Archiv autora: cilf

Ráno jsme se opět stopem vydali na čajovou plantáž i s přidruženou fabrikou. Vzali dva francouzští kluci a shodou okolností jeli přesně tam, kam my. Bingo!

Plantáže byly moc hezký. Posuďte sami z fotek. Ale ty vietnamský (v příspěvku zde) mi přišly ještě o trochu hezčí. Asi ty vyšší kopečky nebo co. Továrna na čaj byla roztomile maličká. Tři místnosti – nadrtit lístky, nechat zfermenovat, vysušit a roztřídit.

Zpátky nás zase stopem vzali dva kluci přímo do našeho městečka i když tam vůbec neměli namířeno :-). Byl čas obědu, tak jsme se nadlábli a s nápisem na ceduli KL (Kuala Lumpur) jsme vyrazili k silnici. Nutno podotknout, že KL byla v tu chvíli vzdálená přes tři hodiny cesty autem 🙂

Nechtěli jsme nic podcenit, takže plán byl buď stopnem někoho přímo až do KL během hodiny a půl nebo ve tři odpoledne sednem na bus. Už už jsme to chtěli zabalit, když tu zastavilo auto. Kluk (programátor 🙂 v něm byl sám a opravdu nás hodil až do KL na nadzemku, kterou jsme si dojeli do centra k booknutému hotelu.

Zamilovali jsme si tu indickou kuchyni. Já si libuju v jehněčím mase a Lena si pochutnává na naanech 🙂 to byla večeře a teď hurá na kutě, zítra vstáváme ultra brzo…

Dneska nás čekal přejezd ze západní části Malajsie více do středu do Cameron Highlands, oblasti čajový plantáží.
Asi by to všechno klaplo uplně v pohodě, kdybychom na místo vyzvednutí nepřišli asi o pět minut později. Pani na přepážce koulila oči a řekla, že jdeme pozdě a ať si sednem venku na lavičku. Vůbec jsme nevěděli, jestli se ještě dneska dostanem do 5 hodin vzdálené destinace nebo o kolik nás to bude stát víc. Po chvíli nás vzal mikrobus na autobusové nádraží, kde jsme pak čekali dalších 20 minut, než náš autobus přijel. A ještě 20 minut, než se rozjel. Tolik k tomu, že jsme přišli „pozdě“.

Bydlíme v malém městečku oklopeném kopci v cca 1500 metrech nadmořské výšky. Nejlepší tu je ten vzduch. Příjemně studený a takový čistý. Velký rozdíl oproti posledním třem týdnům strávených u moře.

Dnešek byl docela nabitej. Potřebovali jsme se dostat z jednoho ostrova na druhej. Přístav byl v druhym městě vzdáleným 23km. Rozhodli jsme se opět co nejvíce využít již zaplacenou motorku, a tak mě zase čekala jízda na dvakrát – jednou s baťohem, krosnou a Lenou, podruhé to samé bez Leny. Že nestíháme uplně podle plánu jsem si uvědomil, když jsem se podíval, jak dlouho vlastně trvá cesta z našeho ubytka do přístavu. Mapa ukázala 37 minut. Já počítal tak 20. V případě jedné cesty by to nebyl takovej problém, ale mě ty cesty čekaly 4. Takže pospícháme.

Lena nám předchozí večer koupila lístky na loďku. Trošku ale zabojovala s objednávacím formulářem a omylem se jí platba strhla dvakrát. Ráno strávila voláním a obepisováním přepravní společnosti, aby jí jednu z plateb vrátili. (Nakonec se zadařilo)

Já se mezitim šel pokusit tyto lístky vytisknout. Pani na recepci našeho ubytka tiskárnu neměla. Ale že prej ať to zkusim hned u hlavní silnice. Tak jsem vyrazil na motorce. Jen tak nalehko s telefonem a usb flash diskem. Bohužel se tisknout nepovedlo hned u cesty, ale až kousek opodál v jednom informačním kiosku. Vyrazil jsem tak moc nalehko, že jsem si nevzal ani peníze 😀 Naštěstí to klukovi obsluhující počítač moc nevadilo a vytiskl mi to zdarma. Komu to ale vadilo byl pan policajt, kterýmu se nezamlouvala moje jízda nalehko bez helmy, řidičáku a vlastně i peněz na zaplacení pokuty :-/ Nechal jsem mu u stolečku mobil a zajel pro doklady. Vyměřil mi pokutu za zapomenutej řidičák 150MYR (900Kč) a za jízdu bez helmy 300MYR(1800Kč). Povedlo se mi obměkčit a nakonec mi nechal si vybrat, kterej prohřešek mi je milejší a ten zaplatit. Inu drahé vytisknutí lístků. Celá tahle taškařice navíc zabrala asi hodinu. Tolik k našemu pospíchání.

V 12:50 jsme měli všechny bágly v přístavu a chybělo už jenom vrátit půjčenou motorku. Půjčovna se nacházela 6km daleko. Na loď jsme měli nastupovat 14:30. Řikam si, to je pohoda. Z půjčovny si zpátky vezmu taxíka a ještě cestou stihnu nakoupit oběd. Jaký překvapení mě čekalo, když jsem dorazil na místo a půjčovna měla stažené plechové rolety. ZAVŘENO. Pátek odpoledne. No jo vlastně, v týhle části Malajsie může víkend začínat už v pátek kvůli vyhrazenému času na modlitbu. Bych se posral. Co teď? Zkusil jsem zvolat, že potřebuju vrátit motorku do nejbližšího otevřeného okna. Zahlédl jsem tam nějakou místní pani, která nevypadala, že by jí to jakkoliv zajímalo. Tak jsem se šel poptat do vedlejší autoopravny, jestli třeba nemaj na půjčovny číslo, abych to nějak vyřešil. Bohužel mi nedokázali pomoct. Teda vlastně trochu jo. Díky nim jsem se znovu šel podívat před půjčovnu, jak že se ten podnik vlastně jmenuje, abych zkusil telefonní číslo pohledat na internetu. V tu chvíli se už ale na mě v nejbližším otevřeném okně usmívala majitelka půjčovny. Ona bydlí hned vedle! UFfffff..

Motorku jsme měli předplacenou na měsíc, protože to vycházelo znatelně výhodněji, než platit denní taxu. Pani mě velice překvapila, když mi za našich 16 dní výpujčky vrátila kromě zálohy ještě půl měsíční taxy. Podle toho, co nám vysvětlovali na začátku výpujčky, to tak vůbec nemělo dopadnout. No co, asi měla dobrou náladu při pátku. Pak mě ale překvapila ještě jednou, když mi sdělila, že teď žádný taxíky nejezdí, protože je čas modlitby. Ach jo, jak se teď asi mam dostat zpátky do přístavu? Běžet zpátky 6km v tom vedru se mi fakt nechtělo. Nezbývalo, než dneska již podruhé (na pána policajta pro úplné odpuštění pokuty nezabraly) nasadit smutné oči a na férovku jsem se jí zeptal, jestli by nebyla tak hodná, a nehodila mě do přístavu. A hodila! 😀

Tříhodinovou cestu lodí jsme si zkrátili nedávno odvysílaným prvním dílem druhé série dokumentárního cyklu Planet Earth. Naprosto doporučujeme!

Naše ubytko má tři rozdílně barevná patra. Naše patro je růžové. K tomu i celý náš pokoj. Lena je z toho dost odvařená..

Večer jsme si dali lehkou procházku nejbližším okolím. Lena poprvé v životě ochutnala humra. Že prej to chutná jak přerostlá kreveta 🙂 Zatím na nás George Town působí příjemným dojmem. Zdejší domky se zdají mít charakter a jsou zkrášleny různorodým street artem.

Ubytko je sice fajn čistý a růžový, ale internet je tu totální shit, a proto bohužel uvidíte fotky až později…

Po 14 dnech dobrovolničení nastal čas popojet. A protože náš rozporuplný hotel se nacházel uprostřed ostrova (rozuměj proklatě daleko od pláže), tak jsme se včera ještě na pár dní přesunuli blíže k písku a vodě.

Cílem včerejšího dopoledne bylo přestěhovat se z jednoho hotelu do druhého. Z bodu A do bodu B přesunout dva lidi, dva baťohy a dvě krosny na našem půjčeném skútříku. Ať jsem to počítal jakkoliv, vždy mi vyšlo jet na dvakrát. Poprvé já s baťohem a těžší krosnou, podruhé s baťohem, lehčí krosnou a Lenou. Proběhlo by to i hladce, kdyby nás nezdržel dvouhodinová monzunová přeháňka. Od nového ubytka si slibujeme hlavně docházkovou vzdálenost na pláž a rychlejší a stabilnější internet.

Co jsme si ale neslibovali byl ten dvorek se slepicema a kohoutama hned pod oknem. První zakokrhání nás vzbudilo v 1:45! Nechápu… Lena to vyřešila špuntama, já to jako správnej Revenant přečkal 🙂

Blíže k pláži jsme se přesunuli hlavně kvůli tomu, že Lena prohlásila, že má asi plážovej deficit. A tak ráno neLenila a hned se tam šla plácnout 🙂 Já tak moc velkej kámoš se sluníčkem nejsem (navíc všude ten písek že jo), takže jsem zůstal na pokoji a jako správnej ajťák se zdržoval pouze ve stínu a trošku jsem si programoval.

Odpoledne jsme se byli poplážovat spolu, přece jenom je to asi na nějakou chvilku naše poslední moře. Ta voda byla tak teplá, že to až nebylo příjemný 🙂 A viděli jsme dvojitou duhu jakoby před mrakem, i když bylo krásně polojasno..

 

V tomhle dobrovolnickym počinu zní dohoda tak, že po šesti odpracovaných dnech má člověk nárok na celý den volna. A protože bylo hezky, stalo se tak dnes.

Nejdříve jsme vyrazili do půjčovny motorek, abychom si nechali vyměnit přední světlo. Často zůstaneme na pláži nebo někde jinde až do západu slunce a jet potom domů bez potkávacích světel neni žádná prdel. Žárovku nám vyměnili naprosto bez problémů. Když už jsme tam byli, chtěli jsme se podívat i po lepší helmě. Ukázalo se ale, že moc lepších helem tam nemaj, tak jsme aspoň vyfasovali nový plexiskla.

Další zastávkou byl ranní trh, kde jsme si slibovali koupit mi nový dioptrický brejle. Sice mojí cca jednu dioptrii maj, ale pouze na blízko. Takže smůla.

Následovala návštěva nejvyšší hory ostrova. Narozdíl od ostrova Ko Pha Ngan, kde jsme se nahoru dvě hodiny brodili pralesem, tady nám posloužila motorka. Podél cesty jsme potkali spoustu makaků a uplně nahoře jsme si užili i pár hezkých výhledů, které bohužel vy tu neuvidíte, protože tady na tom shit internetu nám ty fotky prostě nahrávat nejdou :-/

Potom jsme se museli vrátit domů, protože si Lena zapomněla plavky a u vodopádů nebo na pláži nechtěla dělat nahuLenku. Naše motorka má skvělou vlastnost. Nefunguje tachometr. Nejdřív jsem si myslel, že to je špatně. Ale Lena bez toho nedokáže poznat, jak jedeme rychle a počet okřiků ohledně moc rychlé jízdy díky tomu klesnul na nulu 🙂

K obědu jsme pojedli výtečné zelené kuřecí placky (takovej trochu bramborák style) pořízené předchozí den na night marketu a mohli jsme pokračovat na SkyCable a SkyBridge (odkaz na jejich web), asi největší atrakce ostrova. Za 50 jejich (300našich) na jednoho člověka dovezla lanovka na kopec, odkud byl krásný výhled na severní a západní část ostrova. Vedl odtud také 125 metrů dlouhý Sky Bridge. Měli jsme velké štěstí jak na žádnou frontu u vstupu, tak také na skvělé počasí. Lanovka se pyšní světovým prvenstvím v kategorii šikmost výstupu. Činí celých 42 stupňů!

Po sestupu se ještě Lena pomuchlovala s dost opelichanýma a oplzlýma králíkama a jelo se na pláž. Ta patřila hotelovému resortu, kde jsme ovšem nebyli ubytovaní. Ale jsme dost bílý na to, abychom se mohli tvářit, jakože tam opravdu ubytovaní jsme, a tak jsme hravě došli až na pláž k tomu ještě s úsměvem na rtech. Až na mrtvou rybu hned zkraje a trochu listovýho bordelu to tam bylo moc fajn. Asi po deseti minutách pobytu ve vodě nám začlo pršet. V tu chvíli jsme uvítali skvělé zázemí hotelové pláže a zabydleli jsme se pod jedním z velkých slunečníků i s dvěmi lehátky. Takovýhle vymoženosti prostě člověk na veřejný pláži nepotká 🙂

Objevili jsme tam i chodník, který umožňoval nahlédnout do mangrove lesa. Tyto stromy mají hodně hluboké kořeny a zabraňují prostupu slané vody dále do vnitrozemí. A jak jsme byli rádi, že jsme se tam vydali, když jsme tam spatřili černé tuze roztomilé opičky (odkaz na google images). Poprvé, co jsme je potkali na tomto ostrově. A ještě k tomu v jejich přirozeném prostředí. Bohužel, když jsme se vrátili, že si je vyfotíme, tak už byly moc daleko od chodníku :-/

Cestou domu jsme povečeřeli nudné nudle, hodně pálivé curry a řízek s hranolkama 🙂

Doma Lena našla na posteli malé hovínko. Má za to, že to je ještěrčí hovínko a že tu s námi dva dny nezvěstné Světlana s Kateřinou stále žijí. Podle mě to je teda spíš myší hovínko, ale přece jí tu radost nebudu kazit..