Ze(v)landujeme

Jako první věc bych se chtěla vyjádřit k předešlému příspěvku, ze kterého jsem vyšla jako nakupovací maniak a potížista. Sloníkový kalhoty jsem si dovezla již ve své krosně z loňské cesty po Indonésii a byly součástí mé roční výbavy. Bohužel moje dvě tůry po pralese nezvládly a rozcupovaly se mi na cimpr campr, proto jsem si potřebovala koupit nový 😀 takže jako hohohoo. Masáž byla otřesná, jelikož masérka asi nepochopila moje vyjádření a měla pocit, že můj nářek se slovy gentle gentle znamená, že mi to přijde moc jemný a má mi rozmačkat hlavu na padrť. Maru tady Vietnamky milují, takže věřím, že ta jeho byla skvělá, a kdybych tam nebyla, beztak by dostal i tu cestu kolem světa 😀

Hodně jsme nezvládli náš denní rozvrh a přesto, že jsme vstali v devět, na naše cílové místo – Parfume Pagoda, jsme se dopravili až o půl čtvrté odpoledne. Všechno tu hrozně trvá. Chcete si půjčit motorku? Počítejte tak s hoďkou a půl. Tady má každý na všechno čas. Pán nám tvrdil, že motorka je téměř nová a v bezvadným stavu. Ta motorka nebyla nová ani v roce 2003 a hlavně to bylo tak 10 motorek smontovaných dohromady. Ještě před cestou nám museli opravit zapalování a vyměnit světlo u blinkru. Po cestě nám přestal fungovat ukazatel rychlosti a nastartovat to šlo tak napotřetí, a to ještě po rychlé modlitbě 😀

K Pagodě se dá dostat pouze loďkou. Kolem nikdo nebyl, jen spousta prázdných loděk, takže jsme s Marou chvíli bezprizorně chodili, než si nám odchytly nějaký místní vietnamský cigoně (aspoň tak na mě působily), obraly nás o spoustu peněz a posadily na loďku směrem k areálu. Na loďce nás absolutně nepřipravené chytl šílený slejvák. Křečovitě jsem schovávala kabelku u břicha v sedě a v předklonu, abych uchránila ty nejdůležitější věci. Věděli jsme, že mámě jen dvě hoďky do stmívání a kvůli dešti byla cesta mokrá a velmi kluzká. Šli jsme proto jen jednu trasu do chrámu v jeskyni a šli zpět. Pafrémovanou Pagodu jsme bohužel vůbec neviděli, ale co už, aspoň máme nějaké místo kam jít, až se sem vydáme příště 😀 Každopádně je to nádherné místo a všem vřele doporučuji se tam vydat, akorát tam doražte už dopoledne.

Po cestě zpět mě z té motorky tak bolel zadek, že mi Mara musel zastavoval, abych si ho mohla trochu proplácat 😀 Večer jsme si dali ozkoušené Bun Cha vedle hostelu a šli si lehnout, jelikož sedět už jsme vážně nemohli 😀

Včerejší menší výlet na motorce byla vlastně zkušební jízda motorky, která nás mohla doprovázet přes tři týdny severním vietnamem. Kdyby ovšem za něco stála. Ještě večer jsem našel za o maličko vyšší cenu novější, hezčí a (snad i) spolehlivější Hondu Blade.

Tři týdny na motorce? No jo, už to tak vypadá. Prostě proč ne. Severní vietnam má být moc krásný, tak si to chcem náležitě vychutnat. Chceme si projet osmičku z tohoto seznamu. Držte nám palce!

Cesta do první destinace trvala čtyři a půl hodiny během kterých jsme urazili asi 160km. Musim říct, že naše zadky to snášej opravdu špatně. Snad se to časem zlepší.

Jinak pořád mě udivuje ten jejich dopravní systém. Jako v moři. Velký ryby si dělaj co chtěj a ty menší je obeplouvaj. Tady pro sebe nemáte vyhrazenej celej svůj pruh. Tady jste rádi, když máte místo tak akorát pro sebe. Když vidim v zatáčce jet v protisměru kamion, okamžitě sundavam nohu z plynu, protože se v zápětí může objevit druhý náklaďák, který se ho (do zatáčky kam nevidí) snaží předjet. Nekecam, fakt se to stalo.

Nebo třeba jak si kamion v protisměru na rovince usmyslí, že bude předjíždět. Ale že pro nás na motorce už na silnici nezbyde místo? To neva, my klidně sjedem na krajnici do hlíny a počkáme, až bude cesta volná. Přece jenom se mi ještě umřít nechce.

Ač to může znít jako šílenost a hazard s vlastním životem, celkově mi tu jízda na motorce přijde bezpečnější než třeba v ČR. Lidi jsou tu na motorky zvyklí a určitě se nestane, že by nás tu někdo na silnici přehlídl. Nebo nedal přednost. Jenom na ty velký ryby si člověk musí dát majzla 😀

Na druhou stranu všichni se tu chovaj tak nějak víc logicky v rámci pravidla kdo víc troubí jede. A když z člověka opadne to počáteční zděšení, tak je to i zábava 🙂

Lenka má z cesty opruzenej zadek.

Ráno jsme vyrazili relativně brzo, což se nám tu moc často nestává. Nebylo nám však přáno a píchli jsme pneumatiku, takže jsme posnídali u místního mechanika v dílně/obyváku, který nám nalil neurčitý alkoholický nápoj a vyměnil pneumatiku. Cesta byla z části prašná a neupravená, takže když jsem se kochala krásami okolí, Mara se potil při řízení na štěrku. Tenhle úděl mu trochu nezávidím. Příroda je tu opravdu nepopsatelně nádherná a nepamatuji si, kdy se mi stalo naposled, že bych na něco koukala s otevřenou pusou tak jako dnes. A to jsme teprve na začátku 🙂

Odpoledne jsme dorazili do města Nghia Lo, kde jsme sháněli ubytování. Recepční z hotelu nám s úsměvem na rtech řekl, že shodou náhod má kamaráda, u kterého můžeme přespat a ten kamarád u sebe shodou náhod ubytoval nějakého Čecha. Klučina jménem Tung si nás opravdu za pár minut vyzvedl a odvezl domů. Tung bydlí se sestrou a rodiči v útulném domečku na okraji města. Opravdu tu mají ubytovaného Čecha jménem Zdeněk. Český důchodce a nadšený cestovatel, který provozuje web vietnamista.cz.

Tung nás vzal na procházku do vesnice asi kilometr odtud, kde vyvěrá horký pramen a celá místní vesnice se tam chodí koupat. Po cestě tam jsme potkali partičku kluků a jeden si vítězoslavně nesl uloveného hada domů na gril. Zjistili jsme, že kdo má dům v patře na kůlech, je bohatý a kdo má dům v patře a u silnice, patří mezi místní smetánku 😀 Po příchodu na místo přišlo menší rozčarování. Čekala jsem průzračné jezírko uprostřed přírody, ale našli jsme obří betonový kolos s pár vaničkami. Pokud byste nechtěli sdílet vanu s ostatními nebo čekat hodinu v řadě, můžete si připlatit a dát si vanu v místních „lázních“, kde máte čarovnou koupelničku sami pro sebe 😀

Večer nám Tungovi rodiče připravili velikou večeři a byla to neskutečná dobrota. Tungova maminka do nás nekompromisně cpala, co se vešlo 😀 Neustále nám dávala talíře s jídlem pod nos a pobízela, ať si vezmeme. Stejně jak u našich českých babiček, v tomhle případě není úniku.

Mám velkou radost z tohoto náhodného setkání, kdy jsme konečně mohli vidět život obyčejné vietnamské rodinky, dozvěděli se pár zajímavých informací od pana Zdeňka a viděli místní život vesničanů.

Hned po probuzení na nás čekala snídaně a kafe. Nejlepší banánové lívance všech dob a k tomu vařené buráky. Po snídani jsme se vydali do vesnice Suoi Giang, kde rostou stoleté čajové stromy. Kopce plné dokonale upravených čajových plantáží ve spojení s divokou přírodou je pohled pro bohy. Z vesnice jsme se vydali pešky dál do kopců do Hmonské vesnice. Lidé žijící uprostřed hor daleko od civilizace, kteří chodí dolů do města pouze jednou za čas prodat něco na trh. Hmonské ženy poznáte podle charakteristických barevných sukní. Když jsem se tu jedné stařenky rukama nohama ptala, kde ji vzala a že bych taky jednu takovou potřebovala, tak mi kvalitní pantomimou vysvětlila, že bych ji měla moc krátkou a vypadala bych jako rajda. Nakonec mě plácla po zadku, což mi tu místní ženský dělají docela často, nevím proč. Třeba dle místních tradic plácnutí dvoumetrové bělošky nosí štěstí 😀
Na jídlo jsme si zašli do místní malé vývařovny, kde jsme za pár gramů studenýho ovaru a coly nechali 110 korun, což je tak 5x víc než normální cena. Marek z toho byl trochu smutnej, tak jsem ho uklidňovala tím, že nás tady takhle ojebou ještě mnohokrát, tak ať si z toho nic nedělá 😀

Mara se ráno zmínil paní domácí, že má rád Bun Cha, takže na nás večer čekalo na stole. Hnusnej ovar byl ihned zapomenut a s plnýma bříškama jsme se spokojení odvalili do postele.

Naše hostitelka se včera vydala za hledáním vodopádů, a tak jsme přes noc zůstali pouze s jejími rodiči. Její mamka nám sekundovala jako babička, když nám cpala jídlo a ovoce na talíř až do úplného prasknutí.

Rozloučili se s námi touto snídaní. Knedlíček se jmenuje Báhn Bao, je plněný kořeněným mletým masem.

Dnes nás čekal 100km dlouhý přejezd. Cesta utíkala skvěle, protože se jelo po krásné asfaltové silnici průsmykem mezi horami, a tak bylo stále na co koukat (jak uvidíte na fotkách níže).

Zastavili jsme u jedné restaurace kvůli protažení noh. Takhle to zhruba funguje:

Do města Ma Cung Chai jsme dorazili již s pořádně bolavými zadky. Pořád ještě ne a ne si na delší sezení na motorce zvyknout. Na doporučení Zdeňka jsme našli krásný homestay. Na kraji města s výhledem na řeku. Teď večer tu je příjemné ticho, maximálně tu bzučí hmyz. Vítaná změna oproti minulému ubytování, kde dům stál přímo u rušné cesty. Navíc v zatáčce, takže takřka každé projíždějící auto (a kamion) tam troubilo. Místní na to jsou prý zvyklí, ale mně to teda moc nechutnalo.

Ještě se pochlubim obrázkem, jak to taky může dopadnout, když zavítáte na vietnamskou wikipedii a necháte si to automaticky přeložit googlem. Hledal jsem informace o jednom městečku (okrese):