Archiv autora: cilf

Pondělí
Natěšení, že týden odpíchnem čistí a voňaví, jsme se rozběhli do místního bazénu. Ovšem zrovna se tu odehrávalo dětský mistrovství světa v plavání (nebo něco podobně důležitýho), takže to bylo pro veřejnost až do jedný hodiny odpoledne zavřený. Inu hodil jsem oko na recepční a s úsměvem na tváři jsem se jí zeptal, jestli by nevadilo, že si tady na chvilku dřepnem a nabijem si aspoň noťasi. Dovolila nám to! 😃 Takže jsme se vrátili do auta pro všechny powerbanky a baterky, a šli zevlit dovnitř. A objevili jsme tam i wifi. Sice pomalou, ale wifi 😃 Čekání na otevření bazénu se rázem stalo příjemnější.

V bazénu Lenka zjistila, že se její nové plavecké brejle zamlžujou. A tak jsem je tam radši zapomněl. No ne, vážně. Stejně by si koupila nový 😃

Po bazénu jsme si vyhladovělí zaparkovali u parčíku, uvařili a poobědvali na dece na trávě. Už nevim, co to bylo, ale bylo to určitě moc dobrý 😃 Počasí zrovna přálo, a tak jsme na trávě poleželi trochu dýl, až nám pořádně nezbyl čas na žádný chození. Den bez pořádný aktivity (plavání nepočítam)! :-/. Bylo na čase popojet, protože se začalo připozdívat a my se chtěli přemístit na další místo. Dojeli jsme k Charming Creek Tracku, který je v našem průvodci velmi vychválený. Bohužel jsme ihned po příjezdu zjistili, že je už pár dní zavřený kvůli nestabilní půdě. A představa kusu skály řítící se na nás se nám moc nelíbila. Trochu mrzutí jsme na tom parkovišti aspoň přespali.

Úterý
Pokračovali jsme na sever. První jsme potkali krátkou cestu po bývalé železniční dráze. Koleje i pražce si odnesli, takže tam zbyla jenom štěrková cesta lesem. Ale moc hezká. Na jedné straně řeka, na druhé straně různobarevným mechem pokrytá strmá stěna kopce. Po cca patnácti minutách jsme došli k tunelu, kterej měl bejt pokrytej svítícíma červama. Ovšem taky byl na podlaze dost pokrytej vodou a bahnem, takže jsme neměli šanci ani nakouknout. Aspoň jsme nakoukli na vagon vykolejený do řeky.

Kolem oběda jsme dojeli do cílového města jménem Karamea. Lena uvařila, já jsem se zatim dovyptal na možnosti procházek po okolí na zdejším informačním centru. Odpoledne už nám zbyl čas pouze na krátký výšlap za Big Rimu Tree. Prostě starej velkej strom no. Lena chtěla trochu pozevlit u vody. Dojeli jsme teda k parkovišti u řeky, kde jsme rovnou další den mohli jít na trek. Ale o zevlení u vody nebylo ani pomyšlení kvůli tisícům krvelačných sandflies. Provedli jsme v řece jenom nezbytnou hygienu a šupky hupky do auta 😃 Teda já. Lena byla statečnější a šla ještě ven cvičit. Nevim, jak se s těma dotěrnejma muškama dohodla, že ji nechaj žít. Podle mě se stala jejich královnou nebo tak něco 😀

Středa
Ke snídaní jsme si namazali tříhodinový trek. Příjemná procházka byla v půlce okořeněná třemi jeskyněmi. Tu prostřední s příhodným jménem Tunnel Cave jsme museli projít skrz. Uvnitř se schovával malý vodopád a strop byl posetý svítícími červíky. To vám byla paráda. Zatím největší uskupení, co jsme viděli. Bylo jich tam spousty a vypadalo to jako takové modré hvězdičky na nebi. Za vodopádem si Lenka všimla zlatavě třpytivého povrchu stěny jeskyně a rozhodla se, že se určitě jedná o pravé zlato. Nejdřív to tam dloubala nehty. Po chvilce se mi jí zželelo, tak jsem jí připomněl, že s sebou nosí malou lopatičku (když někde v terénu potřebuje udělat hrobeček nenadálemu hovínku).

Odpoledne jsme se vydali do oblasti bran. Řikáte si o jakých bránách to mluvím? Představte si Pravčickou bránu, ale s protékající řekou. První naše byla Opararu Arch. Byla tak velká, že se ani nechtěla vejit na fotku. A hned za ní byla sympatická jeskyně s jednou velkou místností. Druhou byla Moria Gate Arch. O něco menší, útulnější 😃 Toto prozkoumávání i s přilehlými treky nám zabralo celé odpoledne. Bylo tedy načase jít se ubytovat.

Vydali jsme se směrem k treku dalšího dne, ale jediné parkování zdarma pro náš apartmán na kolech bylo u cesty hned u pláže. Moře hučelo celou noc a Lenka se moc nevyspala, protože se bála, že přijde tsunami 😀

Čtvrtek
Jedinou procházkou tohoto dne se stalo nakouknutí na začátek Great Walku Heaphy track. Celý trek má skoro 80km (4-6 dní) a vede až k severnímu pobřeží. Jenomže pak si člověk musí objednat odvoz zpátky. A taky musí mít cestovní vařič a táhnout s sebou jídlo na celou dobu. A objednat dopředu neuplně levné ubytování na chatách. No prostě zatím jsme se vždycky spokojili s jednodenní variantou těchto dlouhých treků, takže jdeme kus tam a hned zase zpátky k autu.

K obědu se Lenka rozhodla pro bramboráky. To vám byla lahoda! Centrum města Karamea mělo možnost ucítit vůni česneku v českém podání 😃 Po vydatném obědě (máme trochu problém s připravováním malých porcí, takže se vždy přejíme jak prasata :-D) jsme se ještě prošli hned kousek od města po pláži. Lenka objevila dvě větší ulity šneků a jednu menší. Že prej máma, táta a malej. Něco mi tim ta holka snad naznačuje? 😃 Já zase objevil ostružiny. Baví mě opatrnost tý holky, když se mě hned zeptala, jestli jsou to opravdu ostružiny a né nějaká podobná věc, která by ji mohla otrávit. Ale nebyly vůbec sladký :-/

Tím jsme vyčerpali možnosti chození po okolí a vydali se zpět na jih do Westportu.

Pátek
Udržovací den. Nabít noťasy v bazénu. Vyprat oblečení v launromatu. Nakoupit v New Worldu. Vykoupat se v bazénu, protože při naší první dopolední návštěvě se tam opět odehrávalo nějaké mistrovství světa. Nahrát fotky za posledních pár dní na blog a napsat příspěvěk. A popojet o kus dál. Přišla tma a řídit po tmě nás nebaví, tak si jdem ustlat na odpočívadle cestou k severnímu pobřeží. Sice tu jezdí kamiony kousek od nás, ale to nevadí. Že prej je zvyklá, protože jí celý život cinkal rozjezd pod okny. Tak aspoň tu nehrozí tsunami 😀

Ještě bych se v rychlosti chtěl vrátit k uplynulému víkendu v Invercargillu. Je to až neuvěřitelné, jaké člověk po cestách nasbírá zážitky. Totálně naštvaní a mrzutí, kolik nás bude stát odtah a oprava auta, jsme se ocitli na druhé straně spektra pocitů, když nás opravář pozval na víkend k sobě domů. Že nás aspoň nakrmí. A půjčí nám svoje oblíbené dnes už raritní auto na celou neděli. Aby nám v pondělí řekl, že za opravu ani odtah platit nebudem, protože to bylo způsobeno špatně nainstalovaným startérem. Náš opravář tam zavolal a toto odškodnění za nás domluvil. Jak jsme si celý víkend říkali, že je to taková minináhrada za drahý odtah a opravu auta, tak to nakonec dopadlo jak nejlépe mohlo. A co vy? Pozvali byste si domů úplně cizí pár? Supr (v případě raků i draze) jim uvařili, bavili se s nima o jejich zemi a zvycích? Půjčili byste jim svoje auto a večer na to byste si s nima zaházeli šipky?

Popojedem.

Na ráno jsme si naplánovali trek jménem Roys Peak. Kousek od Wanaky a zaručený krásný výhled na jezera. Zaručené taky davy lidí s frontou na fotku. Tak jsem vymyslel, že to odpalime brzo ráno a zkusíme se tak největšímu návalu vyhnout. Vstát se nám povedlo v sedum, v osum jsme již vyráželi do kopce. Jenomže to mělo být osm kilometrů pořád do docela strmého kopce. A Lenka tuuuuze nemohla. Že prý každý krok trpí. Nejspíše přepískla cvičení den předtím. Tak jsme to v půlce otočili s tím, že nám aspoň zbude víc času na zevlení ve městě.

Inu zevlení. Potřebovali jsme se poprat s čerstvě objevenou plísní na stropě našeho obydlí. Holt permanentní vlhko v autě no. Všechno jsme nechali pořádně proschnout na trávě u jezera a mohla nastoupit Lena likvidátor plísní s octem a houbičkou v ruce. Já mezitím upevnil zpětná zrcátka, která se nám vlivem větru při jízdě sklopí dolu. Pak jsme ještě polechtali nějaký stejky na pánvi a bylo hotovo. Protože Wanaku už známe, tak jsme ještě odpoledne vyrazili o kus dál. Na další den bylo slíbené hezké počasí a to je na ledovcích západního pobřeží tak zřídka, že jsme ho nechtěli trávit na cestě. O dvě hodiny později jsme dorazili k západnímu pobřeží.

Po náročném dni jsme oba byli velice unavení a šli jsme rovnou na kutě. To jsme ještě netušili, jak perná noc nás čeká. Do auta se nám dosti úspěšně začali dostávat komáři. První část noci jsme se je snažili zabíjet. Pak jsme ten marný boj vzdali. Lenka si přes hlavu (jediná odhalená část těla) hodila šátek. Já si hlavu schoval pod kapuci spacáku a nechal si jenom malou škvírku na dýchání. Kterou jsem se ještě snažil úkryt, aby ji komáři neobjevili. I tak jsem schytal pár štípanců do nosu. No šílený. Vůbec jsme se nevyspali.

Po nevydařené noci jsme vyrazili směr Fox ledovec. První atrakcí byla hodinová cesta deštným pralesem až k pláži, kde se velice zřídka vyskytují tučňáci. Prales byl naprosto úžasný. Jak z pohádky. Všechno porostlé mechem, malé kytky vyrůstající z kmenů stromů a atmosféru dotvářejíci potůčky. No pastva pro oči. Na pláži jsme bohužel tučňáka nepotkali. Za to jsme tam potkali spoustu sandfllies, a tak jsme mazali pralesem zpátky k autu.

Další na pořadu dne byla procházka okolo jezera. Ničím zvláštní nebyla, a proto přejdu k tomu, co následovalo. A to oběd 🙂 ale jakej! Čočka na kyselo s orestovanou šunkou, volským okem a kyselými okurkami. Veliká lahoda. Tak moc dobrý, že jsem to ani nestihl vyfotit 🙂

No a nakonec konečně ten ledovec. Fox glacier. Po 30 minutové pěší cestě se nám ukázal v celé své kráse. Dost podobnej Tasman ledovci, který jsme viděli u Mount Cook. Prostě obrovská masa ledu rozlitá přes celé údolí. Navíc dost zaprášená. Lena se pokoušela silou mysli pohnout kusem ledu, aby bylo nějaký vzrůšo. Nepovedlo se. Rytíř Jedi z ní asi nebude :-/

Na noc jsme si pro jistotu vytvořili takový malý stan jenom pro naše hlavy z moskytiéry, ale komáří invaze už se naštěstí neopakovala.

Další den nás čekal druhý ledovec – Franz Josef. K němu vedou dvě cesty. První korytem údolí, kterou se dá po hodině cesty pohodlně dojít před ledovec. Druhá, po levém svahu kopce, tříhodinová náročná trasa, kterou se dá dostat až nad něj. Jojo, vybrali jsme si druhou variantu 🙂 těžká, ale krásná, procházka na šest hodin. Cestou jsme potkali spoustu houpacích mostů – ty si Lenka, která má respekt z výšek, moc užívá 🙂 na konci nás čekal Franta Pepa v celé své kráse. Teda co nám zatáčka údolí dovolila dohlédnout. O dost modřejší kus ledu než den před tím Fox. Celý den bylo krásné počasí – pravděpodobně jediné dva hezké dny tohoto roku na západním pobřeží (obecně tu dost prší). Jedinou vadou na kráse dnešního dne byl neutichající zvuk vrtulníků, které křižovaly údolí tam a zpět. Kola turismu se přece musejí otáčet. Jednak se tak dějí vyhlídkové lety nad ledovce a druhak je to jediný způsob, jak se lze dostat přímo na ledovec a s průvodcem si dát zmrzlou výpravu.

Příjemně unavení jsme se přemístili na noc kousek severněji, kde Lenka spíchla výborné rizoto. Ožíňkovali jsme se v autě a hurá na kutě 😉

(Protože se mi ještě nechce spát, tak vám poskytnu malý náhled do života blogo pisálka. Tenle příspěvek jsem ťukal na mobilu přes hodinu. Světlo světa spatří až zítra, protože se musíme zastavit ve větším městě u růžové telefonní budky, u které mám v rámci svého mobilního tarifu 1GB wifi dat denně. Až tam se povede nahrát fotky. To většinou trvá 10-30minut. Pak je ještě na počítači okomentuju, aby váš požitek byl dokonalý. Zní to jako spoustu práce, co? Tak si toho važte! :-D)

Z Oamaru jsme se museli vrátit 200km pro snad už opraveného Emila. A protože nejsme žádný omáčky, vyrazili jsme stopem.

Prvního stopa jsme chytli do deseti minut. Byl to elektrikář Peter a odvezl nás až nakonec Dunedinu, nejblížšího velkého města. Zhruba v půlce naší cesty jsme na další auto nečekali ani pět minut 🙂 Řidičem byl (jiný) Peter a dokonce se pro nás vrátil, protože nejdříve kolem nás prosvištil moc rychle. Tak moc jsme se mu líbili. Starým autem si jel pro nové a díky tomu nás mohl vzít, protože si v tom starém autě konečně uklidil 🙂 Druhý Peter moc hezky mluvil o tom, jak peníze není veškeré kýžené bohatství v souvislosti s tím, jaké má skvělé kamarády sousedy, když ho pozvali na svatbu svojí dcery. Taky mluvil o tom, jak celej život makal na farmě a teď v padesáti je na řadě on a užívá si. S kamarádama maj závodní auta a jezdí jak draci a zanedlouho poletí do Londýna na koncert Phila Collinse a při tom procestuje západní Evropu. A nakonec nás zasvětil do tajů farmářský ekonomiky, kdy nám vysvětlit, kolik se dá vytěžit z ovcí a o kolik víc se dá vytěžit z krav, ale tam zase člověk musí udělat investici v podobě zařízení na dojení. Fajn člověk.

Emil se zdál být zdráv (za 500nzd – 9200kč, nový startér a práce), a tak jsme vyrazili na cestu. Abychom si za další křižovatkou všimli divného hluku od levého předního kola. Grrrrr. Zpátky do servisu. Asi ložisko nebo co. Každopádně díl tu nemaj a doručí ho až zejtra. Takže si to tady v Balcluthě protáhnem.

Druhý den po obědě jsme se stavili v servisu, aby nám opravili kolo a my mohli konečně pokračovat jižním směrem. Bohužel dodavatel v Dunedinu se zapomněl zmínit, že mu ten díl zrovna došel. Grrrr. Počkali jsme si tedy další den na další dodávku dílů. Teď zrovna to kolo opravují. Čekáme v kavárně, dobíjíme mobily a powerbanky. Mají tu (podle Lenky) nejlepší cheesecake na světě. S místní příchutí hokey pokey. Akorát jsme si ho museli nechat udělat, protože zrovna teď maj v nabídce jinou příchuť. A jako špatný to neni, ale už jsem měl lepší (domácí od Italky v Portugalsku foto1 a foto2).

Aspoň jsme během tohodle zevlení na místě měli čas poklidit auto, trošku ponakupovat a taky mě ostříhat. Protože poslední návštěva kadeřnice stála 30nzd (550kč), a tak jsem si pořídil strojek s tim, že se za chvilku investice vrátí. A Lenka má samozřejmě tu čest být katem. A povedlo se jí to náramně!

Jak psala Lenka, pracujeme za stravu a sprchu. Snídani a oběd si musíme připravit ze studených zásob pro dobrovolníky. Typicky musli, chleba s marmeládou, tousty nebo vajíčka z mikrovlnky. Večeře je každý den jiná připravená v kuchyni od restaurace. Asi dvakrát se mi stalo, že mi večeře nechutnala. Ale sníst se to dalo. Lena byla nejdřív mrzutá, že pracujem za jídlo, ale nechce pořád dokola jíst toustovej chleba. Ale nakonec se to dá zvládnout, protože od večeře jídlo často zbyde a my si tak můžem schovat do krabičky na další den k obědu.

Jinak k těm zdejším benefitům. Jak Lenka zmínila

Je tu vířivka, kola, kajaky a pruty na ryby.

Takže, vířivka je moc fajn. Ale když se tam dostanem k večeru po práci, tak se tam skoro nedá vydržet kvůli otravným sandflies. Ještě o nich povyprávim. A navíc je tam moc velký horko 😀

Kolo je vám snad jasný. Z toho děsně bolí zadek, takže z toho taky nic nebude.

Když bychom si chtěli jít večer na kajaky, tak už je ale moc větrno, takže se vlastně ani jít nedá. Protože by nás to mohlo odfouknout doprostřed jezera, kde bychom se mohli převrátit a umrznout ve vodě. Viděli jste Titanik, že jo?

A pruty na ryby. Jestli jsem to správně pochopil, tak tu na lov na řece a jezeru potřebuju licenci. Kterou já co? Nemam.

Tak teď něco pozitivního. Jednou odpoledne bylo hezky (to se tu moc často nestává), a tak jsme po ranní šichtě vyrazili na procházku. Mělo to být jednoduchých 15km, max 5hod. Ale po dopoledni stráveným na nohách neni pro nás (Lenu) žádných 15km jednoduchých 😀 Takže od půlky cesty jsem byl proklínán a někde v posledním kilometru mi Lenka upadla do trávy a odmítla jít dál. Tak jsme si s nohama křížem a rukama za hlavou chvilku poleželi v trávě, díky čemuž jsme byli schopni dojít zpátky k autu.

Taky se tu nedaleko odehrál noční požár. Nám by to tu bylo i jedno, kdyby nebyla odříznutá jediná příjezdová cesta a nebylo přerušený elektrický vedení. Takže nám to vlastně moc jedno nebylo. Hosté nemohli ani odjet, ani přijet. Ani zásoby do kuchyně. Nakonec se jim povedlo silnici otevřít hned ten den odpoledne a proud nahodili někdy druhý den k ránu. Nás to v práci moc neomezovalo. S prádlem se počkalo a místo vysavače jsem nastoupil se smetáčkem. A ještě k tomu jsme dostali nanuky, který by se jinak roztekly 🙂 Ale je to zajímavej pocit bejt takle odříznutej od světa.

Jinak opravdu jsme tu holky pro všechno. Lenka většinou odpoledne někde uklízí a já se poslední dobou hodně angažuju buď na stavbě (staví se tu další dva apartmány) nebo na majitelů baráku, kde budu nejspíš natírat zdi a rámy oken a dveří. Práce na stavbě je super, protože to rychle utíká a člověk se i leccos dozví a naučí. Akorát je to taky dost nahovno, protože prší. A má pršet celej tenle tejden. Takže tak. Aspoň že ty protivný mouchy v dešti tolik neotravujou.

Jedno odpoledne jsem měl to potěšení zajet se do Queenstownu potkat s Přemkem Vozejkem. Znáte to, v práci se vám ten rok zadaří, a tak vás vyšlou první třídou na pár dní na výlet do Austrálie a na Nový Zéland. Že to neznáte? Asi čas změnit práci 😉 Každopádně Přéma neměl kvůli nabytému programu moc času zevlit jen tak bez cíle po městě. Proto když jsme spatřili gondolu vozící turisty na kopec za výhledy jasně zavelel, že jedem. Cestou nahoru jsme potkali skvělou dráhu pro vozítka a nebude to náhoda, že náš lístek na gondolu obsahoval i šest jízd. No co vám budu povídat. Přemek byl vyndanej ze zdejších panorámat (asi jako každej, kdo je čerstvě na zélandu), já byl zase unešenej z adrenalinového sjezdu na vozítkách.

Celý odpoledne bylo hrozně fajn. Pěkně česky probrat život. Až jsem z toho uplně zapomněl na čas, takže jsem se domů s Emilem (naší domem) vrátil až v půl jedenáctý, za což jsem dostal od Lenky pěkně zprcáno 😀

Jo a ještě k těm sandflies. Takový horší komáři. Štípnou podobně, ale nejsou slyšet ani cítit. Nejradši maj zápěstí a kotníky. Ty mršky to dělaj tak, že nepozorovaně přistanou na botu nebo ponožku a pak si dojdou ke kůži. Nejhorší je, že jdou za teplem. Takže celej den zevlí u našeho auta a kdykoliv se otevřou dveře, ihned nalítaj dovnitř. Potom je potřeba je rozmačkat na sklech. Většinou se ale nepovede eliminovat všechny, takže se člověk stejně probere doštípanej. Naštěstí jsou pomalý, takže se daj plácnout i ve vzduchu a když člověk jde na tůře, tak mu nestačí. Fuj a už na ně nechci myslet.

Tak zas někdy příště, až se stane něco zajímavýho 😉