Ze(v)landujeme

Dneska to byl docela prázdnej den. Většinu času jsem dopoledne vozil zbytky ohnišť dozadu k plotu. Pak jsem taky vytěžil čtyři kokosy, abychom z nich měli vodu a maso. Z bílého masa jsme udělali těsto na palačinky.

Bílou ještěrku Lena pojmenovala Světlana. Kateřina a Světlana. Jenom škoda, že už jsme je dneska neviděli. Snad  nám neumrzli pod náporem klimatizace..

Odpoledne jsme strávili vařením, praním a zevlenim. Z nudného dne nudný příspěvek. Pa

Dnes nám celý den svítilo slunce. Všechno tu najednou vypadalo tak nějak líp, tak nějak hezky 🙂

Ráno jsem prohlásila Světlanu s Kateřinou oficiálně za nezvěstné a smířila se s tím, že už je nikdy neuvidíme. Dopoledne jsem uklízela a Marek sekal trávu. Spálil si krk do neskutečné barvy. Takovej medium rare steak. Já jsem si při uklízení chytla malinký mládě ještěrky. V rukách jsem ji šla ukázat Markovi a v hlavě už mi jela představa o Leně a její nové kamarádce ještěrce, kterou si ochočila a nosila ji na rameni. Když jsem ji ukazovala Markovi, bláznivě se ji pokusil pohladit. Ještěrka samozřejmě vyskočila a už jsem ji nikdy neviděla. Tím skončila moje pohádka o Leně a ještěrce.

Taky nutno dodat, že jsem včera cvičila ( asi po 3 měsících) a moje tělo vůbec nechápe, co se to stalo. Když si chci sednout, tak se podepírám rukama, kde jen to jde, protože stehna mi dávají nejvíc najevo, že se jim to, co se včera stalo, vůbec nelíbí. Potřebovala bych na stranách nějaký držáky, jak mají vozíčkáři na záchodech 😀

Odpoledne jsme vyrazili na Cenang pláž, nejznámější a největší pláž na ostrově. Příjemně foukal vítr a voda byla skvělá. Vodili jsme se za ručičky po pláži, hledali mušle a krabíky, procházeli se vodou při západu slunce, no prostě romantika jako blázen. Po setmění jsme se vydali na night market, který byl jednou tak velký jak ten minulý. Ochutnali jsme, co se dalo. Čerstvý mangový džus, placky s kuřetem na indický způsob, různá masa na špejli, durian se sticky rice a kokosovým mlíkem. Až na jednu nějakou masovou kuličku bylo všechno neskutečně dobrý.

Když jsme dorazili zpět na pokoj, čekalo mě po tomhle božským dni ještě jedno překvapení. Měla jsem ještěrčí hovno na posteli 😀 Normálně bych z hovna na posteli asi moc radost neměla, ale tohle mě velmi rozveselilo. Jsou tady, holky moje 😀

V tomhle dobrovolnickym počinu zní dohoda tak, že po šesti odpracovaných dnech má člověk nárok na celý den volna. A protože bylo hezky, stalo se tak dnes.

Nejdříve jsme vyrazili do půjčovny motorek, abychom si nechali vyměnit přední světlo. Často zůstaneme na pláži nebo někde jinde až do západu slunce a jet potom domů bez potkávacích světel neni žádná prdel. Žárovku nám vyměnili naprosto bez problémů. Když už jsme tam byli, chtěli jsme se podívat i po lepší helmě. Ukázalo se ale, že moc lepších helem tam nemaj, tak jsme aspoň vyfasovali nový plexiskla.

Další zastávkou byl ranní trh, kde jsme si slibovali koupit mi nový dioptrický brejle. Sice mojí cca jednu dioptrii maj, ale pouze na blízko. Takže smůla.

Následovala návštěva nejvyšší hory ostrova. Narozdíl od ostrova Ko Pha Ngan, kde jsme se nahoru dvě hodiny brodili pralesem, tady nám posloužila motorka. Podél cesty jsme potkali spoustu makaků a uplně nahoře jsme si užili i pár hezkých výhledů, které bohužel vy tu neuvidíte, protože tady na tom shit internetu nám ty fotky prostě nahrávat nejdou :-/

Potom jsme se museli vrátit domů, protože si Lena zapomněla plavky a u vodopádů nebo na pláži nechtěla dělat nahuLenku. Naše motorka má skvělou vlastnost. Nefunguje tachometr. Nejdřív jsem si myslel, že to je špatně. Ale Lena bez toho nedokáže poznat, jak jedeme rychle a počet okřiků ohledně moc rychlé jízdy díky tomu klesnul na nulu 🙂

K obědu jsme pojedli výtečné zelené kuřecí placky (takovej trochu bramborák style) pořízené předchozí den na night marketu a mohli jsme pokračovat na SkyCable a SkyBridge (odkaz na jejich web), asi největší atrakce ostrova. Za 50 jejich (300našich) na jednoho člověka dovezla lanovka na kopec, odkud byl krásný výhled na severní a západní část ostrova. Vedl odtud také 125 metrů dlouhý Sky Bridge. Měli jsme velké štěstí jak na žádnou frontu u vstupu, tak také na skvělé počasí. Lanovka se pyšní světovým prvenstvím v kategorii šikmost výstupu. Činí celých 42 stupňů!

Po sestupu se ještě Lena pomuchlovala s dost opelichanýma a oplzlýma králíkama a jelo se na pláž. Ta patřila hotelovému resortu, kde jsme ovšem nebyli ubytovaní. Ale jsme dost bílý na to, abychom se mohli tvářit, jakože tam opravdu ubytovaní jsme, a tak jsme hravě došli až na pláž k tomu ještě s úsměvem na rtech. Až na mrtvou rybu hned zkraje a trochu listovýho bordelu to tam bylo moc fajn. Asi po deseti minutách pobytu ve vodě nám začlo pršet. V tu chvíli jsme uvítali skvělé zázemí hotelové pláže a zabydleli jsme se pod jedním z velkých slunečníků i s dvěmi lehátky. Takovýhle vymoženosti prostě člověk na veřejný pláži nepotká 🙂

Objevili jsme tam i chodník, který umožňoval nahlédnout do mangrove lesa. Tyto stromy mají hodně hluboké kořeny a zabraňují prostupu slané vody dále do vnitrozemí. A jak jsme byli rádi, že jsme se tam vydali, když jsme tam spatřili černé tuze roztomilé opičky (odkaz na google images). Poprvé, co jsme je potkali na tomto ostrově. A ještě k tomu v jejich přirozeném prostředí. Bohužel, když jsme se vrátili, že si je vyfotíme, tak už byly moc daleko od chodníku :-/

Cestou domu jsme povečeřeli nudné nudle, hodně pálivé curry a řízek s hranolkama 🙂

Doma Lena našla na posteli malé hovínko. Má za to, že to je ještěrčí hovínko a že tu s námi dva dny nezvěstné Světlana s Kateřinou stále žijí. Podle mě to je teda spíš myší hovínko, ale přece jí tu radost nebudu kazit..

Dny tu probíhají stále stejně. Ráno práce, pak nějaké nutné zlo typu vaření, praní, úklid pokoje apod. Pokud je hezky, jedeme na výlet, pokud ne, zevlíme v areálu. V pátek celé odpoledne pršelo, takže nudný den u plotny a za počítačem.

Co se týče záhady postelového hovínka, jsem ochotná přiznat, že to byl myší bobek, a to z toho důvodu, jelikož jsem tuto značkovací myšku našla v noci sedět v koupelně na zrcadle :D. Vypadala dost bezradně, protože jsem ji důkladně zalepila únikovou cestu ve stropě, tak se neměla jak dostat pryč. Vyfotila jsem si ji, abych nemusela Maru budit a mohla mu ráno fotku ukázat. Chtěla jsem odstranit záplatu na stropě, abych jí umožnila bezpečný únik, ale ona se tak lekla, že skočila na zem, proběhla mi mezi nohama a schovala se někde v pokoji. Hledání myši v noci v pokoji jsem brala za předem prohraný boj a šla si lehnout. Koukala jsem chvíli do tmy, jestli jí neuvidím proběhnout, a v tu chvíli se to stalo. Světlana proběhla po zdi. Šla jsem spát s úsměvem na rtech, i když jsem se trochu bála, aby mi náš nový myší spolubydlící v noci nevlezl do mé široce otevřené spící pusy 😀 Za hodinu mě budil Mara, ať se jdu honem podívat do koupelny, že na zrcadle nám sedí myš 😀

Další den jsme plánovali výlet na vodopády. Po práci jsme byli oba hrozně unavení, tak jsme se nakonec shodli, že to necháme na zítra a uděláme si pohodu u bazénu. Ukázalo se, že si oba potřebujeme trochu odpočinout. Večer při odchodu na pokoj jsme na stěně viděli mládě ještěrky. Bylo vyplašený a neudrželo se na zdi, spadlo dolů, a to Marovi přímo na nohu. Chytla jsem ji do ruk a z velké plastové krabice od bonbonů jsem vyrobila terárko. Jmenuje se Droběna 🙂

V neděli při úklidu jsem potkala další mládě ještěrky. Chtěla jsem ji nechat být, ale když mi spadla přímo před nohy, řekla jsem si, že pořídím Droběně kamaráda 😀 Ostatně v lovení malých ještěrek jsem už docela zdatná 😀 Poslední hodinu jsem místo práce lovila pro Drobka s Droběnou jídlo. Pavouky, mravence, komáry, můry a různý brouky. Pokud byste měli někdy v plánu ulovit si ještěrku (nebo třeba vaše dítě, až mu bude šest let :D) tak je dobrý vědět, že nežerou mravence a všechno jídlo musí být živý, jinak do toho nejdou. Drobek s Droběnou se tu stali mojí velkou zábavou a pozorovala jsem je jak televizi.

Odpoledne jsme vyrazili na vodopády. První byly Seven Wells. Po příjezdu na parkoviště jsme zaparkovali pár metrů od hlídače, a tak jsem nechala v košíku motorky nějaké jídlo. Po cestě nahoru k vodopádům jsme potkali tlupu opic, která nás nechtěla nechat projít. Jsou tak drzý, že vám vytrhnou jídlo z ruky, vůbec se lidí nebojí. Když jsem na jednu zadupala a zasyčela, ať vypadne, vycenila na mě zuby a vypadalo to, že bych to byla já, kdo by z nás dvou skončil špatně 😀

Vodopád je přístupný ze dvou míst. Jedno je dole, takže máte výhled na padající vodu a můžete se vykoupat v jezírkách pod ním. Druhé je před hlavním spádem vody, kde jsou mezi malými jezírky přírodní skluzavky po kamenech, které si Mara vyzkoušel. U spádu je udělaný plot, takže žádný strach 🙂 Akorát koupání ve vodopádech se účastní povětšinou místní, takže jsem se ve svých evropských plavkách necítila moc komfortně, neboť jak muži, tak ženy mají většinou tričko a delší kalhoty. Na pláži jsou hlavně turisti, tam tento problém nehrozí.

Při příchodu k motorce jídlo samozřejmě zmizelo. Hlídač na nás akorát pokřikoval monkey monkey. Tak jsem si říkala, na co on na tom placeným parkovišti teda je, když nám pár metrů od něj ukradne z motorky jídlo opice? Tak jsme se alespoň poučili pro příště.

Další vodopády byly otázkou pár minut. Na Temurun vodopády je snadný přístup a po pár desítkách metrech je již nejde přehlédnout. Stejně jako Seven Wells určitě stojí za to je vidět. Večer jsme si zajeli na noční trh, kde se vždycky najde nějaká nová dobrota.

Včera jsem se probudila v noci s těžkým bříškovým problémem. Strávila jsem půl noci na záchodě a ani přes den jsem nemohla na víc než pár metrů od koupelny. Celý den jsem strávila na pokoji. Mara si vzal taky volno a koukali jsem na filmy, četli si a pozorovali Drobka s Droběnou. Večer jsem měla dospělou chvilku a pustila je na svobodu 😀 tak snad tenhle dvoudenní šok zvládnou bez následků.

Dnes už mi bylo lépe a zahájila jsem poslední pracovní den plením chodníku od trávy, Mara hrabal listí. Odpoledne jsme jeli mrknout na buvolí farmu. Popravdě buvoli ve Vietnamu jsou mnohem sympatičtější než ti místní. Tihle chudáci vypadají, jak kdyby je někdo zkřížil s kozou, která měla anorexii. Mara ochutnal buvolí zmrzlinu a pokračovali jsme na Chenang si domluvit svoje nové ubytování na další dva dny, které je pět minut od místní největší pláže. Potřebuju se ještě trochu poválet na pláži, než pojedeme dál. Mara na to válení moc není, proto se ujistil, že na našem novém ubytku je rychlý internet 😀

Jelikož jsme spolu přesně rok a půl, tak jsme si večer vyrazili z kopýtka a dali si v místní pizzerii couple menu 😀 Už jsem vážně potřebovala trochu „evropské“ stravy a moc jsem si to užila. Mara to tak podle mě nemá. Když jsme minule řešili, na co máme chuť, já jsem řekla nějaký naše český jídlo, Mara si dělal pomyšlení na Bun Cha 😀

Jo a sehnala jsem zde roztok na čočky, což jsem myslela, že se mi nikdy nepodaří. Tímto oficiálně prohlašuji, že se tu dá sehnat skoro všechno 😀

Po 14 dnech dobrovolničení nastal čas popojet. A protože náš rozporuplný hotel se nacházel uprostřed ostrova (rozuměj proklatě daleko od pláže), tak jsme se včera ještě na pár dní přesunuli blíže k písku a vodě.

Cílem včerejšího dopoledne bylo přestěhovat se z jednoho hotelu do druhého. Z bodu A do bodu B přesunout dva lidi, dva baťohy a dvě krosny na našem půjčeném skútříku. Ať jsem to počítal jakkoliv, vždy mi vyšlo jet na dvakrát. Poprvé já s baťohem a těžší krosnou, podruhé s baťohem, lehčí krosnou a Lenou. Proběhlo by to i hladce, kdyby nás nezdržel dvouhodinová monzunová přeháňka. Od nového ubytka si slibujeme hlavně docházkovou vzdálenost na pláž a rychlejší a stabilnější internet.

Co jsme si ale neslibovali byl ten dvorek se slepicema a kohoutama hned pod oknem. První zakokrhání nás vzbudilo v 1:45! Nechápu… Lena to vyřešila špuntama, já to jako správnej Revenant přečkal 🙂

Blíže k pláži jsme se přesunuli hlavně kvůli tomu, že Lena prohlásila, že má asi plážovej deficit. A tak ráno neLenila a hned se tam šla plácnout 🙂 Já tak moc velkej kámoš se sluníčkem nejsem (navíc všude ten písek že jo), takže jsem zůstal na pokoji a jako správnej ajťák se zdržoval pouze ve stínu a trošku jsem si programoval.

Odpoledne jsme se byli poplážovat spolu, přece jenom je to asi na nějakou chvilku naše poslední moře. Ta voda byla tak teplá, že to až nebylo příjemný 🙂 A viděli jsme dvojitou duhu jakoby před mrakem, i když bylo krásně polojasno..