Ze(v)landujeme

Dnešek byl docela nabitej. Potřebovali jsme se dostat z jednoho ostrova na druhej. Přístav byl v druhym městě vzdáleným 23km. Rozhodli jsme se opět co nejvíce využít již zaplacenou motorku, a tak mě zase čekala jízda na dvakrát – jednou s baťohem, krosnou a Lenou, podruhé to samé bez Leny. Že nestíháme uplně podle plánu jsem si uvědomil, když jsem se podíval, jak dlouho vlastně trvá cesta z našeho ubytka do přístavu. Mapa ukázala 37 minut. Já počítal tak 20. V případě jedné cesty by to nebyl takovej problém, ale mě ty cesty čekaly 4. Takže pospícháme.

Lena nám předchozí večer koupila lístky na loďku. Trošku ale zabojovala s objednávacím formulářem a omylem se jí platba strhla dvakrát. Ráno strávila voláním a obepisováním přepravní společnosti, aby jí jednu z plateb vrátili. (Nakonec se zadařilo)

Já se mezitim šel pokusit tyto lístky vytisknout. Pani na recepci našeho ubytka tiskárnu neměla. Ale že prej ať to zkusim hned u hlavní silnice. Tak jsem vyrazil na motorce. Jen tak nalehko s telefonem a usb flash diskem. Bohužel se tisknout nepovedlo hned u cesty, ale až kousek opodál v jednom informačním kiosku. Vyrazil jsem tak moc nalehko, že jsem si nevzal ani peníze 😀 Naštěstí to klukovi obsluhující počítač moc nevadilo a vytiskl mi to zdarma. Komu to ale vadilo byl pan policajt, kterýmu se nezamlouvala moje jízda nalehko bez helmy, řidičáku a vlastně i peněz na zaplacení pokuty :-/ Nechal jsem mu u stolečku mobil a zajel pro doklady. Vyměřil mi pokutu za zapomenutej řidičák 150MYR (900Kč) a za jízdu bez helmy 300MYR(1800Kč). Povedlo se mi obměkčit a nakonec mi nechal si vybrat, kterej prohřešek mi je milejší a ten zaplatit. Inu drahé vytisknutí lístků. Celá tahle taškařice navíc zabrala asi hodinu. Tolik k našemu pospíchání.

V 12:50 jsme měli všechny bágly v přístavu a chybělo už jenom vrátit půjčenou motorku. Půjčovna se nacházela 6km daleko. Na loď jsme měli nastupovat 14:30. Řikam si, to je pohoda. Z půjčovny si zpátky vezmu taxíka a ještě cestou stihnu nakoupit oběd. Jaký překvapení mě čekalo, když jsem dorazil na místo a půjčovna měla stažené plechové rolety. ZAVŘENO. Pátek odpoledne. No jo vlastně, v týhle části Malajsie může víkend začínat už v pátek kvůli vyhrazenému času na modlitbu. Bych se posral. Co teď? Zkusil jsem zvolat, že potřebuju vrátit motorku do nejbližšího otevřeného okna. Zahlédl jsem tam nějakou místní pani, která nevypadala, že by jí to jakkoliv zajímalo. Tak jsem se šel poptat do vedlejší autoopravny, jestli třeba nemaj na půjčovny číslo, abych to nějak vyřešil. Bohužel mi nedokázali pomoct. Teda vlastně trochu jo. Díky nim jsem se znovu šel podívat před půjčovnu, jak že se ten podnik vlastně jmenuje, abych zkusil telefonní číslo pohledat na internetu. V tu chvíli se už ale na mě v nejbližším otevřeném okně usmívala majitelka půjčovny. Ona bydlí hned vedle! UFfffff..

Motorku jsme měli předplacenou na měsíc, protože to vycházelo znatelně výhodněji, než platit denní taxu. Pani mě velice překvapila, když mi za našich 16 dní výpujčky vrátila kromě zálohy ještě půl měsíční taxy. Podle toho, co nám vysvětlovali na začátku výpujčky, to tak vůbec nemělo dopadnout. No co, asi měla dobrou náladu při pátku. Pak mě ale překvapila ještě jednou, když mi sdělila, že teď žádný taxíky nejezdí, protože je čas modlitby. Ach jo, jak se teď asi mam dostat zpátky do přístavu? Běžet zpátky 6km v tom vedru se mi fakt nechtělo. Nezbývalo, než dneska již podruhé (na pána policajta pro úplné odpuštění pokuty nezabraly) nasadit smutné oči a na férovku jsem se jí zeptal, jestli by nebyla tak hodná, a nehodila mě do přístavu. A hodila! 😀

Tříhodinovou cestu lodí jsme si zkrátili nedávno odvysílaným prvním dílem druhé série dokumentárního cyklu Planet Earth. Naprosto doporučujeme!

Naše ubytko má tři rozdílně barevná patra. Naše patro je růžové. K tomu i celý náš pokoj. Lena je z toho dost odvařená..

Večer jsme si dali lehkou procházku nejbližším okolím. Lena poprvé v životě ochutnala humra. Že prej to chutná jak přerostlá kreveta 🙂 Zatím na nás George Town působí příjemným dojmem. Zdejší domky se zdají mít charakter a jsou zkrášleny různorodým street artem.

Ubytko je sice fajn čistý a růžový, ale internet je tu totální shit, a proto bohužel uvidíte fotky až později…

Mara přišel se super nápadem projezdit si George Town na kolech. Ráno jsme vyrazili do půjčovny a vyfasovali jsme dvě libový hipster kola. Střed města se dá projet docela za chvilku. Musím uznat, že mě tohle město překvapilo. Ulice jsou čisté, plné pouličního umění, krámků, kaváren, chrámů a mírně zanedbaných, ale malebných domků.

Odpoledne jsme se jeli podívat na prohlídku Cheon Fatt Tze Mansion. Památku oceněnou UNESCEM. Jedná se o vilu jednoho zbohatlého Číňana, která byla na svou dobu něco neobvyklého a celá vila je postavena v souladu s Feng Shui. Každý pokoj, nábytek i motiv má nějaký význam. Taková malajská vila Tugendhat 😀

Mara si koupil nové tričko jako památku na Penang. Je pravda, že mu ty trička nějak záhadně mizí 😀 Podle mě je vždycky omylem zahodí někam za postel nebo je nechá někde sušit, jinak si to nedokážu vysvětlit.

Zítra míříme zpět na pevninu.



Dneska nás čekal přejezd ze západní části Malajsie více do středu do Cameron Highlands, oblasti čajový plantáží.
Asi by to všechno klaplo uplně v pohodě, kdybychom na místo vyzvednutí nepřišli asi o pět minut později. Pani na přepážce koulila oči a řekla, že jdeme pozdě a ať si sednem venku na lavičku. Vůbec jsme nevěděli, jestli se ještě dneska dostanem do 5 hodin vzdálené destinace nebo o kolik nás to bude stát víc. Po chvíli nás vzal mikrobus na autobusové nádraží, kde jsme pak čekali dalších 20 minut, než náš autobus přijel. A ještě 20 minut, než se rozjel. Tolik k tomu, že jsme přišli „pozdě“.

Bydlíme v malém městečku oklopeném kopci v cca 1500 metrech nadmořské výšky. Nejlepší tu je ten vzduch. Příjemně studený a takový čistý. Velký rozdíl oproti posledním třem týdnům strávených u moře.

Každý se svým batůžkem a třemi litry vody jsme se vydali na místní oblíbený výšlap nazvaný Jungle trek number 1. Velice ochotný recepční na našem ubytování nám o cestě všechno řekl a taky nám poradil, že pokud se chceme dostat na začátek cesty (která je až v dalším městě), tak si můžeme vzít taxi nebo zkusit stopovat. Ráno jsem se na to stopování učesala a namalovala 😀 Nevím, jestli to bylo tím, každopádně jsem byla úspěšná v prvních dvou minutách. Pan řidič nám řekl, že vzal stopaře asi dvakrát v životě, a že by si do auta nikdy nevzal stopujícího místního, protože by taky mohl skončit v kudlou v zádech. Cizinci jsou OK 🙂

Při našem výšlapu jsem se zadýchávala ještě před oficiálním startem 😀 Cesta nahoru je dost strmá. Jsou to takové přírodní schody udělané z kořenů stromů, které jsou však kluzké a všude okolo číhají bahnité bazénky, takže člověk musí třikrát měřit, než někam jednou šlápne. Byl to moc fajn výšlap, ale moje stehenní svaly se po pěti hodinách ještě nepřestaly třepat 😀

Cestou dolů se jde po asfaltové cestě a člověk má možnost nahlédnou do mechového lesa, kterým vedou normální dřevěné schody, takže cesta není tak namáhavá . Nic zvláštního jsme tam však neviděli, takže jsme to brzy otočili zpět na asfaltku.

Cestou z kopce začalo pršet. Jelikož tu není žádný teplo, nebyla jsem z toho moc nadšená. Nakonec nás nabral nějaký místní pán s rodinkou a odvezl pod kopec. Byl chudák naštvaný, že si vyjeli na výlet na čajové plantáže, které však mají všechny v pondělí zavřeno 😀

Na hotel jsme dojeli opět stopem. Slečna byla dokonce tak hodná, že nás hodila až na místo, i když tak daleko vůbec neměla namířeno. Po příjezdu pěkně horká sprcha a pod peřinu, mrknout na díl seriálu…nebo dva 🙂

Ráno jsme se opět stopem vydali na čajovou plantáž i s přidruženou fabrikou. Vzali dva francouzští kluci a shodou okolností jeli přesně tam, kam my. Bingo!

Plantáže byly moc hezký. Posuďte sami z fotek. Ale ty vietnamský (v příspěvku zde) mi přišly ještě o trochu hezčí. Asi ty vyšší kopečky nebo co. Továrna na čaj byla roztomile maličká. Tři místnosti – nadrtit lístky, nechat zfermenovat, vysušit a roztřídit.

Zpátky nás zase stopem vzali dva kluci přímo do našeho městečka i když tam vůbec neměli namířeno :-). Byl čas obědu, tak jsme se nadlábli a s nápisem na ceduli KL (Kuala Lumpur) jsme vyrazili k silnici. Nutno podotknout, že KL byla v tu chvíli vzdálená přes tři hodiny cesty autem 🙂

Nechtěli jsme nic podcenit, takže plán byl buď stopnem někoho přímo až do KL během hodiny a půl nebo ve tři odpoledne sednem na bus. Už už jsme to chtěli zabalit, když tu zastavilo auto. Kluk (programátor 🙂 v něm byl sám a opravdu nás hodil až do KL na nadzemku, kterou jsme si dojeli do centra k booknutému hotelu.

Zamilovali jsme si tu indickou kuchyni. Já si libuju v jehněčím mase a Lena si pochutnává na naanech 🙂 to byla večeře a teď hurá na kutě, zítra vstáváme ultra brzo…