, řežou, dupou, hážou, pískaj a prostě dělají hroznej bordel. Jestli se to bude opakovat i další dvě rána, nemůžu zaručit, že jim to tady nepodpálím.

Dnes píšu příspěvek za poslední dva dny, jelikož včera jsme byli hodně unavení a Marovi není moc dobře. Přijeli jsme do města Dong Van relativně brzo, cesta byla krásná a často jsme zastavovali na focení. Po příjezdu do města nás však čekal trochu šok, jelikož ve všech hotelech jsme dostali stejnou jednoslovnou odpověď – full. Všude měli plno a když už měli volný pokoj, tak pouze na jednu noc.

Tento víkend jsou ve městě oslavy pohanky, takže je tu najetá půlka Vietnamu. Mara objevil homestay, kde bychom spali s cca 14 dalšími lidmi a to už se mi další noc opravdu nechtělo. Prošla jsem celé město, hotel od hotelu, homestay od homestaye (je jich tu opravdu požehnaně). Všude stejná odpověď (nebo volné ubytování ve sklepě). Úplně poslední dům na konci města měl volno. Dostali jsme vlastní pokoj a mohli použít pračku. Nádhera. Moje rozčarování přišlo ve chvíli, kdy přišla domů paní domácí a do překladače nám psala spoustu věcí, kterým jsme nerozuměli. Nakonec jsme pochopili, že musíme spát každý ve svém pokoji, jelikož pod její střechou nebudeme spát společně. Neprotestovali jsme a šli jsme každý do svého. Celé odpoledne jsme byli pryč, a když jsem si šla po příchodu lehnout, vešla do pokoje paní domácí, odnesla všechny peřiny z druhé postele a začala tu náruživě zametat a vytírat. Mezitím vešla ještě nějaká starší paní, asi maminka paní domácí. Prostě bez klepání vlezla do pokoje, jen tak se na mě podívat. Říkala jsem si, že jsou prostě jen jiní a šla spát. Co už jsem ale neustála bylo, že tu od půl sedmé od rána dělali takovej bordel, že by to vzbudilo i mrtvýho. O půl osmé tu začal nějakej děda hystericky mlátit dveřma, významně dupat po schodech a chodit po chodbě. Když mě ani to nedostalo z pokoje ven, prostě mi sem natvrdo vlezl. Žádný zaklepání, nic. Prostě otevřel dveře, podíval se sem a odešel. To samý u Mary v pokoji. Měla jsem takový nervy, že mi málem explodovala hlava. Když za mnou ráno přišel Marek, že mu není moc dobře, zase sem vtrhl ten děda. To už jsem se neudržela a myslím, že z mého tónu pochopil, že se mi jeho chování vážně nelíbí. Dnes již spíme s Markem ve stejném pokoji, ale každý na své posteli. Díky oslavám potřebuje paní co nejvíc místa pro ubytování co nejvíce lidí. No jo, jak jde o prachy, tak se očividně může Bůh dívat trochu bokem 😀

Ráno jsme vyšli na vyhlídku nad městem, abychom oslavy viděli i z ptačího pohledu. Odpoledne jsme si zařídili povolení a odjeli do nejsevernější vesnice, kam bez povolení nemůžete. Je zde pěkná vyhlídka a kousek odtamtud jsou čínské hranice. Pohled to byl krásný, ale neviděla jsem zase takový rozdíl ve srovnání s okolními vesnicemi. Pokud bych si mohla znova vybrat, asi by mi zařizování povolení kvůli tomuto výletu nestálo.

Dneska jsme si dali trošku odlišný oběd. Vařené vajíčko, vařenou bramboru a opečený párek na grilu. Po těch všech nudlích a rýži to byla příjemná změna. Marovi na pocuchanej žaludek suchá brambora se solí docela bodla.

Jinak oslavy pohanky jsou tu v plném proudu. Všude mají květináče s pohankou, výrobky z pohanky a lidi převlečené za pohanku 😀 Mají tu vystoupení, kde je společně na pódiu víc než stovka lidí a celkem synchronizovaně spolu tančí. Spolupracuje na tom více jak 17 etnických skupin a celé město tím teď žije. Jsem ráda, že jsme to mohli zažít, jelikož jsme viděli spoustu tradičních oděvů, nástrojů, ochutnali několik lokálních specialit a Mara mi tu na šipkách vystřílel plyšáka 😀 Co víc si přát.