Archiv autora: lena

Včera ráno jsme vstali do krásného slunečného rána. Mara mě vykopal, ať jdu dělat nějakou fyzickou aktivitu, tak jsem si šla zaběhat. Po cestě jsem potkala vysmátou paní s jogamatkou, která se mě zeptala, jestli se k nim nechci přidat na jogu. Řekla jsem, že možná ano a zeptala se kde to je. Paní už mi neodpověděla. Asi mám špatnej přízvuk 😀

Byla jsem statečná a rozhodla jsem se řídit Emila. Na těch opuštěných cestičkách mi to šlo báječně, ale při městským provozu už jsem začala trochu zmatkovat. Ta levá strana je prostě nezvyk. Taky pořád pouštím stěrače místo blinkrů 😀
Posunuli jsme se na Bank Peninsule o kousek dal a dorazili do Lytteltonu, který nás nijak neuchvátil. Je to industriální město s velkým přístavem, tak jsme otočili Emila a jeli zpět do Christchurch. Jen na okraj k Taylor ´s mistake pláži, kde jsme si vyšlápli kopec a udělali fajn okruh kolem pobřeží, abychom si protáhli nožky. 
Dnes jsme udělali velký nákup a zařídili pár věcí ve městě. Jelikož bylo pěkně, použili jsme sprchu na pláži a po pár dnech se pořadně vymydlili 😀 Taky jsme si protáhli těla na pláži, což bylo moc fajn.  

Odpoledne jsme vyrazili směrem na Arthur ´s pass. Zastavili jsme na Castle Hill, kde je takový místni Stonehenge. Jen zbězně jsme to tam obešli a valili dál k jezeru Pearson, kde jsme zakempili. Je tu spousta kachen, který jsou drzý natolik, že vám příjdou až k autu si kdáknout o něco na jídlo. I přes Marův zákaz jsem jim dala kus chleba 😀

Dnes jsme si udělali první výšlap. Cesta se jmenuje Round the mountain track a trvá 4 hoďky čistý chůze. My jsme to za 4 hoďky fakt nestihli, ale byl to moc krásnej výlet. Vyšli jsme z městečka Akaora a udělali si okruh po místních kopcích. Minimálně půl cesty jsme měli výhled na místní zátoku a pohádkovou krajinu okolo. Byla to taková pecka, že jsem oželela i úmornou bolest kolena a puchýř na malíčku 😀
Po návratu jsme byli tak mrtví, že jsme oba zalehli a usnuli. Já si ještě musela zaběhnout na záchod, kde na mě po cestě z dětskýho hřiště střílela banda smradů kuličkovkou. Naštěstí uměli mířit podobně dobře jako já, takže jsem nepřišla k úhoně. 
Večer jsme ochutnali místní vyhlášené Fish and Chips, ale nebylo to nic světobornýho. Mrkli jsme s rackama na západ slunka a jdeme na kutě. Jo a dnes jsem se poprvé umývala v lavoru žíňkou 😀 velkej punk. 

Poslední dva dny jsme řešili auto a věci potřebné na cesty. Včera jsme prochodili spousty obchodů a nakoupili výbavu do auta. Je pravda, že většina věcí byla již v autě zařízená, ale chtěli jsme si to trochu doladit. Já jsem si pořídila spacák, protože jsem zmrzlenka a peřina mi nestačí. Večer jsme zažili naše první zemětřesení. Byl to jen malinký záchvěv, ale i tak to byl zážitek. Větším zemětřesením pro mě bylo, když nám Jirka (ten, co nám prodával auto) řekl, že nám nechá otevřené zadní dveře do baráku, což se bohužel nestalo. Zjistila jsem to v noci, když jsem s přeplněným močákem chtěla jít na záchod,abych mohla jít spát. Dveře byly zamčené a světla zhasnutá. Nešlo jinak, vyčůrali jsme se jim na zahrádce.

Dnes jsme dokupovali poslední věci do auta a udělali první zásoby jídla,abychom si mohli na cestách vařit. Odpoledne jsme si vyrazili na projížďku na pláž, abychom se trošku vyvětrali od toho všeho nakupování. Po cestě jsme skočili do sekáče a za pár dolarů nakoupili pár kousků teplého oblečení, jelikož na takovouto zimu jsme jaksi nebyli připravení. Dojeli jsme těsně před zavíračkou, za což Mara určitě děkoval Bohu, jinak bych tam strávila dalších 7 hodin 😀

Na pláži foukalo a byla děsná zima. Dost mě překvapuje, že místní tu surfují v krátkým neoprénu a běhají v tričkách a kraťasích. Já mám na sobě funkční tričko, mikinu a bundu a stejně klepu kosu.

Zítra vyrážíme na výlet a hodláme teď začít fungovat trochu low cost. Ceny jsou tu o dost vyšší než v Česku a za těch pár dnů tady jsme po doplnění potřebné výbavy dost finančně vykrváceli. Lenka s Jirkou nám k autu dali benjo, abychom si mohli krátit dlouhé deštivé večery. Pokud to takhle půjde dál, tak se na něj asi vážně naučím hrát, abych si pak mohla jít přivydělat někam na náměstí 😀

Taky už jsme si potřebovali vyprat. Jsou tu veřejný prádelny, kde má člověk za hodinu vypráno a vysušeno. Zrovna teď dává Mara naše věci do sušičky. Je to úplně poprvé, co si budu sušit věci v sušičce, takže doufám, že se mi dnes nezmění konfekční velikost na M.

Po odjezdu Kristýny se Zdendou jsme zahájili odpočinkové dny. Doplňovali jsme zásoby na Zéland a odpočívali.

V neděli ráno jsme si dali hodinku v bazénu a šli se přestěhovat do China Townu na poslední noc.
Odpoledne jsme se bezúspěšně pokusila vyreklamovat žabky a ještě bezúspěšněji jsem se pokusila si pořídit nové. Věřte mi, že je to těžká depka nespadat do normálních velikostí. Den jsme strávili po nakupovacích centrech. Zbývalo nám pár věcí, které jsme chtěli dokoupit v Thajsku, jelikož nás to vyšlo na zlomek cenu oproti Zélandu. Např. Opalovací krémy. Ty jsou na Zélandu z důvodu velké ozonové díry opravdu potřeba.

V úterý jsme naposledy vyrazili do ulic China Townu ochutnat místní jídlo a vyrazili na letiště. Měli jsme před sebou dlouhou cestu. Bangkok – Taipei, Taipei – Melbourne, Melbourne – Christchurch. Hodiny a hodiny prosezené v letadle s nohama skříplýma do strany a zalomenou hlavou. Chodila jsem si dozadu za letuškama pro gin s tonicem, abych se alespoň trochu vyspala. Alkohol je jediný, co v takových chvílích pomůže 😀

Po příletu do Christchurch mi bylo z toho všeho letadlového jídla dost ouzko a strávila jsem delší dobu na letištní toaletě. To pravděpodobně přišlo jedné z letištních pracovnic podezřelé, proto si nás odvedla kolem fronty ostatních cestujících bokem a udělali nám důkladnou prohlídku batohů 😀 No jo no, Češi jim tam vozí hromady perníku, tak chápu, že jsou opatrnější.

Nezdála se jim moje dřevěná žabka, kterou si vezu jako památku na naši párty s Kristýnou a Zdeňkem v Bangkoku, kdy jsem slavila svoje imaginární narozeniny, a když už jsem nebyla schopná moc dobře artikulovat, alespoň jsem díky svému suvenýru mohla vydávat zvuk žáby 😀
Po kontrole a testování pár věcí mi žabku a pár kamínků nechali a byli jsme vpuštěni na Zélandkou půdu. Juchůůůů.

Na letiště pro nás přijel Jirka. Jirka s Lenkou jsou pár, co tu už nějaký čas žije a prodávají nám svoje auto. Je to Nissan Homy, 1998 a tenhle krasavec se na pár měsíců stane naším domovem. Lenka nám uvařila ovčí maso s bramborama a salátem, ukázali nám vše v autě a ustlali nám u sebe v obyváku. Měli jsme štěstí, že jsme potkali tak fajn lidi.

Pro mě velmi překvapivý fakt nastal po opuštění letištní haly. Je tu zima 😀 Mara je samozřejmě šťastný, že se konečně 24 hodin denně nepotí, u mě už to taková radost nebyla. Asi tu půjdu dnes oholit nějakou ovci, abych se připravila na studenější spaní v autě 🙂

Jo a ještě jsem si vzpomněla, že přímo před námi seděl v letadle mladý týpek, který si očividně letěl do Asie nechat nastřelit vlasy. Jelikož to měl úplně čerstvý, měl celou oteklou a krvavou hlavu a bylo to hrozně děsivý 😀 Každopádně věřím, že po měsíci hojení to mlže vypadat docela přirozeně.

Brzo ráno jsme dorazili na města Ajuthaja. Je to zaniklé město, které bylo v letech 1350 – 1767 centrem siamského království v dnešním Thajsku. Dorazili jsme kolem šesté ráno a naše ubytování bohužel otevíralo až o půl osmé. Únava byla silnější než já, takže jsem si na bezďáka ustlala na chodníku a zatáhla to před vchodem do ubytka, u čehož mě Mara samozřejmě nezapomněl vyfotit, takže se můžete pokochat, jaká jsem princezna 😀

Po ranní sprše jsme si půjčili motorku a vyrazili na místní největší lákadla, buddhistické chrámy z období největší slávy tohoto města. Slečna na recepci nám dala hrs klíců od motorek, ať si nějakou vybereme. Mezi obyčejnými skůtříky stála bílá, nablýskaná Vespa, takže jsme neváhali a půjčili si jí. Slačna s tím neměla problém, a tak jsme si vesele drndali pryč. Po chvíli Marovi došlo, že si z batohu nevzal řidičák a vrátili jsme se zpět. Tam nám vysmátá slečna recepční oznámila, že se stalo nedorozumnění a půjčená Vespa je motorkou jejího přítele, která není na půjčování. Přítel vysmátě rozhodně nevypadal a poslední známky zdvořilého úsměvu mu vymizely ve chvíli, když jsme mu nebyli schopni říct, jaký druh benzínu jsme tam vlastně natankovali 😀 Paní na benzínce vypadala dost sebejistě, když nás posílala ke stojanu, tak snad z toho nebude rozchod.

Po výměně motorek už jsme brázdili silnice a prozkoumávali chrámy. V jednom z novějších chrámů seděl mnich a mávl na mě, ať jdu za ním. Posadila jsem se o schod pod něj. Začal nade mnou mávat tyčinkama a pocákal mě svěcenou vodou 😀 Nakonec jsem od něj dostala náramek na ruku. Hned se tam přihrnula spousta dalších turistů, tak jsem vycouvala a poslala tam Maru, aby si tento spirituální zážitek taky užil a abych si to mohla natočit 😀 Časem toto epesní video dodám v sestřihu.

Večer jsme byli tak unavení, že jsme ani nezašli na noční trh a zamířili rovnou do postele. A zítra zpět do Bangkoku 🙂