Ze(v)landujeme

Bohužel ani ve čtvrtek ráno nebyly příznivé podmínky (viditelnost ve vodě) pro plávání s tuleni. Byli jsme z toho moc mrzutí, ale tak aspoň se sem máme proč vrátit. Nebo si to dáme někde jinde. Jako cenu útěchy jsme si aspoň vyšlápli kousek nejbližšího kopce, kde ještě byla potrhaná silnice od posledního zemětřesení.

Odpoledne jsme se objížďkou opět konvojem přesouvali dolů zpátky do Christchurch. Cesta to byla velice úmorná, protože celou dobu úporně svítilo sluníčko. Po hodině a půl to odrovnalo prvního řidiče (mě) a muselo se střídat. Lena to vydržela další asi hodinu, než jí napadlo, aby si do bočního okna skřípla ručník. A byla pohoda 🙂

S naším self-contained autem můžem zrovna tady spát všude, kde to není přímo zakázané nějakou značkou. Tak jsme si zaparkovali jak páni hned u pláže a veřejných záchodů se studenou sprchou. Akorát ty záchody zamkli už asi v devět hodin večer. No neva. Keřík taky posloužil.

Ráno se Lenka chopila pláže a šla si bosky zaběhat. Já si dal svoje plenky a máchání (plank & kettlebell swings) hned v parčíku u auta. Studená sprcha bodla!

Po dlouhé době ve velkém městě. Leně odrostla hlava, teda vlasy, a tak bylo potřeba navštívit neznámou kadeřnici. Moc tomu nerozumim, ale vypadá to, že to je velký dobrodružství. Vrátila se s melírem a byla hrozně nešťastná. Že tu ty melíry dělaj moc šedivý nebo co. Když Lena je vždycky nešťastná, když přijde od kadeřníka, takže je to asi normální.

Protože jsem nečekaně získal dvě hodiny času, tak jsem jel řešit auto. Nejde nám totiž odemknout klíčem boční dveře. Vždycky se teda musely odemknout přední dveře a pak rukou zevnitř vytáhnout špuntík u bočních dveří. Nemělo by to bejt drahý (cca $50) u zámečníka.

Pak jsme jeli do našeho oblíbeného obchodu Torpedo7 nakoupit další funkční oblečení z merino vlny. Merino je uplně super nejvíc pokroková technologie. Nebo možná ne. Důležitý je, že to oblečení nezačne smrdět po prvním kilometru šplhání do kopce. Dokonce se dá nosit i více dní za sebou bez jakéhokoliv zápachu. Což je nedocenitelná věc, když zrovna bydlíte v autě a nemáte pračku 🙂

Pak už jsme jenom dokoupili suroviny potřebné na bramboráky, které jsme večer připravili Jirkovi s Lenkou, u kterých opět parkujem na příjezdové cestě. Lenka si na jejich adresu nechala poslat nové kontaktní čočky a já nové brýle, abych neřídil jak krtek.

Večer jsme pokecali s Jirkou a unaveňoučký šli na kutě.

Ještě taková menší technická vsuvka. Již jsme sem pro vás nahráli přes 1GB fotek! To je, co? Poznal jsem to tak, že nám došla kapacita na zdarma hostingu od openshiftu. No a co s tim? Za každý další giga chtěli 1 euro měsíčně a to mi přišlo trochu moc. Tak jsem nám to nastavil tak, že všechny nové fotky se ihned po uploadu na blog přesunou na Amazon S3, což vychází o poznání levněji 🙂 Přišlo mi, že tohle Lenka nedokázala patřičně docenit, tak jsem se chtěl pochlubit aspoň tady…

A jako bonus video – to jsem si nemohl nechat pro sebe 😀 Lena si hraje na ovčáckýho psa.

V neděli večer jsme vyrazili za Pítrem na farmu. On i jeho zaměstnavatelé Mark a Jane nám řekli, že v tuto chvíli pro nás bohužel žádnou práci nemají, ale pokud bychom měli zájem, můžeme tam přespat a ráno se jít podívat, jak třídí ovečky. Vzali jsme je za slovo a nastavili budík na šestou na ráno. V sedm už byl slyšet rázný zvuk stovek ovcí naháněných z kopců. Čekali jsme s Pítrovým synem u ohrad a koukali na ohromující příchod osmnácti set bečících chomáčků. Mimochodem Pítruv syn vypadal trochu jako hezčí princ Harry, což tady vypadá půlka novozélandské populace.

Po příchodu oveček jsme chvíli jen koukali za ohradou, jak takové třídění probíhá. Ovce jsou postupně naháněny do menších ohrad a nakonec prochází úzkou uličkou, kde se dělí matky od mláďat a také musí rozdělit mladé kluky a holky. Kluci jedou rovnou na maso, holky se myslím prodávají. Po nějaké chvilce jsme byli zapojeni do práce a naháněli ovce z větších ohrad do menších. Byla to veliká zábava. Běhala jsem celý ráno za ovcema jak potroublá, ale moc mě to bavilo. Chápu, že každej farmář tu má aspoň 4 naháněcí psy, jelikož ti udělají všechnu práci za něj 😀 Navíc na těch psech bylo jasně vidět, že je jejich práce baví. Když měli chvilku, kdy nebylo potřeba nahánět ovce, přiběhli se k někomu nechat podrbat za ušima. Po roztřídění jsme si dali s Mark a Jane kafe, rozloučili se s Pítrem a pokračovali dál.

Chtěli jsme vyrazit do Kaikoury, ale to bohužel po posledním zemětřesení není tak jednoduché. Do Kaikoury je sjízdná pouze jedna silnice, kterou se vede jedenkrát denně konvoj a na ten se člověk musí zaregistrovat online den předem. Po registraci na konvoj jsme celé odpoledne odpočívali v autě. Byli jsme uhonění od oveček a stejně bylo celé odpoledne hnusně.

V úterý ráno jsme dojeli do Kaikoury. Zemětřesení tu opravdu zanechalo následky. Země se tu zvedla asi o dva metry, což jde nejvíce vidět u pobřeží. Z oblíbené turistické destinace se stalo tak trochu město duchů. Po příjezdu jsme byli oslavováni několika lidmi, že jsme první turisti, které vidí po několika týdnech. Odpoledne jsme si zajeli k tulenímu výběžku a pozorovali tuleně, jak se tu válí na kamenech, spí, občas se unaveně protáhnou, převalí na druhej bok, trošku si pomlaskají a spí dál. Našli jsme s Marou určitou podobnost mezi mnou a těmito zvířaty 😀 Rázem se stali jedněmi z top 10 mých oblíbených zvířat.

Ve středu jsme měli domluvené plavání s tuleni přes jednu místní agenturu. To se bohužel nekonalo, jelikož na to nebyly dobré podmínky. Vyjeli jsme si alespoň na místní zvířecí farmu a kamarádili se se spoustou zvířat. Lamy, prasata, husy, slípky, oslík, jelen, poník, kozenky, ovečka, psi, ti všichni se s námi za menší pamlsek rádi kamarádili 😀 Navíc zrovna probíhalo stříhání lam, což bylo velmi zábavné, neboť po ostříhání jedné z nich ji ostatní lamy nepoznaly, takže si musela znovu sjednávat respekt, aby jí ostatní neotravovaly 😀 Dokonce jsme se dozvěděli, že mezi sebou mají některé lamy své nejlepší kamarády, takže když byla odvedena druhá lama na sestřich, její nejlepší kámoš stál celou dobu u plotu a brečel, dokud ji nepřivedli zpět.

Po obědě, který jsme si uvařili u pobřeží s krásným výhledem na moře, jsme si šli zaběhat. Je super, jak vás každý z auta zdraví, usmívá se na vás a mává, když si tu jdete zaběhat.

Večer jsme se šli opět projít podél pobřeží, jestli neuvidíme nějakého modrého tučňáka. Občas se tu prý objeví a my jsme den předtím taky jednoho objevili, bohužel ale ležel u silnice a byl mrtvý. Když je tu jeden, musí tu být i další. Objevili jsme pouze odpočívající tuleně, ale viděli jsme tak krásný západ slunce, že jsem na tučňáky na chvilku úplně zapomněla.

Sobota K snídani se Lena rozhodla udělat palačinky. Byla to příjemná změna oproti müsli. Nakonec z toho vznikly spíš omelety, ale jíst se to dalo.:-)

Po snídani jsme se vydali na výšlap na nejbližší horu Isobel. Překvapilo nás, jak to bylo náročné. Celou cestu šíleně foukalo! Asi v půlce do toho začlo ještě pršet, ale nevzdali jsme to a došli až na summit, kde na nás čekala zasloužená odměna v podobě neskutečných výhledů na okolní údolí a kopce.

Jako relax aktivitu jsme si na odpoledne naordinovali zdejší lázně. Vyvěrá tu totiž minerální voda, a tak si tu kolem toho postavili celý koupací komplex. Je tu několik bazénků s různou teplotou a složením vody. Nejzajímavější byla asi sírová příchuť s teplotou vody 42 stupňů. Alespoň jsme se pořádně umyli 🙂

K večeři už jsme byli tak unavení, že jsme se ani na vaření nezmohli a otevřeli jsme hotovky z plechovek. Já zkusil špagety s masovými kuličkami (nic moc chuťově), Lena zvolila toustový chleba se sýrem a tuňákem. Po přidání meruňkového chutney se to dalo i jist 🙂
Neděle 

Dnešní den byl pojat odpočinkově po včerejším namáhavém výšlapu. Ráno krátká procházka lesem. Ale pozor. Potkali jsme houby! Nasbírali jsme plnou pláštěnku kousků, které jsme potom bezpečně identifikovali jako klouzky a udělali výbornou smaženici. Samozřejmě Lenka hodinu na mobilu hledala všechny jedovaté houby světa, aby zcela vyloučila možnost sebemenší otravy 🙂 

Po obědě jsme chvilku pozevlili v autě a pak jsme se vydali na farmu. Včera jsme se totiž v jednom minerálním bazénku seznámili s Pítrem, makáčem na nedaleké farmě. A když jsme se mu svěřili, že bychom si na NZ jednou chtěli farmaření vyzkoušet, tak nám dal svoji adresu a prej ať se stavíme, že pro nás možná nějakou práci najdou 🙂 Každá příležitost se má vyzkoušet, a tak jsme Pítra zajeli navštívit. Domluvil nám schůzku u majitelů farmy. Ti nám nebyli moc sympatický a navíc jsou teď dost zaneprázdnění oddělováním mláďat od dospělých ovcí. Takže by teď ani neměli moc čas nás cokoliv zaučovat. Zítra ráno si zkusíme přivstat a podívat se, jak nahání ovce. Pak uvidíme, co dál. Třeba něco vymyslí a budem se jim k něčemu hodit a zůstaneme tu déle. Ale spíš ne a pojedem dál po svých 🙂

Ale aspoň jsme si k Pítrovi domu hodili na noc nabít všechny powerbanky a další bezdrátové záležitosti 🙂

Včera polevil déšť, takže jsme rozlámaní z auta vyrazili provětrat pohorky do lesa. Bohužel jsme nepotkali ani kiwíka ani horského papouška Kea. Tak jsme si dali alespoň kiwi k svačině 😀Viděli jsme krásný vodopád a vlastně celá cesta je taková procházka pohádkovým lesem. Po cestě zpět jsem si vykloubila palec u ruky, takže jsem nadávala jak starej dlaždič.

Večer jsme zaparkovali v kempu, kde na nás zautočili sandflies, místní krvežíznivý mušky. Zabili jsme jich v autě desítky, ale všechy je zničit prostě nejde. 
Šli jsme spát se slepicema a ráno jsme brzo vyrazili na trek. Když jsme dorazili na parkoviště, uviděli jsme rozbitá okýnka u všech zaparkovaných aut. Někdo je tam přes noc vybral. Bylo mi dost líto nic netušících majitelů, kteří se vraceli z dvoudenních výletů zpět. 
Konečně jsme si vyšlápli trochu pořádnější kopec a měli nádhernou vyhlídku na okolní hory. Po cestě dolů se udělalo úplně jasno a poprvé bylo pořádně teplo. Na kraťasy a triko teplo. 
Díky počasí jsme mohli vyzkoušet projít si jeskynní řeku. Je to cesta na necelou hodinu, kdy vstoupíte do jeskyně a jdete proti proudu řeky úzkou štěrbinou ve skále. Voda je na začátku po pas, později pod zadek. Je potřeba čelovka, jelikož celou cestu je absolutní tma. Voda není zrovna teplá, ale je to takovej adrenalin, že mi bylo vlastně teplo 😀 Jsem ráda, že jsme do toho šli. Ze začátku jsme byli trochu poprdění, ale když jsme viděli na konci vylézat ty usměvavý turisty, tak jsme se odhodlali (i když mluvím v množným čísle, odhodlávala jsem se převážně já). A byla to paráda.  
U auta jsme rozházeli na trávu mokré oblečení a vyrazili zpět k řece. Řekli jsme si, že když už jsme stejně celí navlhlí, tak se v řece rovnou vykoupeme. Schovali jsme se za zatáčku a najednou jsme se octli uprostřed zelených kopečků v průzračně čisté (ledové) vodě a úplně sami. Bylo moc fajn si zase umýt vlasy 😀 
Po pozdním obědě jsme vyrazili do Hanmer Springs, místního lázeňského města. Cestou jsme se kochali neskutečnou krajinou. Vůbec se nedivím, že se Pán prstenů natáčel tady. Dokonce si myslím, že je zdejší přiroda v těch filmech ještě trochu nedoceněná 😀 tak moc je to tu hezký. 
Tuhle noc jsem poprvé vzbudila Maru, že se bojím sama na záchod 😀 Venku to divně šustělo a skřípalo. V mé hlavě bujily představy o šílenci objíždějícím naše auto nožem ( ne, že by to našemu autu nějak ubralo na kráse), divoké krvelačné zveři, zombícich, lesních lidech atd. Nakonec to byly jen větvě škrábající o střechu auta, takže se žádné nebezpečí nekonalo a jediní lesní lidé jsme tu my 😀

Dnešek byl divnej. Z nedalekého kempu jsme dorazili do vesničky Arthur’s Pass, kde nám ale celý den ukrutně pršelo, a tak jsme ho strávili v autě.Zaparkoval jsem u wifi budky. Chvíli jsme si internetovali, ale pak se Lence chtělo na záchod. Tak že tam ten kousek popojedem. A nešlo nastartovat. Jo ty zapomenutý světla by za to nejspíš mohly :-/ Lenka se vydala na záchod pěšky a já se jal vyndavat startovací kabely a náhradní baterku přesně pro tyhle případy. Potom, co se Lenka vrátila, jsme pomocí druhé připojené baterky nastartovali a jeli se projet, abychom baterku dobili.

K obědu Lenka uvařila skvělé hovězí na pánvi s brambory a dýní. A protože pořád pršelo, tak jsem si dal slofika 🙂

Odpoledne jsme se opět vydali na WiFi zaparkovat u budky. Lence se ale po chvíli chtělo na záchod, a tak že tam popojedem. A nešlo nastartovat!!! OMFG zase ty debilní světla. Lenka šla opět na záchod pěšky. To je tak. Když člověk opouští pozici řidiče jako člověk, tedy dveřmi, tak to pípá, když jsou rozsvícená světla. Ale že bylo hnusně, tak jsem v obou případech přelezl do zadního prostoru místem mezi sedačkami a nedal tak autu šanci pípnout a upozornit mě na rozsvícená světla.

Tentokrát už ale druhá baterka neměla dost šťávy, aby nakopla motor, a tak jsme se museli vydat pro pomoc. Naštěstí ihned kousek od nás parkovali stavaři, kteří tu teď dělaj rekonstrukci silnice. A ty hned věděli co je potřeba a ochotně nám pomohli. Opět jsme měli trochu potíž jim porozumět, ale co jsme hned chytli bylo: „Yeah sure no problem. Have a bourbon!“ 😀 A ukázal na karton plechovek koly s whiskey. Měli i dost dlouhé startovací kabely, aby to dosáhlo na naší baterku, ke které je přístup pouze zevnitř auta. A ještě se nabídli, že nám do zítra hodí druhou baterku na nabíječku. Hodní to kluci. Zejtra jim koupíme nějaký pivko 🙂

Ujeli jsme jen tak dalších 50km, abychom dostatečně nabili hlavní baterku a okolo deváté jsme zaparkovali ve free kempu asi 10km pod Arthur’s Passem. Tak snad zejtra bude lepší počasí a něco tu i uvidíme.

A hlavně nezapomenout zhasnout světla.

To byl divnej den…