Dong Van

Dnes píšu příspěvek za poslední dva dny, jelikož včera jsme byli hodně unavení a Marovi není moc dobře. Přijeli jsme do města Dong Van relativně brzo, cesta byla krásná a často jsme zastavovali na focení. Po příjezdu do města nás však čekal trochu šok, jelikož ve všech hotelech jsme dostali stejnou jednoslovnou odpověď – full. Všude měli plno a když už měli volný pokoj, tak pouze na jednu noc.

Tento víkend jsou ve městě oslavy pohanky, takže je tu najetá půlka Vietnamu. Mara objevil homestay, kde bychom spali s cca 14 dalšími lidmi a to už se mi další noc opravdu nechtělo. Prošla jsem celé město, hotel od hotelu, homestay od homestaye (je jich tu opravdu požehnaně). Všude stejná odpověď (nebo volné ubytování ve sklepě). Úplně poslední dům na konci města měl volno. Dostali jsme vlastní pokoj a mohli použít pračku. Nádhera. Moje rozčarování přišlo ve chvíli, kdy přišla domů paní domácí a do překladače nám psala spoustu věcí, kterým jsme nerozuměli. Nakonec jsme pochopili, že musíme spát každý ve svém pokoji, jelikož pod její střechou nebudeme spát společně. Neprotestovali jsme a šli jsme každý do svého. Celé odpoledne jsme byli pryč, a když jsem si šla po příchodu lehnout, vešla do pokoje paní domácí, odnesla všechny peřiny z druhé postele a začala tu náruživě zametat a vytírat. Mezitím vešla ještě nějaká starší paní, asi maminka paní domácí. Prostě bez klepání vlezla do pokoje, jen tak se na mě podívat. Říkala jsem si, že jsou prostě jen jiní a šla spát. Co už jsem ale neustála bylo, že tu od půl sedmé od rána dělali takovej bordel, že by to vzbudilo i mrtvýho. O půl osmé tu začal nějakej děda hystericky mlátit dveřma, významně dupat po schodech a chodit po chodbě. Když mě ani to nedostalo z pokoje ven, prostě mi sem natvrdo vlezl. Žádný zaklepání, nic. Prostě otevřel dveře, podíval se sem a odešel. To samý u Mary v pokoji. Měla jsem takový nervy, že mi málem explodovala hlava. Když za mnou ráno přišel Marek, že mu není moc dobře, zase sem vtrhl ten děda. To už jsem se neudržela a myslím, že z mého tónu pochopil, že se mi jeho chování vážně nelíbí. Dnes již spíme s Markem ve stejném pokoji, ale každý na své posteli. Díky oslavám potřebuje paní co nejvíc místa pro ubytování co nejvíce lidí. No jo, jak jde o prachy, tak se očividně může Bůh dívat trochu bokem 😀

Ráno jsme vyšli na vyhlídku nad městem, abychom oslavy viděli i z ptačího pohledu. Odpoledne jsme si zařídili povolení a odjeli do nejsevernější vesnice, kam bez povolení nemůžete. Je zde pěkná vyhlídka a kousek odtamtud jsou čínské hranice. Pohled to byl krásný, ale neviděla jsem zase takový rozdíl ve srovnání s okolními vesnicemi. Pokud bych si mohla znova vybrat, asi by mi zařizování povolení kvůli tomuto výletu nestálo.

Dneska jsme si dali trošku odlišný oběd. Vařené vajíčko, vařenou bramboru a opečený párek na grilu. Po těch všech nudlích a rýži to byla příjemná změna. Marovi na pocuchanej žaludek suchá brambora se solí docela bodla.

Jinak oslavy pohanky jsou tu v plném proudu. Všude mají květináče s pohankou, výrobky z pohanky a lidi převlečené za pohanku 😀 Mají tu vystoupení, kde je společně na pódiu víc než stovka lidí a celkem synchronizovaně spolu tančí. Spolupracuje na tom více jak 17 etnických skupin a celé město tím teď žije. Jsem ráda, že jsme to mohli zažít, jelikož jsme viděli spoustu tradičních oděvů, nástrojů, ochutnali několik lokálních specialit a Mara mi tu na šipkách vystřílel plyšáka 😀 Co víc si přát.

Hmonský palác
Hmonský palác

potkali jsme na parkovišti tuhle krásku
potkali jsme na parkovišti tuhle krásku
oslavy v plném proudu
oslavy v plném proudu

Dong Van z výšky
Dong Van z výšky
vyhlídka v nejsevernější vesničce  Lung Co
vyhlídka v nejsevernější vesničce Lung Co

místní pohankové pečivo (to vpravo)
místní pohankové pečivo (to vpravo)
dítě nesoucí menší dítě (bez bot)
dítě nesoucí menší dítě (bez bot)


Mara nebyl v nejlepší kondici
Mara nebyl v nejlepší kondici

Schwarzeneggerova babička
Schwarzeneggerova babička

to bílé vlevo je pohanka
to bílé vlevo je pohanka

Dong Van -> Bao Lac

Jsem zpět! Na jednu jedinou noc jsme s Leňourem byli rozděleni každý do jiného pokoje a hned jsem z toho měl bolení bříška. Už nikdy víc!

Dnešní přejezd byl dost náročnej. Moc nevim, co vám tu o tom vypráví můj spolujezdec, ale z mé strany je řízení tady dost záhul a tudíž i každá cesta dost namáhavá a vyčerpávající. Musí se hodně řadit, aby naše Honda Blade 110cc aspoň trochu jela do kopce (dost mi to připomíná starý dobrý časy na Simsonu). Musí se dávat pozor, protože místní silnice jsou hodně děravý a nezřídka kdy posetý štěrkem nebo hlínou, což pro jednu stopu neni nic moc. Taky se nesmí jezdit moc rychle, jinak se zezadu ozve, že se jede moc rychle 😀 Ale zároveň se člověk snaží jet svižně (v rámci bezpečnosti, co situace dovoluje, samozřejmě), protože tím roste funfactor pro řidiče a taky o to rychleji odtikávají hodiny čas protrpěný nepohodlným sezením.

Jo a dneska jsme byli svědky dopravní nehody. Pánovi před námi na motorce na štěrku ujelo zadní kolo do smyku a položil se na zem. Uplně jak z akčního filmu! Naštěstí nejel moc rychle, takže se mu nic nestalo. Akorát z motorky mu začal téct olej. Samozřejmě jsme u něj zastavili. Pán se ihned začal starat o motorku. Z toho jsme usoudili, že je v pořádku a že mu nijak nedokážem pomoci, a tak jsme trochu rozrušeni pokračovali. První vyšetřovací verze incidentu zní: Mobil za řidítka nepatří. Podle Lenky pán psal za jízdy SMSku a ztratil kontrolu nad vozidlem. Tomu by i odpovídal mobil nalezený kousel od padlého stroje. A nebo ho dostihla karma, za to, že mě předjel 😀

Po příjezdu do města už jsme skoro začli propadat panice, když i čtvrtý hotel nám oznámil „full“, když o moment později si to paní recepční rozmyslela a nabídla nám pokoj na jednu noc. Heuréka! Po poslední zkušenosti s ne příliš pohodlným homestayem jsme se opravdu těšili na bezstarostný pobyt na hotelu.

K večeři zajímavé smažené závitky a neochucené tuhé vařené kuřecí maso s rýží. Závitky fajn, kuřecí nic moc. Aspoň to bylo neškodné, což ve zdejších podmínkách taky neni uplně k zahození.

Dneska bez fotek. Dobrou 😉

Národní park Ba Be

Ráno jsme se domluvili s našimi francouzskými spolunocležníky a vyrazili na výlet lodí po jezeře. Navštívili jsme nádhernou jeskyni, jejíž jméno mi bohužel není známo, jelikož náš kapitán mluvil pouze vietnamsky. Byla asi dvě stě metrů dlouhá a padesát metrů vysoká. Celá jeskyně se dát projít pěšky, ale také celou jeskyní teče řeka. Hned na začátku se na mě vykadil netopýr. Marek se mi začal hned posmívat, ale karma je mrcha, a tak ho hned na to pokadil taky 😀

Další zastávka byla u vodopádu, který byl sice menší, ale pěkně se na něj koukalo. Nakonec jsem zastavili u vílího rybníku. Byl to škaredej žabinec uprostřed lesa, ke kterému se určitě váže nějaká krásná legenda, kterou nám však bohužel nikdo neřekl 😀

Po cestě zpět nám kapitán zastavil na koupačku uprostřed jezera, kde si Frantíci udělali 345443 miliard fotek a jelo se zpět. Okolí je tu opravdu moc pěkný, takže jsme se rozhodli si to tu o den prodloužit. Jen hned vedle našeho pokoje, cca metr a půl hned za naším oknem je stavba, kde čiperní Vietnamci od sedmi od rána mlátí, řežou, dupou, hážou, pískaj a prostě dělají hroznej bordel. Jestli se to bude opakovat i další dvě rána, nemůžu zaručit, že jim to tady nepodpálím.

vidíte ho za tím oknem? zrovna sedím a stěžuju si holkám, jakou jsem měla špatnou noc :D
vidíte ho za tím oknem? zrovna sedím a stěžuju si holkám, jakou jsem měla špatnou noc 😀
náš výhled z terasy
náš výhled z terasy

Skoro perfektní den

Ráno jsem se probudila v sedm. Sama od sebe a vyspalá, takže když začali ve čtvrt na osm bouchat na stavbě, nepodpálila jsem to tu. Po snídani jsme si dala cvičení na záda na verandě, jelikož po odjezdu Francouzů jsme tu zůstali sami, a s tím výhledem na jezero to byla prostě paráda. Později nás skupina vietnamských cestovatelů pozvala, abychom se k nim přidali na oběd. Každý z nich ochutnal ze všech talířů po jednom, dvou soustech, a pak nám sdělili, že už musí jít a ať si užijeme oběd. Nemohli jsme věřit vlastním očím. Ti lidé opravdu žijí jen z trochy rýže 😀 proto jsou všichni tak hubení. Po jejich odchodu jsme se s Marou přestali upejpat, a tak po nás toho na stole rozhodně moc nezůstalo.

Po obědě jsme se vydali do jeskyně a k vodopádu. Vím, že to zní skoro nudně, jelikož jsme jeskyní a vodopádů už ze pár viděli, ale ty jeskyně a vodopády tady se vám opravdu neomrzí. Po cestě k vodopádům jsme procházeli vesničkou, která ležela uprostřed kopců, obklopená zelenými rýžovými políčky a v dáli ze skal padala voda. Byla to pastva pro oči.

Když jsme vyšli až k vrcholku vodopádu, tak jsem si na chvíli ponořila nohu do vody, abych si zchladila kotník, který tyto delší tůry stále špatně nese. Asi po deseti vteřinách mi na ni vlezl nějaký krabík (vypadalo to spíš jako kreveta) Málem mě trefil šlak, neboť dokud nevíte, co to vlastně je a jste paranoidní jako já, první co vás napadne je had, pavouk, jed, smrt 😀 Každopádně krevetokrabík vypadal dost neškodně a velmi přátelsky. Zpátky jsme se vrátili až za tmy, jelikož jsem po cestě musela pohladit každého buvola, krávu a kozu, které jsem potkala. Nemůžu si pomoct, ty zvířata jsou prostě neskutečně sladký 😀

Tento idylický den mi večer bohužel pokazilo zjištění, že můj telefon přestal fungovat a velmi pravděpodobně jsem přišla o všechny fotky, videa, hudbu a poznámky. Já vím, zálohovat a zálohovat. Tohle mě snad vyškolí.

jak z Mrazíka
jak z Mrazíka

lama
lama
spojili se :)
spojili se 🙂

čuník chtěl vidět, co se to venku děje :D
čuník chtěl vidět, co se to venku děje 😀
malej buvolík si chtěl hrát na přetlačovanou
malej buvolík si chtěl hrát na přetlačovanou
ráj
ráj
vítězoslavný postoj, páč se mi podařilo vylézt na ten balvan :D
vítězoslavný postoj, páč se mi podařilo vylézt na ten balvan 😀

láska
láska
Marův největší zážitek dne. Opravdu pořádná stonožka.
Marův největší zážitek dne. Opravdu pořádná stonožka.