Ze(v)landujeme

Po Wanace následuje Queenstown. Trochu větší, dražší ale jinak dost podobný. Taky přilepený k jezeru.

Ráno jsme odpíchli laundromatem. Následoval výšlap na kopec hned u města. Výhled na Queenstown byl nic moc a Léňu tuze bolely nožičky, takže nic moc na druhou. Ale potom přišla ta správná legrace. Za $145 za jednoho jsme si objednali projížďku lodí. Ale nebyla to ledajaká loď. Byla kouzelná. 😀 No skoro. Neměla k tomu daleko. Loďka pro 14 lidí ve tvaru šípu se dvěma tryskovými motory, která brázdí úzkým kaňonem nahoru a dolů pouhé centimetry od skal a kamenů. A aby nebyla nuda na širších úsecích, tak s náma řidička (spíš pilotka) Rachel dělala 360 otočky. Prostě super adrenalinovej zážitek. Lena měla celou dobu gopro na hlavě, takže možná časem uvidíte i video 😉

Bohužel Emil se nám stále přehřívá. Teda spíš je to horší než na začátku, a tak je návštěva automechanika nevyhnutelná. Asi si dovedete představit, kolik mechaniků je 31.12. v práci a ochotnejch nám pomoct. Navíc tu maj tři dny státního svátku, takže první servis otevře 4. ledna :-/ No nic, trochu tu holt pozevlíme.

Po dlouhým Leny škemrání jsem navštívil kadeřnictví 🙂 A, že jsem to vzal z gruntu, tak jsem se i oholil. Aaaa, je to tak. Jsem teď o deset let mladší a je mi zima 😀

Pak to už taky chtělo pořádnou koupel, tak jsme navštívili zdejší bazén. Jenom se mi nelíbí, jak se musí platit extra za tobogán. A vířivka nevířila. Teplá voda dobrá, ale bez bublinek to nebylo ončo.

Umytí a voňavý jsme spáchali nákup na další čtyři dny a jeden silvestrovský večer. Silvestra jsme nakonec strávili s lahví vína u auta. Parkujem pár kilometrů od města a asi jsme byli líní na to, se tam nějak dostávat a pak zase zpátky kvůli pár ulicím přecpaných lidmi.

Asi jak jsme dlouho nic nepili, tak mi na nový rok nebylo vůbec dobře 🙂

A teď je 2.1. a my se museli vydat do města, protože nám došel plyn. A bez plynu se nedá vařit. A bez vaření by se nám zkazilo to skvělý jehněčí maso, co máme v chladícím boxu. Nakonec se tu jako nejlepší způsob dopravy do města a zpět ukázalo staré dobré stopování 🙂 Emila nechceme trápit, takže jestli někam pojede, tak jedině do servisu 🙂

Omlouvám se za delší odmlku. Začínám trochu lenivět 🙂 Opravili nám Emila a tak jsme z Queenstown vyrazili na výlet na krásnou vyhlídku na město. Na dvě noci jsme si zaparkovali u jezera Hayes, kde je super procházka kolem jezera. Super na ní je to, že není do kopce 😀

Z Queenstown jsme se posunuli do Glenorchy. Konkrétně do Kinloch Lodge, kde teď budeme tři týdny pracovat. Vede to tu milej starší pár a je tu sympatická parta lidí, takže to vypadá nadějně. Pracujeme tří hodiny denně za stravu a sprchu, další hodiny už jsou placený. Je tu vířivka, kola, kajaky a pruty na ryby. Okolí je super na procházky a začíná tu jeden Great Walk. No prostě ideálka. Budeme tu tři týdny než dojede Alice se Zdeňkem a budeme spolu drandit dál.

Náplní naší práce je ráno pomoct s úklidem pokojů a odpoledne kde je co potřeba. Prostě takový holky pro všechno. Je tu mix národností, ale většina z nich je anglicky mluvících. Občas si připadám jak naprostej mentál, když se snažím navázat konverzaci, ale nenacházím slova a skládám věty podle českýho slovosledu. Než se člověk pořádně rozmluví, tak to prostě bolí. Hlavně ty, co to musí poslouchat 😀

Jak psala Lenka, pracujeme za stravu a sprchu. Snídani a oběd si musíme připravit ze studených zásob pro dobrovolníky. Typicky musli, chleba s marmeládou, tousty nebo vajíčka z mikrovlnky. Večeře je každý den jiná připravená v kuchyni od restaurace. Asi dvakrát se mi stalo, že mi večeře nechutnala. Ale sníst se to dalo. Lena byla nejdřív mrzutá, že pracujem za jídlo, ale nechce pořád dokola jíst toustovej chleba. Ale nakonec se to dá zvládnout, protože od večeře jídlo často zbyde a my si tak můžem schovat do krabičky na další den k obědu.

Jinak k těm zdejším benefitům. Jak Lenka zmínila

Je tu vířivka, kola, kajaky a pruty na ryby.

Takže, vířivka je moc fajn. Ale když se tam dostanem k večeru po práci, tak se tam skoro nedá vydržet kvůli otravným sandflies. Ještě o nich povyprávim. A navíc je tam moc velký horko 😀

Kolo je vám snad jasný. Z toho děsně bolí zadek, takže z toho taky nic nebude.

Když bychom si chtěli jít večer na kajaky, tak už je ale moc větrno, takže se vlastně ani jít nedá. Protože by nás to mohlo odfouknout doprostřed jezera, kde bychom se mohli převrátit a umrznout ve vodě. Viděli jste Titanik, že jo?

A pruty na ryby. Jestli jsem to správně pochopil, tak tu na lov na řece a jezeru potřebuju licenci. Kterou já co? Nemam.

Tak teď něco pozitivního. Jednou odpoledne bylo hezky (to se tu moc často nestává), a tak jsme po ranní šichtě vyrazili na procházku. Mělo to být jednoduchých 15km, max 5hod. Ale po dopoledni stráveným na nohách neni pro nás (Lenu) žádných 15km jednoduchých 😀 Takže od půlky cesty jsem byl proklínán a někde v posledním kilometru mi Lenka upadla do trávy a odmítla jít dál. Tak jsme si s nohama křížem a rukama za hlavou chvilku poleželi v trávě, díky čemuž jsme byli schopni dojít zpátky k autu.

Taky se tu nedaleko odehrál noční požár. Nám by to tu bylo i jedno, kdyby nebyla odříznutá jediná příjezdová cesta a nebylo přerušený elektrický vedení. Takže nám to vlastně moc jedno nebylo. Hosté nemohli ani odjet, ani přijet. Ani zásoby do kuchyně. Nakonec se jim povedlo silnici otevřít hned ten den odpoledne a proud nahodili někdy druhý den k ránu. Nás to v práci moc neomezovalo. S prádlem se počkalo a místo vysavače jsem nastoupil se smetáčkem. A ještě k tomu jsme dostali nanuky, který by se jinak roztekly 🙂 Ale je to zajímavej pocit bejt takle odříznutej od světa.

Jinak opravdu jsme tu holky pro všechno. Lenka většinou odpoledne někde uklízí a já se poslední dobou hodně angažuju buď na stavbě (staví se tu další dva apartmány) nebo na majitelů baráku, kde budu nejspíš natírat zdi a rámy oken a dveří. Práce na stavbě je super, protože to rychle utíká a člověk se i leccos dozví a naučí. Akorát je to taky dost nahovno, protože prší. A má pršet celej tenle tejden. Takže tak. Aspoň že ty protivný mouchy v dešti tolik neotravujou.

Jedno odpoledne jsem měl to potěšení zajet se do Queenstownu potkat s Přemkem Vozejkem. Znáte to, v práci se vám ten rok zadaří, a tak vás vyšlou první třídou na pár dní na výlet do Austrálie a na Nový Zéland. Že to neznáte? Asi čas změnit práci 😉 Každopádně Přéma neměl kvůli nabytému programu moc času zevlit jen tak bez cíle po městě. Proto když jsme spatřili gondolu vozící turisty na kopec za výhledy jasně zavelel, že jedem. Cestou nahoru jsme potkali skvělou dráhu pro vozítka a nebude to náhoda, že náš lístek na gondolu obsahoval i šest jízd. No co vám budu povídat. Přemek byl vyndanej ze zdejších panorámat (asi jako každej, kdo je čerstvě na zélandu), já byl zase unešenej z adrenalinového sjezdu na vozítkách.

Celý odpoledne bylo hrozně fajn. Pěkně česky probrat život. Až jsem z toho uplně zapomněl na čas, takže jsem se domů s Emilem (naší domem) vrátil až v půl jedenáctý, za což jsem dostal od Lenky pěkně zprcáno 😀

Jo a ještě k těm sandflies. Takový horší komáři. Štípnou podobně, ale nejsou slyšet ani cítit. Nejradši maj zápěstí a kotníky. Ty mršky to dělaj tak, že nepozorovaně přistanou na botu nebo ponožku a pak si dojdou ke kůži. Nejhorší je, že jdou za teplem. Takže celej den zevlí u našeho auta a kdykoliv se otevřou dveře, ihned nalítaj dovnitř. Potom je potřeba je rozmačkat na sklech. Většinou se ale nepovede eliminovat všechny, takže se člověk stejně probere doštípanej. Naštěstí jsou pomalý, takže se daj plácnout i ve vzduchu a když člověk jde na tůře, tak mu nestačí. Fuj a už na ně nechci myslet.

Tak zas někdy příště, až se stane něco zajímavýho 😉

Vcelku se tu nic neděje, celý den pracujeme a pořád tu prší. Musím s vámi ale sdílet pár věcí, které se nám tu opravdu povedly.

Majitelé mají dva psy. Zlatého retrívra a anglického kokršpaněla. Psi nemůžou ven, proto si musí všichni dávat pozor, aby z domu neutekli toulat se po okolí. Když si vzali majitelé den volna, měli jsme psy na starost. Marek si seděl klidně v obyváku a zevlil na počítači. Na otázku kde jsou psi mi řekl, že někde tu budou. Já věděla, že kdyby tu někde byli, tak jsou s ním v obyváku. Jelikož nechal otevřené zadní dveře, oba psi samozřejmě hned zmizeli. Naštěstí se toulali nedaleko, takže nebylo tak těžké je najít a dovést zpět domů.

Jiný den jsem přecházela od restaurace k domu majitelů a viděla jsem, že kokr se tu toulá u baráku, takže jsem si ji zavolala, chytla ji za obojek a vedla k domu. Když jsem přišla ke dveřím a snažila se ji nacpat dovnitř, zjistila jsem, že kokr majitelů je doma a já držím cizího psa. Otočila jsem se s omluvným výrazem a narazila na nechápavý pohled majitele ukradeného psa. No ostuda.

Od šéfové jsem dostala za úkol upéct cookies pro stavaře. Vznikla z toho divná polotekutá placka. Šefová mi řekla, ať se držím právničiny, že pekař ze mě asi nebude Chtěla jsem to napravit, sebevědomě jsem pekla druhý kolo, a tak jsem vyrobila dvě nepoživatelný placky. Všechny její děcka, který postupně došly do kuchyně, mě hrozně protlemily. Další den jsem vzniklou nepovedenou hmotu smíchala s ořechama a uplácala do bobánků. Neuvěřitelný na tom je, že tenhle můj výtvor všem velmi chutnal 😀

Dneska konečně přestalo pršet, tak jsme si vzali odpoledne volno a jeli na kajaky. Vzali jsme s sebou Christiana, dvacetiletýho hošíka z Aljašky. Vzal si s sebou prut na ryby a hned po pár minutách chytil pěknýho lososka. Přivázal si ho za loď a pádloval s námi na druhou stranu jezera. Rybka se mu bohužel protáčela u lodi tak dlouho, až se mu přetrhl silon a tak skončil s prázdnýma rukama 😀 Za chvilku se mu povedlo znovu přetrhnout silon u prutu takže mi dal do ruky zbytek silonu s návnadou a odjel hledat svoji ztracenou rybu. Mezitím za námi přijela novozélandská rodinka na člunu, která rybařila v okolí a zeptali se nás, jestli nechceme lososa, páč už jich mají dost. Dostali jsme jednu pěknou rybku s tím, že máme Christianovi říct, že jsem ji chytla na ten zbytek silonu. K tomu jsme dostali jejich vizitku. Prý se máme stavit do Christchurch, mají fajn barák a vířivku, tak u nich můžeme zůstat 😀 Po cestě zpět jsme Christianovi přiznali, že jsme tu rybku dostali od nich. Pár minut na to se mi opravdu podařilo chytit na ten zbytek silonu přivázaného k ruce chytit lososa 😀 Byl to můj největší rybářský úspěch. Christian nám připravil oba lososy k večeři a bylo to moooc dobrý.

Jo a musím se k něčemu přiznat. Jak poslední dny pršelo a pršelo, tak se mi v noci fakt nechtělo z auta. Věděla jsem, že bych se musela převlíkat a byla by mi zima, no prostě chápete…..tak jsem čůrala do zavařovačky 😀 Ano, fakt jsem to udělala.

V neděli za námi dorazila Alice se Zdeňkem. Pomohli nám s přípravou hromady bramboráků, které jsme dělali na rozloučenou pro naše spolumakáče z Kinlochu. Bramboráky měly takový úspěch, že nás chodili cizí lidé požádat, zda by taky mohli kousek ochutnat. 

V pondělí jsme se se všemi rozloučili a vyrazili opět na cesty. Vyšlo nám nádherné počasí na náš dlouho plánovaný Routeburn great walk. Pro mě zatím stoprocentně nejnáročnější výlet. Poslední část cesty zpět byla nekonečná. Až zpátky u auta nám Marek řekl, že jsme ušli 27km. To, že nám to oznámil až na úplném konci bylo zcela záměrně, páč po této informaci mě začaly bolet nohy ještě mnohem víc a on věděl, že kdyby mi to prozdradil dříve, byla vysoká pravděpodobnost toho, že by místo svého batůžku nesl mě. 
V uterý celý den pršelo, takže jsme museli pozměnit naše plány. Zůstali jsme v Te Anau, zašli si na kafe a odpočívali. Přece jen to byla po takovým výkonu potřeba. 
Předevčírem ráno jsme si skočili k Alici se Zdeňkem do kempu na snídani a sprchu. Naneštěstí jsme byli viděni, takže při odchodu z kempu byl Mara odchycen a naúčtovali nám 24 dolarů poplatek za použití jejich zázemí, a to i přesto, že jsme zarytě tvrdili, že jsme u nich byli jen na snídani 😀 holt nejsou blbí a určitě nejsme první, kdo to na ně takhle zkoušel. 

 

Včera se nám počasí opět vylepšilo, tak jsme zamířili na Milford Sound udělat pár libových foteček zdejších přírodních krás. Opravdu bylo na co koukat. Nádherné fjordy, obří vodopády a božská příroda. Podle mě byl právem Milford Sound zvolen jako jedno z nejhezčích míst planety. Zaplatili jsme si projížku lodí a dvě hoďky obdivovali vše okolo. 
Dnes jsme se vydali na úplný jih jižního ostrova. Měli jsme surfovat s delfínama, vidět lachtany a pozorovat tučňáky. Bohužel nám počasí nepřálo, takže tuleni ani delfíni se neukázali. Večer jsme se po dvou hodinách stání v děsti na pláži dočkali. Začali připlouvat tučnáci žlutoocí. Na světě jich zbývá už pouze 3 až 4 tisíce a patří mezi ohrožený druh. I přes tu zimu a déšť tato přehlídka roztomilosti stála za to. Jsou prostě boží ❤