Archiv autora: lena

Každý se svým batůžkem a třemi litry vody jsme se vydali na místní oblíbený výšlap nazvaný Jungle trek number 1. Velice ochotný recepční na našem ubytování nám o cestě všechno řekl a taky nám poradil, že pokud se chceme dostat na začátek cesty (která je až v dalším městě), tak si můžeme vzít taxi nebo zkusit stopovat. Ráno jsem se na to stopování učesala a namalovala 😀 Nevím, jestli to bylo tím, každopádně jsem byla úspěšná v prvních dvou minutách. Pan řidič nám řekl, že vzal stopaře asi dvakrát v životě, a že by si do auta nikdy nevzal stopujícího místního, protože by taky mohl skončit v kudlou v zádech. Cizinci jsou OK 🙂

Při našem výšlapu jsem se zadýchávala ještě před oficiálním startem 😀 Cesta nahoru je dost strmá. Jsou to takové přírodní schody udělané z kořenů stromů, které jsou však kluzké a všude okolo číhají bahnité bazénky, takže člověk musí třikrát měřit, než někam jednou šlápne. Byl to moc fajn výšlap, ale moje stehenní svaly se po pěti hodinách ještě nepřestaly třepat 😀

Cestou dolů se jde po asfaltové cestě a člověk má možnost nahlédnou do mechového lesa, kterým vedou normální dřevěné schody, takže cesta není tak namáhavá . Nic zvláštního jsme tam však neviděli, takže jsme to brzy otočili zpět na asfaltku.

Cestou z kopce začalo pršet. Jelikož tu není žádný teplo, nebyla jsem z toho moc nadšená. Nakonec nás nabral nějaký místní pán s rodinkou a odvezl pod kopec. Byl chudák naštvaný, že si vyjeli na výlet na čajové plantáže, které však mají všechny v pondělí zavřeno 😀

Na hotel jsme dojeli opět stopem. Slečna byla dokonce tak hodná, že nás hodila až na místo, i když tak daleko vůbec neměla namířeno. Po příjezdu pěkně horká sprcha a pod peřinu, mrknout na díl seriálu…nebo dva 🙂

Po příletu jsme byli oba dost unavení. Vstávali jsme ve 3 hodiny ráno, abychom byli v pět ráno na letišti a v sedm odletěli do Thajska. V Thajsku je o hodinu méně než v Malajsii, takže jsme přiletěli o půl deváté ráno. Rozhodli jsme se překonat spánkový deficit a vydali se prozkoumat město. Chiang Mai je druhé největší město Thajska, ale jelikož se zdržujeme převážně v historickém centru, připadá nám to tu jako malé, malebné městečko. V Chiang Mai a okolí je přes 300 chrámů, takže naší hlavní náplní dne bylo pár jich prozkoumat.

Bohužel hned ze startu jsme se na hodinu zasekli v Seven Eleven (naše Žabka nebo Brněnka 😀 ) Měli jsme problém s aktivací thajské SIM karty. Mara chtěl použít naši SIMku z minulého pobytu, jelikož mu přišlo zbytečné kupovat novou, takže když po hodině prodavač přišel na to, kde je problém, tak jsme zaplatili 50 Bathů navíc za aktivaci SIMky a konečně vypadli.

Na oběd mě Mara vzal do restaurace Cooking Love na vyhlášené mango curry. Po menším zvažování jsem ho zvolila jako top 1 jídlo, co jsem za ty dva měsíce na cestách jedla. Nasládlá, jemně pálivá omáčka s kokosovým mlékem a spoustou čerstvé zeleniny. Thajská mana.

Prohlídku města jsme zabalili docela brzo, jelikož jsme byli unavení a bolaví (hlavně já 😀 )

Včera jsme se vydali na detailnější procházku městem. Prvně jsme navštívili pár největších a nejhezčích chrámů ve městě. Procházet desítky chrámů nemá moc cenu, jsou všechny dost na jedno brdo.

Když jsme si myslela, že mango curry už nic nepředčí, objevili jsme další vyhlášenou restauraci Mr Kai Restaurant známou pro tradiční místní jídlo Khao Soi (google obrázky) Byli jsme s Marou oba u vytržení. Jestli se sem někdy v životě vrátím, bude to kvůli tomuto jídlu 😀 A ten čerstvý džus z passion fruit? Nebe!

Po obědě jsme zašli na kafe do Kavárny Clay Studio Coffee. Z městského ruchu se najednou octnete v oáze klidu, uprostřed veliké zahrady plné stromů, soch a veverek. Příjemné místo na relax.

Tentokrát jsme se opravdu rozmazlovali a zašli si na tradiční thajskou masáž. V Chiang Mai mají salón, kde masírují bývalé vězeňkyně, které se tímto způsobem mají zařadit zpět do společnosti. Tento byznys jim zde kvete natolik, že už mají tři pobočky a v jedné masírují přímo vězeňkyně, které jsou ještě ve výkonu trestu 😀 Viděli jsme, jak je dozorkyně nahnaly na korbu a vezly zpět do vězení.

Usoudili jsme, že holky, co si prošly místním vězením, se do toho budou umět pořádně opřít, a tak jsme si zašli k nim. Byla to jedna velká místnost a cca deset lůžek. To mě konkrétně vůbec netrápilo, jelikož mám zásadně při masáži zavřené oči a je mi jedno, kde vlastně jsem. Dostali jsme na převlečení takový červený mundůr, aby nám bylo pohodlno. Při lámání mé pravé nohy mě překvapilo, že mě ofouklo na místech, kde jsem to opravdu nečekala. Od té chvíle jsem myslela jen na to, že ty kalhoty mají určitě obří díru mezi nohama, které jsem si nevšimla a chudák masérka mi musí koukat na holou prcku. Snažila jsem se na to moc nemyslet, ale když vám někdo hodí nohy do praku, tak to holt nejde jen tak. Samozřejmě tam ta obří díra byla, ale tak asi to není nic, co by moje masérka v nápravném zařízení neviděla 😀

Po masáži jsme vyrazili na noční bazar. Ochutnali jsme lepivou rýži s mangem, kebab, maso na tyčce, sushi a jahody. Sushi tu mají opravdu moc dobrý a za pár korun. Postupně jsme přešli z jídla k oblečení. Opět jsem si prošla očistcem, když jsem viděla nekonečné množství triček, kalhot, šatů a sukní, které však mají jen v jedné univerzální velikosti. Já bohužel do této univerzální velikosti nespadám. Mara byl včera úspěšný nákupčí a pořídil si tričko Chang a jedny těžce hippie kalhoty. Já jsem nakonec taky objevila jedny roztomilé šatičky, které mi kupodivu padly, takže se mnou také odešly domů.

Dnes jsme vstávali o půl sedmé ráno a vyrazili za sloníkama. Chiang Mai je proslulý sloními farmami a útočišti, kam si můžete udělat půldenní nebo celodenní výlet. Jedná se o slony, kteří byli zachráněni z cirkusů, z lesů, kde byli používáni pro tvrdou práci nebo prostě od lidí, kteří se o ně špatně starali. Bohužel jsme měli dost zpoždění, jelikož banda ignorantských Španělů si pospala a čekali jsme na ně dvacet minut v autě. Mara se mě snažil uklidňovat, ale po deseti minutách čekání se mi v hlavě rozsvítil červenej panáček a dlooouho nechtěl odejít. Naštěstí po spatření prvního sloníka jsem se ocitla v pohádkové zemi a naplnilo mě stěstí. Hned ze startu jsme se pomazlili s malým slůnětem, ke kterému jsme mohli jen přes dřevěnou zábranu, jelikož jeho máma byla velká ochranářka. Po převlečení do propůjčených oblečků nám byl přidělen vlastní sloník se svým Machoutem (pečovatelem). Naše byla 45letá slonice Mekut. Fajn holka. Udělali s námi projížďku kolem kempu a pak jsme se společně s Mekut vykoupali. Cestu od vody zpět do kempu jsme již odmítli na Mekut jet a šli jsme vedle ní. Bylo mým velkým snem se projet na slonovi, ale po dnešní zkušenosti musím říct, že si toho slona mnohem víc užijete, když půjdete vedle něj, než když mu budete sedět za krkem. Po obědě jsme podrbali ještě pár dalších místních sloníků a před odchodem rychle běželi naposled pomazlit roztomilé slůně. I když bych si příště vybrala kemp bez ježdění, byl to úžasný zážitek. Jeden z highlightů celé naší cesty.

Po příjezdu zpět na hostel jsme si půjčili motorku a vyrazili mimo město. Chrámy Wat Phra That Doi Suthep RatchaWarawihan a Wat Phra That Doi Kham se nachází nedaleko Chiang Mai a jsou hojně navštěvované. Oba jsou buddhistické chrámy, takže všude spousta zlata, kytek a Buddhy v různých velikostech a pozicích. Rozhodně však stojí za shlédnutí 🙂

Večer opět noční bazar, ale tentokrát jen za jídlem.

Brzo ráno jsme dorazili na města Ajuthaja. Je to zaniklé město, které bylo v letech 1350 – 1767 centrem siamského království v dnešním Thajsku. Dorazili jsme kolem šesté ráno a naše ubytování bohužel otevíralo až o půl osmé. Únava byla silnější než já, takže jsem si na bezďáka ustlala na chodníku a zatáhla to před vchodem do ubytka, u čehož mě Mara samozřejmě nezapomněl vyfotit, takže se můžete pokochat, jaká jsem princezna 😀

Po ranní sprše jsme si půjčili motorku a vyrazili na místní největší lákadla, buddhistické chrámy z období největší slávy tohoto města. Slečna na recepci nám dala hrs klíců od motorek, ať si nějakou vybereme. Mezi obyčejnými skůtříky stála bílá, nablýskaná Vespa, takže jsme neváhali a půjčili si jí. Slačna s tím neměla problém, a tak jsme si vesele drndali pryč. Po chvíli Marovi došlo, že si z batohu nevzal řidičák a vrátili jsme se zpět. Tam nám vysmátá slečna recepční oznámila, že se stalo nedorozumnění a půjčená Vespa je motorkou jejího přítele, která není na půjčování. Přítel vysmátě rozhodně nevypadal a poslední známky zdvořilého úsměvu mu vymizely ve chvíli, když jsme mu nebyli schopni říct, jaký druh benzínu jsme tam vlastně natankovali 😀 Paní na benzínce vypadala dost sebejistě, když nás posílala ke stojanu, tak snad z toho nebude rozchod.

Po výměně motorek už jsme brázdili silnice a prozkoumávali chrámy. V jednom z novějších chrámů seděl mnich a mávl na mě, ať jdu za ním. Posadila jsem se o schod pod něj. Začal nade mnou mávat tyčinkama a pocákal mě svěcenou vodou 😀 Nakonec jsem od něj dostala náramek na ruku. Hned se tam přihrnula spousta dalších turistů, tak jsem vycouvala a poslala tam Maru, aby si tento spirituální zážitek taky užil a abych si to mohla natočit 😀 Časem toto epesní video dodám v sestřihu.

Večer jsme byli tak unavení, že jsme ani nezašli na noční trh a zamířili rovnou do postele. A zítra zpět do Bangkoku 🙂

Po odjezdu Kristýny se Zdendou jsme zahájili odpočinkové dny. Doplňovali jsme zásoby na Zéland a odpočívali.

V neděli ráno jsme si dali hodinku v bazénu a šli se přestěhovat do China Townu na poslední noc.
Odpoledne jsme se bezúspěšně pokusila vyreklamovat žabky a ještě bezúspěšněji jsem se pokusila si pořídit nové. Věřte mi, že je to těžká depka nespadat do normálních velikostí. Den jsme strávili po nakupovacích centrech. Zbývalo nám pár věcí, které jsme chtěli dokoupit v Thajsku, jelikož nás to vyšlo na zlomek cenu oproti Zélandu. Např. Opalovací krémy. Ty jsou na Zélandu z důvodu velké ozonové díry opravdu potřeba.

V úterý jsme naposledy vyrazili do ulic China Townu ochutnat místní jídlo a vyrazili na letiště. Měli jsme před sebou dlouhou cestu. Bangkok – Taipei, Taipei – Melbourne, Melbourne – Christchurch. Hodiny a hodiny prosezené v letadle s nohama skříplýma do strany a zalomenou hlavou. Chodila jsem si dozadu za letuškama pro gin s tonicem, abych se alespoň trochu vyspala. Alkohol je jediný, co v takových chvílích pomůže 😀

Po příletu do Christchurch mi bylo z toho všeho letadlového jídla dost ouzko a strávila jsem delší dobu na letištní toaletě. To pravděpodobně přišlo jedné z letištních pracovnic podezřelé, proto si nás odvedla kolem fronty ostatních cestujících bokem a udělali nám důkladnou prohlídku batohů 😀 No jo no, Češi jim tam vozí hromady perníku, tak chápu, že jsou opatrnější.

Nezdála se jim moje dřevěná žabka, kterou si vezu jako památku na naši párty s Kristýnou a Zdeňkem v Bangkoku, kdy jsem slavila svoje imaginární narozeniny, a když už jsem nebyla schopná moc dobře artikulovat, alespoň jsem díky svému suvenýru mohla vydávat zvuk žáby 😀
Po kontrole a testování pár věcí mi žabku a pár kamínků nechali a byli jsme vpuštěni na Zélandkou půdu. Juchůůůů.

Na letiště pro nás přijel Jirka. Jirka s Lenkou jsou pár, co tu už nějaký čas žije a prodávají nám svoje auto. Je to Nissan Homy, 1998 a tenhle krasavec se na pár měsíců stane naším domovem. Lenka nám uvařila ovčí maso s bramborama a salátem, ukázali nám vše v autě a ustlali nám u sebe v obyváku. Měli jsme štěstí, že jsme potkali tak fajn lidi.

Pro mě velmi překvapivý fakt nastal po opuštění letištní haly. Je tu zima 😀 Mara je samozřejmě šťastný, že se konečně 24 hodin denně nepotí, u mě už to taková radost nebyla. Asi tu půjdu dnes oholit nějakou ovci, abych se připravila na studenější spaní v autě 🙂

Jo a ještě jsem si vzpomněla, že přímo před námi seděl v letadle mladý týpek, který si očividně letěl do Asie nechat nastřelit vlasy. Jelikož to měl úplně čerstvý, měl celou oteklou a krvavou hlavu a bylo to hrozně děsivý 😀 Každopádně věřím, že po měsíci hojení to mlže vypadat docela přirozeně.

Poslední dva dny jsme řešili auto a věci potřebné na cesty. Včera jsme prochodili spousty obchodů a nakoupili výbavu do auta. Je pravda, že většina věcí byla již v autě zařízená, ale chtěli jsme si to trochu doladit. Já jsem si pořídila spacák, protože jsem zmrzlenka a peřina mi nestačí. Večer jsme zažili naše první zemětřesení. Byl to jen malinký záchvěv, ale i tak to byl zážitek. Větším zemětřesením pro mě bylo, když nám Jirka (ten, co nám prodával auto) řekl, že nám nechá otevřené zadní dveře do baráku, což se bohužel nestalo. Zjistila jsem to v noci, když jsem s přeplněným močákem chtěla jít na záchod,abych mohla jít spát. Dveře byly zamčené a světla zhasnutá. Nešlo jinak, vyčůrali jsme se jim na zahrádce.

Dnes jsme dokupovali poslední věci do auta a udělali první zásoby jídla,abychom si mohli na cestách vařit. Odpoledne jsme si vyrazili na projížďku na pláž, abychom se trošku vyvětrali od toho všeho nakupování. Po cestě jsme skočili do sekáče a za pár dolarů nakoupili pár kousků teplého oblečení, jelikož na takovouto zimu jsme jaksi nebyli připravení. Dojeli jsme těsně před zavíračkou, za což Mara určitě děkoval Bohu, jinak bych tam strávila dalších 7 hodin 😀

Na pláži foukalo a byla děsná zima. Dost mě překvapuje, že místní tu surfují v krátkým neoprénu a běhají v tričkách a kraťasích. Já mám na sobě funkční tričko, mikinu a bundu a stejně klepu kosu.

Zítra vyrážíme na výlet a hodláme teď začít fungovat trochu low cost. Ceny jsou tu o dost vyšší než v Česku a za těch pár dnů tady jsme po doplnění potřebné výbavy dost finančně vykrváceli. Lenka s Jirkou nám k autu dali benjo, abychom si mohli krátit dlouhé deštivé večery. Pokud to takhle půjde dál, tak se na něj asi vážně naučím hrát, abych si pak mohla jít přivydělat někam na náměstí 😀

Taky už jsme si potřebovali vyprat. Jsou tu veřejný prádelny, kde má člověk za hodinu vypráno a vysušeno. Zrovna teď dává Mara naše věci do sušičky. Je to úplně poprvé, co si budu sušit věci v sušičce, takže doufám, že se mi dnes nezmění konfekční velikost na M.