Na Srí Lance opravdu nemůžete věřit předpovědi počasí, a to ani na aktuální den. Předpověď ukazuje na téměř každý den déšť a bouřky, což se opravdu neděje. Celý den je tu pěkně, až k večeru většinou začne pršet a občas přijde nějaká bouřka.
Strávili jsme pět dní v městě Unawatuna a užívali si pláž, sluníčko a spoustu jídla. Já jsem si u místních holek nechala ušít dlouhou sukni. Byla to náhrada za mou bílou sukýnku ke kolenům, která už byla celá roztrhaná a vypadala fakt hrozně, tak mi Marek taktně naznačil (již před dávnou dobou), že bych ji měla vyhodit. S novou náhradou ten vyhazov bolel o něco méně 😀
Jeden den jsme si půjčili motorky a vyrazili se podívat po okolí. Byl úplněk a to u místních znamená svátek. Spousta míst byla zavřených, rybáře na kůlech jsme bohužel neviděli, ale zajeli jsme si na čajové plantáže a do záchranné stanice pro želvy, kde nám popovídali o životě mořských želv a mohli jsme si je tam všechny pomuchlovat. Některé z nich měly jen menší zranění, většinou šlo o ránu v ústech od háčku na ryby, a za pár týdnů je vrátí zpět do moře. Některým chyběly končetiny nebo sem tam oko, a ty už bohužel zpět pustit nemohou. Venku měli velkou líheň, kde byly zahrabány stovky, možná i tisíce želvích vajíček. Nosí jim je místní, kteří je najdou na pláži. Na pláži mají mnohem nižší šanci na přežití a někdy ze sta vajíček nepřežije jediné mládě. Ve stanici se vylíhne 70% ze všech vajec. Stanice za to místním lidem platí, stejně jako rybářům, kteří sem nosí zraněné želvy. Z dobré vůle a lásky ke zvířatům je tam bohužel nikdo moc nenosí.
To já se takhle z dobré vůle a lásky ke zvířatům rozhodla zachránit žábu z bazénu. Naznala jsem, že okraje bazénu jsou příliš vysoké a ona se chudinka vysílená nemůže dostat ven. Přišlo mi trochu bleble na ní šáhnout, ale tak přece jí tam nenechám umřít, že. Odnesla jsem ji tak dvacet metrů do trávy a cítila se jak Matka Tereza. Další den se opakovalo to samé, ale já byla zrovna na snídani a celá oblečená. Nakláněla jsem se skoro v leže do vody, byla úplně mokrá a lovila žábu. Zalarmovala jsem místní personál, který na mě koukal, že jsem se asi bouchla do hlavy. Po úspěšném výlovu jsem ji vytáhla na břeh, kde na mě žába chvíli rozpačitě koukala a pak si skočila zpět do vody. Tak jsem ji znovu vylovila a říkám jí: „Nebuď blbá, umřeš“. Žába na mě skoro prosebně koukala, ať už jí dám pokoj a skočila zpět do vody. V té chvíli moje dvě mozkové buňky začaly spolupracovat a mě konečně došlo, že asi nemá problém s tím se dostat ven z bazénu a rozhodně tam neumře. Mara se mi smál, že tam šikanuju žáby a já se ostudně vrátila zpátky ke své snídani.
Jinak jsem se dosti váleli na pláži a u bazénu, četli a spali 😀 Zkusili jsme si nechat okousat nožky rybkama, což neskutečně lechtá, takže jsem se prvních pět minut jen smála. Mara usoudil, že je to dost nuda a hrál si hru na telefonu. Taky jsem zkusila místní jógu, která byla naprosto báječná a moc mě bavila. Měla jsem první lekci sama pro sebe, protože se nikdo jiný neukázal. Takovej prťavej jogín mě donutil postavit se na hlavu, což jsem myslela, že rozhodně nikdy nezvládnu a nakonec to nebylo ani tak hrozný 😀 S takovou budu za chvíli taky jogín 😀
Zajímavý zážitek byl nájezd bagru na pláž a srovnání několika venkovních barů se zemí. Bylo nám řečeno, že prezidentův brácha si nedaleko postavil obří hotel, tak potřebuje klientelu 😀 Oficiální sdělení bylo, že turisti chtějí velkou pěknou pláž, takže to dělají pro nás. Bary dostaly hodinové varování a pak dojel bagr a šmitec.
Ve středu jsme přejeli do města Tissamaharama, odkud je to už nedaleko do národního parku Yala. Ve čtvrtek ráno nás vyzvedl džíp a vyrazili jsme na safari. Byli jsme ve skupince s mámou (cca 65 let) a dcerou (cca 45 let) z Nového Zélandu, tak to bylo sympatické 🙂 Viděli jsme sloní rodinku, jeleny, čuňata, buvoly, orly, krokodýly, pávy a spoustu dalších zvířat, ale hlavně jsme viděli dva levharty! Měli jsme štěstí, protože ne vždy se ukážou. My jsme ale měli šikovného průvodce, který dostal echo přes telefon, takže jsme to drandili po safari rychlostí milión kilometrů v hodině, abychom stihli levharta. Po správném manévrování mezi ostatními džípy a spolupráce našeho průvodce a řidiče, kteří na sebe zběsile halekali, jsme ho viděli, jak přechází cestu. Vypadal už na auta zvyklý a byli jsme mu dost jedno. Dalšího jsme viděli, když jsme mi hledali místo na čůrání. Jeli jsme pomalu a holky novozélandský říkaj: A co tady? Tady za keřem by to šlo, ne? A chvilku na to se tam objevil náš druhý levhart 😀 Mara ho viděl jako první, protože se nekochal pohledem na slona, jak všichni ostatní v autě. Řekla jsem, že to asi ještě chvíli vydržím a šla jsem čůrat až vedle krokodýlů, tam je to totiž bezpečnější 😀 Taky jsme se v jednu chvíli zasekli v bahně a nemohli vyjet, takže jsme museli všichni vyskákat z auta a počkat, až se odtam vyhrabe. Tolik k bezpečnostním pokynům ala nikdy neopouštějte vozidlo 😀
Na našem ubytovaní půjčovali zdarma kola i skůtr. Této nabídky jsme nadšeně využili a objezdili okolí. Vidět hromadu zajímavých zvířat jde i mimo safari.
Pokud byste se sem někdy chystali, dám vám jednu radu. Nevěřte tomu, co vám místní říkaj 😀 Nemáme s tím zrovna dobrou zkušenost. První informace – křesťanství je převládající náboženství na Srí Lance. Realita – 70% buddhisté. Druhá informace – počet obyvatel 3 miliony. Realita – více než dvacet milionů. Třetí informace – netopýři budou odlétat mezi 6:10 až 6:30 večer. Realita – odlet v 5:55. Už jim nevěřím nos mezi očima 😀 Jo a taky si nepůjčujte na motorku helmu s plastovým kšiltem, protože vám to bude táhnout hlavu dozadu a bude vás to pěkně vytáčet 🙂
No a samozřejmě nesmím zapomenou na jídlo.
