Archiv autora: cilf

Jednoho krásného květnového odpoledne roku 2015 mě moje nejskvělejší kámoška Bára K. vzala pozvala na grilovačku. Toho dne se začal vyprávět společný příbeh Cilfa a Leny.

O pět měsíců později (listopad 2015) jsme se k sobě sestěhovali a začli vymejšlet, co dál. Společné vycestování se zdálo být ideální a roční working holiday (WHS) vízum na Nový Zéland ještě ideálnější. Navíc skvělý timing – s hodně štěstím víza obdržena v březnu 2016 a odjezd naplánován na září 2016.

Letět přímo na kiwi ostrovy nám přišlo škoda, a tak jsme si na přestup v Bangkoku vzali dva a půl měsíce s plánem podívat se po jihovýchodní Asii.

A zde začíná náš Ze(v)landí deníček 🙂

P.S. A co že to chcem dělat na Zélandu? Koupit auto (větší s matrací na spaní), během pár měsíců procestovat oba ostrovy a pak si najít práci a zkusit před návratem našetřit pár peněz. Takovej je plán, ale jestli chcete vědět, jak to skutečně všechno dopadne, tak nás tu sledujte 😉

P.P.S. Pokud žijeme moc pomalu a máte snad krátkou chvíli mezi jednotlivými příspěvky, můžete se mrknout na naší minulou cestovatelskou tvorbu:

• Dva semestry v USA 2012/2013
• Tři měsíce v Portugalsku podzim 2014
• Dva týdny v Kambodže únor 2015
• Leny měsíc na Bali září 2015
• Deset dní v Maroku prosinec 2015

První naší položkou tohoto dne byla návštěva místní tržnice, kde jsme měli v plánu nakoupit rozmanité druhy zdejšího ovoce. Leně se totiž minulou noc neudělalo uplně dobře, a tak ovoce měla být „sázka na jistotu“ 🙂

 

U mě vyhrálo mango, Lena si nejvíce pochutnala na smradlavém a mazlavém durianu 🙂

Po návštěvě tržnice nás čekal chrám svítání. Shodli jsme se, že je aspoň trochu zajímavej. Na rozdíl od ostatních uplně stejně vypadajících posvátnejch budov.

Tento chrám získal dalších pár bonusových bodů i za příjemnou udržovanou zahradu a nápadité záchody.

Po chrámu jsme si jako další místo ke konzumaci nakoupeného ovoce vybrali park.

Byl plný sportovců (dokola vedla běžecká trať). Konalo se i hromadné předvičování a různě podivuhodné sporty.

Park nás zaujal rozmanitou zvířenou. Přeci jenom ty všude přítomné psi a kočky se člověku rychle přejí (haha).

Dostal jsem od mámy rozkazem, abych fotil víc zvířat a míň jídla. Proto jsem byl moc rád, když se objevil tenle ještěr. Ještě teda mohl trochu líp zapózovat, ale co už.

Po parku jsme si to namířili rovnou zpátky na hostel, abychom si trochu odpočali a mohli se vydat brouzdat noční Khao San Road.

Shodli jsme se na společné chuti na curry jídle – nudlí už bylo dost. Po zevrubném porovnání všech jídelních lístků v perimetru jednoho kilometru od Khao San Road jsme se usídlili v The Macaroni Club. Toto místo jsem si zkusil již při mé minulé návštěvě Bangkoku před dvěmi lety porcí zapáleného kuřete. Nutno říct – i curry tady mají výborné.

A teď už šupky hupky do postele. I na zítra máme velké plány. Jestli teda vstanem nějak normálně 🙂

Ještě než se pustíme dál, musíme se pochlubit, jak se taky dá večeřet. Abyste si nemysleli, že to všechno je o naleštěnejch fotkach a supr dupr romantice. Přinesl jsem jídlo na véču v igelitových pytlíkach a zhruba takle to dopadne, když na pokoji nemáte ani talíř 🙂

Dneska jsme si potřebovali zabalit, vyčlenit pár věcí, které s námi nebudou pokračovat po Asii, a stihnout bus v 18:00. Všechno se to povedlo….
Že chcete vědět víc? No dobře, tak jedem.
Ráno bylo asi nejhorší se rozhodnout, které všechny věci si chceme uložit na hostelu, abychom se s nimi nemuseli tahat po Asii. Hlavně šlo o teplé oblečení na Zéland a pohorky. Nejdřív jsme mysleli, že si tam schováme i noťasy, ale nakonec jedou s náma. Snad tim snížíme šanci ztráty či zcizení.. Ta taška na nás bude čekat v takovym supr malým kumbálku plným různýho harampádí. Naštěstí zadarmo a samozřejmě bez jakýhokoliv papíru nebo potvrzení. Tak snad budou moje nový pohorky nějakýmu Thajci slušet…

Po checkoutu jsme se rozběhli pěšky do Chinatown. Nicméně cestou se s náma zakecal jeden místní klučina a poslal nás na Buddha festival. Ten jsme sice nenašli, ale za to jsme objevili těžce organizovanej trh (každej měl při řazený svoje místo) plnej jídla a vůbec všeho možnýho.
Po chvilce se nás naprosto nezištně ujala prodavačka beta rybiček a pokusila se vysvětlit různé zákeřnosti zdejšího jídla. Hlavně teda Lence objednala jídlo bez koriandru, čímž nám oběma v podstatě zachránila celej den 🙂 a já si dal trochu nasládlý rybí curry s nudlema (vlevo)

 

Spokojeně najezení jsme se vydali směrem Chinatown. Když už máme místní SIM kartu, tak se snažíme pohybovat co nejvíce městskou hromadnou. Google mapy dokážou hodně poradit. Akorát občas ten autobus na daný zastávce jede na druhou stranu. Nebo nejede vůbec. 🙂 a to nás zrovna potkalo, takže jsme si nakonec vzali tuktuk místo chůze, abychom ušetřili trochu času, který by nám před odjezdem autobusu z Bangkoku mohl chybět.

Zdejší Chinatown je vlastně docela nuda, protože se zas tak moc neliší od okolního Bangkoku. V takovym New Yorku je ten kontrast podstatně větší.

Zpátky na hostel se nám podařilo autobus ulovit. Jinak když už se to povede, tak je to důvod k oslavě 🙂 jednak nemusíte dejchat všechny ty okolní smrady z vejfuků jako v tuktuku. A taky cestujete víc jako místní. A je to tak desetkrát levnější než tuktuk.

Paní na hostelu nás trochu vypekla. Chtěli jsme se před nocí strávenou v autobuse osprchovat, ale ne. Prej si to majitel nepřeje. Za to já bych přál milýmu majiteli sedět vedle mě za současný nemytý situace dvanáct hodin v busu. No nic, shit happens.

Teď už sedíme v autobusu směr ostrov Koh Phangan. Poštěstilo se nám oběma ulovit vlastní dvojsedadlo, tak snad už nebudem nabírat víc lidí. Odjezd se konal v 6pm, příjezd lodí na ostrov by měl být o 18 hodin později. Přejte nám šťastnou cestu bez zbytečných průjmů 🙂 Jo a bus je ‚foreigners only‘. Nenapadá mě proč, ale aspoň se nemusíme tak mačkat, takže fajn. Jo ještě. Označili si nás nálepkama s cílovou destinací. My máme na tričku PNG. Asi Léňu trochu potrolim a nalepim jí tam jinej ostrov 😀

Tak pa zejtra z pláže.

Chtěli jsme vyrazit co nejdříve, abychom se vyhnuli polednímu vedru. No co myslíte? Stoupání po svých jsme zahájili v 11am a trvalo nám dvě hodiny dostat se nahoru. Tolik k polednímu vedru. Nějak nám ty rána nejdou.

A proč že se nám nepodařilo vyrazit dříve? Tak za prvý Lena je hroznej spáč 🙂 ale tentokrát za to spíš může píchnutá pneumatika. Jel jsem ráno do města pro vyprané oblečení a najednou jsem cítil, jak mi zadní kolo „plave“. Vrátil jsem se teda pomalou jízdou na hotel, kde jsem čekal, že mi to člověk z půjčovny opraví nebo jinak vyřeší. Kouknul na to, na hodinu zmizel a nic se nestalo. Bohužel tou dobou nebyl poblíž nikdo, kdo by mluvil anglicky, a tak jsem se spokojil s tim, že to snad zařídí nebo opraví. Jaká chyba. Po hodině se naše pneumatika neuzdravila, a tak jsem začal bejt trochu víc akční a že si s tim teda sám zajedu do města to nechat opravit. To už pána z půjčovny asi trochu vyděsilo, tak skočil pro novej předávací papír a dostali jsme jinou motorku. Samozřejmě si za píchlou gumu nechal zaplatit, ale co už. Tak jako tak by to šlo za náma.

Po malém ranním zdržení jsme se vydali na cestu. Ještě nakoupit svačinku a pro každého tři litry vody – nechtěli jsme nic podcenit. Zásoby jsme nakonec naplánovali moc dobře, vyšlo to akorát 🙂

Tenle motýl si naštěstí sedl. Vyfotit letícího motýla – nemožné. Vyzkoušeno za vás..

Samotný trek se dá vidět zaznamenaný zde na endomondo. Během dvou hodin výstupu jsme ušli tři kilometry, vystoupali 600 výškových metrů a vypotili hektolitry špatné fyzické kondice 🙂 Lena to měla ještě s bonusem, protože si na výstup vzala sloníkový kalhoty. Nedovedu si představit, jakým peklem ta holka prošla v DLOUHÝCH kalhotech. Cestou nahoru si je ještě roztrhla v rozkroku. Podezřívam jí, že to bylo schválně, aby měla aspoň trochu větrání.

Což nás přivádí k dalšímu problému. Mají tady spoustu tématického hezkého a vzdušného oblečení, akorát nic z toho velikostí na ženy normálního vzrůstu jako je Lena. Zatím každá návštěva trhu se stánky s oblečením u ní skončila někde mezi nasraností, zklamáním a chutí se zabít. Naštěstí se to dá docela dobře orálně léčit. Nejlíp funguje smradlavý durian nebo čerstvá voda z nezralého kokosu 🙂

Cestou zpátky z Khao Ra jsme se ještě stavili u jednoho vodopádu. S vodopády je tu ale teď potíž, protože období sucha. Upravený název vodopádu na fotce níže to krásně vystihl.

Po odpolední siestě jsme se vydali na večerní žrádelní market. Ukrutně pálivé mleté vepřové na půl se sladkokyselým kuřecím a makrela završené palačinkou s nutelou a banánem 🙂

Od centra města bydlíme zhruba dva kilometry a vlastně všude kam se člověk chce po ostrově podívat, potřebuje motorku. Takže si jí necháme i na zejtra (úterý), kdy tu máme zaplacenou poslední noc.

To už abychom začli plánovat, kam se podíváme dál. Tohle freestyle dovolenkování mě baví 🙂

Budíček mi zazvonil v 5:45, takže tenle den byl špatně hned od samýho začátku. Sbalit věci, v 6:30 taxi do přístavu, v 7:00 odjezd lodí. Na lodi Lena spala (víte, jak ve filmech vždycky tu mrtvolu přikryjou, aby se na ní ostatní nemuseli koukat..)

A já koukal na předstahovaný videa na youtube. Když jsem se šel projít a nakouknul jsem přes zábradlí, jak naše velká loď svojí rychlostí dělá obří vlnu, vítr mi odnesl kšiltovku. Tak jsem pro ní skočil a pak mi trvalo několik hodin, než jsem doplaval zbylých pár kilometrů na pevninu. Mezitim se Lena probudila a když mě na celé lodi nenašla, začla hrozně vyvádět až se na ní muselo vrhnout pět Thajců, jenom aby jí dokázali dát sedativa. (až po tu ztracenou čepici je to bohužel pravda).

Taky bych se mohl zmínit, jaký jsme si dali skvělý jídlo na přestupu, ale přeci si nebudu kazit večer tou hroznou vzpomínkou. No, Lena si dala bílou omáčku s houbama. Až na to, že houby nebyly houby, ale plíce (či jiný tomu podobný vnitřnosti), kterých se ze strachu experimentovat před bezmála tří hodinovou cestou v autobuse ani nedotkla. Já jsem si objednal vepřové curry, ale chybně jsem odhadl paní prodavačku, která ovšem správně odhadla mojí turistickou barvu kůže, když mi schválně nedala omáčku, a já jsem si tak sám naložil dvakrát tolik omáčky, abych snad nepřišel o nějakou nezapomenutelnou chuť. Inu, opravdu na to jídlo nezapomenu. Ale spíš než kvůli chuti to bude kvůli té jemné pálivosti, kterou jsem ještě půl hodiny rozdejchával.

Tři běloši (já, Lena a Australan) a jeden Thajec se opravdu nevejdou na zadní čtyřsedačku v mikrobuse dimenzovanou pro hubený Thajce. Ano, takže jako sardinky bez hnutí více než hodinu. Naštěstí pak pár místních vystoupilo, tak se situace v mikrobusu trochu uvolnila. K tomu ještě přispěla Lena se svým vykřiknutým požadavkem na řidiče, že by potřebovala toilet. Nechtělo se jí to držet dalších 45 minut. Stejně tomu pořád nerozumim. Vždyť přece byla těsně před odjezdem mikrobusu. Něco jako před hodinou a půl. To je délka průměrnýho filmu 🙂 Přibrzdili jsme jí na nejbližší benzínové stanici.

Khao Sok je prý nejdeštivější oblastí v Thajsku. Zdejší deštný prales by dokonce měl být starší než ten Amazonský.  V době našeho příjezdu panoval zrovna ohromný slejvák, a tak jsme byli moc rádi, když nás mikrobusem odvezli až k našemu ubytování. Jeli jsme sem s plánem zaplatit si dvoudenní tůru plnou krásné přírody a úžasného dobrodružství. Ale za současného deště a předpovědi bouřek na následujících 14 dní jsme si nebyli jisti, do jaké míry bychom byli schopni jednotlivé části tůry absolvovat a nechtělo se nám vyhodit zbytečně relativně dost peněz. Tak se zítra půjdeme podívat po okolí a eventuelně se rozhodnem, jestli si nedáme aspoň kratší jednodenní tůru.

Přál bych vám zažít to noční ticho. Ani by vám nepřišlo, že je všude okolo prales.

Aspoň, že nemusim používat repelent. Stačí, když se držim blízko Leny. Všichni komáři jdou totiž na ní 😀 A taky mě samozřejmě baví, jak kvůli tomu psychuje 😀