Archiv autora: lena

Výlet do džungle se nám vydařil a vyšlo nám super počasí (nepršelo). Vyrazili jsme loďkou napříč jezerem Cheow Lan k našim plovoucím chatkám. Již cesta loďkou je naprosto dech beroucí. Jedete po nádherně čisté vodě uprostřed pralesa, kolem vás se míhají vysoké zarostlé skály tyčící se z moře. Všude okolo slyšíte zvuky džungle a vidíte jen panenskou přírodu. Byla jsem unešena od samého začátku.

Po obědě na našem plovoucím ubytku jsme se vydali do pralesa k vodopádům. Tady už začalo opravdové dobrodružství. Prodírali jsme se lesem neustále po kotníky ( já z důvodu absence kotníků po lýtka) v bahně, nesčetněkrát brodili řeku, lezli po ostrých kamenech, no prostě Indiana Jones styl :D. Po chvíli jsem nabyla dojmu, že se mi prales snaží naznačit, že tam tak úplně nepatřím. Začalo to již před tímto výletem, kdy na prvním treku v pralese mi něco spadlo na hlavu. Doteď nevím, co to bylo, ale velikostně to mohlo být něco jako větší vlašský ořech. Nebylo to zrovna příjemný, ale nějak jsem se nad tím nepozastavovala. Spíš jsem si představovala dvě opice, jak se vsadili o banán, jestli se mi trefí na hlavu. Z té výšky by to byl mástrštik.

Každopádně na tomto výletě jsem si počínala velice obezřetně, abych nikde blbě neuklouzla a nic se mi nestalo. Bylo mi to prd platný. Asi v půlce cesty se mi kolem nohy mihl had, což mě trochu rozhodilo, ale naštěstí se o mě nezajímal a utíkal se schovat. Zalarmovala jsem zbytek skupiny a bylo mi průvodcem oznámeno, že je to mládě královské kobry (byla to užovka), a ať k ní nechodíme moc blízko. Když byl v bezpečné vzdálenosti, udělali jsme si všichni fotku a šli dál. Své teorii s užovkou jsem přestala věřit ve chvíli, kdy i sám průvodce si hada vyfotil.

Pomalu jsem si začala říkat, že mám asi trochu pech. Završeno to bylo v našem cílovém bodě u vodopádů, kdy při čekání s ostatními na zbytek skupiny se z ničeho nic urval jeden solidně velký bambus a spadl přímo na mě. Konkrétně na mou ruku, kam se mi mimo povrchový škábance zabodla i dvoucentimetrová tříska. Tu Mara úspěšně vytáhl až po příchodu zpět na chatku. Jaká je kurňa pravděpodobnost, že na někoho spadne padající bambus? A zrovna na mě? No neskutečný.

Cesta zpátky byla již bez dalších překvapení, akorát z lodi jsme viděli v korunách stromů pár opiček. Při příchodu zpět jsme hned skočili do jezera. Já jsem tam skočila oblečená a v botech, jelikož jsem na sobě měla víc bahna než vlastní váhy. Večer jsme si udělali pohodu na mole před chatkou a krmili ryby. Další den jsme sice ráno přišli o projížďku na ranní safari kvůli dešti, ale zbytek dne jsme měli krásně, takže nás to ani moc nemrzelo. Další výlet byl do jeskyně, kde si to žádná z holek moc neužívala, jelikož byla plná netopýrů, pavouků velkých jak moje dlaň, kobylek a jiných skákacích brouků. Jelikož uvnitř byla absolutní tma a kluzko, museli jsme si svítit čelovkama. Ve chvíli, kdy jsem se podívala na nohu a uviděla, že mi na ni sedí něco s větším množstvím nohou, málem mě trefil šlak. Byla jsem dost ráda, když jsme od tam vypadli. Celkově to byl ale báječný výlet s pořádnou dávkou adrenalinu.

Odpoledne jsme se přemístili do města Surat Thani, které nás okouzlilo velikým nočním marketem, na který však chodí hlavně místní, a o turistu tady moc nezavadíte. Tentokrát jsme si na noc zaplatili pokoj z kategorie ubytování velmi levné, což jsem pocítila hned po příjezdu ve sprše, když jsem se sprchovala společně s místním švábem, čehož jsem si všimla až při balení mokrých vlasů do ručníku pěkně v předklonu. Jelikož vím, co podniknout v situacích jako je tato a jak zachovat chladnou hlavu při setkání s místními, život ohrožujícími zvířaty, pomalu jsem vycouvala z koupelny a nechala Maru, ať se o něj postará 😀

Večer jsme se rozhodli, že si dáme masáž a šli najít něco v okolí. Místa s masážemi je tu dost, ale podle vzezření dívek, červených světel a temných uliček jsem naznala, že tady se žádná masáž konat nebude. Mara by vedle v místnosti dostával cestu kolem světa a mě by tam nějaká zmalovaná Thajka lámala kolena, to tak!

 

Ráno jsem nemohla dospat. Řešili jsme s Marou otázku, zda zůstat v parku nebo hned zítra odletět, jelikož tady sluníčko jen tak neuvidíme. Příjezd byl velkým rozčarováním, ale člověk to po několika hodinách přestane vnímat a to počasí tak nějak příjme. Ostatně jsme se s Marou shodli, že co by to bylo za deštný prales bez pořádného deště. Bez něj by to vlastně byl nudnej zážitek 😀 Po snídani jsme vyrazili do národního parku Khao Sok na vlastní pěst. Bez průvodce jsou možné dva treky, které jsme zvládly za jeden den. První byl po široké cestě, taková pohodová procházka, kde kolem nás poletovala hromada motýlů, občas proběhla nějaká ještěrka nebo zevlil pavouk a při cestě zpět jsme potkali opičí rodinku, která se na nás přišla s nadšením podívat. Přímo v parku žijí divocí sloni, kteří však k těmto veřejným cestám moc nechodí. Druhý trek byl už trošku větší divočina. Za celou dobu jsme bohužel neviděli žádná zvířata kromě pijavic. Těch jsme za to viděli požehnaně. První setkání bylo na mém prstu u ruky, když jsem při výstupu na nějaké vyvýšenější místo sáhla na zem. Myslela jsem si, že se jedná o kus mokré trávy nebo klacík, ale když se scvrkla a znovu natáhla, v hlavě mi začalo blikat červené světlo. Při pokusu o odcvrknutí se mi akorát nalepila na druhý prst. Těchto pokusů proběhlo asi pět, než mi došlo, že tudy cesta nevede. Celá tato situace byla provázena mým hysterickým křikem. Nakonec se moje dvě mozkové buňky chytly za ruce a já si prst otřela o strom, aby se pijavice nalepila jinam. Další jsme pak měli již jen na botách, ponožkách a kalhotách. Naštěstí jsme je vždy našli včas a žádné se nepodařilo se přisát. Po nějaké době se je Mara naučil už docela obratně odstřelovat klacíkem. Už kolem jedenácté dopoledne začalo vydatně pršet, takže během odpoledne jsem byla úplně promočená – pláštěnka nepláštěnka. Je tu 100% vlhkost vzduchu, takže když si tu večer dáte sušit vlhké tričko, ráno bude víc mokré než večer (moje včerejší zkušenost). Rozhodli jsme se, že nebudeme měkouši, a i přes nepřízeň počasí zkusíme dvoudenní výlet s přespáním na plovoucích chatkách na jezeře Cheow Lan. Tak nám přejte pěkný počasí a my vám dáme za dva dny vědět 🙂

P.S. Některé fotky jsou trochu zamlžené, protože jsem je fotila přes voděodolný obal na mobil, který se mi tu bohužel uvnitř trochu zapařuje :/

Dnešek byl den plný zážitků. První zastávkou byl chrám Wat Khao Tam. Zastavili jsme u něj čistě náhodou, o to větší to pro nás bylo překvapení. Chrám je postaven na kopci s nádhernou vyhlídkou na moře. To místo má takovou zvláštní, klidnou atmosféru a moc se nám tam s Markem líbilo. Dokonce jsme se rozhodli si na chvilku zameditovat. Ostatně zde nabízí možnost dobrovolnictví, kdy pobyt na místě je zdarma, ale každý den má přesný řád (vstáváte ve 4 ráno) a celý pobyt se mlčí. Tuto možnost jsme zavrhli, jelikož po jednom dni mlčení by mi pravděpodobně praskla hlava. U chrámu jsme viděli volně se potulující opičky. Okamžitě jsem na ně začala mluvit opičí řečí, ale obě se na mě jen otráveně podívaly a odešly. Nenápadně jsem podotkla, že se zde mluví pravděpodobně jinou opičí řečí než kterou vládnu, načež mi Mara sdělil, že se jim spíš nelíbí můj brněnský přízvuk 😀 Cestou z chrámu jsme se náhodou naskytli u krmení slonů, což byl pro mě největší zážitek dne. Koupili jsme si dva košíky banánů a obdivovali, jak si je umí sloni házet chobotem přímo do pusy. Po cestě jsme se stavili u vodopádu Than Sadet, který je jediným vodopádem, ve kterém je voda v průběhu celého roku. Při prvním pohledu to může být docela zklamání, jelikož se vlastně moc nejedná o vodopád, ale pokud se člověk vydá po velkých balvanech směrem po proudu, najde spoustu malých jezírek na koupání. Celý „vodopád“ měří tři kilometry. Nakonec jsme dojeli na pláž Haad Sadet, ráj klidu s nádherným okolím. Večer jsme opět zajeli na večerní market si dát dobrou večeři. Překvapuje mě, že tu žijí stovky toulavých psů, ale žádný z nich nevypadá, že by strádal. Dnes jsem si od večeře schovala kus kuřete s kostí, a když jsem ji šla slavnostně předat jednomu z přítomných psů, ohrnul nad ní nos. Můj dokonalý den byl završen nákupem sloníkových kraťasů, jediných široko daleko, do kterých jsem se vešla 😀

Po dnešním výletu si Koh Phangan zlepšil reputaci. Ráno jsme si půjčili skútr a vyjeli na sever ostrova do části Chaloklum na Malibu beach, kde na nás čekal nádherně bílý a jemný písek, palmy, čistá voda a téměř prázdná pláž. Na oběd jsme si dali na pláži v restauraci grilovanou rybu a nudle s mořskými plody. Po těchto pár dnech mi přišlo, že už jsem ostřílený mazák a můžu jíst co chci. Dala jsem si ledový kafe a jídlo jsem nezapíjela slivovicí (jelikož jsem jí zapomněla v jiné tašce). Za hodinu jsem na nejhezčí vyhlídce široko daleko místo kochání se výhledem trávila neveselou čtvrthodinku na toaletě. Takže vám všem radím, pijte tu slivovici! 😀 Vyhlídka na vedlejší ostrov Koh Ma opravdu stojí za to. Nahoře na vyhlídce je bar s příjemným posezením a pohodovou atmosférou, kde u piva můžete sledovat západ slunce. Zpátky jsme jeli trochu cestou necestou, jelikož jsme si spletli odbočku, takže jsme to měli i s trochou adrenalinu. Po cestě jsme potkali i noční trh s jídlem, kam se vypravíme zítra, jelikož já jsem se ještě na žádné jídlo bohužel necítila. Mara se dnes jal zkoušet vodotěsnost přenosného repráčku a při prvním ponoru v bazénu se repráček utopil 😀 Tak snad do rána vyschne, aby se Marovi trošku zvedla nálada.

Bohužel s nahráváním fotek je to tu problém kvůli pomalému připojení, takže nahazuju jen pár foteček v menší kvalitě. Postupem času to napravíme.

 

Dnes sem nahodím svůj první pořádný hate. Po velmi dlouhé cestě na ostrov jsme si našli ubytování kousek od pláže, kam jsme dorazili až ve tři hodiny odpoledne. V autobuse jsem se nemohla v sedě ani narovnat, ale za to nohama jsem nedosáhla na zem, takže i přes to, že každý měl dvojsedadlo pro sebe, jsem se zrovna do růžova nevyspala. Při zastávce uprostřed ničeho jsem získala během minuty na záchodě celkem čtyři komáří bodnutí, takže už jsem se viděla s malárií v nemocnici. Hysterie mě přešla ve chvíli, kdy v podstatě všichni z autobusu dopadli podobně. Na lodi byla uvnitř taková zima, že jsem byla nucena jít si sednou ven, kde jsem se během pár minut spálila skoro na uhel (Mara má spálenej jen nos, je to záhada 😀 ). Po příchodu na pláž nastalo velké zklamání, jelikož samotná pláž není nic moc a moře má k azurově modré a čisté vodě na míle daleko. Ostrov Koh Phangan je očividně hlavně párty ostrovem, a to v průběhu celého měsíce, nejen na Fullmoon párty, takže pokud si chcete jet do Thajska někam řádně zapařit, tady to bude ideálka. Abych sem neházela jen samá negativa, dnešek měl i světlé stránky. Našli jsme krásné ubytování s bazénem a šli se podívat do centra, kde se jednou týdně koná večerní trh. Ochutnali jsme spoustu jídla a já si konečně dala kokosový ořech, na který jsem se už rok těšila a opět jsem pocítila čiré štěstí 😀 . Mara byl v šoku z všudypřítomných toulavých psů, kteří si tu žijí svůj bezstarostný život, koupou se v moři, běhají po pláži a nechávají se krmit turisty nebo prostě vyberou nějakou popelnici. Možná to tak taky zkusíme 😀 Zítra si půjčíme skútry a prozkoumáme ostrov, tak snad najdeme nějakou hezčí pláž nebo aspoň pár zajímavých míst.