Archiv autora: cilf

Dopoledne pršelo, a tak jsme se jali na pokoji utužovat náš vztah.

Odpoledne jsme se podívali na Dragon Mountain (Hàm Rồng). Byla to procházka na dvě hoďky na kopci přístupném hned z centra města. Naprosto doporučujeme! Za vstup 70Kč máte možnost uniknout z hlučného a prašného města do naprosté oázy klidu. Park je hodně členitý, takže i když nezabírá moc velkou plochu, máte pocit, jako by byl obrovský. Asi díky nutnosti platit za vstup a taky faktu, že je na strmém kopci, jsme se nahoře těšili mnoha chvilkám naprostého osamocení bez jediného dalšího turisty. Fajné.

Bohužel nemáme moc fotek, protože jsme většinu času řešili zásadní věci typu jestli naše imaginární děti budou mít v druhém patře našeho imaginárního baráku jedno nebo dvě umyvadla v koupelně 🙂 Já říkam, že jedno stačí, protože stejně nebudou chtít okupovat koupelnu najednou 😀

Po procházce následovalo bun cha v oveřeném místě, potrápení štěňátek u jezera a zevling na pokoji.

Malé zamyšlení nakonec. Sapa je sice hodně turistická. Ale pokud pominete ruch v jedné (v podstatě jediné) turistické ulici, nabízí se nedaleko města v údolí Muong Hoa (google obrázky) dechberoucí panorámata. Zde se i relativně jednoduše dostanete k homestay ubytování u pravých Hmongů, kteří se díky (nebo spíš kvůli) turistům naučili anglicky, takže se i něco dozvíte. Což opravdu není pravidlem při homestay ubytováních. Opravdu nezapomenutelný zážitek.

Zrovna tak jsou na dosah dva opravdu pěkné vodopády (Love & Silver Waterfall) a možnost návštevy okolních vesnic s různými kmeny etnických obyvatel. Ideální příležitost k půjčení si motorky a průzkumu po vlastní ose.

Sapu jsem navštívil již před čtyřmi lety. I když se mnohé změnilo, jedinečné zážitky tu na vás stále čekají, a proto můžu toto místo určitě doporučit k navštívení. A když budete mít čas, zastavte se na jednu nebo dvě noci v městě Mu Cang Chai, ať máte porovnání s malým neturistickým městečkem obklopeným terasami s rýžovými políčky 😉

Den jsme začli zhruba okolo dvanácté, kdy posilněni Bun Cha jsem se vydali navštívit bývalý královský palác Hmongů – Hoang Tuong.

Asi dvacet minut chůze měla být jeskyně. Bohužel jsme ji nenašli a ani místní nám neporadili. Tak jsme si to namířili k vodopádu. Ten byl ovšem dále než nám radili na informacích v centru města, a tak jsme to asi v půlce cesty k vodopádu otočili směrem zpátky k hotelu. No, aspoň že ten palác jsme našli 🙂

Zamilovali jsme si na zdejším trhu smažené závitky. Kus za 5kč. Měli jsme včera odpoledne, dnes k večeři a už se nemůžu dočkat, až se tam vypravíme zítra na snidani 🙂

Jo a v pokoji v hotelu nám neteče teplá voda.

Náš první deštivý přejezd. Takže do pláštěnky ihned ze startu. A hlavně přizpůsobit styl jízdy – pomaleji a obezřetněji. Asi i kvůli tomu nám tato cesta přišla zatím ze všech nejdelší.

I přes špatné počasí jsme potkali jedny z nejhezčích výhledů na kopcovité terasovité políčka. A taky jedno moc dobré Bun Cha. Ano, ještě pořád nejsem Bun Cha přejezen. Lenka sice jo, ale neumí si objednat nic jinýho 😀 A hlavně neustále zapomíná při objednávce zmínit, že tam nechce koriandr. Je to velká (trochu škodolibá) legrace 🙂

Cestou jsme zavítali i na sladkovodní jezero Noong. Chytli jsme jezero při nízkém stavu vody (díky období sucha) a díky tomu se nám naskytla neskutečná podívaná. Kopcemi obklopená plocha pokrytá souvislým travnatým kobercem vypadala jak z jiného světa. Zvrásněný povrch připomínal zemi Teletubbies. A k tomu se tam jen tak na volno procházeli buvoli. Co procházeli, spíše to připomínalo buvolí nebe. Zevlování ve stoje střídal odpočinek ve vodě po kterém následovalo rochnění v bahnitých jámách. K tomu tam běhalo štěně svolné k Lenčininýmu mazlení a na vodě zevlily kachny a husy (samozřejmě i s odchovem).

Neskutečné.

Do města Ha Giang jsme přijeli již za tmy. Měli jsme štěstí, hned první hotel nabídl prostorný pokoj s hezkým výhledem na řeku a kopec za přijatelnou cenu.

Po ubytování následovala malá procházka po městě, kdy jsme si ověřili, že nám opravdu chutná čerstvě vymačkaný drink z cukrové třtiny. A teď dobrou 🙂

 

Jsem zpět! Na jednu jedinou noc jsme s Leňourem byli rozděleni každý do jiného pokoje a hned jsem z toho měl bolení bříška. Už nikdy víc!

Dnešní přejezd byl dost náročnej. Moc nevim, co vám tu o tom vypráví můj spolujezdec, ale z mé strany je řízení tady dost záhul a tudíž i každá cesta dost namáhavá a vyčerpávající. Musí se hodně řadit, aby naše Honda Blade 110cc aspoň trochu jela do kopce (dost mi to připomíná starý dobrý časy na Simsonu). Musí se dávat pozor, protože místní silnice jsou hodně děravý a nezřídka kdy posetý štěrkem nebo hlínou, což pro jednu stopu neni nic moc. Taky se nesmí jezdit moc rychle, jinak se zezadu ozve, že se jede moc rychle 😀 Ale zároveň se člověk snaží jet svižně (v rámci bezpečnosti, co situace dovoluje, samozřejmě), protože tím roste funfactor pro řidiče a taky o to rychleji odtikávají hodiny čas protrpěný nepohodlným sezením.

Jo a dneska jsme byli svědky dopravní nehody. Pánovi před námi na motorce na štěrku ujelo zadní kolo do smyku a položil se na zem. Uplně jak z akčního filmu! Naštěstí nejel moc rychle, takže se mu nic nestalo. Akorát z motorky mu začal téct olej. Samozřejmě jsme u něj zastavili. Pán se ihned začal starat o motorku. Z toho jsme usoudili, že je v pořádku a že mu nijak nedokážem pomoci, a tak jsme trochu rozrušeni pokračovali. První vyšetřovací verze incidentu zní: Mobil za řidítka nepatří. Podle Lenky pán psal za jízdy SMSku a ztratil kontrolu nad vozidlem. Tomu by i odpovídal mobil nalezený kousel od padlého stroje. A nebo ho dostihla karma, za to, že mě předjel 😀

Po příjezdu do města už jsme skoro začli propadat panice, když i čtvrtý hotel nám oznámil „full“, když o moment později si to paní recepční rozmyslela a nabídla nám pokoj na jednu noc. Heuréka! Po poslední zkušenosti s ne příliš pohodlným homestayem jsme se opravdu těšili na bezstarostný pobyt na hotelu.

K večeři zajímavé smažené závitky a neochucené tuhé vařené kuřecí maso s rýží. Závitky fajn, kuřecí nic moc. Aspoň to bylo neškodné, což ve zdejších podmínkách taky neni uplně k zahození.

Dneska bez fotek. Dobrou 😉

Náš asi nejdelší přejezd. Zabralo to 7 hodin z toho asi 5 hodin prosezených na motorce. Urazili jsme 150km. Bystré hlavy si jistě již spočítaly, že průměrná rychlost činila krásných 30km/h. Ano, přesně v takovém stavu a tak klikaté jsou cesty v severním Vietnamu.