Archiv autora: lena

Už jsou to dva týdny, co jsme se usídlili v Aucklandu. A mám pro vás novinku 🙂

Jelikož jsme finančně dost vykrváceli a po minulém týdnu zjistili, že najít práci pro Maru nebude ze dne na den, domluvili jsme se, že si najdu co nejrychleji dočasnou práci, páč někdo musí nosit chleba na stůl 😀 V neděli večer jsem rozeslala několik životopisů a hned v pondělí ráno mi volali, jestli mám zájem o práci pokojské v hotelu Stamford v centru města. Nastoupila bych hned a jednalo by se jen o výpomoc, a tak nevadí, že tam budu jen pár týdnů. Ideálka. Za tři hoďky jsem byla na pohovoru a další den už jsem pracovala. Rychlý proces. Takže teď dělám pokojskou v hotelu. Doufám, že seš na mě pyšnej, táto 😀

V úterý jsem vyfasovala uniformu, koupila punčocháče, černý baleríny a šla se zaučit. Zaškolovala jsem se s jednou kočenou z Chile. Z mojí ne zcela perfektní angličtiny se rázem stala top angličtina na úrovni, jelikož půlka pokojských umí pět základních anglických vět a druhá půlka se tak nějak domluví. Gabriela z Chille byla unesená z toho, že je Stamford pětihvězdičkový hotel a řekla mi, že jsme teď pětihvězdičkový pokojský, což bude vypadat super v životopisu a máme teď otevřený dveře do světa. Nejzábavnější na tom je, že to ta holka myslela fakt vážně.

Na fotce je můj první pokoj, který jsem uklízela sama, takže jsem se v něm slavnostně vyfotila. Umím teď stlát postele líp než Kristýnina máma a mám otevřený dveře do světa 😀 Dělám si samozřejmě srandu….nikdo neumí stlát postele jako Kristýnina máma 😀

Jinak je to pěkně namáhavá práce, po pěti dnech mám úplně zlomený záda a myslím, že by mi měli platit i noční směny, protože uklízím i ve spánku. Do práce to mám přes hodinu busem, takže jak jste již asi pochopili, můj život se teď obrátil dost k horšímu 😀 Tak si všichni dáme tichou modlitbu za to, aby si Mara rychle něco našel a já si mohla v klidu najít něco jinýho, kde sice taky dostanu minimálku, ale nesedřou mě tam z kůže jako tady. Nebo v lepším případě ať si můžu doma sedět na gauči a vařit si kafíčka 😀

No a nakonec vám dám jednu dobrou radu. Až budete jednou takhle ubytovaní v pětihvězdičkovým hotelu, budete si chtít osvěžit obličej vodou a utřít si ho do malého ručníčku na obličej, který je na to určen, nedělejte to, je dost vysoká šance, že nějaký host před vámi si do něj vytřel zadek. Ano, opravdu je tomu tak 😀

V pondělí jsme navštívili muzeum Te Papa Tongarewa, kde jsme bohužel moc dlouho nevydrželi, jelikož mě strašně bolela hlava. Odpoledne jsme si zašli do sauny, abych si trochu prohřála zádové svaly, které jsem měla značně zatuhlé. Přiznám se, moc to nepomohlo 😀 Jsem prostě problémový jedinec, Mara už se naštěstí s tímto faktem smířil.

V úterý jsme se vydali doplnit zásoby, vyprali, ochutnali super kari z čínského bistra a na večer konečně vyrazili z Wellingtonu objevovat krásy severního ostrova.

Další den nás čekala návštěva veliké lachtaní kolonie v Cape Pallister. Je to na nejjižnějším cípu severního ostrova. Cesta tam byla poměrně dlouhá, ale na to, že je dosti neobydlená oblast, tam vede pěkná silnice. Shodli jsme se, že tohle je dalším místem, které bychom mohli osídlit 😀

Po cestě k lachtanům jsme se stavili u Putangirua Pinnacles, zvláštních kamenných útvarů uprostřed divočiny. Jelikož se zvedla voda v místní říčce, museli jsme složitě vybírat cestu a několikrát říčku přeskakovat. Na jedné z fotek je vidět mé usilovné přemýšlení nad nejlepší možnou cestou, jak doskákat na druhou stranu a nepřijít k úhoně 😀

Lachtani nás očividně nikdy neomrzí. Všude okolo jich byly desítky, spíše stovky. Maminy se válely a pospávaly, mláďata skákala po kamenech a hrála si ve vodě. Byla to super podívaná. Legrační jsou zvuky, které mláďata vydávají, když se dožadují pozornosti. Mrkněte na video.

Ve čtvrtek jsme využili slunečného dne a nechali proschnout Emila. Přece jen po celém deštivém týdnu byl dosti navlhlý a měl opět náběh na plísničku. Dala jsem ho do pucu, vše hodila na štěrk proschnout a krize byla rázem zažehnána. Mara si zatím hodil do pucu svoje milované pohorky 😀

Další ráno jsme si přivstali a vyrazili do Whanganui National Park, kde jsme měli naplánovaný výlet na kánoích po řece Whanganui. Byli jsme odvezeni rychloloďkou proti proudu na místo určení, kde na nás čekaly kánoe s celou výbavou. Od začátku bylo dost jasné, že pan kapitán, který nás na místo odvezl, o mně neměl zrovna vysoké mínění. Začalo to tím, že jsme s sebou na 4 hodiny měli tolik jídla, že by to někomu stačilo na tři dny. Další libůstkou byly moje ponožky v sandálech. Nejsem velký fanda této praktiky, ale na loď jsem si chtěla vzít sandále, protože se mi většinou nepodaří z kánoe vystoupit suchou nohou. Na druhou stranu jsem věděla, že po cestě lodí ke kánoím bude pořádná zima. Takže jsem měla dvě možnosti, vzít si tenisky i sandále nebo prostě do sandálů nacpat teplé merino ponožky. Říkala jsem si, že na lodi přece nemusím dělat velkou parádu, tak to jednou přežiji. Při nástupu na loď jsem se okamžitě setkala s komentářem od kapitána, jestli mám opravdu ponožky v sandálech. To tady tu Českou republiku pěkně reprezentuji, že? 😀 Po příjezdu ke kánoím jsem tomu dala korunu. Marek chystal věci do barelu a já se rozhodla, že si ještě vyběhnu na kopeček se vyčůrat. Všude okolo byla hromada bahna. Při deštích se řeka zvedá hodně vysoko, takže pár dní zpět měla o pár metrů víc. Logicky jsem předpokládala, že čím výš půjdu, tím pevnější budu mít půdu pod nohama. Jenže ono nene. Začala jsem se bořit do bahna a každým krokem jsem byla hlouběji a hlouběji v bahně. Pochopila jsem, že tudy cesta nevede a chtěla vyrazit zpátky k loďce. Nožky se mi zabořily do bahna tak šikovně, že se mi jen horko těžko podařilo vyndat je ven i s botama (naštěstí už jsem si ponožky sundala). No co vám budu povídat, vypadala jsem jako totální retard. Hanba mě fackovala hlavně při pohledu na kapitána, který měl ve tváři výraz typu: Já věděl, že jsi vytupená blondýna od chvíle, co si vkročila na mou loď (v sandále s ponožkou). Marek se mi smál průběžně celý den, abych na tuto groteskní situaci náhodou nezapomněla.

V sobotu jsme dorazili do Whakapapa vesnice, kde jsme navštívili místní info centrum a strávili tam docela dost času koukáním na krátké filmy o sopkách a dalších zdejších přírodních úkazech. Odpoledne jsme si prošli dvouhodinový trek do Silica Rapids jako takovou zahřívačku před následujícím dnem. Zbytek dne jsme odpočívali a nabírali síly.

Včera jsme vyrazili na Tongariro Alpine Crossing, jeden z nejznámějších treků na severním ostrově. Tento trek začíná na jiném místě než končí, takže si musíte zařídit odvoz, který stojí 30 dolarů na osobu. Rozhodli jsme se zkusit štěstí a na začátek treku si dostopovat. Ráno jsme vstali velmi brzo a chytli jsme hned první auto, které projíždělo. Byly to dvě Ruskokanaďanky, velmi sympatický holky, které větší část treku šly s námi. (Potupně musím přiznat, že vyšly minimálně půl hodiny po nás, ale po cestě nás dohnaly). Bylo fajn po dlouhé době poznat někoho nového a vyslechnout si jeho sny a životní plány. Po cestě se prochází sopečnou oblastí, takže celé okolí je takovou měsíční krajinou bez života. Asi v polovině cesty jsou malá jezírka, která pro mě byla nejhezčí podívanou za celou cestu. Na zpáteční cestě je krásný pohled na okolní krajinu a stále aktivní kráter, ze kterého se stabilně zvedá pára. Celý tento dojem bohužel kazí to obří množství lidí. Jsou to takové masy, že na určitých úsecích jsme šli v řadě jako mravenci. Byli jsme domluvení, že Marek hodí holky zpět k jejich autu a já zatím počkám na místě a protáhnu si záda. Měla jsem u sebe jen telefon bez signálu a jógamatku. Tuhle skutečnost jsem si začala uvědomovat hlavně ve chvíli, kdy skoro po hodině a půl Mara pořád nebyl zpět, i když cesta má zabrat čtyřicet minut až hodinu. Samozřejmě mi v hlavě valily scénáře o tom, jak někde píchnul pneumatiku nebo Emil opět odmítl nastartovat nebo se rozhodl utéct s Ruskokanaďankama a žít promiskuitním životem 😀 Už jsem vymýšlela, jak budu muset brečet nějakému řidiči autobusu u dveří, aby mě a moji jógamatku hodil někam do města, i když u sebe nemám žádný peníze, a že mu za to dám svoje náušnice do zástavy 😀 Nakonec se Mara přece jen ukázal a zdržela ho zajížďka do města, protože musel natankovat. ( Prej 😀 )

V sobotu jsme se vydali na farmářské trhy. Každý víkend se stane půlka velkého parkoviště v centru Nelsonu velkým trhem, kde najdete spoustu dobrot. Nakoupili jsme si spoustu čerstvého ovoce, zeleniny a sušeného masa. Po trzích jsme zamířili do centra Nového Zélandu. Na kopci v Nelsonu je znázorněn bod, který má představovat centrum těchto dvou ostrovů. Nic, co by nás extrémně zaujalo, ale vyhlídka na okolí byla pěkná. Napadlo mě, že bychom si v rámci zlepšování fyzičky mohli dát s Marou závody a kopec si vyběhnout. Zpětně uznávám, že to byl jeden z nejdebilnějších nápadů, které jsem tu prozatím měla. Mara mi dal tři minuty náskok 😀 Běžela jsem prvních cca 100 metrů, poté mé tělo začalo vzdorovat a zbytek jsem převážně šla. Při každém pokusu o další rozběhnutí jsem měla pocit, že zkolabuju, ale přece jsem nemohla nechat Maru mně předběhnout, když mi dal celé tři minuty náskok 😀 Mara doběhl 15 vteřin po mně a celý běh mu trval devět minut, takže asi chápete, jak mám skvělou fyzičku. Nahoře jsem Marovi tvrdila, že určitě umírám, protože mi hoří plíce, klepou nohy a mám chuť krve v puse. Oznámil mi, že všechno tohle je normální, takže žádná sanitka nebude. Nakonec jsem to přece jen rozchodila, ale takový blbosti už dělat nebudu.

Další den ráno se na stejném parkovišti jako předešlý den konal bleší trh. Bohužel mě nic z oblečení nezaujalo, tak jsem si koupila alespoň pažitku v květináči, která se stala naším novým spolubydlícím v autě. Odpoledne jsme vypadli z města a vyrazili dál.

V pondělí jsme si udělali dopoledne dvě krátké procházky lesem. Jedna z nich vedla podél klidné, čisté řeky, která přímo vyzývala ke koupání. Mara to bojkotoval s tím, že se koupal včera, takže to není potřeba 😀 Odpoledne jsme si vyšlápli pořádný kopec na Onahau Hilltop Lookout. Po několika měsících cestování už nás jen tak nějaký výhled nenadchne, ale tenhle stál za to. Je to taková oáza klidu, kde se můžete kochat pohledem všemi směry. Moc se mi tam líbilo. Večer byly všechny okolní freedom kempy plné, tak jsme hledali místo někde u cesty. Našli jsme si hezké místo u řeky na paloučku a zakempili tam. Mara se šel projít a zavolat si. Po chvíli přijel nějaký mladík na motorce k autu a ptal se mě, co tam dělám. Tak jsem se bála, že nás od tam vyhodí, a že budeme muset hledat ve tmě jiné parkovací místo, že jsem se úplně zapomněla bát o svůj holý život, což je u mě o dost klasičtější způsob strachu 😀 Mladík byl moc hodný. Řekl, že je to sice soukromý pozemek, ale že tam můžeme zůstat jak dlouho je libo, a pokud se budeme chtít vykoupat, tak kousek dál podél řeky je super místo. (což jsme opět bojkotovali 😀 )

V úterý celý den pršelo, tak jsme si akorát zajeli do nejbližšího města na wifi a zevlili tam. Já jsem po cestě na veřejné záchodky objevila super sekoš, kde jsem si za celých šest dolarů koupila krásnou mikinu, kazetu do auta a knížku. Hned jsem měla lepší den 😀

Ve středu nás čekal přejezd z jižního na severní ostrov. Stáli jsme cca hodinu v přístavu, neboť měl trajekt zpoždění. Po nalodění jsem začínala tušit, že tři a půl hodiny na trajektu budou nekonečný, protože hned jak jsme vyjeli ze zátoky, se začal trajekt houpat ze strany na stranu a stejně tak se začal houpat můj žaludek. Dost často jsem si odbíhala na záchod, protože už jsem měla blinkání na krajíčku, ale nakonec k tomu nikdy nedošlo. No cesta to byla fakt strašná, mořský vlk ze mě asi nebude. Po doplutí do Wellingtonu jsme hned zakempili a šli spát.

Další den jsme se vydali na prohlídku města. Ráno jsme si vyšlápli Victoria Lookout. Já jsem si oblékla svoje jediné oblečení „na lepší“, protože přece jen jsme v hlavním městě, tak nebudu chodit jak burák v teplákách. Tááák jsem nadávala po cestě na kopec, když jsem šlapala cestu lesem určenou pro horská kola. Upnutý kalhoty a teplá bunda se mi na takový sportovní výkony tuze neosvědčily. Na oběd jsme se potkali s Markovým kamarádem Alexem a zašli spolu na sushi. No musím přiznat, že kdyby to sushi viděl Márty, tak to tam nechá vysvětit. Rýže s kusem řízku spojená kolem dokola řasou, to prostě pobaví. Odpoledne jsme se chtěli vydat do botanické zahrady. Došli jsme k mostu a uviděli ten další ohromný kopec, který bychom museli vyjít. Shodli jsme se, že zahrady oželíme a šli jsme radši na kafe. Mara našel kavárnu Hangar Cafe. Nepřeháním, když řeknu, že takhle dobrou kávu jsem snad ještě nepila. Bylo to kávový nebe v puse. Nabití energií jsme se vydali do centra s tím, že dojdeme k autu pěšky po promenádě podél vody. Ta cesta je moc pěkná, viděli jsme místní městskou pláž a podél vody je krásný výhled na druhou stranu Wellingtonu. Jediná nevýhoda je, že to do kempu není zrovna blízko, takže od půlky jsem doufala, že za každou zatáčkou už tam budeme, ale ono ne a ne. Mara byl unešen z místního způsobu bydlení. Lidé si tu staví domy ve velmi prudkém svahu u vody a jediná přístupová cesta do domu je malá lanovka. Dole je garáž a vedle garáže lanovka pro jednoho člověka vedoucí přímo k domu nebo na zahradu. Rozplýval se nad tím, jak by na to za mlada balil holky. No nevím, mě by na lanovku teda neutáhl 😀

V pátek jsme se vydali do knihovny si nabít elektroniku a vyřešit plán naší cesty po severním ostrově. Po několika hodinách plánování jsme se vydali na nákup zásob, a pak do restaurace na zasloužené jídlo. Byly to nudle na různé způsoby. Mara si dal vepřové a já kuřecí. Ty Markovy byly tak stokrát lepší než ty moje, takže jsem mu půlku snědla 😀

Včera i dnes tu nepřetržitě prší, takže odpočíváme, čteme, vaříme, jíme, koukáme na filmy a já se konečně odhodlala a napsala příspěvek za celý týden 🙂

 

Moc si užíváme to konečně přítomné léto, které dorazilo na Zéland. V sobotu jsme si zajeli do Riwaka Resurgence. Je to posvátné místo pro původní maorské obyvatele. Vyvěrá zde pramen vody přímo ze skály. Voda má nádherně modrou barvu a kousek dál je přírodní bazének, kde se dá vykoupat. Má to ale jednu nevýhodu. Voda je neskutečně studená. Ponořila jsem se se celá asi až na šestý pokus a domnívám se, že jsem utrpěla lehké omrzliny 😀 Po adaptaci jsem se vzmužila a šla si z nízké skalky do bazénku skočit ( Mara už tam samozřejmě skočil dávno) No úplně jsem cítila všechny ty maorské prapředky, co tam podle mého názoru při rituálním omývání umřeli na srdeční zástavu. Každopádně v rámci mé nově objevené zálibě pro otužování to byla fajn lekce. Odpoledne jsme pokračovali v cestě na sever.

V neděli jsme dorazili k Farewell spit. Je to dlouhý písčitý výběžek na úplném severu jižního ostrova, který je oblíbenou turistickou atrakcí. Nás ale nikterak nezaujal, takže jsme po krátké vycházce vyrazili o kus dál. Teda až poté, co jsem odstranila ze své boty, ponožky a tepláků to obří kravské hovno, které jsem někde po cestě přes louky a lány rošlápla. Mara byl hodně unavenej, ale bojoval a chodili jsme po okolí. Nakonec se nám dostalo zasloužené odměny na pláži Wharariki. Jedné z nejhezčích pláží, kterou jsem kdy viděla. Najdete tam všechno, po čem vaše srdce touží. Spoustu jemného písku, po kterém je vyloženě radost se procházet, útesy, skály a malé jeskyně, zelené kraby schovávající se ve skulinách skal, a to úplně nejlepší je, že přímo u pláže je přírodní bazének, který funguje jako školka pro tulení mláďata. Tyto mláďata jsou natolik zvyklá na lidskou přítomnost, že si můžete sednout na kraj bazénku a oni k vám připlavou na dosah ruky. Jsou to opravdu miminka a vy můžete vidět, jak se učí manévrovat, skákat a obratně i neobratně lézt z vody a do vody. Bylo to nečekaný překvapení a Mara mě musel tahat za ruku jak pětiletý dítě, aby mě od tam dostal 😀 Večer jsme zaparkovali nedaleko pláže a po dlouhé době nás opět přepadl roj komárů. Nejhorší je, že oni se umí dostat do auta každou miniaturní škvírkou, takže to, že jsou zavřené dveře i okna nikterak nepomáhá. Tentokrát jsme ale byli připravení, takže jsme si v autě natáhli moskytiéru a šli v klidu spát. V dalších campervanech asi tak dobře připravení nebyli, soudě podle těch hlasitých bouchanců, když se snažili zabíjet ty tucty nečekaných příživníků 😀

Včera jsme si ráno vyběhli kopec (Knuckle Hill Track) a dostalo se nám krásného pohledu na spoustu zelených poloostrůvků a nedotčenou přírodu severozápadní části ostrova. Navrhla jsem Marovi, že až to bude v Evropě na ostří nože s muslimy, můžeme to tady osídlit 😀

Poprvé za náš pobyt v Emilovi se nám podařilo vyčerpat zásobu plynu ve vařiči až do posledního fouku. Zoufale jsme si snažili v poslední zásobě vody uvařit těstoviny, ale voda se nám akorát podařila přivést k varu a plyn skončil. Tak jsem nechala těstoviny chvíli louhovat v teplý vodě a aldente kolínka byly na světě 😀

Odpoledne jsme si zajeli k jezeru na koupačku. Na parkovišti jsme dostali varování od jedné turistky, že nás dole u vody čeká výhled nejen na krásné okolí, ale i na tří nahé holky, které to tam obsadily a pouštěly si hudbu na celé okolí. Vysvětlila jsem Marovi, že půjdeme radši k druhému jezeru 😀 , takže to Mara alespoň zaběhl obhlédnout v minutce, kdy jsem si odskočila na záchod. Očividně některým výhledům nelze odolat. 😀 U druhého jezera nikdo nebyl, což jsme si (já) moc užívali. Voda tam byla sympaticky teplá a čistá. Super odpoledne.

Jelikož nám došly zásoby vody, jídla i plynu, museli jsme zamířit do nejbližšího města Takaka. Večer jsme stihli akorát doplnit vodu a dát si burger ve fast food okénku, jelikož obchody už byly zavřené.

 

 

Po procházce na Franze Josefa mě dosti bolela kolena. Uprostřed noci jsem šla za auto čůrat, čupla si a zjistila, že se nemůžu zvednout 😀 Prostě to nešlo. Nakonec jsem zatla zuby, opřela se o přední světla auta a nějakým záhadným způsobem se zhoupla do stoje. Cítím se na 105 let.

Parkovali jsme na pěkném místě u řeky s výhledem na ledovce. Jediná nevýhoda bylo to, že od osmi ráno nám za autem začaly přistávat helikoptéry 😀 Začínaly odtud vyhlídkové lety na ledovce. Uvařila jsem si kafe, nasypala cereálie a u snídaně jsem sledovala odlétající helikoptéry. V tu chvíli za námi došel pán s nabídkou, že mají v helikoptéře volné místo, jestli se nechceme proletět, že nám to dá za půlku. Jelikož bylo perfektní počasí, což se na tomto místě stane tak třikrát do roka, měli jsme to za poloviční cenu a také jsme mohli letět oba spolu (ne po jednom, jak zněla původní nabídka), nebylo nad čím přemýšlet. Odložila jsem kafe a šli jsme se proletět. To vám byla taková krása. Jako vidět ledovec ze země je fajn, ale vidět z výšky ten čistý, člověkem nedotčený led a sníh, hory, les a moře, to je opravdu zážitek. Pilot s námi přistál na jednom z ledovců, kde jsme si zablbli na sněhu a udělali hromadu fotek. Při zpátečním letu mě posadil dopředu, což můj zážitek ještě vygradovalo. Prostě skvělý páteční ráno 😀

Po cestě k Pancake Rocks jsme se stavili u jezera na koupačku. Voda byla sice studená, ale shodli jsme se, že to byla zatím nejteplejší voda, ve které jsme se tu koupali 😀 Pancake Rocks jsou zvláštní kamenné útvary, které vypadají jako na sobě ležící palačinky. Uprostřed těchto skalisek je několik blow holes, tj. děr ve skále, ze kterých při přílivu tryská voda. Bohužel jsme dorazili až po přílivu, takže jsme žádné tryskání vody neviděli, ale za to jsme viděli spoustu delfínů, co se toulali u břehu.

Večer jsme zaparkovali u pláže a viděli na jedné straně nádherný západ slunce nad vodou a na druhé straně obrovskou duhu přes celé údolí. Nevěděli jsme, kam se koukat dřív.

Další den jsme zajeli po pobřeží kousek zpět na jih, kde lze při odlivu projít pláž k zajímavým skaliskům a útesům. Některé úseky se dají proběhnout jen malou chvilku, kdy zrovna nepřichází vlna. Rozdíl může být klidně skoro metr vody, takže Marova zábava byla sledovat mě utíkat před vodou. Při nejdelším přebíhacím úseku mě vybržďoval, takže jsem nakonec musela nahodit stoprocentní sprint a v poslední vteřině vyskočit na nejbližší balvan, kdy kolem mě projela metrová vlna. Lara Croft by se ode mě mohla učit 😀 Zachránila jsem svoje pohorky před dvoudenním vysoušením.

Odpoledne nám to nedalo a zajeli jsme si znovu k Pancake Rocks. Tentokrát jsme viděli všechnu tu parádu, co vám tato turistická atrakce může nabídnout a byli jsme rádi, že jsme se tam vrátili. Večer jsme zaparkovali na stejné pláži jako den předtím a ještě jednou se kochali tím epesním západem slunce. Nechala jsem se od Mary ostříhat. Znovu. Poprvé mě stříhal asi před měsícem a půl a moc se mu to povedlo. Tentokrát s nabitým sebevědomím z minula to vzal pěkně od podlahy a nakonec mám na jedné straně obří pramen tak od dva centimetry kratší než všechny ostatní vlasy. Jelikož mi to zkrátil opravdu hodně, odmítla jsem další zarovnávání. Nakonec by mi to zarovnal až pod uši 😀

Včera jsme dojeli do Westportu. Dali jsme si kratší procházku podél řeky, kde jsme narazili na pár českých vodáků. Odpoledne pořešili nutná zla typu praní, vaření a nákupy a šli se ubytovat k další pláži, kam večer najelo několik autobusů mladých lidí, kteří si udělali pořádný večírek s táborákem. Mara jako správný důchodce si v noci stěžoval, jak tady ta mládež dělá bordel 😀