Ze(v)landujeme

Včera ráno jsme vstali do krásného slunečného rána. Mara mě vykopal, ať jdu dělat nějakou fyzickou aktivitu, tak jsem si šla zaběhat. Po cestě jsem potkala vysmátou paní s jogamatkou, která se mě zeptala, jestli se k nim nechci přidat na jogu. Řekla jsem, že možná ano a zeptala se kde to je. Paní už mi neodpověděla. Asi mám špatnej přízvuk 😀

Byla jsem statečná a rozhodla jsem se řídit Emila. Na těch opuštěných cestičkách mi to šlo báječně, ale při městským provozu už jsem začala trochu zmatkovat. Ta levá strana je prostě nezvyk. Taky pořád pouštím stěrače místo blinkrů 😀
Posunuli jsme se na Bank Peninsule o kousek dal a dorazili do Lytteltonu, který nás nijak neuchvátil. Je to industriální město s velkým přístavem, tak jsme otočili Emila a jeli zpět do Christchurch. Jen na okraj k Taylor ´s mistake pláži, kde jsme si vyšlápli kopec a udělali fajn okruh kolem pobřeží, abychom si protáhli nožky. 
Dnes jsme udělali velký nákup a zařídili pár věcí ve městě. Jelikož bylo pěkně, použili jsme sprchu na pláži a po pár dnech se pořadně vymydlili 😀 Taky jsme si protáhli těla na pláži, což bylo moc fajn.  

Odpoledne jsme vyrazili směrem na Arthur ´s pass. Zastavili jsme na Castle Hill, kde je takový místni Stonehenge. Jen zbězně jsme to tam obešli a valili dál k jezeru Pearson, kde jsme zakempili. Je tu spousta kachen, který jsou drzý natolik, že vám příjdou až k autu si kdáknout o něco na jídlo. I přes Marův zákaz jsem jim dala kus chleba 😀

Dneska jsme byli ještě trochu rozlámaný ze včerejší procházky, a tak jsme neměli na plánu nic velkýho. Dopoledne jsme si zaparkovali poblíž kouzelné telefonní budky, která mi díky mému mobilnímu tarifu každý den dá 1GB dat přes WiFi. NZ je těmahle budkama posetej, což je pro kočovníky, jako jsme my, super.Okolo oběda jsme se vydali do Okains zátoky. Nachází se tam údajně nejlepší maorské muzeum na NZ. No nevim. Jeden umělej maor, pár jejich vyřezávanejch sošek, několik háčků na ryby a něco oštěpů. Jo voni toho vlastně víc neuměli. Tak to potom jo. Ale měli tam vlastně moc zajímavý waka kánoe třeba i pět set let starý. Zbytek muzea bylo co se našlo po půdách 🙂 nebo po stráních. Fakt, celá expozice byla umístěná do několika dřevěných domů, který tu postavili první kiwíci různě po kopcích. Jejich historie neni zas tak dlouhá, když první osadníci přirazili ke zdejším břehům koncem 18. století. To je potom vtipný, když u spousty vystavených věcí je přesně napsáno, kdo to komu prodal a věnoval, než se to dostalo do muzea. 

Obohaceni zdejší historií jsme zaparkovali u písečné pláže u zátoky. Rozloupli jsme škebli. Bohužel v sobě neskrývala perlu, nýbrž jen spoustu smradu. 🙂

Pak jsme smichali zeleninový salát a pokračovali v krasojízdě.

Že jsme dneska neměli moc pohybu, tak jsme si zastavili u výběžku do největší zátoky. Po krátké cestě směrem doprostřed výběžku se nám naskytl krásný pohled kolem dokola na obklopující pevninu.

Lena byla tak unešena 360 panorámatem, až jí vyklouzl telefon z kapsy u tepláků a spadl ji na šutr. Naštěstí se jí ho povedlo chytit, protože měl našlápnuto na metrový skok na další šutr. I tak ale naprasklo ochranné sklíčko. Every scratch tells a story 🙂

Naše putování se zatim odehrává od jednoho free kempu k druhému. Dnes jsme se přesunuli pouze pár kilometrů od včerejšího městečka. Ale máme zaparkováno hned u zátoky a je tu ticho a krásně. Jenom vlnky lámající se o kamenitý břeh utváří nepopsatelnou atmosféru.

Líbí se vám naše povídání? Zajímá vás něco dalšího? Dejte nám vědět 😉 moc nás to potěší :-*

Dnes jsme si udělali první výšlap. Cesta se jmenuje Round the mountain track a trvá 4 hoďky čistý chůze. My jsme to za 4 hoďky fakt nestihli, ale byl to moc krásnej výlet. Vyšli jsme z městečka Akaora a udělali si okruh po místních kopcích. Minimálně půl cesty jsme měli výhled na místní zátoku a pohádkovou krajinu okolo. Byla to taková pecka, že jsem oželela i úmornou bolest kolena a puchýř na malíčku 😀
Po návratu jsme byli tak mrtví, že jsme oba zalehli a usnuli. Já si ještě musela zaběhnout na záchod, kde na mě po cestě z dětskýho hřiště střílela banda smradů kuličkovkou. Naštěstí uměli mířit podobně dobře jako já, takže jsem nepřišla k úhoně. 
Večer jsme ochutnali místní vyhlášené Fish and Chips, ale nebylo to nic světobornýho. Mrkli jsme s rackama na západ slunka a jdeme na kutě. Jo a dnes jsem se poprvé umývala v lavoru žíňkou 😀 velkej punk. 

Včera večer jsme si vyprali oblečení v samoobslužné prádelně. Za 4nzd vyprat a za další čtyři dolary vysušit. Během hodiny má člověk hotovo a Lence ty tepláky ze sekáče stejně byly moc dlouhý 🙂 byl to super deal, protože jsem v sušičce objevil kredit na další praní, takže máme 1+1 zdarma 🙂

I druhá noc v našem novém domě proběhla hladce. Tak hladce, že jsme vstávali až okolo jedenácté hodiny. Asi ještě ten jetlag 🙂

Dnes chceme vyrazit na první výlet, a tak jsme ještě před odjezdem využili zázemí Lenky a Jirky baráku.

Po rozloučení a poděkování (oba na nás byli opravdu moc hodní) jsme okolo třetí hodiny vyrazili na cestu.

Do 80km vzdálené Akaory jsme dorazili bez problémů. Cestou nás akorát zpomalila havárie před námi, kvůli které jsme stáli tak 15 minut na místě.

Zaparkovali jsme na parkovišti určeném pro self-contained auta. To jsou ta, která mají zásobu čisté vody, chemický záchod a patřičnou certifikaci, takže nepotřebují žádné další zázemí. Majiteli takového auta to usnadňuje život, protože může kempit na více místech. A to jsme přesně my 🙂 ne že bychom ten chemický záchod používali. Leží pod postelí a byl pořízen předchozím majitelem pro potřebu certifikace.

Odpoledne jsme se šli projít podél zálivu.

Nalézá se tu spoustu krásných budov postavených ve francouzském duchu. Večer Léňa uvařila moc dobrou brokolici s bramborem, sýrem a vajíčkem a snědli jsme si to u filmu Inside Out 🙂 vlastně si tady žijeme jako vy, akorát jinak..

Hurá na kutě, tak dobrou 😉

Poslední dva dny jsme řešili auto a věci potřebné na cesty. Včera jsme prochodili spousty obchodů a nakoupili výbavu do auta. Je pravda, že většina věcí byla již v autě zařízená, ale chtěli jsme si to trochu doladit. Já jsem si pořídila spacák, protože jsem zmrzlenka a peřina mi nestačí. Večer jsme zažili naše první zemětřesení. Byl to jen malinký záchvěv, ale i tak to byl zážitek. Větším zemětřesením pro mě bylo, když nám Jirka (ten, co nám prodával auto) řekl, že nám nechá otevřené zadní dveře do baráku, což se bohužel nestalo. Zjistila jsem to v noci, když jsem s přeplněným močákem chtěla jít na záchod,abych mohla jít spát. Dveře byly zamčené a světla zhasnutá. Nešlo jinak, vyčůrali jsme se jim na zahrádce.

Dnes jsme dokupovali poslední věci do auta a udělali první zásoby jídla,abychom si mohli na cestách vařit. Odpoledne jsme si vyrazili na projížďku na pláž, abychom se trošku vyvětrali od toho všeho nakupování. Po cestě jsme skočili do sekáče a za pár dolarů nakoupili pár kousků teplého oblečení, jelikož na takovouto zimu jsme jaksi nebyli připravení. Dojeli jsme těsně před zavíračkou, za což Mara určitě děkoval Bohu, jinak bych tam strávila dalších 7 hodin 😀

Na pláži foukalo a byla děsná zima. Dost mě překvapuje, že místní tu surfují v krátkým neoprénu a běhají v tričkách a kraťasích. Já mám na sobě funkční tričko, mikinu a bundu a stejně klepu kosu.

Zítra vyrážíme na výlet a hodláme teď začít fungovat trochu low cost. Ceny jsou tu o dost vyšší než v Česku a za těch pár dnů tady jsme po doplnění potřebné výbavy dost finančně vykrváceli. Lenka s Jirkou nám k autu dali benjo, abychom si mohli krátit dlouhé deštivé večery. Pokud to takhle půjde dál, tak se na něj asi vážně naučím hrát, abych si pak mohla jít přivydělat někam na náměstí 😀

Taky už jsme si potřebovali vyprat. Jsou tu veřejný prádelny, kde má člověk za hodinu vypráno a vysušeno. Zrovna teď dává Mara naše věci do sušičky. Je to úplně poprvé, co si budu sušit věci v sušičce, takže doufám, že se mi dnes nezmění konfekční velikost na M.