Archiv autora: cilf

Po 14 dnech dobrovolničení nastal čas popojet. A protože náš rozporuplný hotel se nacházel uprostřed ostrova (rozuměj proklatě daleko od pláže), tak jsme se včera ještě na pár dní přesunuli blíže k písku a vodě.

Cílem včerejšího dopoledne bylo přestěhovat se z jednoho hotelu do druhého. Z bodu A do bodu B přesunout dva lidi, dva baťohy a dvě krosny na našem půjčeném skútříku. Ať jsem to počítal jakkoliv, vždy mi vyšlo jet na dvakrát. Poprvé já s baťohem a těžší krosnou, podruhé s baťohem, lehčí krosnou a Lenou. Proběhlo by to i hladce, kdyby nás nezdržel dvouhodinová monzunová přeháňka. Od nového ubytka si slibujeme hlavně docházkovou vzdálenost na pláž a rychlejší a stabilnější internet.

Co jsme si ale neslibovali byl ten dvorek se slepicema a kohoutama hned pod oknem. První zakokrhání nás vzbudilo v 1:45! Nechápu… Lena to vyřešila špuntama, já to jako správnej Revenant přečkal 🙂

Blíže k pláži jsme se přesunuli hlavně kvůli tomu, že Lena prohlásila, že má asi plážovej deficit. A tak ráno neLenila a hned se tam šla plácnout 🙂 Já tak moc velkej kámoš se sluníčkem nejsem (navíc všude ten písek že jo), takže jsem zůstal na pokoji a jako správnej ajťák se zdržoval pouze ve stínu a trošku jsem si programoval.

Odpoledne jsme se byli poplážovat spolu, přece jenom je to asi na nějakou chvilku naše poslední moře. Ta voda byla tak teplá, že to až nebylo příjemný 🙂 A viděli jsme dvojitou duhu jakoby před mrakem, i když bylo krásně polojasno..

 

Dnešek byl docela nabitej. Potřebovali jsme se dostat z jednoho ostrova na druhej. Přístav byl v druhym městě vzdáleným 23km. Rozhodli jsme se opět co nejvíce využít již zaplacenou motorku, a tak mě zase čekala jízda na dvakrát – jednou s baťohem, krosnou a Lenou, podruhé to samé bez Leny. Že nestíháme uplně podle plánu jsem si uvědomil, když jsem se podíval, jak dlouho vlastně trvá cesta z našeho ubytka do přístavu. Mapa ukázala 37 minut. Já počítal tak 20. V případě jedné cesty by to nebyl takovej problém, ale mě ty cesty čekaly 4. Takže pospícháme.

Lena nám předchozí večer koupila lístky na loďku. Trošku ale zabojovala s objednávacím formulářem a omylem se jí platba strhla dvakrát. Ráno strávila voláním a obepisováním přepravní společnosti, aby jí jednu z plateb vrátili. (Nakonec se zadařilo)

Já se mezitim šel pokusit tyto lístky vytisknout. Pani na recepci našeho ubytka tiskárnu neměla. Ale že prej ať to zkusim hned u hlavní silnice. Tak jsem vyrazil na motorce. Jen tak nalehko s telefonem a usb flash diskem. Bohužel se tisknout nepovedlo hned u cesty, ale až kousek opodál v jednom informačním kiosku. Vyrazil jsem tak moc nalehko, že jsem si nevzal ani peníze 😀 Naštěstí to klukovi obsluhující počítač moc nevadilo a vytiskl mi to zdarma. Komu to ale vadilo byl pan policajt, kterýmu se nezamlouvala moje jízda nalehko bez helmy, řidičáku a vlastně i peněz na zaplacení pokuty :-/ Nechal jsem mu u stolečku mobil a zajel pro doklady. Vyměřil mi pokutu za zapomenutej řidičák 150MYR (900Kč) a za jízdu bez helmy 300MYR(1800Kč). Povedlo se mi obměkčit a nakonec mi nechal si vybrat, kterej prohřešek mi je milejší a ten zaplatit. Inu drahé vytisknutí lístků. Celá tahle taškařice navíc zabrala asi hodinu. Tolik k našemu pospíchání.

V 12:50 jsme měli všechny bágly v přístavu a chybělo už jenom vrátit půjčenou motorku. Půjčovna se nacházela 6km daleko. Na loď jsme měli nastupovat 14:30. Řikam si, to je pohoda. Z půjčovny si zpátky vezmu taxíka a ještě cestou stihnu nakoupit oběd. Jaký překvapení mě čekalo, když jsem dorazil na místo a půjčovna měla stažené plechové rolety. ZAVŘENO. Pátek odpoledne. No jo vlastně, v týhle části Malajsie může víkend začínat už v pátek kvůli vyhrazenému času na modlitbu. Bych se posral. Co teď? Zkusil jsem zvolat, že potřebuju vrátit motorku do nejbližšího otevřeného okna. Zahlédl jsem tam nějakou místní pani, která nevypadala, že by jí to jakkoliv zajímalo. Tak jsem se šel poptat do vedlejší autoopravny, jestli třeba nemaj na půjčovny číslo, abych to nějak vyřešil. Bohužel mi nedokázali pomoct. Teda vlastně trochu jo. Díky nim jsem se znovu šel podívat před půjčovnu, jak že se ten podnik vlastně jmenuje, abych zkusil telefonní číslo pohledat na internetu. V tu chvíli se už ale na mě v nejbližším otevřeném okně usmívala majitelka půjčovny. Ona bydlí hned vedle! UFfffff..

Motorku jsme měli předplacenou na měsíc, protože to vycházelo znatelně výhodněji, než platit denní taxu. Pani mě velice překvapila, když mi za našich 16 dní výpujčky vrátila kromě zálohy ještě půl měsíční taxy. Podle toho, co nám vysvětlovali na začátku výpujčky, to tak vůbec nemělo dopadnout. No co, asi měla dobrou náladu při pátku. Pak mě ale překvapila ještě jednou, když mi sdělila, že teď žádný taxíky nejezdí, protože je čas modlitby. Ach jo, jak se teď asi mam dostat zpátky do přístavu? Běžet zpátky 6km v tom vedru se mi fakt nechtělo. Nezbývalo, než dneska již podruhé (na pána policajta pro úplné odpuštění pokuty nezabraly) nasadit smutné oči a na férovku jsem se jí zeptal, jestli by nebyla tak hodná, a nehodila mě do přístavu. A hodila! 😀

Tříhodinovou cestu lodí jsme si zkrátili nedávno odvysílaným prvním dílem druhé série dokumentárního cyklu Planet Earth. Naprosto doporučujeme!

Naše ubytko má tři rozdílně barevná patra. Naše patro je růžové. K tomu i celý náš pokoj. Lena je z toho dost odvařená..

Večer jsme si dali lehkou procházku nejbližším okolím. Lena poprvé v životě ochutnala humra. Že prej to chutná jak přerostlá kreveta 🙂 Zatím na nás George Town působí příjemným dojmem. Zdejší domky se zdají mít charakter a jsou zkrášleny různorodým street artem.

Ubytko je sice fajn čistý a růžový, ale internet je tu totální shit, a proto bohužel uvidíte fotky až později…

Dneska nás čekal přejezd ze západní části Malajsie více do středu do Cameron Highlands, oblasti čajový plantáží.
Asi by to všechno klaplo uplně v pohodě, kdybychom na místo vyzvednutí nepřišli asi o pět minut později. Pani na přepážce koulila oči a řekla, že jdeme pozdě a ať si sednem venku na lavičku. Vůbec jsme nevěděli, jestli se ještě dneska dostanem do 5 hodin vzdálené destinace nebo o kolik nás to bude stát víc. Po chvíli nás vzal mikrobus na autobusové nádraží, kde jsme pak čekali dalších 20 minut, než náš autobus přijel. A ještě 20 minut, než se rozjel. Tolik k tomu, že jsme přišli „pozdě“.

Bydlíme v malém městečku oklopeném kopci v cca 1500 metrech nadmořské výšky. Nejlepší tu je ten vzduch. Příjemně studený a takový čistý. Velký rozdíl oproti posledním třem týdnům strávených u moře.

Ráno jsme se opět stopem vydali na čajovou plantáž i s přidruženou fabrikou. Vzali dva francouzští kluci a shodou okolností jeli přesně tam, kam my. Bingo!

Plantáže byly moc hezký. Posuďte sami z fotek. Ale ty vietnamský (v příspěvku zde) mi přišly ještě o trochu hezčí. Asi ty vyšší kopečky nebo co. Továrna na čaj byla roztomile maličká. Tři místnosti – nadrtit lístky, nechat zfermenovat, vysušit a roztřídit.

Zpátky nás zase stopem vzali dva kluci přímo do našeho městečka i když tam vůbec neměli namířeno :-). Byl čas obědu, tak jsme se nadlábli a s nápisem na ceduli KL (Kuala Lumpur) jsme vyrazili k silnici. Nutno podotknout, že KL byla v tu chvíli vzdálená přes tři hodiny cesty autem 🙂

Nechtěli jsme nic podcenit, takže plán byl buď stopnem někoho přímo až do KL během hodiny a půl nebo ve tři odpoledne sednem na bus. Už už jsme to chtěli zabalit, když tu zastavilo auto. Kluk (programátor 🙂 v něm byl sám a opravdu nás hodil až do KL na nadzemku, kterou jsme si dojeli do centra k booknutému hotelu.

Zamilovali jsme si tu indickou kuchyni. Já si libuju v jehněčím mase a Lena si pochutnává na naanech 🙂 to byla večeře a teď hurá na kutě, zítra vstáváme ultra brzo…

Tento příspěvek odpíchnu ještě dvěma zapomenutýma fotkama ze včerejšího chrámu.

V sobotu hned ráno (dobře no, tak v jedenáct) jsme nasedli na půjčenou motorku a vyrazili jsme směr Chiang Rai. Google mapy ukazovaly 180 km a tři hodiny cesty autem. Pár nutných zastávek k protažení nohou nám trasu protáhlo na čtyři hodiny. Cestou jsme potkali White Temple (bílý chrám). Jako z pohádky 🙂

Ihned potom jsme se jeli ubytovat, protože jsme z jízdy na motorce byli dost vyšťavení. Celou cestu nám svítilo sluníčko, takže jsem měl lehký úpal. A navíc naše zadky si i přes větší motorku (větší sedadlo) od Vietnamu na sezení na motorce dost odvykly, takže opět velká bolest.

Když jsme si trochu odpočinuli, vydali jsme se do centra shlédnout show sochy s hodinami uprostřed kruhového objezdu. Trvalo to asi deset minut, během kterých se střídalo barevné osvětlení sochy a hrály do toho písničky. Dal bych tomu tak 2/10 🙂 K večeři jsme opět měli Khao Soi. Nechceme se připravit o jedinou šanci vychutnat si toto skvělé curry jídlo.

Po večeři jsme to vzali přes noční trh, kde si Lena pořídila černé tričko se sloníkem vepředu. Určitě se někde někdy objeví na fotce, tak dávejte pozor 😉

V neděli jsme se nejdříve vydali za Černým muzeem. Dosti depresivní soustava černých budov plných kůží ze zvířat, různých jakoby rituálních předmětů a divného nábytku vytvořil jistý národní umělec Thawan Duchanee. Že prej to odráží budhovo utrpení. Lenky či se na tomto místě vůbec necítilo dobře, a proto jsme to po chvilce zabalili a jeli se podívat na Chiang Rai pláž. Jako nic moc. Travnatá neudržovaná pláž po obvodu lemovaná přístřešky nabízející místní vývařovny k posezení s výhledem na řeku. Měli jsme vlastní svačinu, a tak jsme radši pojedli opodál, aby nás neotravovali místní hustleři.

Asi už je to dost ohraný, ale Khao Soi k obědu bylo moc dobré 😀 Posilněni na cestu zpět do Chiang Mai jsme sedli na moto. Vlastně ještě něco o motorce. Tentokrát jsme půjčili silnější stroj – Honda PCX150. Cestovní rychlost okolo 90kmh. Maximálka na 105. Radost s tim jet. Už jenom kdyby to nebyl skútr. Ten posed na tom je na dlouhou trasu fakt za trest.

Po příjezdu jsme si ještě na motorce přestěhovali bágly do jiného hostelu, kde jsme si dopřáli vlastní pokoj. Chvilinku jsme si odpočinuli a vydali jsme se na slavný nedělní trh. Uáááá. Miliony stánků a ještě větší miliony lidí zabraly ulice uprostřed města. Projít se takřka nedalo. Připadal jsem si tam jak tučňák, co se kolíbá z jedné nohy na druhou a pomalu se sune vpřed. Každopádně jsme pokoupili trochu suvenýrů a naprosto vyčerpaní jsme padli do postele.

Dnes v pondělí se Lena probudila s teplotou a nejspíš i chřipkou. Už včera byla trošku nachlazená. Já se zase probudil nevyspalej, protože už od rána nám pod okny jezdila auta a motorky. Naštěstí jsme nic velkého již na dnešek neplánovali, takže jsme si po další porci Mango curry naordinovali odpočinek na hotelu.

Večer nás čeká přejezd do dalšího městečka nočním spacím busem, tak nám držte palce, ať to proběhne bez problému a Léňa se mi brzo uzdraví.